Sezóna 2025

Milovice - k babičce na oběd. Do Milovic je to docela štreka, tím spíš když člověk nechce jet úplně přímo. Ale ráno je tma, teplota pod nulou, a tak jsem vyjel až v osm, a napálil to co nejrychleji. Horní Měcholupy, Zeleneč, Toušeň. Samé známé trasy, hodně cyklostezky, žádné zdržování. Za Labem v Káraným už jsem viděl, že oběd stíhám v pohodě, tak jsem se zajel podívat kolem Lysé na pár míst, která plánujeme jako vrcholy do VKP. V Lysé u hřbitova jsem ještě stihl otevřenou květinku, kde jsem babičce koupil kytku, a do Milovic tak musel opatrně s pugétem v ruce. Happy brzdy baby.

Cestu zpátky jsem si užil víc. Čelovka nabitá a času dost. Zajel jsem si přes Starou Lysou, Nehvizdy a Jirny do Klánovického lesa. Úvaly, po červené přes Babice a lese až do Světic. Jažlovice, Dobřejovice, Průhonice a ještě malá zajížďka do Vestce a přes Kunratice domů. To jsem ještě nevěděl, že se za pár měsíců budeme do Kunratic stěhovat.

Vrchařská koruna pražská

Krátká verze: Byla to jako vždy bomba. Ne všechny vrcholy jsou krásné, ale všechny stojí za tu námahu se na ně dostat. Start z Hradiště Hostivař po půlnoci v sobotu, poslední vrchol Brána do Lánské obory zdolán v neděli 4:3O ráno, 383 km za 28,5 hodiny.

Delší verze:
Jako každý rok jsem si naplánoval objet všechny vrcholy najednou, abych prověřil osobně jejich kvalitu a rozvěsil cedulky. To se skoro povedlo, jediný vrchol, který zůstal bez cedulky, je rozhledna Šiška na Ladronce, kde jsem nejdřív váhal, kam cedulku zavěsit, abych nehyzdil umělecké dílo, a nakonec, po sérii fotek dokazujících, že jsem zde byl, jsem na cedulku zapomněl úplně. Ale postupně. Moje cesta začala doma, kde jsem se řádně připravil na dlouhou vyjížďku, ale jako vždy se mi nepodařilo před cestou prospat. I když jsem se válel v posteli několik hodin odpoledne i večer, hodně jsem si odpočinul, ale tvrdě jsem neusnul ani na chvíli. V deset večer jsem si tedy dal druhou večeři, oblékl se a vyrazil na nedaleký vrchol Hradiště Hostivař.

Tam se o půlnoci sešla historicky největší skupina vrchařů zahajujících sezónu VKP. Myslím, že víc bývalých nebo budoucích držitelů bylo už jen na setkání nebo na společné vyjížďce. Trochu jsem vás nalákal? No nic, bylo nás tam pět. A jen dva jsme pokračovali na další vrchol, kterým byla rozhledna Šiška na Ladronce. Ostatní jeli domů spát. I Honza Blecha, který mě na Ladronku doprovodil, to nasměroval do postele, a tak jsem pokračoval do noci sám. Na Černou rokli jsem zvolil cestu zespoda od Radotína, což nebylo úplně přívětivé. Místy mi dalo zabrat i tlačení kola po sypajících se kamenech. Přitom zeshora je vrchol dostupný úplně jednoduše.

Další vrcholy - Štola Čertovka, Vrchol Babka, Pomník politickým vězňům u lomu Mexiko, už jsem měl naplánovány rozumněji. Všechny jsem stihl před rozedněním, takže pěkná noční šichta po zajímavostech v úplné blízkosti Prahy. Vyhlídku Klonk už mi osvítilo Slunce. Cestou nahoru jsem se zase motal po cestách, a spíš necestách, v lese, ale cesta dolů byla za odměnu, těžké úzké cestičky po hřebínku a v odkloněném svahu. Předpověď počasí pro Prahu slibovala k ránu alespoň dva stupně, což asi do teď bylo, v údolích možná i trochu méně. Bylo mi chladno, ale víc věcí jsem s sebou tahat nechtěl, věřil jsem, že první noc, ještě při síle, to vydržím. Jel jsem tedy víc intenzivněji, abych se zahřál, a vyšší energetický výdej jsem zaháněl pořádnými dobrotami. A těšil jsem se, že vyleze Slunce, a začne pořádně hřát. Místo toho jsem vjel na Dobříšsko, kde byla všude na trávě jinovatka a v chladnějších údolích i zamrzlé louže. Teď mi byla teprv pořádná zima. Dojel jsem ke kapličce Panny Marie a místo modlení jsem radši po rychlé fotce pokračoval dál, abych nepromrzl úplně.

