Loudání českou krajinou 2025

Start jako obvykle v deset večer. Bylo příjemné teplo, jen nad obzorem blýskala bouřka. Pořešit poslední problémy se sledovací aplikací a už se jelo. Ze začátku celkem svižně po lesních asfaltkách, pěkně ve velkém balíku. Pak někdo špatně navigoval a balík se trochu roztrhal. Po 20 kilometrech jsme dorazili na rozcestí, kde začínala první zajímavost. Aby závodníci nejeli příliš dlouho v těsném balíku, kde ten, kdo jede na čele, musí navigovat a ještě rozrážet vzduch, takže se mu špatně uniká, zatímco ostatní se ho drží jako klíště, zařadili organizátoři vychytávku zvanou pytle. V minulých ročnících se to osvědčilo a nejinak tomu bylo letos. Z jednoho rozcestí vedou tři malé okruhy, a každý závodník má podle startovního čísla předepsáno, v jakém pořadí ty okruhy projede. Prakticky to tedy vypadá tak, že se čelo úplně roztrhá, každý jede jinam, a pokud do prvního okruhu jede závodníků víc najednou, typicky projíždí druhý a třetí každý v jiném pořadí, takže se roztrhají potom. Okruhy jsou sice krátké jen několik kilometrů, ale stačí to, aby ti rychlejší získali náskok a už je ti o trochu pomalejší nedojeli. Snažil jsem se tedy jet co nejlépe. Ne že bych chtěl jít do úniku, ale naopak jsem nechtěl dát velkou příležitost někomu jinému. Rozhodně je tu dost zvučných jmen, před kterými mám respekt.

Na rozcestí jsem přijel jako první já a v těsném závěsu loňský vítěz Tomáš Hadámek. S ním několikanásobný vítěz a matador Martin Vít alias Mavit, Honza Ferster alias Johannes Burg, Karel Andrle alias Karlosu, několikanásobný vítěz Margl, Robert Dobrý, Jarda Šolc, Petr Vocetka a další stále ještě v čelním pelotonu. Já už jsem se ale na nikoho neotáčel. Pořádně jsem se ujistil, který okruh mám jet jako první, ono to není za jízdy po lese až tak jednoduché rozhodnout, a už jsem šlapal kolem Ficlovky (478) na Hůrky u Lišova. Za mnou hned několik světýlek. A zpátky na rozcestí, první okruh hotov. Vítr, který nás provázel od startu, stále sílil, a začalo i trochu pršet. Na nic jsem nečekal a na začátku druhého okruhu jsem si oblékl membránovku. Kdo ví, co se přižene za smršť, a já si nemůžu dovolit prochladnout ani jet celou noc v mokrém. Hned mě někdo předjel, ale kdo ví, kdo to byl, jestli jel se mnou první kolo nebo teprve svoje první začínal. Navíc se po společném nájezdu do druhého a třetího okruhu dva závodníci odpojili a třetí, co mě předjel, se začal oblékat taky, takže jsem svoje pomyslné první místo asi opět držel. Objel jsem zatím v klidu druhý okruh a stejnou cestou se vracel na rozcestí. Tady ale začalo přituhovat. Závodníci všude kolem, někteří v mém směru, někteří proti, všichni čelovkami oslňují, docela zmatek. A tak se stalo, že jsem nedojel svůj druhý okruh až na rozcestí, ale vydal se hned do třetího. To je sice proti pravidlům, nedodržení trasy, ale naštěstí jsem si to uvědomil a tuto zajížďku sem a tam si budu moci plnohodnotně nahradit po třetím okruhu. Takže jedu dál a dojíždím skupinku, ze které si dobře zapamatuji Vaška Pavlíka alias Duppyho. Známe se z Hradce, má v Jindřiši cykloservis. Tak trochu pokecáme a tohle kolo dojedeme spolu. Dokonce jsme v jednu chvíli špatně odbočili a jeli kousek mým prvním okruhem v protisměru. Potkali jsme pár závodníků a tvrdili jim, že jedou obráceně. Ale když už jsme to tvrdili potřetí, došlo nám, že špatně jedeme my. Tak jsme si zazpívali: Za svou pravdou stát, musíš za svou pravdou stát, jen na tobě teď záleží, na jakou trať se dáš. No nic, jsme zpět na rozcestí, Duppy se svým kumpánem pokračují do svého posledního okruhu a já musím dojet jen začátek třetího a zpět.

