Sezóna 2024
Vrchařská koruna pražská
Jako každý rok si naplánuji objet celou VKP hned první víkend, abych zkontroloval všechny vybrané vrcholy a rozvěsil cedulky. Letos se mi poloha vrcholů moc líbila, byly kolem Prahy rozděleny tak souměrně do kruhu. Žádný vrchol není moc daleko, tak mě překvapilo, když jsem je pospojoval, že vyšla trasa vysoko přes 300 km. Nedá se nic dělat. Úplně nejkratší a nejjednodušší trasu jsem nechtěl, zakomponoval jsem i hezké terénní úseky, ale většina byla po asfaltu.
Na první vrchol Záboří jsem jel celkem daleko, ale bylo to strategické. Byl hodně osamocen a zakomponovat ho jako vnitřní vrchol trasy by znamenalo jet delší vzdálenost po půlnoci. Takhle jsem vyrazil z domu po deváté hodině večer a půl hodiny před půlnocí jsem byl na Záboří připraven. Bylo celkem teplo, trochu sprchlo, ale nic hrozného. První noc má být teplá, tak jsem si vzal jen minimum věcí, a na druhou, podle předpovědi mnohem chladnější, mám připraveny další věci v práci v centru Prahy, kudy budu tak jako tak projíždět.
Ze Záboří, které je na severu, jsem vyrazil na západ, západní vrcholy jsem bral ty vzdálenější od Prahy směrem na jih a z brdského Jezírka jsem se vracel na sever do centra. Za Hladkou skálou v Černošicích na mě čekal kolega Viktor, který si koupil nové kolo a chtěl ho pořádně vyzkoušet. Aspoň budu mít společnost. Po noci, kdy mi byla trochu zima a zábly mě prsty u nohou, se udělalo konečně pořádné teplo, i Slunce vykouklo. Než jsme ale vyjeli na Vrtuli u Ořechu, začal foukat silný vítr, který přivál i déšť. Ale jen velmi krátký, nebral jsem si ani bundu. Než jsme se vyškrábali na Skalku nad Smíchovem, už bylo zase hezky.
Zastavili jsme se v práci na náměstí Míru, kde jsem měl připraveny další věci, jednak pro doplnění, a hlavně teplejší oblečení. Předpovědi se dost lišily, ale co bylo jasné, že se už odpoledne razantně ochladí. A kdyby do toho večer přišel vítr a déšť, musím být připraven. V práci jsem měl připravený i oběd, který jsem stihl sníst, než jsem si přebalil batoh a doplnil zásoby.
Dál jsme pokračovali stále ve dvou na východ. Z centra jsme vyjeli velmi rychle Vinohradskou a pokračovali na Panskou zahradu. Tam jsme potkali Adélu Šoltysovou, která taky jezdí VKP. Prohodili jsme pár slov a pokračovali dál přes Menhiry u Úval na Semickou hůru. V Českém Brodě jsem se rozloučil s Viktorem, který už toho měl dost a taky mu začínala být zima. Škoda, proti větru dobře tahal. Byl čerstvější a ještě plný sil. To mě při najetých 250 km už síly začaly opouštět. Ale měl jsem toho před sebou ještě hodně, a hlavně ty nejvyšší vrcholy. Krásnou horu, Neštětickou horu, Šemíkův skok a Kněží horu. Kromě té první jsem všechny šlapal pěšky. Ale dolů jsem si vždycky pěkný sjezd užil. Na jihu jsem měl i několik moc pěkných terénních vložek, jako například po zelené k Živohošťskému mostu.
S přibývajícími kilometry přibývala i únava. Zažil jsem několik zásadních nepozorností a pár mikrospánků. Jednou jsem se přistihl, když jsem zastavil a ve stoje nad kolem koukal do mapy v mobilu, že jsem dokonce na chvilku i tvrdě usnul. Do cíle bylo ještě hodně a nemělo smysl to odkládat. Musel jsem si na chvilku zdřímnout. Poprvé jsem zkusil zabrat na lavičce v závětří. Ale po sedmi minutách mě zima probudila natolik, že jsem musel pokračovat. Na chvilku to stačilo, ale u Konopiště jsem vycítil potřebu odpočinku znovu. Suché měkké listí v lese, kde vůbec nefouká je ideální. Lehl jsem si jen tak a na dvacet minut tvrdě usnul. Budíček a svištím odpočatý dál.