Slunce už hřát začalo, ale mě byla pořád zima. Když jsem vjel do terénu a užíval si singletracky kolem Slap, vršek těla už se mi začal potit, tak jsem se musel svlékat, ale nohy jsem měl pořád zmrzlé. Pořádně jsem rozmrzl až kolem desáté hodiny, když jsem dorazil na Sekanou skálu. Oblast Horních požárů je jedna z mých nejoblíbenějších přípražských lokalit, tak jsem byl rád, že jsem se tam mohl rozhlédnout za světla. Na zříceninu hradu Kožlí jsem se moc těšil, protože jsem tam nikdy nebyl. Ani nevím, kdo ji mezi letošní vrcholy navrhl, ani nevím, jestli to byl dobrý nápad. Těžko se tam dá dostat pěšky, natož tam vytáhnout kolo. O dojetí na zříceninu, nebo o sjetí z ní nemůže být ani řeč. Zespoda z cyklostezky začíná cestička prudkým svahem s hustými kořeny a finální výškové metry musí člověk překonat s kolem na zádech. Tedy nemusí, fotka by stačila i zespoda, ale když už jsem tady, tak se nahoru chci dostat, a samozřejmě tam vezmu i kolo, ať se taky podívá. Následoval trochu delší přejezd přes Konopiště a Benešov na Čerčanský Chlum. To je konečně pořádný kopec. Ze všech stran stoupání, že si musí člověk trochu rozvrhnout síly, aby byl vůbec schopný ho vyjet. Ale ty výhledy po okolí a následný sjezd za to stojí. Na vrcholu si nějaká rodinka opékala buřty, tak jsem se trochu zapovídal, udělal osvětu o Vrchařských korunách, a na fotku jsem obdržel jejich synka, prý aby se proslavil. Když jsem pak řekl, že objíždím všechny vrcholy najednou, 200 km už mám za sebou a 200 mi jich ještě zbývá, nechtěli mi moc věřit, tak jsem radši jel.

Už jsem byl trochu jetý, den se chýlil ke konci, ale moje cesta vůbec. Trasa vedla k Sázavě, což jsem si docela užil, cyklostezku přes Chocerady taky, ale kopce na žluté turistické od Sázavy mi daly docela zabrat. Chtěl jsem dojet aspoň na další vrchol a už jsem přemýšlel, jak naplánuju večer. Na Staré Kouřimi jsem si na chvilku lehl na trávu, bylo ještě hezky teplo, ale do sjezdu už jsem se raději trochu oblékl. Snědl jsem poslední zásoby a plánoval jsem dál. V Kostelci nad Černými lesy v Žabce nakoupím jídlo na celou noc a vodu jen tak, abych vydržel přes rozhlednu Vinice u Úval až k prameni v Kersku. Tam si umíchám jídlo z prášku a doberu vodu na celou noc. Jak jsem si naplánoval, tak to taky bylo. Když jsem šlapal, šlo všechno podle plánu. Ale jakmile jsem na vrcholu slezl z kola, přemohla mě lenost a únava. Na chvilku jsem si sedl, abych si rozmyslel, jak se vyfotím a hned z toho bylo deset minut. Než jsem snědl kousek svačiny, dalších deset minut. Prostě velké prodlevy. Naštěstí v Polabí nejsou velké kopce, takže se jede celkem v pohodě. Betonový monument mě moc nezdržel a v zahradě v Měšicích jsem si zase pěkně odpočinul. Sice trochu neplánovaně, ale to už se nedá nic dělat. Nohy, ramena i záda bolí, chvílemi mi je zase zima na prsty u nohou i rukou a dokonce i na kolena, což když zastavím, tak přejde. Sice když se rozjedu, tak kašlu, jsem dřevěnej a je mi ještě větší zima, než když jsem přijel, ale za tu chvíli odpočinku to asi stojí. Všechno už je jen o pocitech a zkušenostech, co se dá vydržet, a co je potřeba řešit.