Pytle jsou za mnou, přede mnou zelená turistická, ale žádná světla. Tak buď někdo už hodně ujel, nebo jsem vyjel z pytlů první. Za přízrakem se mi honit nechtělo, tak jsem si jel svoje tempo a spíš sledoval, jaká bude situace po pytlích. A opravdu. Byl jsem první, těsně za mnou Karel, Petr Vocetka a Honza Ferster. Za nimi Margl, pak Robert Dobrý a Tomáš Hadámek. Ti jeli pěkně každý sám. Já jsem neměl ambice jít do úniku. Spíš jsem se v klidu najedl a pomalejší jízdou vyčkal, až mě ti tři naberou, abychom mohli dál společně prchat těm dalším. A to se povedlo. Takhle ve čtyřech jsme projeli Ševětín, zelenou přes Vlkov a cyklostezku na Hroznějovice. Petr s Honzou mírně odpadli a já jsem s Karlem dupal na čele, v těsném závěsu za námi Margl. Přejeli jsme přehradu Hněvkovice, po asfaltu do Bohunic a po modré kolem Bohunického potoka ke Kališti a po zelené kolem Zdoby (574) a dalšími turistickými stezkami až do Protivína. Tam jsme měli náskok asi 12 minut před Duppym, Tomem a Petrem. Byly to nervy, ale chtěli jsme to s Karlem udržet co nejdéle. Projeli jsme po zelené přírodní rezervaci Skočický Hrad, po červené přes Svobodnou horu (631) až na poutní místo Lomec, modrá kolem zámku Kratochvíle, žlutá a zase modrá stále na jih přes Blanský les až do Holubova. Chvílemi jsme byli před svými pronásledovateli jen kousek, chvílemi zase víc. Výstup na Kluk (741) byl klasická zajebávka. Po stejné trase na vrchol a zpět. A tam jsme své pronásledovatele poprvé po noci spatřili. Tomáš, Petr a Duppy. Všichni v dobré náladě.

V Holubově jsme byli v 10 dopoledne, tedy po 12 hodinách jízdy, už docela jetí. A čeká nás zajímavé stoupání, takže dát se trochu do pořádku nezaškodí. I za cenu ztráty čela. Ale hospoda ještě nic nenabízí, tak jen doplnit vodu, převléct mokré ponožky, a tradá. Karel to stihl trochu rychlejc a pěkně mi ujel. Připojil jsem se k Tomášovi, ale při stoupání do kopce mi ujel taky. Prý se mu přes noc vůbec nejelo dobře. Zajímavé. Mně se jelo skvěle, a jsme na stejném místě. Duppy s Petrem se zdrželi taky, takže ti zůstávají za mnou, i když při stoupání na Kleť ztrácím. Nevyjeli jsme až nahoru, potloukáme se Blanským lesem po pěkných cestičkách až do Boletic, kde projedeme vojenský prostor. Legálně po cyklostezce. A stále na jih po zelené do Světlíku, na Liščí vrch (829), kde jsem zase Karla i Toma dojel, ale dlouho jsme spolu nezůstali. Na cyklostezce kolem Lipna jsme si každý obstarali nějaké jídlo, nákup, ale nikdo z nás se nezdržel moc dlouho. U hráze se trasa rozdělovala na krátkou a dlouhou variantu. Respektive po krátké budeme pokračovat všichni, jen ti vytrvalejší si ještě zajedou okruh do Rakouska. Z téhle čelní skupiny samozřejmě všichni, a mnoho dalších.

Hned za hrází na nás čekala pěkná úchylárna. Modrá turistická přes Čertovo kopyto. Strmý svah, naházené balvany, solidní šichta s kolem v ruce. Vybral sis dlouhou, tak teď ti ukážu, zač je toho Loudání. A aby toho nebylo málo, tak nahoře těžba. Sice je tam naznačena objížďka, ale trasa vede skrz a stroje stojí. Na mapcatchi vidím Tomáše, že jel taky skrz, tak to peru za ním. Sice ne tak rychle, ale držím se. Karel asi půl hodiny za námi. A už jsme v Rakousku. Uttendorf. Většina trasy v Rakousku vedla po cyklostezce Granitlandrunde, která je většinou docela dobře značená, takže nebylo potřeba až tolik mapovat, často vede po menších silnicích nebo pěkných cestách, ale také do prudkých stoupání. Neměl jsem žádné ambice Tomáše dojíždět, ale snažil jsem se jet nejlépe, jak jsem uměl. Vyrovnaně, do prudších kopců zabrat, ale ne moc, abych se neodrovnal, a z kopce hodně odpočinout. Při stoupání na Hansberg (850) jsem najednou Toma předjel. Ani jsem ho neviděl. Spal nebo sral, bylo mi to jedno. Já jsem byl na koni. Na vrcholu na nás čekal Čépa. Organizátor a trasér. Chvíli jsme pokecali, dorazil Tom. Došli jsme si do hotelu pro vodu a pokračovali spolu. Karel nám byl v patách a čekat jsme na něj už nechtěli. Vypadalo to, že pojedeme spolu, ale jakmile přišlo prudší stoupání, Tomáš na to šlápl a byl pryč. Já už takový výkon nemám. V nohách 300 km po 21 hodinách jízdy. Ale unavený ještě nejsem, určitě potáhnu kus do noci. A tma ještě zdaleka není.

