Moravia Divide 2025

Start závodu je na severu Moravy v Račím údolí poblíž Javorníku. Tam se velmi špatně dopravuje, protože je schovaný mezi horami. Proto jsem zvolil cestu přímým vlakem z Prahy do polského městečka Kamieniec Ząbkowicki, ze kterého už jsem dojel na start po vlastní ose jen pár desítek kilometrů. A ještě jsem se kousek projel po trase závodu, abych nasál atmosféru.

Na startu bylo už mnoho závodníků, Tomáš Fabián zrovna dokončoval svou přednášku o Tour Divide a já jsem se zajímal hlavně o jídlo. Prezentace proběhla rychle, obdržel jsem několik lístečků, včetně těch na dvě objednané večeře. Ano, hodlám se před spaním pořádně najíst. To se povedlo, stejně jako přednáška Tondy Liebla o Carpathian Mountain Race, který jsme jeli loni. Většina závodníků má zajištěn nocleh v posteli. Na vyhřátém pokoji nebo ve studené chatce. Já jsem obecně raději venku, ale poslední dobou se mi to nevyplácí. Ani tentokrát. V údolí u potoka je zima, pro venkovní nocležníky je připraven obří party stan na studeném tvrdém betonu, a já jsem si nevzal ani na předstartovní noc pořádnou karimatku. Nechal jsem si uvařit čaj do bidonu a strčil ho k nohám do spacáku. Vybral jsem si místo pod stolem hned u stěny párty stanu, aby na mě nefoukalo. Udělal jsem vše pro to, abych se aspoň trochu vyspal. To se moc nepodařilo, celou noc jsem se budil. Navíc na mě ze stolu spadl kelímek s medem do čaje. Převaloval jsem se ve spacáku a najednou jsem byl přilepený k alumatce. V noci s tím nešlo nic dělat. Ráno jsem vstal a celý spacák zalepený od medu. Nezbývalo než v rychlosti spacák mokrými trenkami vyčistit a nechat na sluníčku uschnout. Alumatku taky, ale o tu strach nemám. Pak už šlo všechno v pohodě. Vydatná snídaně sežer co můžeš, vysrat, zabalit, a jelo se.

Příprava před startem se mi až tak nevyvedla, tak jsem ani na startu nikam nechvátal. Na závodě jsou silní vlčáci a závod je dlouhý. Proto mi ani nevadilo, že jsem se s těmi rychlíky nesvezl ani na první kopec. Naopak jsem začal pomaleji a chytil jsem se Tondy Liebla, který na podzim prodělal plastiku vazů v koleni po nepovedeném dojezdu na CMR. Říkal, že si jede v klídku, ale mě jeho rychlost přišla dostatečná. Projeli jsme kousek Rychlebských hor po polských hranicích, přes Borůvkovou horu (899), a přes Bílou Vodu do Polska. Rychlé cyklostezky, jezera, Paczków, Trzeboszowice, a zpět do Česka, Bernartice, Vidnava.

Blížíme se na Rychlebské stezky. Trasa je ale z hlediska techniky velmi umírněná. Jednoduchý Trail LČR, občerstvovačka na základně, která docela bodla. Cítím, že výkon není úplně ideální, ale dojel jsem zase Tondu, tak si užijeme občerstvovačku spolu. Jen pár kusů ovoce, doplnit vodu a ionťák, odskočit na záchod a frčím. Tentokrát do kopců. Traily spíš objíždíme, ze začátku velké stoupání dokonce po asfaltu, potom po pěšinách až na Studniční vrch (992). Tonda jede v klidu a do prudkých kopců mi úplně snadno ujede. Já na to nemám. Nechci se odrovnat, tak jedu nižší výkon. Sjezd po turistických stezkách do Lázní Jeseník, a zase nahoru přes Oblý vrch (758) po cyklostezce na Smrk (1127). Tedy skoro. Na hraničníku jsme to otočili a sjeli do Petříkova a po asfaltu přes Ostružnou do Branné, kde na nás čekala další občerstvovačka. Po kopcích mi odpočinek bodnul. Nechtěl jsem se dlouho zdržet, ale objednaná polévka bodla. V rychlosti jsem ji snědl, dobil aspoň trochu baterky, a pokračoval dál. Ani jsem nesledoval svou pozici mezi závodníky. Myslím, že jsem mezi desátým a dvacátým místem. Do hospody dorazil i Xenda. Prý mu to moc nejede, ale já už nemám čas se zdržovat. Valím dál.

