Karel Fišer

1000 Miles Adventure 2019

Potřetí. V roce 2017 jsem se zúčastnil tohoto podniku coby dobrovolný řidič doprovodného vozidla. Vozil jsem tenkrát fotografy a kameramana. Za tuto bohulibou činnost jsem dostal možnost se přihlásit na ročník 2018, ve kterém jsem 1000 mil ujel z Česka na Slovensko. A protože i závodníci mají možnost se přihlásit na další ročník v předstihu, využil jsem ji a v roce 2019 se vydal na Slovensko vlakem, abych si vyzkoušel i druhý směr do Čech.
Celkově ujeto: 1669 km Celkově nastoupáno: 39139 m
Průměrná vzdálenost: 166.9 km/den Průměrně nastoupáno: 3914 m/den
Maximální vzdálenost: 210 km/den Průměrná rychlost: 13.15 km/h
Cesta do Čech je prý kratší, ale hlavně bylo letos mnohem hezčí počasí, mokřady vysušené, v noci teplo, a tak to jelo všem parádně. Já jsem jel 9 dní, 3 hodiny a 40 minut. Duše jsem tentokrát neměl, tak jsem roztrhl rovnou plášť. Naštěstí se to podařilo dočasně podlepit a na druhý den jsem kupoval plášť nový. Jinak mě technika podržela. Spal jsem jako obvykle pomálu, jedl hodně a zajezdil si ještě víc.
Datum: Den 1. Průměrná rychlost: 16.7 km/h
Vzdálenost: 173 km Nastoupáno: 3005 m

Start IX. ročníku závodu 1000 Miles Adventure byl naplánován na 15 hodin z nejvýchodnější obce Slovenské republiky – Nová Sedlice. Závod se rozjel rychle. Ve velké skupině jsme přejeli Poloniny, Vihorlat, pak následovalo hodně asfaltu a trochu se to roztrhalo. Brody přes Laborec a Ondavu byly v pohodě, spíše málo vody. Chvílemi jsem jel s Jakubem Ondruškou, chvílemi s ostatními závodníky. K večeru jsme si dali s Jakubem kofolu a musel jsem ho nechat jet. Byl opět rychlejší.

P8M9E9 boli nohy ale jedu. Je to naky rychly.

V noci jsem už hodně ubíral, ale věděl jsem, že na Hrešnou před první zákaz ještě dojedu. Po půlnoci jsem začínal vidět spáče, ale moc jich nebylo. Kdo byl rychlejší, snažil se také dostat co nejdál. Poslední výšlap už jsem mlel z posledního, ale zvádl jsem to. Po třetí ráno jsem se opět shledal s první dvacítkou, noční zákaz nikdo projet nestihl.

Datum: Den 2. Průměrná rychlost: 13.6 km/h
Vzdálenost: 138 km Nastoupáno: 3409 m

Po dvou hodinách vstávačka a druhý start. Toho už se účastní asi jen deset závodníků, kteří stihli v noci dorazit na Hrešnou a chtělo se jim brzy vstát. Ti rychlejší si tu včera stihli dát luxusní večeři, sprchu a královsky se vyspat. Ti pomalejší jako já vylezli ze spacáku pěkně rozbití a stihli se sotva sbalit. Ale vyrazil jsem. Z těch, co si pamatuju, tu byl Honza Kopka, Venca Waldmann, a Jakub Ondruška. Všichni mi brzy ujeli a mě začli dohánět pomalejší jezdci. Udělalo se vedro a mě se nejelo vůbec dobře. Kolem Poráče jsem měl křeče v nohách, zmohla mě únava, stoupal jsem do prudkých kopců pomalu. Za poráčem jsem raději zastavil na brzký oběd a trochu si odpočinul. Mihlo se pár dalších jezdců, někteří se taky zastavili na jídlo, jiní jen rychle nabrat vodu a frr. No taky jsem se po velkém přemáhání vydal. Pole kolem Spišských vesnic je vyprahlé a mě bolí odřený propocený zadek. Jedu, co to dá, ale moc rychle to není. Ve Spišské Nové Vsi jsem si musel dáchnout. Vypral jsem propocené kraťasy, dal je sušit na plot a ukecal obsluhu, aby mi uvařili pořádnej řízek. Odpoledne tu normálně už nevaří, ale asi jsem vypadal dost vyřízeně. Nebyl jsem sám. David Granát přijel chvilku po mě a vypadal taky jetej. Mluvil o penzionu. Pro mě to nepřipadá v úvahu. Hodinka nebo dvě mě docela zotavily, kraťasy na slunci rychle uschly a já vyvoněný pokračoval dál. Kozí Kameň se směrem ze Slovenska jen objíždí, ale to neznamená, že se vynechají všechny kopce.

P8M9E9 Boli zadek, nohy taky nic moc. Vic odpocivam, obcas i zastavim na jidlo. Rekreace.