Mým posledním vrcholem byly Dobřejovické vodopády, což je spíš taková zajímavost, než vrchol nebo opravdový vodopád. Mám splněno a už zbývá se jen dostat domů. Na kole samozřejmě. Na nic nečekám a jedu domů, co to dá. Stihl jsem to těsně před šestou ranní, tedy přesně 30 hodin po vyjetí z prvního vrcholu.
Vrchařská koruna Krušných hor
Vrchařské koruny jezdím jako trénink na nonstop ultra maratony bez zajištění. Takže stejným způsobem - nonstop celou korunu najednou. Do Krušných hor jsem se moc těšil, ale žádný rok mi vrchařská koruna v této oblasti nevyšla. Letos mi vyšel víkend tak akorát 4 týdny před Loudáním, což je nejvyšší čas si pořádně naložit.
Původně jsem si myslel, že vyrazím z Prahy vlakem do Varů a pojedu na východ, ale kamarád jel zrovna do Litvínova, tak mě svezl autem. V sobotu v deset dopoledne tedy vyrážím z Litvínova podhůřím do Dubí a stoupám na první vrchol Loupežník. Víceméně po hřebeni jsem projel i další vrcholy až po Rozhlednu Málkov, která už je sama o sobě dost nízko, a ještě jsem od ní trochu klesnul. Kromě začátku nejnižší bod trasy 418 m n. m. Pak přišlo dlouhé stoupání, až na pár malých zoubků, přes Krušnohorské oko u Hory sv. Šebestiána (mimochodem doporučuju místní čerpací stanici Shell), přes Pomník Hanse Fladera a Mědník, až na Fichtelberg, nejvyšší vrchol letošní VKKH a zároveň nejvyšší bod mojí trasy, 1215 m n. m. Po 160 kilometrech finální stoupání už trochu zabolelo, ale vyjet se dal.
No a zbytek už byl jen z kopce ne? No, ne. Možná to bylo mým velkým nájezdem a únavou, ale zdálo se mi, že ke konci přišly ty nejprudší kopce. Nebyly možná až tak vysoké, ale svahy byly rozhodně příkřejší. Po zelené k vrcholu Otevřené dveře jsem si po ránu pěkně zatlačil, a ne jen tam.
Končil jsem na Pajndlu v neděli v devět ráno, tedy po luxusním sjezdu z něj v Nejdeku, kde jsem si užil vietnamskou snídani (tím se rozumí rohlík, slanina, sýr a kofola koupená u vietnamce). I když ne až tak docela, protože se mi nechtělo na vlak, dojel jsem na kole dalších 160 km do Prahy. Z prvního na poslední vrchol 250 km, 21,5 hodiny.
Z Karviné do Prahy. Na pořádný trénink už je před letošním Loudáním pozdě, takže jsem už nechtěl nic vyčerpávajícího. Ale naskytla se mi možnost jet z Karviné na kole, protože jsem dělal směrem tam řidiče. A protože vrchol sezóny mám letos až v srpnu, rozhodl jsem se tuto příležitost využít alespoň k dlouhému tréninku. A aby mě to nevyčerpalo tolik, zvolil jsem silniční trasu a jel jsem výjimečně na cyklokrosovém kole. Chtěl jsem obout i silniční pláště, což jsem ale těsně před startem přehodnotil, protože jsem měl doma jeden plášť dobrý a jeden nevalné kvality. Takže na předek přišel kvůli bezpečnosti cyklokrosový plášť 35C s jemným vzorkem a na zadek kvůli rychlosti pořádně nabouchaný silniční plášť 23C téměř bez vzorku. A trasa vedla téměř přímo, co nejméně kopců.
Z Karviné jsem tedy vyjel dopoledne po celkem hlavní cestě do Bohumína a k mému překvapení přejel hranice do Polska. Netrvalo ale dlouho a vrátil jsem se zpět do ČR a pokračoval po cyklostezkách a vedlejších cestách kolem Hlučína do Opavy. 60 km za 2 hodiny docela ujde. Akorát mě začínají brnět ruce i nohy. Místy ale začalo krápat a v dálce jsem viděl několikrát supercelu. To je takový hezký mrak, ze kterého prší provazy vody. Naštěstí se proháněly jen vlevo a vpravo. Přes cestu mi proběhl dřív, než jsem tam stihl dojet, takže za Bruntálem bylo už jen mokro a čistý vzduch. U Rýmařova jsem objížděl po slabších cestách Jeseníky. I tak jsem se dostal k 800 m n.m., což bylo zdaleka nejvýš po celé trase. Taky tu cesta občas vypadala spíš jako polňačka, nebo měla velmi špatný rozbitý asfalt, který se občas měnil ve volné kamení. Rychlost jsem tedy udržet nedokázal, ale aspoň jsem udržel kolo bez defektu.