Dlouhý sjezd z Rychlebek přerušený občerstvovačkou jsme zakončili v Hanušovicích. Následovaly další menší kopečky přes Kopřivnou do Bohdíkova, přes Paramuť (813) do Jakubovic, přes Pustinu údolím Březné, Hoštejn, Hněvkov a kolem v.n. Nemilka. Před setměním jsem zase dojel Tondu. Kochal se na lavičce v aleji topolů při svačince při západu Slunce. Ale dlouho jsme spolu nejeli. V prudkém stoupání mi zase ujel. Po západu se znatelně ochladilo. V údolí Moravské Sázavy začalo přituhovat, ale na kopcích bylo zatím teplo.

V Zábřehu byla přímo na trati benzínka. Důležitá zastávka pro všechny okolo mě. Už při mém příjezdu zde bylo několik závodníků a než jsem se dal do pořádku, dost dalších se přidalo. Bylo deset večer, příliš brzy na to jít spát. Tedy aspoň pro mě. Tonda zde byl taky, ale sháněl nocleh. Další závodníci řešili zimu, únavu, techniku. Někdo se vytasil zimními rukavicemi. Já jsem měl celou dobu dlouhé prsty, ale jen letní. Zatím žádný problém. Ani ne hodinku a už jsem seděl zpět na kole, vybaven na celou noc. Ale spát půjdu asi taky. Později.

Za Zábřehem se začalo hned stoupat do terénu. Jel jsem sám a do kopce jsem se solidně zahřál. Bradlo (599) je parádní vyhlídka s terénním výstupem. Místy je to tak náročné, že je lepší jít pěšky i dolů. Někoho jsem tu potkal, ale dlouho jsme spolu nejeli. Oproti údolí tu bylo opravdu teplo. Tady by to bylo skvělé na spaní, ale mě se ještě nechtělo. Sjezd do Úsova a zpět k řece, tentokrát to byla Morava. Tady bylo hodně odporně. Mlha, vlhko, zima. Rukavice jsem měl vlhké a prsty promrzlé. Úplně mě to rozebralo. Spát se mi přímo nechtělo, ale únava byla znát. Trochu jsem blouznil. Slíbil jsem si, že až se dostanu do teplejší oblasti, půjdu si lehnout. Musel jsem ale ještě překonat řeku po mostě u Nových Mlýnů, Řimice, trochu se zahřát do kopečku na Měník, za kterém v lese zavál teplejší vzduch. Když jsem ještě ve sjezdíku zahlédl vedle cesty měkké suché listí, nebylo o čem přemýšlet. Spát se mi přímo stále nechtělo, ale chtěl jsem si pořádně odpočinout, abych zítra dojel co nejdále. Ve spacáku mi bylo opravdu teplo, leželo se mi příjemně, ale stejně jsem nezabral. Doufám, že se mi to nevymstí, ale po hodině a půl převalování jsem vstal a celkem odpočatý jsem už po páté hodině zase seděl na kole.

Nový den, nové možnosti. V údolí Moravy jsme ještě chvíli zůstali, projeli Litovel a začali stoupat přes Uničov na Vysokou Roudnou (660). Kopec a terén mě probral dokonale. Navíc východ Slunce, začalo se oteplovat. Vše naznačovalo, že dnes to bude stát za to. Z Dalova jsme jeli po žluté, ze začátku cyklostezka, ale pak luxusní terénní sjezd do Dolního Žlebu, kde byla v kempu další občerstvovačka. Dojel mě tu Tonda Liebel. Spal tři hodiny a je pěkně najetej. Z kempu odjíždím dřív, ale dlouho mi to nevydrží. Hned při prvním stoupání na Jívovou mě Tonda dojede, předjede a do cíle už ho neuvidím. Sám ale při stoupání trochu trpím. Kašlu a nejede se mi dobře. Radši se do kopců trochu šetřím, abych pak mohl nahnat čas v terénu a po rovinkách. Při delší pauze se můj stav vždycky změní. Vykašlu hleny a jede se mi líp, nebo naopak sípu a nemůžu se pořádně nadechnout. Soustředím se na dýchání hlasivkovou štěrbinou, což taky pomáhá zvýšit výkon. Ale zatím to není tak hrozné, spíš jde o to, abych se neodrovnal. Do cíle je ještě daleko.