Šlo to pomalu, už jsem viděl, že do večera projet zákaz přes první část Nízkých Tater nedokážu, takže zase odpočinek a spekulace, kde se vyspat. Už jsme byli blízko medvědí zóně, dokonce od závodníků vpředu zněly zvěsti o tom, že medvědi čekají. Navíc se chystala bouřka, tak spousta závodníků kolem mě hledala nocleh někde ve vesnici. Já jsem podle radaru usoudil, že raději pojedu. Nebylo sucho, ale dalo se. V noci jsem dojel před zákaz, našel si pěkné místečko pod posedem a doufal, že se medvědi bojí bouřky víc než já.

Datum: Den 3. Průměrná rychlost: 13 km/h
Vzdálenost: 182 km Nastoupáno: 4500 m

Výjezd od posedu v půl šestý a těsně před zákazem rychlá snídaně, abych vyjel, co nejdřív to jde. Byl jsem zvědav, kdo si taky přivstal. Rychlíci už byli dávno za horama, ale těch, co zákaz projet nestihli, muselo být taky dost. Ráno jsem jel sám, ale ostatní mě začali předjíždět záhy. Už se jelo líp, tak jsem se snažil udržet krok alespoň chvíli, abychom se potahali. Utkvěl mi zkušenější závodník Vašek Krutina. Do kopce mu to táhlo líp, s kopce jsem ho zas dojížděl. Na přečerpávací nádrž Čierny Váh jsme to vytáhli společně, pak mi někde cuknul. Nic jsem si z toho nedělal. V Liptovském Hrádku jsem v Lidlu koupil super snídani a zásoby na skoro celý den. Hned se jelo líp. Nízké Tatry se jedou jen podhůřím, krásnou přírodou a i kopce jsme si užili. Počasí se trochu umoudřilo a dalo se to krásně valit. Nikoho jsem nepředjel, ale byl jsem rád, že ani mě nikdo nepředjížděl. Odpoledne jsem začal přejezd Velké Fatry a počítal, jestli zvládnu vyjet až na Križnou do večera. Tam je totiž další noční zákaz, přerušený u hotelu těsně pod vrcholem. Když budu makat dost, měl bych to stihnout. Tak jsem to zkusil. Ve stoupání na Križnou jsem předjel dva jezdce a další dva na sebe nabalil. Po celém dnu téměř sólo jízdy se to nějak začalo shlukovat. Na vrchol jsme vyjeli včas. Další skupinka asi čtyř borců už byla nahoře a vypočítávali, jestli lze projet zákaz až dolů, nebo budem muset zůstat u hotelu. Já jsem měl jasno. Nasypu to ve sjezdu, co to půjde.

P8M9E9 dneska paradni kopce, vali to fest. Stihame Kriznou dolu.

A tak se taky stalo. Za zákazem jsem byl první a měl jsem ještě dvacet minut fóra. Za mnou se přiřítil Tomáš Novotný, Radek Jahoda, Vašek Krutina a další jezdci. Já jsem toho měl po celém dnu dost. Dojedl jsem zbytky jídla, dopil poslední hlty vody a vydal se do Turčianských Teplic odpočinout. Ale na spánek bylo ještě brzy. Dal jsem si pořádnou večeři, doplnil zásoby a vydal se pomalu dál. Ostatní, jak jsem se později dozvěděl, byli už tou dobou dávno v dalším stoupání na Štyri chotáre. Medvědí lesnatá oblast, ve které ale není noční zákaz. Nicméně tam potkali místního chytrolína, který jim nakukal, že tam právě viděl medvěda a ať tam na noc určitě nejezdí. Nahlásili to organizátorům, a ti po dle trackrů zjistili, kdo se tam blíží a doporučili jim také nechat přejezd na ráno. Já jsem v tu dobu v Turčianských Teplicích dojídal večeři, tak jsem o ničem nevěděl. Jako jediný jsem tedy ze skupiny, která projela ten večer Križnou, stihl projet i Štyri chotáre a ubytoval jsem se až před dalším nočním zákazem v Tužině na dětském hřišti. Luxusní travička. No nicméně závodníků přede mnou je stále dost. Někteří se ubytovali v Gápelu, kde je zákaz přerušen, někteří už míří do Česka. Já budu rád, když se dobře vyspím a zítra to pojede aspoň tak jako dnes.