Na horších asfaltech mě brnělo celé tělo od půlky zad až po špičky prstů na nohou. Zadek jsem vůbec necítil. V Šumperku jsem teda zajel na benzínku malinko odpočinout. Koupil jsem jen baterky do navigace, zbavil se brnění a pokračoval. Od Šumperka už to zase valilo. Projel jsem Ústí nad Orlicí a dorazil do Pardubic, kde jsem měl vyhlídnutou benzínku s obchodem a bistrem. Jenže nedodrželi otevírací dobu a já jsem nic nestihl. Drobné zásoby jsem měl, ale chtěl jsem si trochu odpočinout, dát teplé jídlo a doplnit vodu. Nic z toho se neuskutečnilo a mě už se nechtělo zajíždět mimo trasu. Risknu tedy další možnost. Lázně Bohdaneč. Tam je několik restaurací a ještě není tak úplně pozdě. Jenže není tak úplně sezóna. Několik restaurací už zavírá, jinde by mi ještě nalili, ale nemají nic k jídlu. To je dost na prd. Spočinul jsem v bistru, které už také vypadalo zavřené, ale ještě tam dva chlapíci ukecávali obsluhu, aby jim udělala něco k jídlu. To se hodí. Přidal jsem se k nim a řekl, že chci k jídlu úplně cokoliv. Dostal jsem gyros s hranolkami a vodu jsem doplnil taky.
Najedl jsem se do syta, ale nepřejedl, abych mohl hned pořádně makat. To po pauze docela šlo a já jsem o půlnoci dorazil do Kolína, kde jsem měl vyhlídnutou nonstop benzínku pro doplnění zásob. Když jsem zastavil, byla mi docela zima a benzínka má otevřené jen okýnko. Teda vlastně teď ani to ne, protože paní prodavačka počítá kasu a dělá uzavírku stojanů. Navíc se mi chce kadit. Paní mě nechce pustit dovnitř na záchod, ale říká, ať ještě počkám. Pustím před sebe tedy lidi, kteří přijeli tankovat nebo pro pivo a jdu jako poslední už pěkně vymrzlý objednávat čaj a zásoby. Na benzínce už nikdo není a paní mi otevírá dveře. Prý z bezpečnostních důvodů nesmí nikoho v noci pouštět dovnitř a kdyby to ti místní viděli, tak by ji sežrali. Ale já prý nevypadám, že bych ji na kole přijel vyloupit, tak ať zapadnu na záchod a dělám jak potřebuju. Bomba. Dal jsem se pěkně v teple do pořádku, v klidu si sám nakoupil a vyjel ku Praze zase zčerstva. Po hlavní na Český Brod nebyl po půlnoci žádný provoz, takže to parádně svištělo a vedlejšími ulicemi přes Uhříněves a Průhonice jsem dorazil až domů v překvapivě přijatelném čase. Celkově do 17 hodin, ani ne příliš vyřízený.
Z Ráje. Tedy toho Českého. S rodinkou jsme si vyjeli autem do Českého ráje, sjeli jsme si Jizeru na raftu a odpoledne končili v Příšovicích. Kolo nachystané v autě, abych cestu domů využil k tréninku. Taky mě lákaly zdejší přírodní krásy. Jakmile jsem vyjel, začalo krápat a strašila velká bouřka. Velkým kapkám jsem na poslední chvíli ujel a při výjezdu po žluté na Kozlov už bylo sucho. Ráj jsem projel parádními turistickými pěšinami, z Velkého kola po žluté na kolem zříceniny Hynšta a po červené přes Srbsko až k hradu Kost.