Kolem Olomouce opět sjedeme do údolí Moravy a čeká nás dlouhá rovinka. Tady perfektně využiju hrazdu, do které zalehnu, jedu stabilní výkon a ukusuju kilometry po desítkách. Tovačov, Chropyně, Holešov. Za Holešovem mě čekal delší úsek v terénu, kde nebude možné dobrat zásoby. Navíc přicházela noc. Byl jsem moc rád, že jsem stihl před zavíračkou benzínku. Sice malinko z trasy, ale stála za to. Nabil jsem částečně baterky, dokoupil zásoby na celou noc, a taky si trochu odpočinul. Sice potom, když jsem se rozhýbal, musel jsem hodně vykašlávat hleny, ale na výjezd na Hostýn (735) jsem nabral síly dost. Bohužel se začalo kazit počasí. Podle radaru měla přijít vydatná sprcha, ale nebylo jasné kdy. Zvedl se vítr, začalo létat listí a prach. Když se objevily první kapky, na nic jsem nečekal. V mém stavu nemůžu jet v dešti. Zapadl jsem ještě na Hostýně do autobusové zastávky, vytáhl spacák a v mžiku zalehl. Byla teprve půlnoc, ale únava už přicházela taky, takže mi to ani nevadilo. Jak jsem se dal do klidu, přišel zase kašel. Pár pařmenů z altánu na Hostýně můj kašel slyšelo a přišli se podívat, jestli neumírám. Když zjistili, že nejsem bezdomovec, ale mám kolo asi za 150 litrů, nechali mě usnout.

Po dvou hodinách v zastávce jsem si hezky odpočal, pršet přestalo, takže jedu do terénu. Nejvyšší vrchol trasy přes Hostýnky byl U Tří kamenů (748). Parádní terén, turistické trasy, naučné stezky a později cyklostezky. Ještě v noci jsem potkal Robina Pěluchu. Moc jsme spolu nejeli, spíš jsme se míjeli. Terén se vlní nahoru dolů. Rozhledna Maruška, obec Hošťálková, Chléviska (641), Liptál, Vartovna (651), Lužná v údolí Senice a zase nahoru přes Zděchov do Pulčína, kde má být oficiální rest point. Spát se mi nechce, ale potřebuju doplnit aspoň vodu. Dal bych i něco kvalitního k jídlu, ale budu tam spíš před snídaní. Rest point byl ve skutečnosti trochu dál než podle itineráře, což vyškolilo nejednoho závodníka. Já jsem to zvládl v pohodě, ale místy už jsem dost zpomaloval, protože jsem si myslel, že to musí být za rohem.

Hospoda zavřená, venku zima, ale Lukáš Klement, organizátor tohoto restpointu nám už chystal gulášovku. Byla možnost dobít baterky, chvilku odpočinout, takže jsem se rád zdržel. Navíc v dobré společnosti. Už z večera tu byl jeden závodník, který ale pravděpodobně plánoval vzdát kvůli zimě. Chvíli přede mnou dorazil na rest point Lukáš Jirků, který také jako první odjížděl. Prakticky se mnou dojel i Robin Pělucha, který byl také trochu rychlejší. Další závodníky jsem zatím neregistroval, měl jsem co dělat sám se sebou. A čekají nás Bílé Karpaty, slovenské pohraničí, jedna z nejtěžších částí trasy.

Na první brdek Uhliska (521) jsem vyjel po červené. Slavičín, tam jsem ještě kluky viděl. Po cyklostezce na hranice a opět po červené přes Ochoz (655) a zase dolů do Starého Hrozenkova. Kluci už mi ujeli a já jsem se od rána pořádně nerozjel. Už je skoro poledne, tak spojím poslední odpočinek s obědem. Přede mnou jsou dva pořádné kopce, a pak delší dojezd do cíle po rovině. To už by se mělo dát zvládnout bez větších zastávek, a já potřebuju změnu, abych mohl rozumně dýchat. Přímo na trase při křížení hlavní silnice máme benzínku a motorest. Luxusní záchody, restaurace, jídlo, zásoby. To je vše, co mi nyní stačí k radosti. Ale velké jídlo si nedám. To by mě akorát uspalo. Dám si polívku a zbytek pojedu už jen na cukry.