Datum: Den 4. Průměrná rychlost: 11.2 km/h
Vzdálenost: 145 km Nastoupáno: 4725 m

Vyspáno luxusně, nasnídáno taky. V šest zase do zákazu. Nikoho už nehoním, jedu si svoje. Projel jsem Strážovské vrchy, udělal se krásný den. Vedro na padnutí a mě se stala nemilá věc. Jedinou vodu, kterou vezu mám v litrovém bidonu. Nyní tak půl litru, na Baske snad vydržím. Ale jídlo dochází. Rozhodl jsem se teda objetovat trojku vody a umíchat Manu. Otevřu bidon, debile, zvrhnul jsi ho a jsi bez vody. A bez jídla taky. Tak teď to bude krušný. Sednu na kolo a musím valit. Nezbývá nic jiného, než zatnout zuby a těšit se na Baske. To je ale ještě pěkně daleko, hladovej a bez vody to bude hodně těžký. Ha, něco tu teče. Potůček. Špinavej jak prase. Mrknu do Mapy.cz a co nevidím, studánka. Kolo nechám na cestě, vyškrábu se ve svahu pár výškových metrů a najednou je potůček úplně čistej a ještě za kousek teče rovnou ze skály. Jsem zachráněn. Nacpal jsem si břicho, naplnil bidon a na Baske ani nezastavil. Nálada otočená a hned se šlape parádně. Slovenské kopce mám za sebou. Před CP1 je taková šikovná benzínka. Věděl jsem o ní, loni jsem se na ní zásobil do hor. Letos jsem měl jiný plán. Na benzínce se zdržovat nebudu. Udělám, co bude třeba a přesunu se s jídlem na CP. Vlítnul jsem do benzínky, objednal jedno teplé panini a šel okupovat záchod. Napůl jsem se svlékl, vypral kraťasy, trochu se očistil a vyzvednul to panini. Zase na hajzl, svlékl jsem se celý, horem cpal panini a spodem to padalo. Ideální využití času. Cyklokraťasy jsem hodil na batoh uschnout, koupil ještě dvě bagety a sladkosti na cestu a přesunul se na CP. Tam se mi dostalo skvělé obsluhy. Čaj, pivko, vyžral jsem bagety a usnul. Mezi tím dorazili ostatní závodníci, se kterými jsem včera překonal Križnou. A taky odjeli. Já jsem nikam nespěchal. Odpoledne bylo vedro, nechal jsem si uschnout vyprané oblečení z benzinky, vykoupal jsem i sebe při brodění Váhu a čistý, vyvoněný, najedený, vytrávený a odpočatý jsem se vydal na hranice do Česka. Hned jsem viděl Vaška Krutinu, jak sere za keřem, další, už po tmě, jak chrápou u cesty.

P8M9E9 Od rana to docela jede. Luxusni spani na detskym hristi, pak trochu vedro, tri bagety z benzinky, takze preziracka a odpocinek na CP1. Moc diky dobrovolnikum za super odpoledne. Koupacka ve vahu a ted odpocatej zase valim. V Cesku je krasne.

Ale mě se ještě spát nechtělo. Konečně noc bez zákazů. Před půlnocí jsem ve Vizovicích v nočním baru koupil dvě pizzy. Jednu ztrestal hned, druhou vzal na snídani. No dobře, ve dvě ráno už se mi spát chtělo. Hlavně jsem věděl, že se musím v noci vyspat a přes den využít světlo. Ale chtěl jsem si konečně užít pěkný východ Slunce. Vybral jsem si proto krásnou louku na východním svahu. Ráno mi zasvítí sluníčko na spacák, to se to bude vstávat.

Datum: Den 5. Průměrná rychlost: 13.7 km/h
Vzdálenost: 163 km Nastoupáno: 3428 m

V pět ráno - Slunce pořád za lesem. Spím dál. V šest už leze a začíná hřát. Je to vážně nádhera. K snídani pizza a koláče. Už ani nevím, kde jsem je vzal. Asi na CP. V sedm vyrážím kroutit další kilometry. Největší kopce jsou na chvíli za mnou, dnes mě nic velkýho nečeká. Teda jen Hostýnské vrchy. Celej den to frčelo dobře, ve Dvorcích jsem stihl na poslední chvíli sámošku, kde jsem si parádně nakoupil a mastil jsem dál.

P8M9E9 Zadek stabilne boli, ruce trochu odreny, trochu zhmozdeny, ale nic, co by melo vliv na funkci. Mental mam dobrej, jeste me to bavi. Tesim se do CP2, snad na snidani. Kolo posloucha jak hodinky.

Dneska jsem nikoho nepotkal. První den sám proti sobě. Před půlnocí, jak se u Malé Morávky začly zvedat Jeseníky, jsem zalehl v lese. Tohle mám nejradši. Celé Slovensko jsem vždycky jel k zákazu a ráno vstával na čas, abych v šest vyjel. Tady můžu jet dokud nepadnu, dát si jen pár hodin a zase valit dál.