První sjezd k Dunaji kolem Schloss Neuhaus. Začíná se stmívat a mě přepadá únava. Připravím se na noc, chvilku odpočinu, a ještě se trochu vyburcuju jídlem. Výstup na Ramersberg a znovu sjezd k Dunaji. Kirchberg ob der Donau. Už vím, že brzy půjdu spát. Jedu pomalu a jsem unavený. V údolí je ale docela zima, tak ještě popojedu, než najdu dobré místo. Když jsem se vyškrábal z údolí Dunaje, postavila se mi do cesty na malé silničce autobusová zastávka. Je 23:30. Tomáš sice ještě jede, Karel je mi v patách, ale já dnes končím. Nemá smysl to přepínat. Je lepší odpočinout, nabrat sílu a připravit se na strategický boj. Dlouho tu rozhodně spát nebudu.

Spal jsem asi hodinu a půl, celkově jsem stál dvě hodiny. Perfektně odpočatý. Karel šel spát zhruba jako já ještě před druhým sjezdem k Dunaji a vypadá to, že ještě nevyjel. Tomáš jel ještě asi půl hodiny a dost mi ujel. Moje strategie tkví v tom, že se klidně rozjedu, na kole se najím, proberu, když bude třeba, tak si dám ještě šlofíka, protože před svítáním přijde další únava a den bude dlouhý. To vše bych měl stihnout, než se Tomáš pořádně rozjede. Když vstane a uvidí, že jsem daleko za ním, nebude tolik kvaltovat, jako když uvidí, že se rychle blížím. A až se rozjede, tak to napálím a zkusím ho dojet. Ale já jedu hodinu a půl a v Putzleindorf ho podle mapcatche předjíždím ještě stojícího. Tak buď nenastartoval appku na sledování, nebo pěkně vyspává. Ani jedno pro mě nemusí být žádná výhra. Toma moc neznám, ale je to vysoce výkonnostní závodník. Klidně si může dát delší spánek, a pak to brutálně napálit. Navíc tím, že šel spát později a spí déle, to možná bude chtít dojet do cíle bez dalšího spaní, což já nevím, jestli dokážu, respektive jestli to v mém podání bude dostatečně efektivní. To teď stejně nevyřeším, takže si jedu v klidu a šetřím síly, až se Tomáš rozjede. Ale on je pořád na místě, už ho málem dojel i Karel. Motáme se v Podunají, jsou to prudké kopce a místy i pěkný terén, všechno krásně jezditelné. Nejjižnější bod trasy máme dávno za sebou, trasa se stočila zpět na sever. Tomáš jede. A podle předpokladů vyjel dost rychle. Pokusím se taky zrychlit, abych oddálil docvaknutí. To se celkem podařilo.

V Kollerschlagu jsem se zastavil na snídani. Jen nákup v sámošce a odpočinek u jídla, abych ho nemusel tolik balit s sebou. Tom mě nedojel a já si to svištím zpět do Čech. Hraniční přechod pro cyklisty Ježová a Mírová cesta k Lipnu. Frýdava, Přední Výton, hráz, ani se moc nezdržím a už stoupám na Kaliště (993), jen abych mohl zase ze Svaté Marty sjet téměř do Frymburku. Projíždím Šumavou po cyklostezce a předjíždím pomalejší jezdce, kteří se rozhodli pro kratší variantu Loudáníčko. Zafandíme si navzájem, ale pokračuju sám. Střídáme neznačené cesty po pastvinách a asfaltové cyklostezky. Z Omleničky červená turistická na Věžovaté Pláně a další turistické stezky krásně proberou. Luxusní modrá kolem Malše do Kaplice. Včetně přenášení kola po skalkách jištěných řetězy těsně nad vodní hladinou a úzkých pěšin v kopřivách – jsme zpět na Loudání.