Jenže když jsem se rozjel, nemohl jsem dýchat. Vykašlával jsem husté hleny, s tím jsem počítal, ale k tomu už se přidávaly horší obstrukce, které už vykašlat nešly. Hned za Hrozenkovem jsem pod kopcem musel zastavit, vykašlat se a sklidnit. Mohl jsem jet tak pomalu, že do mírného kopce by byla rychlejší chůze. Takhle to nejde. Několikrát v kopci jsem zastavoval a snažil se to řešit. Stoupali jsme přes Vyškovec na hřeben. Rapantův vrch (788), Mikulčin vrch (799), Kobylec (845) a konečně Velký Lopeník (911). Z vrcholu na hranicích si uděláme zajížďku na Slovensko do obce Bošáca. Velmi prudký sjezd. Nejdříve v terénu, ale pak většinu cesty po asfaltové cyklostezce. Taková škoda nastoupaných metrů ztracených na asfaltu. Navíc je vedro. Ale mě to udělalo docela dobře. Trochu jsem si ve sjezdu odpočinul a teď mě čeká poslední velký vrchol. Můžu jít trochu do rizika, cílovou rovinu už nějak zvládnu. Navíc trasa nahoru je nádherná. Turistická zelená a žlutá zpět na hranice přes Horné kameničné, Novou horu (552), malinko dolů k Březové, a zase nahoru kolem rozhledny Obecnice (603), kde jsem v bistru Vintrovka dobral vodu (z motorestu ani ze Slovenska se mi jí do kopce moc táhnout nechtělo) a dal si i něco luxusního na zub. Musím se za ty útrapy i odměnit. A pak už finální výstup po cyklostezce hrdinů SNP na Velkou Javořinu (970).

Zvládl jsem to skvěle. Foukalo tu jako kráva a vedro se změnilo v chladný vítr. Navíc mě čeká brutál sjezd, takže se musím v závětří obléct, abych neprochladl. Ze křoví vyskočí fotograf Moravia Divide a je nadšený, že mě stihl. No zas tak rychle jsem nejel. Robin i Lukáš, které jsem potkával ráno, už jsou dávno pryč, ale pozitivní je, že mě dosud nikdo další nepředjel. I když se někteří dost přiblížili. Ale teď přichází strategická fáze. Teď musím vyrazit, než někdo přijede. Ve sjezdu, který je i na poměry Moravia Divide dost dlouhý, se pokusím cuknout, co nejvíc to jde. Dolů z kopce to udýchám, i když je to místy těžký terén v pohraničním pásmu. A podle mapy mě pak čeká asi 90 km do cíle s minimálním převýšením. To je spousta příležitostí k odpočinku pro moje naháněče, a spousta času ukázat moji vytrvalost. Už se nepojede vysoké tempo, půjde o to, kdo vydrží jet aspoň nějak až do cíle.

Sjezd byl podle předpokladů luxusní a podařilo se mi vytvořit solidní náskok před Petrem Vaňkem a Petrem Jirouškem, kteří se na vrcholu sjeli. Za nimi se na vrcholu utvořila další dvojice - Vít Hrabánek a Robin Morávek, ale ti už byli opravdu daleko. To bych se musel hodně zdržet. Jenomže trasa vede přes Radějov s kopečkem Žerotín. Krásné vinice Jižní Moravy, úzké asfaltové stezky a kraťoučké trháky s velkým stoupáním. Tady je potřeba do kopce zamakat, a pak z kopce odpočinout. Jenže mě to nejede. Místo toho jedu pomaleji než chůzí a na nejlehčí převod dělám esíčka, abych se vůbec udržel na kole. Strašně ztrácím, ale jinak to nejde. Nohy jsou v pohodě, ale vyšší výkon neudýchám. Přichází Baťův kanál a řeka Morava. Moje záchrana. Po rovině sice nejedu kudlu, ale rozdíl oproti mým pronásledovatelům není tak velký. Navíc to vypadá, že Petrové šli spát. Minimálně se nechali předjet Vítkem a Robinem, což mi dává naději, že mě ani jeden z nich nedojede. V údolí Moravy si pro nás trasér a hlavní organizátor Číža nachystal ještě poslední laskominu. Národní přírodní park Váté písky. Luxusní poježdění jak na Sahaře. Akorát tu není vedro. A občas se projdu, protože v tom se místy ani nedá jet.