Datum: Den 6. Průměrná rychlost: 12.2 km/h
Vzdálenost: 180 km Nastoupáno: 4588 m

Před třetí ranní opět sedím na kole. Je to paráda, vyjet si, kdy chci. Šetřím baterky, čelovka už moc dlouho nevydrží. Naštěstí je hodně kopců po dobrých cestách. Těsně před rozbřeskem zhasla úplně. Už je trochu vidět, tak jedu opatrně dál. Potkávám pár prasat, ale srážka nehrozí. Před finálním stoupáním na Dlouhé Stráně jsem potkal spícího Jakuba Ondrušku. No už vstával a balil, tak jsem s ním dal snídani. Příjemný pokec po delší době osamocení. Než se rozhýbal, jeli jsme spolu. Pak jsem potřeboval něco odložit v lese a Jakub mi ujel. No neva, však on počká v CP2. Tam jsem dorazil na pozdější snídani, ale raut byl, sprcha taky, i trocha odpočinku. Těsně po mém příjezdu odjížděl David Šimoník, Kuba už nevím, ale spolu jsme nejeli. V půlce už končil David Pacholík. Zdravotní problémy, krvácení z nosu. Po mě přijel ještě David Granát, taky se rozjel. Dobil jsem baterky, nabral novou výbavu poslanou poštou a před polednem jsem frčel dál. Super odpočinek a spousta síly do Rychlebek. Cesty pod Králickým Sněžníkem mě trochu zmohly a docházela i voda. U studánky ale žrali komáři, tak jsem jen doplnil vodu, umíchal Manu a zastavil až v pěkném přístřešku. Hodinový odpočinek s nohami nahoře a přítelkyní na uchu, už jsem několik dní neměl čas jí zavolat.

P8M9E9 Malo spanku, hodne kola. Mile jak maj bejt. Snidane v CP2 super, pak uz jenom dupu. Jde to krasne. Budu dupat, dokud nepadnu. Nebo me nesezerou komari.

Ten den jsem ještě přejel Vysoký kámen a dojel až na Haničku v Orlických horách. Tam je luxusní altán, ve kterém se dobře spí.

Datum: Den 7. Průměrná rychlost: 11.8 km/h
Vzdálenost: 171 km Nastoupáno: 4976 m

Vstávat se mi z tak luxusního pelechu nechtělo. Ze spacáku mě vytáhl v šest až projíždějící Jakub. Udělalo mi radost, že jsem ho zas v noci předjel, ale méně to, že mě předjel zpátky. Nedá se nic dělat. Jedu podle sebe. Balím, snídám, frčím. Pod Anenským vrchem znám malinkou studánku, ale litřík do bidonu se v ní našel. Než dojedu do Polska, mám Kubu zase na dosah. Dokonce jsem mu dokázal v terénu pěkně ujet. Je silnější spíš do kopce, ale tady ve Stolových horách je to hlavně o technice. V polském Karlově jsme se ale sešli na snídani. Je tam otevřený malý krámek, ve kterém jsem se pěkně napakoval. Pokračuju zase sám. Přes Polické stěny vede krásná trasa, ale trochu mi to kazí včelka, která zaútočila na bradu. Nic velkýho se nestalo, ale začíná mi zle otékat i trochu jazyk a krk, tak to moc nehrotím. Spíš chladím, tep se snažím držet hodně nízko a sleduju, co se se mnou děje. V půli kopce raději odpočívám, dýchá se mi hůř. Alergii jsem nikdy nepozoroval, ale včelí bodnutí v obličeji není nikdy úplně v pohodě. Dokodrcal jsem se do Teplic nad Metují a hledám první příležitost, jak se zchladit. Nejlíp nanukem. To se mi podařilo, tak s nanukem v ruce pokračuju dál. Zaujme mě cedule s nápisem Mílaři STOP. Pekařství. něco bych si mohl koupit alespoň na cestu. No tak zastavím. Co pak následovalo se nedá vypovědět. Paní Lada, jak jsem se následně dozvěděl, mi ošetřila ránu cibulí, poskytla led na schlazení, ledové kafe do parného léta, další nanuk a výborné zákusky. Nedalo se odolat. Jakuba jsem se nedočkal, otok splaskl, vyfasoval jsem ještě kus cibule na potírání na cestu a vyrazil jsem dál. Úžasný servis. Kolem Adršpachu jsem jen profrčel, projel opět Polskem, a po trase MTB Trilogy přes Královecký Špičák se protloukal k Žacléři.

Telefon od organizátorů. Prý je někde přede mnou na hranicích zraněný John White. Neumí česky, neví co se mu stalo, tak ať se po něm podívám. No dobrá, snad bude v pořádku. No nebyl. Potkal jsem ho už zachráněného od dvou mladých Polek, seděl u turistického stolečku a měl zlámané rameno, trochu potlučený. Ale komunikoval, ikdyž jsme mu moc nerozumněli. Vysvětloval mi, že měl šusťákovku namotanou na řídítkách, protože si ji sundaval za jízdy. Rychlejší jízdou z kopce se mu nějak rozmotala, zachytila se do předního kola a zablokovala ho. On letěl přes řídítka. Závod pro něj rozhodně končí, ale je optimista. Za rok zas. Záchranka si pro něj snad už jede, oznámil jsem organizátorům, že je John zabezpečen, Polky s ním počkají, tak prý ať jedu. No dobře. Trochu mě to rozhodilo psychicky, ale je to z kopce, tak přece nebudu brzdit. Hovada. Polská záchranka v podobě červeného Jeepu se vyhrnula ze zatáčky, cesta sotva na jedno vozidlo. Mohli nás rovnou odvézt oba. Naštěstí jsem nějak vymanévroval, tak frčím dál.