Tam už mě bouřka doběhla. Hřmělo a hustě pršelo. Chvíli jsem se schoval pod převisem u hradu, najedl jsem se, ale když déšť trochu ustal a hřmění se vzdálilo, oblékl jsem se a vyjel jsem po žluté údolím Planánek. Je tam sice vjezd na kole zakázán, ale věřím, že především, aby cyklisté nepřekáželi chodcům. V tomhle počasí ale žádní chodci nos nevystrčí, tak jsem jel. Byla to nádhera, ale byl jsem od spodu úplně mokrej. Dolní Bousov, Domousnice, Jabkenice. Cestičky střídaly asfaltky a rychle to ubíhalo. Přišla noc, což mi moc nevadilo. Horší byl písek mezi půlkami nastříkaný od zadního kola. Přijel jsem do Milovic, kde jsem měl v příkopu schovanou lahev s vodou, abych ušetřil zastávku. Úsek jsem projel třikrát tam a zpátky a lahev jsem nenašel. Naštěstí mám záložní plán v podobě benzínky. Jídla jsem měl dost, ale potřeboval jsem vodu. Byla dokonce otevřená i myčka. Nakoukl jsem dovnitř a objevil krátkou hadici s kohoutkem. Paráda. Opláchl jsem si zadek, vypláchl kalhoty a nabral vodu i do bidonu. Jako novej jsem mazal na Prahu.
Lysá po žluté přes Šibák, červená přes Káraný, Lázně Toušeň, Zeleneč, z Běchovic po modré přes Přírodní park Říčanka, kolem hostivařské přehrady, přes Chodov domů. Po půlnoci jsem byl doma.
Volby v Jižních Čechách. Tentokrát jsem nemusel až do Jindřichova Hradce. Stačilo zajet do Jihočeského kraje. Našel jsem si nejbližší volební místnost z Prahy a vyrazil na otočku. Z Prahy jsem vyjel rychle po cyklostezce přes Zvoli a po červené sjezd do Davle. Po zelené ke Sloupu, cyklostezka do Hvozdnice a žlutá přes Masečín do údolí Kocáby. Z něj jsem se vyškrábal po modré do Slap a pokračoval po červené přes Buš a Čím. Mrknul jsem na Ostrý vrch a valil dál po zelené přes Drtinovu rozhlednu na Besedné až k v.n. Slapy, kterou jsem objel po žluté.
Nejdřív jsem nakouknul na rozhlednu Veselý vrch. Za Cholínem je to krásný. Celý to určitě jet nejde, je tam hodně těžkých míst a ponechaných stromů, které musíš přenášet. Ale většina jet lze. Já to tak mám rád, když se dostaneš do hezkýho místa. A ty pohledy z restaurace v Hubenovský zátoce za to stojí, když se tam vyloupneš ze stezky, kterou by ty lidi nešli ani pěšky. Mám dojem že za zátokou to pak bylo ošklivější. Terén jednodušší, ale pár nově napadaných stromů a vytěžené pláně. Ale taky jsem se tam zabavil. Tahle žlutá byl rozhodně nejtěžší úsek celý vyjížďky.
Z Županovic už to jelo, ale žlutou jsem opustil až v Hřiměždicích, kde jsem na chvilku skočil na zelenou, abych pak po červené přejel Vestecký most a pokračoval po červené až do Kamýka nad Vltavou, kde jsem řeku opustil nadobro. Po modré Zhoř a Krásná Hora nad Vltavou, zelená přes Vrch Páně, červená přes Hrby a konečně zelená až na Onen Svět, kde se tyčí poslední dnešní rozhledna, tentokrát Langova.
Sjezd polňačkou do Zahořan a po asfaltu do Předbořic, kde jsem si v místní hospodě odložil do urny hlasovací lístek, užil rychlé občerstvení v podobě kafe a tatranky, a pokračoval dál víceméně po cyklostezkách přes Zahrádku, Kuníček, Rybníček, kolem Červeného mlýna a po červené přes Mezihoří, Křížkův mlýn, Pořešice, Hradce, polňačkami a asfaltkami přes Solopysky, Příčovy, Kňovice, po žluté na Radíč a po Vltavské cyklostezce č. 7 přes Nahoruby. Na chvilku jsem opět okusil turistickou žlutou, tentokrát na pravém břehu v.n. Slapy, přes Blažim a Jablonnou. Trocha asfaltu, Tuchyně, zelená přes Netvořice a přímo do Kamenného přívozu, Žampach, kolem štol přes Svatou Annu do Jílového a po zelené přes Radlík a Libeř a klasicky po cyklo domů. Solidní volební šichta, kterou jsem si, jak se patří, užil.
After party Loudání. To je takové posezení se závodníky na stejné vlně. Závod samotný jsem letos neabsolvoval, ale kamarády pozdravit můžu. Už se mi v minulosti vymstilo jet na After na kole, protože se to často zvrhne, tak se letos zkusím krotit, abych dojel v klidu.