Strážnice, Rohatec a Hodonín. A mě přichází nový problém jménem energie. Ne ta tělesná, té mám nyní dost. Ale baterky. Snažil jsem se nabíjet, kde to šlo, ale moc času jsem tomu nevěnoval. Zásobu baterií mám značnou a na všechno mám zálohu. Čelovka. Dva battery packy. Jeden výkonný, na který jsem jel dvě noci, už třetí noc nedá. Ještě v něm něco zbylo, ale raději jsem připojil druhý. Ten má jednak nižší kapacitu, ale hlavně už je starší. A i ten už je skoro vybitý. Asi to nevyjde. Naštěstí mám jako zálohu Fenix E-CP - powerbanku 5000mAh s výkonnou svítilnou na řídítka. Pak navigace. Do té vozím pár výměnných baterií. Připraven jsem byl tak na dva a půl dne. Kdybych potřeboval, tak se dají dokoupit, že. Takže už má nárok odejít. A dokoupit není kde. Jako zálohu pro navigování mám mobil. Ten byl ještě v deset na polovině a hlavní powerbanku 10000mAh jsem nějak zapomněl sledovat. Jenže powerbanka vybitá (mám zálohu E-CP že jo), a mobilu je zima a spadnul z 50 na 5% za hodinu. A navíc se kvůli zimě nechce nabíjet. Nebo je powerbance zima. Nevím. Hlavně že není zima mě. Ale jetej už jsem teda dost a na řešení technických problémů nemám zrovna nejlíp naladěnou hlavu. Řeším, jestli se mi podaří o půlnoci v Hodoníně sehnat tužkové baterky, abych mohl nechat mobil umřít. Nebo jestli se mi podaří rozchodit nabíjení. E-CP jsem si pořídil právě proto, že vezu nějakou záložní kapacitu jak na svícení, tak pro nabití mobilu. Teď jsem ale v situaci, kdy potřebuju oboje, a nejsem si jistý, jestli to bude stačit. Ale do cíle mám pár hodin, tak to by snad vyjít mohlo.

Za Hodonínem byla cesta po cyklostezce a mezi rybníky celkem jasná a čelovka na původní baterku ještě chvíli svítila, tak jsem schoval telefon i s powerbankou do tepla pod bundu. Uvidíme, jestli se chytí. Místy mě napadaly už docela divoké myšlenky. Jel jsem kolem přístaviště, kde vedl dlouhý prodlužovák do lodi. Perfektní, někde bude zásuvka, abych dobil čelovku. Jenže elektrický stojan skýtal jen třífázové zásuvky. Jediná možnost získat elektřinu pro čelovku byla odpojit loď z prodlužováku a připojit se místo ní. Ne, to je blbost. Jedu dál. Sežral jsem poslední sladkosti, dopil poslední vodu, vytáhnu telefon a hurá. Nabito 60%. V powerbance zůstává ještě docela dost na svícení. Čelovka zhasla, ale já jsem v pohodě. Teda co se týče techniky. Hlava už dost zlobí. Neudržím koncentraci. Šlapu a jedu na automat, povídám si sám se sebou, osobnost se mi místy až roztrojí. Na každé křižovatce stavím, špekuluju nad mapou v mobilu, kde je jasně vyznačená trasa, ale já přemýšlím, jestli bych raději nejel jinudy. Nakonec si naštěstí uvědomím, že jedu závod, a že trasu musím dodržet. Navíc do cíle je to stejně nejlepší po trase, a tak jedu. Moravský Žižkov, Ladná.

Dostáváme se do CHKO Soutok. Tentokrát kolem Dyje po cestičce zarostlé trávou se dostávám do Cyklosféry v Břeclavi. Už skoro nic nevnímám. Maximálně se soustředím, abych udržel pozornost na to, co je důležité. A přichází euforie, že jsem v cíli. Je 4:10 ráno. V cíli všechno spí, ale pokoj s teplou sprchou a volnými postelemi je připraven jen pro mě. Dokonce jsem objevil i objednané tříchodové menu. Začnu polívkou, pak si dám zaslouženou sprchu. Nemusím chvátat. Konečně. Kašlu, ale začíná se to uklidňovat. Druhé jídlo už si vychutnávám v suchém oblečení. Je mi teplo a kašel ustává úplně. Je to skvělý. Robin s Vítkem přijeli hodinu a půl za mnou. Za nimi velmi dlouho nikdo. Jsem celkově devátý a jsem rád.