P9M9E9 Rano me bodla vcela. Nestaci, ze smrdim, mam akne jak pubertak, jeste mi narostla druha brada. Ovsem pani Lada z pekarstvi v Teplicich nad Metuji vita milare takovym servisem, ze jsem na vcelku hned zapomnel. Diky moc, doporucuji ostatnim se stavit. PS: uz je to fakt v pohode, ale rano to vypadalo desive.

K večeru jsem dorazil do Horní Malé Úpy. Začínají Krkonoše a já potřebuju dobít. Sebe i baterky. Zavítal jsem do pivovaru Trautenberk, kde už téměř zavírali. No nevadí, dám aspoň pití. Dokonce jsem ukecal i kulajdu s chlebem, takže to nakonec byl docela příjemný odpočinek. Provedl jsem i očistu a vydal se zdolávat ty nejprudší kopce na trase. Sjezd do Pece pod Sněžkou v pohodě, téměř asfalt. Výjezd na Výrovku už horší, sice taky asfalt, ale kopec, že jsem šel i chvílemi pěšky. Ale pak následovalo labůžo. Letos nebyl přes Krkonoše žádný oficiální zákaz. Trasa vedla po modré první zónou národního parku do Špindlu. Naprosto epesní sjezd terénní stezkou zařízlou do prudkého svahu s technickými záludnostmi. To mě psychicky tak nakoplo, že jsem ze Špindlu vystřelil na Horní Mísečky s úsměvem. Sice místy pěšky, protože svah se opět napřímil proti mě, ale odhodlán ještě pár hodin pokračovat. Jenže začalo pršet, přišel velký vítr a já jsem byl rád, že jsem ve tři ráno na Mísečkách našel suché místo pro spacák.

Datum: Den 8. Průměrná rychlost: 14 km/h
Vzdálenost: 151 km Nastoupáno: 3101 m

Počasí se uklidnilo až k ránu, tak jsem vstával až před šestou. Spánek tedy asi dvě a půl hodiny. Popravdě, vzbudil mě chlapík, který vyšel v trenkách na terasu z ocelového roštu, pod kterou jsem spal. Asi šel kouřit, ale jak mě spatřil, začal trochu nadávat a zase zalezl. Začal jsem se balit, vylezl znova a vysvětlil mi, celkem v klidu, že jsem si měl lehnout dozadu, tam jsou přístřešky pro turisty. Díky, to jsem nevěděl a v noci v sílícím dešti jsem zalezl pod první střechu, která se mi nabídla. Teď mi nabízí normální záchod a snídani. Já se nechci zdržovat, ale záchodem nepohrdnu. Nakonec nepohrdnu ani čajem a tvarohovým závinem. Vlastně jsem zapomněl reportovat, že jsem na trase mílí testoval cheesecaky. Měl jsem jich tak deset, v Česku i na Slovensku, a myslím, že nejlepší byl u Trautenberka. No nic, tenhle taky nebyl k zahození, hlavně, že jsem do sebe něco dostal. Valím mokrými Krkonošemi dál do Polska. Snad stihnu snídani. Mám totiž tip na luxusní přežíračku za relativně dobrý peníze. V hotelu v Jakuszicich nabízejí za mrzký peníz krmi rozličnou i neubytovaným. Trasa Mílí tudy přímo vede, a tak neváhám a jdu se přesvědčit. Stihl jsem to akorát. Rauty jsou teda trochu vyžraný, ale něco se najde. Žeru jak zjednanej hodinu a půl. Sladký, slaný, sýry, salámy, saláty, ovoce, zeleninu, klobásy, vajíčka na tři způsoby, ovesnou kaši, jogurt, prostě všechno, co mi přijde pod ruku. Pak se dávám skoro hodinu do kupy, abych se mohl aspoň trochu hýbat. Ale je třeba se občas pořádně nažrat. Teď budu chvíli bržděn, ale pak to povalí. Jizerky se přejíždějí Polskem a musím říct, že si toho ani moc nepamatuju. Divná kamenitá krajina a já jsem přežranej jak prase. Taky trochu unavenej, tak si v nějaký dřevěný turistický boudě na chvíli dáchnu. Spal jsem tak dvacet minut a pak to přišlo. Síla jako bejk. Valil jsem pod Smrk, kde se zase vrací trasa do ČR, traily do Libverdy a přes Hejnici už je to jen kousek na CP3. Tam se zdržím jen asi hodinu, protože se dozvídám, že trojice závodníků Radek Novotný, Lukáš Badura a David Šimoník odjížděli asi před hodinou. A v zádech mám Davida Granáta a Jakuba. To mě parádně namotivuje a já cítím, že nohy slouží dobře. Navíc mě to v Lužických horách náramně baví. Jenže při mé rozvernosti přijde ve sjezdu defekt. Ostrá větev roztrhla plášť. Díra tak akorát na podlepení. Jenže já mám jen malý flek a jedinou tubolito duši, kterou tam musím dát celou. Nepřipravenost mě dohnala. Pachtím se s tím dlouho, aby to fungovalo. Opatrně sjedu kopec do vesnice, snažím se najít pomoc, ale marně. Ideálně sehnat jiný plášť, jenže 27,5 ve vsi asi těžko. Tak aspoň starou duši, kterou bych použil na podlepení. Prozatímní řešení vypadá, že už moc dlouho nevydrží. Kotvím v hospodě, seru na to a dávám si pivko a výpečky. Rada odborníka zní - když chceš vzdát, vyspi se, najes se, a rozmysli si to ještě jednou. No dobře. Ukecal jsem místního štamgasta, aby mě vzal za svým kamarádem, který by mohl starou duši mít. Podařilo se, tak se v tom zase vrtám, lepím, nechám zasychat, zatím zavlažuji sebe. David už mi dávno ujel, Jakub si se mnou dává jídlo a když vidí, že řešení existuje, taky mě opouští. Já to dám nějak dokupy, vypadá to bytelně, tak frčím dál. Raději opatrně, stejně jsem ztratil několik hodin, tak teď hlavně dojet.