Nejdřív cesta tam. Plný síly, času dost, můžu si užít pořádný terén. Vyjel jsem brzy, Komořany, Lahovice, Radotín. Něco trochu neobvyklého - Radotínské skály, Slavičí údolí, Lochkov. Klasická červená od Slivence kolem Kalinova mlýna, Choteč až do Chýnice. Vysoký Újezd, Loděnice a zase červená přes Nenačovice a Malé Kyšice, žlutá přes Horní Bezděkov a zelená do Kladna. Modrá přes Libušín a Smečno a zelená přes Šternberk do Slaného.
Do pivovaru jsem dorazil slušně použitý, potmě a hladový. Síly jsem doplnil, poklábosil a okolo jedné ranní jsem vyrazil zpět. Ze začátku jsem jel s organizátorem Vaškem Brožem a vše vypadalo v pohodě. Piv jsem moc neměl a únavu jsem zahnal.
Jel jsem v podstatě celou cestu zpět po asfaltu nebo cyklostezkách. Knovíz, Želenice, Koleč, Zákolany, Nový Mlýn, Noutonice, Velké Přílepy. Jenže jak to tak bývá, na začátku zimy testuji baterky, co vlastně vydrží. A zjišťuji, že moc ne. Nebo jsem zapomněl baterku do čelovky nabít? To už je jedno. Jedu po tmě. No, mám malou blikačku, která mi slouží akorát v úplné tmě, abych viděl, kam vede silnice. Na dojetí domů to stačí, ale byl to zase zážitek. Mobilem se svítit nedá, tam mi dochází baterka taky. Domů jsem se nakonec dostal, takže vlastně jeden z lepších návratů z After.
Spirála 2024
Spiral MTB je extrémní závod v bikepackingu, který závodníky prověřuje nevyzpytatelným počasím. Letos předpověd sice neslibovala hromady sněhu, za to mělo ale vydatně pršet a s teplotami těsně nad nulou je zaděláno na výživné zážitky. Závodníci se navigují pomocí aplikace MapCatch, kde vidí vždy jen 10 km dopředu. Známý je tedy pouze start. Průběh trasy a cíl dopředu nevíme. Po loňské zkušenosti se zamrzlou ponožkou v botě jsem si pořídil pořádnou zimní koženou obuv Lake MXZ304 a mimo běžných dvou vrstev zimních elastických kalhot jsem přibalil i levné nepromok kalhoty a klasickou membránovku do zálohy. Start byl letos nad Prokopským údolím v Praze, takže cestu na start jsem zvládl po vlastní ose.
Hned na startu začalo malinko pršet a já jsem nechtěl jet promočený, takže bundu jsem nahodil hned. S kalhotami jsem ale vyčkával, protože déšť měl ustat a já jsem se nechtěl zapařit a přehřát. V noci a k ránu bude mnohem chladněji a má i víc pršet, takže na nepromok kalhoty si ještě počkám. Než jsme se rozjeli, tak se ještě čekalo na opozdilce, abychom byli na startovní fotce všichni. Trochu jsme vymrzli a už se jelo.
Závod začal zostra. Hned po asi 20 metrech jsem upadl na kluzkých dřevěných schodech a předjel mě Semi. Trochu jsem se zklidnil a zařadil se za něj. Dupal do toho fest, tak jsem se za ním chvilku svezl, i jsem místy zaostával. Nechtěl jsem se utavit. Jenže Semi nesledoval příliš dobře trasu, takže jsem na něj volal, že měl zabočit, když přejel odbočku. Párkrát jsme se otočili kolem Děvína, sjeli dolů do Prokopáku, vyjeli přes Slivenec nad Radotín, Sulavu, a už jsem byl sám. Semi nadával na MapCatch, na mokrý port pro nabíjení, a tak vůbec. Nechápu, jak může být tak nepřipraven. V letních tretrách a po hodině jízdy mokrý mobil.
Já jsem se jím nenechal rozhodit a jel jsem si svoje. Zpomalil jsem, ale valil jsem maximální udržitelný výkon, abych využil svoje prvenství, dokud to jde. Trasu zatím dobře znám, v odklopeném terénu to klouže a sjezdy také nejsou jednoduché, což mi dává určitě výhodu. Pokračoval jsem po žluté přes Krásnou stráň, Menhir nad Mořinkou a luxusním sjezdem do Řevnic, kde trasa vedla přímo skrz zahradu organizátora Vaška Brože, který už chystal párky a čaj. Ještě bylo světlo a na mě to bylo příliš brzy. Využil jsem tedy příležitost, vzal jen párek na cestu a hned jel. Svůj desetiminutový náskok jsem zvýšil na hodinu. Navíc Margl, který mi byl nejblíže, to ze zdravotních důvodů zabalil a odebral se domů.