Je šest odpoledne a mně dochází všechno. V Kaplici se dám před nocí dohromady. Je to strategie. Tom je asi dvě hodiny za mnou, takže mám čas odpočinout, dokoupit na celou noc jídlo a pití, a taky bych potřeboval dobít baterky. Vím, že v Kaplici je benzínka a spousta obchodů a hospody. Hospoda mi moc nevyhovuje, protože tam moc nenakoupím. Obyčejný obchod taky ne, protože tam zase nenabiju elektroniku. Ideální bude benzínka, takže to valím skrz, než na nějakou narazím. Ale trochu mě to vypeklo, protože kolem benzínky vůbec nejedeme, a je docela daleko. Viděl jsem otevřený vietnamský obchod. Tak se vrátím tam a zkusím ukecat prodavačku, abych si tam mohl píchnout do zásuvky aspoň čelovku, než se najím. Jenže Vietnamka neumí vůbec česky a je nějaká podezřívavá. Tak jen nakoupím, venku se najím a frčím dál. Snad mi světla i mobil vydrží.

Z Kaplice vede trasa zase kolem Malše po modré. Je to velká paráda. Baví mě to, a tak mi to parádně utíká. Před Rychnovem nad Malší mě Tomáš hodně stáhl. Snažil jsem se ze všech sil, aby mě nedojel. Nohy už jsem víc namáhat nechtěl, tak jsem šetřil jinde. Přes Tichou vedla trasa hodně dlouho po červené. Potkával jsem spoustu Loudalů z krátké trasy, tak jsem se rozhodl chvíli nemapovat a soustředit se víc na šlapání. Pojedu podle značek a časem se podle mobilu chytím. Jenže přišel i soumrak a s ním únava. I když jsem se snažil koncentrovat, dělal jsem blbosti. Drtil jsem to pořád dál, i když už jsem měl dávno odbočit. Když jsem to zjistil, musel jsem se vrátit. A přišel těžký navigační úsek. Já jsem byl už úplně vymletej a nebyl jsem schopnej podle papírové mapy určit, kudy mám jet. Mapy.com ukazovaly cesty skrz les trochu jinak, mapcatch taky trochu jinak, a já nevěděl, kudy jet. A když jsem takhle vymletej, tak to prostě zkouším. To je pěkně blbej nápad. Tak zase zpátky a zvolit tu správnou cestu. Vrcholem našeho snažení byl Jelení vrch neboli Dopler (956). Tam už jsem se trochu probral a cestu dolů jsem si pohlídal, abych už nekufroval. Tomáš Hadámek byl chvílemi jen pár desítek minut za mnou. Ale taky už nebyl úplně svěží. Na vrchol sice zvládl vyjet lépe než já, ale na cestu dolů zvolil špatný směr. Cesta se mu klikatila úplně stejně jako trasa na mapě, ale místo severovýchodu si to svištěl na jihovýchod. Po deseti minutách jízdy dolů si svou chybu uvědomil a šlapal dvacet minut zpět nahoru. To ho tak dostalo, že si šel raději lehnout.

Já jsem mezitím šlapal docela probraný většinou po turistických stezkách přes Černé údolí a zase nahoru přes Zaječí vrch (780), Cikánský vrch (806), Kuní horu (925) a Kraví horu (962). Nádherná, velmi náročná trasa, ideální k tomu, abych ve tři ráno za řídítky neusnul. Na mapcatchi vidím, že se Tomáš ani Karel delší dobu nehýbou. Já se sice hýbu pomalu, ale to mi nevadí. Terén je těžký, a když vydržím nespat a neudělám velkou chybu, už mě asi nedojedou. Na Kraví hoře spí Vojta Brychta. Teda spíš zrovna vstává. Prohodil jsem s ním pár slov, ale už ani nevím, proč si zvolil kratší trasu. Měl jsem dost svých problémů. Skály byly kluzké a já jsem se musel proplést lezeckými úseky s kolem v ruce. Některé části byly tak složité, že jsem musel pár minut přemýšlet, jak to vůbec udělám. Lehnout na břicho, postavit kolo dolů pod obří schod, a pak ho využít jako žebřík. Nebo postavit kolo na zadní, jednou rukou za představec a druhou rukou se přidržovat řetězu. Prostě Loudání. Jak mě se po něm bude stýskat. Sjezd byl za odměnu, a kdyby se mi nevybila čelovka, byl bych to napálil po cyklostezce jak nejrychleji umím. Jenže ona mi zhasla ještě v lese. Trochu jsem to čekal, když jsem v Kaplici nenabil ani procento a teď svítím celou noc. Mám s sebou po zkušenostech kvalitní záložní světlo na řídítka. To stačí i v terénu, takže ho zapnu a chci valit rychle dál. Jenže mi nedošlo, že světlo přidělané na řídítkách nesvítí do papírové mapy v mapníku na řídítkách jako čelovka. Takže na cestu sice vidím krásně, ale vůbec nevím, kam mám jet. To je docela problém. Ale za hodinu bude svítat a trasa tu není až tak složitá. Tak si vždycky posvítím mobilem do mapy, přečtu, kudy mám jet, a pak pojedu podle mobilu. No moc to nešlo. Nebyl jsem si vůbec jistý, pořád jsem zastavoval, a v mém prošitém stavu jsem se bál, že pojedu někam blbě. Dojel mě Vojta, který už má nyní stejnou trasu. To se hodí. Doberu vodu ve studánce a můžeme pokračovat spolu. Nebudu muset mapovat a do rozednění vydržím s ním. Nejede vůbec pomalu. Navíc prý našel nějakou svítilnu, která asi někomu upadla. Tu mi dal, abych ji dovezl do cíle. S trochou štěstí jsem si ji přidělal na helmu, takže problém vyřešen úplně.