P9M8E4 Rano luxusni all you can eat snidane v hotelu v Jakuszicich, odpoledne skvely servis CP3, jelo se fakt krasne. V Luzickych horach defekt. Plast propichly a trochu roztrzeny klackem. Resim podlepenim, asi to chvili vydrzi, ale zdrzeni velike. Navic se mi z toho chce spat.

Spát se mi chtělo, ale taky se mi chtělo řešit defekt, který vypadal sice stabilizovaně, ale kdo ví, co roztržený rozšklebený plášť vydrží. V Krásné Lípě jsem našel na mapě něco, co vypadalo jako cykloservis. Nebo aspoň hobby dílna. Dojel jsem tam hodně v noci, ale kdybych měl naději, zůstal bych spát do rána. Naděje zabita, nic takového jsem nenašel. Dokonce jsem nebyl schopný ve svém vyjetém stavu ani zvolit vhodný nocleh. Zastavoval jsem asi třikrát a po krátké obhlídce jsem usoudil, že je blbost stlát si na trávníku před panelákem. A hele. Další ves jsou Staré Křečany. Proklamovaná pomoc Mílařům, kterou obecně opravdu rád nemám, ale když jsem tak vyjetej, aspoň se podívám, jak to tam vypadá. V Křečanech vás odvede z trasy nasprejovaná šipka s nápisem Mílaři STOP - tudy - zázemí a kdo ví, co ještě. No hnus. Ale jedu po šipce, nikdo nikde, jsou asi tři ráno. Vlezu do zahrady u domu, stojí tu stan, před ním stojan na kola, sezení. Vlezu do stanu, nafukovací křeslo. Umíchám Manu a upadám do tvrdého spánku.