Následoval úsek přes Hřebeny, kde nás Vašek zkušeně provedl po pěšinách kolem Babky (506), Skalky (553), Kytína a Kazatelny (531) do Dobříše. Po setmění se znatelně ochladilo a také začalo víc pršet. Žádný velký slejvák, ale na nepromokavé kalhoty už jsem déle nečekal. Po 80 km už mi docházela voda a potřeboval jsem se také vybavit na celou noc jídlem. V Dobříši jsem vzal tedy za vděk večerkou a zdržení ani ne půl hodiny mě posunulo zase o kus dopředu. Více než hodinu po mě dorazil Semi, který zde ale končil, pak Hanka, která se ale zdržela déle a odjížděla až s Tomem Navrátilem, a do čela mých pronásledovatelů se zařadil stabilně jedoucí Radek Maťha alias Zmikund, který z Dobříše odjížděl po krátké občerstvovačce se ztrátou dvě hodiny.
Z Dobříše jsme vyjeli po modré k v.n. Slapy, po žluté na Živohošť, kombinací zelené, červené a žluté turistické trasy do Nahorubů, po cyklostezce do Osečan, po červené na rozhlednu Drahoušek (504), po zelené kolem Velkého vršku (521), přes Kosovu Horu a po červené do Jesenice. Cesta rychle ubíhala, a tak nebylo žádné překvapení, když jsem po cyklostezce dojel až do Prčic a po žluté začal stoupat na Monínec. Tam se objevil i první sníh, který jsem letos ani moc nečekal. Horší ale bylo všudypřítomné mokro a teplota těsně nad nulou taky nepřidávala. Rukavice jsem měl promočené tak, že jsem je občas ždímal, ale díky alumatkovým protivětrným krytům na řídítkách to bylo docela v pohodě. Do bot mi kolem jazyka teklo, takže mi v nich místy čvachtalo a občas jsem měl zmrzlé i nohy. Ale nic, co by mi bránilo pokračovat. U Cunkova si na mě počíhali organizátoři Vašek a Pavel Šťastný. Ostatním prý dělají podporu víc, ale já jsem moc rychlý, tak mě chytli až teď. V půl druhé v noci to bylo milé, a i když jsem nic moc nepotřeboval, zdržel jsem se s nimi na čtvrt hodiny. Víc ne, abych moc nevychladl.
Trasa pokračovala po cyklostezce přes Javorovou Skálu (723) a Veletín, po modré a zelené přes Chyšky a Přeštěnice až do Milevska. Jedeme na jih. Už je to jasné. Dojedeme až na Šumavu, nebo se trasa stočí na Vysočinu? Nyní vidím jen 10 km dopředu a víc nemám potuchy. Je to osvobozující. Nic neřeším a prostě jedu. Hledím si jen, abych se moc nenachladil a taky abych dobíjel telefon. Moje zajištění proti vodě už dávno selhalo a telefon střídavě stávkuje na mokrou díru a velkou zimu. Zatím ho ale nějak držím a energie v powerbance mám dost. V Milevsku byla benzínka. Kousek z trasy a nebyl jsem si jistý, jestli ve tři ráno v provozu. Navíc jsem nic moc nepotřeboval a zmrzlý jsem byl taky jen trochu. Moji pronásledovatelé Radek a za ním chvilku Tom tu byli sice až za tři a půl hodiny, ale já jsem si ten náskok chtěl udržet. Takže jedu svižně dál a stavím jen v zastávce busu na kus rohlíku.