Nudné Polabí je za mnou. Projedu si žlutou líbeznickou a po červené spadnu k Vltavě. Jsem zase v oblasti, kterou dobře znám. Kralupy nad Vltavou a Veltrusy. Strachovskou haldu jsem teda neznal. Kdyby ano, určitě bych ji do VKP nedal. Je to umělý kopec navezený a postavený z bordelu. Je tma, ale vidím, že není ani moc hezky upravený. Cesta nahoru se vine kolem dokola, ale přístup ze silnice na ní chybí. Začíná to poházenými kusy betonu, což navozuje pocit, že by na mě taky mohl jeden spadnout. Pokračuji mezi odpadky, spáleništi a nocležišti bezdomovců. Vypadá to, že nikdo není doma. Jsem rád. O patro výš už je to hezčí, jen tráva a pěšina kolem kopce. Další patro už je vrchol, na kterém ale vůbec nic není. Aha, počkat, o kousek dál, blíž hrany kopce, je asi lavička se stolem. Tak popojedu až k hraně. Halucinace. Fakt tu není vůbec nic. Akorát fouká studený vítr. Snad, až bude světlo, bude alespoň výhled na zámek v Nelahozevsi, protože jestli ne, tak to bude podle mně aspirant na nejhnusnější vrchol VKP vůbec. Rychle odtud pryč. Kolem Vltavy zpět do Kralup a kolem Zákolanského potoka po červené do Zákolan. Kam jinam taky, že jo. Znám to tu velmi dobře, a taky vím, že v tomhle údolí bývá vždycky největší zima. A taky že byla. Ale rozhodně ne taková jako včera. Po žluté kolem Týneckého potoka do Brandýska a hurá do bývalého dolu Ronna. Kdo by to byl řekl, že důl bude nahoře. Je tam přece vyhlídka, ta musí být nahoře. To je jedno, já tam potřebuju z týhle strany, a v mapě je jasně jen jedna cesta, abych to nemusel celé objíždět. Jenže než tam dojedu, tak už jsem strašně unavenej, a nemůžu se rozhodnout, jestli bude řídit ten, co mu mrznou nohy, nebo ten, kterýho bolí zadek, nebo ten, co u řízení usíná. Už nezbyl nikdo, kdo by byl v kondici. Navíc je tu na chvíli trochu tepleji, teda asi se mi to jen zdá, ale musí se to využít. Tak nařídím budíka na dvacet minut, zakousnu se do hutnýho flap jacku, a na chvíli usnu jen tak na mezi. Vzbudil jsem se ještě před budíkem, flap jack krásně rozpuštěnej, že se dal jen spolknout a zapít, a taky znatelně odpočatej. Sice zmrzlej ještě trochu víc, ale to se teď napraví. Hledám totiž cestičku, z pořádný cesty, která vede kolem lomu, tady musí být pěšina houštím, která mě přivede dolů. Asi tu není, ale dolů jsem se nějakou zvířecí stezkou dostal. K mému údivu jsem dole, ale vyhlídka je nahoře. Počkat, to je přece jasný, že bude vyhlídka nahoře. Ale tady to bude hodně nahoře. Asi je to zase halda, kterou navršili z vedlejšího lomu. Tak zase tlačím kolo až do nebe. Chvílema už nejde ani tlačit, tak ho spíš jakoby poponáším. Jsem nahoře, ve dne tu asi bude bezva výhled. Teď jsem rád, že odtud můžu vypadnout. Cesta dolů do Ronovky je úplně v pohodě, to by se dalo vyjet v sedle i v mém zuboženém stavu.

Poslední vrchol je daleko. 22 km. Ale už je poslední. To je obrovská motivace. Těším se, až to bude za mnou. Těším se, že to zvládnu v rozumném čase, bez větších problémů. Kamenné Žehrovice a křivoklátské lesy kolem Lánské obory. Nádhera, kterou si dokážu užít, i když mě trochu bolí nohy. A jsem na silnici. Na silnici, která mě odveze do cíle. Sice mě překvapilo, že je to k bráně tolik z kopce dolů, ale o to dřív jsem byl v cíli. Ale žádná oslava se tu nekoná. Ve sjezdu jsem pěkně vymrzl, takže jen pověsit poslední cedulku, vyfotit poslední noční fotku, a valím domů. Teď si ten kopec zase pěkně vyšlápnu. Ale to už se nepočítá, to je další etapa života.

Návrat domů byl už hodně po silnici. Ze začátku jsem si teda po silnici musel vyšlápnout ten kopec od brány do Lán, pak jsem se snažil najít zkratku skrz les, kde mi ale někdo postavil do cesty oboru, takže neprůjezdné, musel jsem se vrátit na silnici, a zase do lesa, a zase trochu jinak, než bylo v plánu. Ale když jsem se z těch lesů vymotal a ocitl se v Žilině (nebojte se, zas tolik síly jsem neměl, abych dojel až na Slovensko, tady u Lán je taky jedna), tak už jsem jel jen asfalt Družec, Kyšice, Unhošť, Rudná, Praha. Pak trochu terénu v Prokopáku, přes Vltavu a poslední výšlap domů. Je zvláštní, když vyjíždím, těším se na kolo, když se vracím, těším se domů. Asi jsem si toho už užil dost, tak to má být.