Datum: Den 9. Průměrná rychlost: 12.7 km/h
Vzdálenost: 210 km Nastoupáno: 4436 m

Spal jsem dvě hodiny. Musím odsud vypadnout. Zařekl jsem se, že když to půjde, budu spát venku a nevyužiju asistovaný nocleh. Tohle je tak na půl. Na zahradě najdu vodu, abych opláchl obličej, a už se chystám vypadnout, než si mě domácí všimnou. Nestihl jsem. Paní měla velkou radost, že jsem využil jejího noclehu a hned mi nabízela buchtu, kávu, čaj a kdo ví, co ještě. Nene, chvátám, musím valit dál. Poděkoval jsem za vše, nocleh i nabídky, a pokračoval na Nordkap. Ještě než se pustím do tohoto zapadlého kouta naší krásné republiky, chtěl jsem pořídit něco k snídani. Jenže v jediné vsi, která stála v cestě, byla ráno hospoda zavřená, obchod otvíral až za hodinu a benzínka neměla nic jiného než Twix a gumové medvídky. No tak pětkrát a dva pytlíky. To je mílařská snídaně, jak má bejt. Byl jsem rád aspoň za to. Nordkap jsem kodrcal raději opatrně, tak mě ani nepřekvapilo, že mě dojed David Granát. Cože, David? Tak to znamená, že jsem ho i s velkou ztrátou při řešení pláště v noci předjel. A nejspíš i Jakuba, který jel dost za ním. To mě zase vrátilo do závodu. Hlavně nepodlehnout defektu a v klidu dojet do Děčína. David mi tam doporučil super servis, který bude mít určitě otevřeno. Je to jeho kámoš. V Českém Švýcarsku mě čekalo je pár milých překvapení. Kozí farma byla sice zavřená, ale i tak se mi podařilo koupit kozí kefír k snidani. Sýr neměli a pečivo taky ne, ale na benzínce nedaleko po trase budou mít super domácí bagety. Tak to je něco pro mě. Luxusní snídaně. Dokonce jsem na benzínce dojel i Davida, jak mě to nakoplo. Od už byl po snídani, tak jel napřed. Já si dal rychlou a jel hned za ním. Sjezdy jsem šetřil kolo, výjezdy zase sebe. Už jsem byl unaven. Další pauzička na jídlo a dvacet minut dáchnout. Zvoní budík a já se probudím, jak kolem mě potají prochází tři mušketýři Radek, Lukáš a David Šimoník. Tak to je neskutečné. V noci jsem je předjel taky. Všichni tři mají nějaký splín. Jedem společně, dozvídám se, že Radek asi desetkrát píchnul a Lukášovi a Davidovi to taky nějak nejede nebo nebaví, a tak jedou spolu a navzájem se podporují v tom flákání a vlastně si to docela hezky užívaj. Do kopce jim to ale táhne neskutečně, to jim nestačím. Navíc musím dofukovat a ve sjezdu kolo hodně šetřit. Před další hospodou je dojedu. Dávaj si svačinu a pozorujou turistky. Já už nemám nic, tak vlítnu do hospody, koupím chipsy a kofolu - nic jiného nemají. Mávnu na kluky a valím. Musím stihnout servis v Děčíně. Labské pískovce jsou nádherné a já mám servis na dosah, tak to zase trochu prasím. Dorazím tam. Plášť mají, duši s dlouhým ventylkem nikoli a rozhodně se mi nemůže věnovat, protože tam má teď na servis někoho jiného. No jasně. David Granát. Výměna brzdových destiček a další údržba. Prý si zatím skočí na burger. To já mám víc na pilno. Musím pro duši do jiného servisu, pak se vrátím, sám si přezuju, ale aspoň jsem využil kompresor, tak to bylo hned. Nakupuju pro jistotu další duše a jdu pro jídlo k vietnamci za rohem. Mezi tím dorazili i tři mušketýři. Radek si pro jistotu koupil čtyři duše a nové oba pláště. Já chci ještě trochu prohnat Davida, tak radši jedu, mušketýři mají rozkecáno. Můžu zase pořádně zabrat. Nohy se rozjely. Děčínský Sněžník šel hladce, jedu Krušné hory.

P9M9E8 Prozatimni reseni trhleho plaste vydrzelo, v Decine porizen novy. K snidani 5x twix a 2x gumovi medvidci, k svacine kozi kefir a bageta, k obedu kofola a chipsy. Ja nejsem vybiravej, proste jim, co je. Uz se tesim do cile.