Branice, Jetěnice, po modré do Podolska, po mostě přes v.n. Orlík do Temešváru a po neznačené lesní cestě do Dobešic. Není tam nic než zděná autobusová zastávka s otevřenými dveřmi. Je pět ráno a já mám problém s nabíjením telefonu. Ten se kolem 20% začíná vybíjet extrémně rychle a já ho musím za každou cenu už nakrmit. Taky jsem dost unavený a něco většího bych snědl. Sednu do zastávky, vyždímu rukavice a strčím je pod bundu, aby mi nepromrzly. Vezu si s sebou kus alumatky, abych si měl na co sednout a nepromrzla mi prdel. Venku nemrzne, ale na větru bych prochladl hned. Suším céčkový port na telefonu toaleťákem a nožem. Telefon pořád hlásí vlhko v díře, ale když se zdá od pohledu suchý, telefon vypnu a fintou připojení nabíječky při zapínání telefonu se mi podaří ho přemluvit na pár sekund nabíjet. Jenže hned po zapnutí začne řvát jako podvedené nemluvně, že má pořád vlhko, a že takhle to nepůjde. Tak zase vypnout, nacpat suchý toaleťák do portu a nožem opatrně ale důkladně vyšťourat ven. Udělám to raději několikrát. Když jsem si jistý, že to zabralo, připojím telefon, raději ani nezapínám, chvíli nabíjí, a zase vlhko v díře. To se mi ještě nikdy nestalo. Během tohoto martiria, při kterém se snažím být maximálně opatrný, abych telefon nepoškodil, stihnu sníst všechno větší jídlo z batohu, přičemž mi stále zbývá dost tyčinek, ale ubývá vody. Telefon umřel úplně a mě nezbývá než ho nějak nakopnout. Už si ani nezavolám o pomoc pořadatele, nevím kam vede trasa, ani kam se případně uchýlit, kdybych ho potřeboval vysušit nějak důkladněji nebo se zahřát. Opět důkladně suším port telefonu toaleťákem, kterého mám suchého zatím dost. A napadá mě spásná myšlenka, použít náhradní suchý kabel, který s sebou vezu v suchém pytli. To zabralo. Asi byla voda i v kabelu. Telefon jsem vypnutý raději nakrmil aspoň deset procent, pak zapnul a vše funguje. Je vyhráno. Udělal jsem revizi v zásobách, prošel trasu alespoň známých 10 km dopředu a zhodnotil svoji situaci. Více než hodinu jsem si dobře odpočinul, jsem najedený, čeká mě Přírodní park Písecké hory a město Písek. S vodou i jídlem vydržím i kousek za Písek, ale jestli bude příležitost, určitě se dozásobím. Do cíle zbývá 100 km a netuším, jak budou obtížné. Času je ještě hromada, může mě čekat dalších 12 hodin závodu s omezeným zásobováním, i když přes den se určitě nějaké možnosti objeví. Pozitivní ale je, že dneska už nemá téměř pršet, a až vysvitne Slunce, bude určitě i trochu tepleji.
Písecké hory jsem projel velmi rychle, ve výjezdu jsem se parádně zahřál a sjezd po modré z Jarníku (609) mě nakopnul i mentálně. V takovém rozpoložení se mi zastavovat nechce. Navíc je teprve po sedmé hodině a přímo na trase jsem žádnou možnost rychlého zásobování nezahlédl. Takže pokračuji dál. Z Písku jsem vyjel po červené přes Heřmaň, tvrz Božovice a před Skočicemi mě překvapili dva fanoušci. Červená vedla kousek po silnici, kde měli otevřený bar v kufru auta. Doplnil jsem drobné jídlo, něco zakousl, ale hlavně jsem doplnil plnou zásobu vody. Docela záchrana, ale hlavně další zrychlení, protože nemusím řešit, kde doberu zásoby. Moji pronásledovatelé, kteří přes noc zásadně prořídli, protože většina závodníků to již vzdala, jsou nyní opět čtyři hodiny za mnou.
Trasa vedla dále po zelené skrz rezervaci Skočický Hrad, kde byl ve sjezdu z Hradu kouzelně povalený obrovský strom, ne přes stezku, ale přímo na stezku v jejím směru. Dlouhé větve zasahovaly daleko do lesa, takže tuto překážku si jistě zdlouhavě užil každý, kdo se sem dostal. Další zajímavý úsek byl po modré přes Velký Šibák (668) na hrad Helfenburk. Sjezd po červené, po které jsme pokračovali přes Dub a Budkov až do Husince. Modrá přes Chlumany a prudký výjezd na Dolní Kožlí. Cože? Dolní? To tu bude určitě ještě Horní. A taky že jo. Teplota klesá a vysušené cesty se mění v zasněžené. Přichází Šumava. Běleč (923) a já si ve sjezdu z něj konečně naplno uvědomuji další problém. Uchází mi tlumič. Už v minulosti jsem s tím měl problém, že po cca 200 km od nafouknutí, kdy pomaloučku plíživě měkne, se projeví únik tlaku natolik, že už na kole nejde téměř jet. Hlavně ne ve sjezdech. A já jsem na Šumavě více než 40 km od cíle. Nezbývá než opatrně jet, tlumič příliš nezatěžovat, a doufat, že se objeví možnost ho dofouknout. Bomba. Pod Mařským vrchem na mě čeká Vašek Brož. Zakousnu párek, dofouknu tlumič a pokračuju. Neuvěřitelné štěstí.