Vojtovi jsem teda pomalu ujel, ale ještě před Benešovem nad Černou jsem tak blbě zakufroval, že mě zase předjel. Tím jsem si uvědomil, že zbylých 80 km do cíle bude ještě náročných. Budu se muset extrémně soustředit, abych s takto unavenou hlavou vůbec trefil trasu. A to je přesně důvod, proč jezdím tyhle závody. Třetí den se dvěma hodinami spánku je ten stav naprosto unikátní, jinde než na závodech to nezažiju. Ale už se rozednívá. Jídla mám dost, dobré vody z Dobré Vody taky, nohy mi slouží, tedy v rámci možností, a hlava už se taky docela srovnala. Snažím se soustředit na aktuální dění a nepřemýšlím o cíli. Po červené na Vysoký kámen (869) a po zelené na Kohout (871). Poslední pořádný kopec. Dobrkovská Lhotka, Nesměň, Ločenice, vyhlídka Oldřicha Fencla pod Todeňskou horou (608), Rankov, Husitský památník u Trocnova. Předjíždím několik dalších závodníků krátké tratě. Všichni mi fandí. Je to skvělý pocit, ale já se musím soustředit, aby nepřišla krize.

V Borovanech to na mě přišlo. Ne krize, ale sraní. Mám obří náskok. Tomáš spal tak dlouho, že ho dojel Karel, a teď jedou spolu asi šest hodin za mnou. Doráží na ně Mavit, který spal mnohem kratší dobu. Za nimi ještě Duppy a pak Jarda Šolc s Petrem Vocetkou, ti už jsou ale 14 hodin za mnou. Času mám teda dost, v pohodě si můžu odskočit za vsí na louku. Horší je, že když sesednu z kola, svět se mi točí, strašně dlouho mi trvá, než se vůbec svléknu. No nic. Mám to za sebou. V Borovanech narazím na partu Loudalů z krátké. Vypadají stejně vyplesklí jako já. Jezdí od obchodu k obchodu, někdo nakupuje, jiní čekají. Pak zas čekají ti druzí, aby si mohl někdo jiný nakoupit. Další dva řeší mapy. Já mám taky problém. V noci mi zmokly a teď se mi těžko oddělují. Na chvíli s nimi tedy hodím řeč, abych zjistil, kudy do cíle, kdyby se mi mapa roztrhala. Oni prý pojedou spolu, tak mi jeden z nich svoje mapy dal. Prý ať se nezdržuju a valím do cíle. Oni mají času dost, ale já jedu na první, tak to musím drtit. No, nemusím, ale chci. Fakt to drtím. Strašně moc se těším, až si odpočinu.

Červená, žlutá, modrá, zelená okolo Třeboně. Barvy turistických tras se střídají tak rychle, že mám co dělat, abych to uhlídal. Roviny Třeboňska jsou zrádné. Snadno bych tu mohl usnout. Tak v sobě burcuju poslední zbytky adrenalinu a pomalu přichází euforie. Taky přichází déšť. Mám trochu zastřený úsudek, takže si uvědomuju, že vůbec nevím, jestli mi není zima. Raději si ještě naposledy vezmu bundu. Cílová rovinka, posledních 15 km. Je to nádhera. Vyhrál jsem poslední Loudání. Červená turistická, zelená mezi třeboňskými rybníky, Stará Hlína, drtím to z posledních sil. Cíl opět v Mláce. Je tu několik závodníků z krátké trasy. Organizátoři. Všichni mě vítají. Jdeme slavit!