Mařský vrch (907) si už užiju naplno i s pořádným sjezdem. Jen mi v provlhlých rukavicích začínají strašně mrznout prsty. Jen 37 km do cíle, ale co bych se přemáhal. Mám s sebou druhé, ještě teplejší, ale hlavně suché rukavice. Šetřil jsem si je celou dobu, až bude sucho. A to teď je, a ještě k tomu mrzne, a v rychlých sjezdech mi je pěkná zima i přes troje kalhoty. Luxus. Najednou mi je na ruce parádní teplo. A já to drtím do cíle, jako kdybych teď vyjel. Pravětín a Vimperk. Cyklostezka přes Lipku na Borovou Ladu. Začíná pravá zima. Teplota leze pod nulu znatelně a hlavně je všude aspoň 10 cm sněhu a na silnici a na stromech led. Trasa vede po silnici, což je sice nepříjemné kvůli občasným autům, ale jede se rychle. Míjím několik možností odpočinku a dobrání jídla i pití. Už chci být v cíli. Sjel jsem po zelené ze silnice a vydal se směr Nové Hutě. Parádní cyklostezka přes slatě na hranici 1. zóny Národního parku. Protažená nebyla, ale s trochou zručnosti se dalo jet v koleji po projetí autem. Pláně a cyklostezka na Churáňov, která byla ovšem nově upravena pro běžkaře. Kdo by to byl řekl, když tu před pár dny ještě nebyl ani centimetr sněhu. Každopádně je cesta po straně rozšlapaná od chodců, tak se ze začátku snažím bokem jet, a když to nejde, jdu pěšky ve stopách po předchozích chodcích. Je tu jediný běžkař, který si samozřejmě neodpustí mi vynadat. Když vidí, že k tomu přistupuji rozumně a zajímá mě, kudy bych to měl obejít, nechá mě být. Nic jiného už mu ani nezbývá, už jsem za půlkou k horní stanici vlkeku. A čeká mě sjezdovka. Trasa tedy vede nějak hned vedle sjezdovky lesem, ale to je nesmysl. Traily tam vidět nejsou a šel bych celý kopec pěšky i dolů. A na sjezdovce, která upravená není, je to taková zábava. Asi půl metru těžšího prašanu mě nenechá rozjet ani na prudké sjezdovce bez použití brzd. Jen musím vyvažovat a správně rozdělit váhu mezi přední a zadní kolo. Moc váhy na zadním - boří se a příliš brzdí. Moc váhy na předním - boří se a já letím do sněhu. Ovšem měkoučkého. Váha správně rozdělená - zadní se boří malinko víc než přední a brzdí tak akorát, abych se udržel. Konec zábavy, jede se do cíle. Kousek neznačené lesní cesty a táhlý sjezd po cyklostezce, která je zasněžená tak akorát, aby se po ní dalo pohodlně jet.
Zdíkov. Cíl. Vašek Brož mě vítá na pronajaté luxusní chalupě. Ještě je světlo. Poprvé v historii dojel do cíle vítěz Spirály plnou trasu a dokonce za světla. To není známka toho, že jsem rychlý, ale toho, že poprvé organizátoři naplánovali trasu, která se dá rozumně stihnout. A byla parádní. Celý závod, stejně jako vydatné občerstvení v cíli jsem si moc užil. A ani mi nevadilo, že další závodník Radek Maťha dojel až šest a půl hodiny po mě. V cíli totiž kromě organizátorů už byli i další závodníci, kteří závod v průběhu vzdali. Oficiálně dorazil do cíle ještě Horvy s Evkou, kteří měli trasu zkrácenou o tu finální šumavskou část. Stihli to před půlnocí a užili si during party s námi. I Radek měl úplný konec trasy trochu jiný. Ne přímo zkrácený, ale objel tu běžkařskou stopu a sjezdovku. Byla to oficiální objížďka, abychom stopu zbytečně neničili.