Napsal jsem SMSku a koukám, že mušketýři jsou mi v patách. No tak neotálím a škrábu se na Komáří hůrku. Oni jsou fakt rychlejší. Když do toho šlápnou, maj mě hned. Po asfaltu na Cínovec jedem v balíku pěkně jeden za druhým. Prý už je to sere a chtěj bejt už v cíli. Smlouváme se, že pojedem nonstop. Já jsem teda solidně vyjetej, moje nohy nestíhají a nedokážu si představit takové tempo dalších 20 km, natož 200. Ale ani si nedokážu představit, že oni by to dali nonstop, takže taktizuji a vezu se s nimi, dokud to půjde. Na Cínovci je polooficiální CP. Trasa prochází přímo přes pozemek lidí spjatých s Mílemi a dávají tu podporu každému, kdo chce. Žádné nucení. To se mi libí, navíc je to v tuhle noční hodinu na dlouho poslední možnost se najíst. Jinak mám zásoby tak akorát na známou nonstop benzínku, která je ale ještě hodně daleko. Dozvídám se, že z Cínovce je to do cíle 200 km. Já už mám dnes ujeto 160, takže je to dost. Navíc jsem spal jen dvě hodiny, takže určitě přijde i únava. Ale tyhle tři blázny musím využít. Jenže oni se pomalu hádaj, jestli si můžou dát guláš, meloun, a další vymoženosti zdejší nabídky, nebo je třeba jet dál. Já jsem vyjetej, v rychlosti si objednám všechno, rychle to spořádám a čekám, co bude. Neujeli mi, ba naopak. Začíná se vyjasňovat, že nápad s nonstop jízdou do cíle byl výmysl. Mají vybraný penzion na Moldavě, takže se nechtěli zdržovat tady. Nadhodili to jen tak, aby byla sranda. Ale mě se to celkem zalíbilo, takže je opouštím a pokračuji v klidu sám. Flájský kanál je opět v mlze, oslizlé kořeny mi nedovolí jet. Hezká procházka. Potkal jsem Indiána. To je další závodník, který mi celou dobu unikal, nebo spíš jsem ho už od půlky solidně stahoval. Vypotácel se z lesa, prý svačina. On normálně moc nespí, ale teď má problém s chodidly, nemůže pořádně chodit ani jezdit na kole, tak už to nehrotí a do cíle se nějak dobelhá. Udělal mi radost když říkal, že si myslí, že David Granát ho nepředjel. Ten už asi někde chrápe, stejně jako tři mušketýři. Indiánovi jsem teda ujel, ale už jsem byl taky hodně unavený. Svítím víc, než by bylo normálně třeba. Jedu pomalu, ale jedu. Zkusím vydržet ještě tři hodiny, začne se rozednívat a mě to nakopne. Hovno. Nakopla mě mnohem dřív škarpa, do které jsem spící ve sjezdu zajel. Naštěstí pomalu, tak se nic nestalo. Ale náramně mě to probudilo. Najednou se zrak zaostřil a šlapání mě zase začlo bavit. Nohy na tu bídu v pohodě, tak to valím, co to dá, abych udržel pozornost. Jenže čelovka hlásí červenou. Dlouho nevydrží, tak jedu do kopce jen na sekundární světlo, které je opravdu slabá bludička. Přichází halucinace, ale spát se mi nechce. Mírně se mi rozdvojuje osobnost. Tady to někdo posral se světlem. Čelovka už mu nesvítí vůbec, ještě že já jsem si vzal aspoň tu bludičku. Do kopce to s ní jede v pohodě, po rovině hůř a z kopce musím fakt pomalu. Navíc mám hlad a po tmě za jízdy se nechci rozptylovat. Nová Ves v Horách. Malebná vesnička se dvěma hospodama a obecním úřadem. Mám to krásně rozmyšlené. Najdu zásuvku na terase, budu 15 minut nabíjet, za tu dobu si odpočinu a najím se. Pak pojedu 45 minut s čelovkou a už se rozední. Jenže zásuvka nikde. Plán měním, nařizuji budíka za hodinu a ukládám se na pódiu divadla v parku ke spánku. Při tom se najím. Až vstanu, bude už světlo a čelovku netřeba.

Datum: Den 10. Průměrná rychlost: 14.2 km/h
Vzdálenost: 156 km Nastoupáno: 2971 m

Zvoní budík, nepřestává. Trochu mě bolí hlava, je mi divně, mám okno. Asi se včera pěkně chlastalo. Rozlepím oči, akorát svítá. Kde to jsem? Ve spacáku chrápu někde v parku v divadle. To zas bude ostuda, musím vypadnout. Mám hlad. Naštěstí se vedle válí kus bagety, tak ho dorazím a burcuju se k úniku, ať mě tu nikdo nevidí. Přemýšlím, kde jsem, a co tu dělám. Rozepnu spacák a koukám, že už jsem oblečený, uf, to se mi ulevilo. No jo, jenže mám na sobě cyklodres, cyklogatě a návleky na ruce a nohy jak nějakej závodník. Kolo by tu taky bylo. Jenže kde jsou ostatní závodníci? Aha? Mnohem pravděpodobnější se mi zdá varianta, že jsem tajný vyšetřovatel, infiltroval jsem se pomocí převleku do nebezpečné skupiny a nyní se snažím rozplést vraždu. Jo, to zní věrohodně. Hlavně nad tím moc nepřemýšlet a dělat, jako by nic, ať se neprozradím. Sleduju křoví kolem, opatrně se rozhlížím a automaticky skládám spaní a další věci do brašen. No jestli mám dělat, že jsem závodník, musím jet po trase závodu. Aha, navigace připravená na řídítkách. Zapnu jí, jsou tam nějaký čáry. Až za jízdy se v nich snažím vyznat, trochu mi to trvá, ale plně se koncentruji, abych nejel nějak špatně a tím si nepokazil krytí. Dobrý, ze vsi jsem venku, co tu dělám je jasný, kudy jet taky, takže teď, proč mě kurva tak bolí prdel. Počkat počkat, ona je asi odřená od sedla. No jó, to já už asi jedu na tom kole pěkně dlouho. Až skrz tu bolest jsem prohlédl. On to vlastně je opravdu závod, vždyť si začínám vybavovat, jak jsme startovali na Slovensku. Ale jak jsem se octnul tady? Včera jsem s někým jel, měl problémy s čelovkou, tak jsem svítil jen já. Ale kde je ten vůl bez světel? Trvalo hodinu od probuzení, než jsem se vzpamatoval, ujasnil si kdo jsem, co tu dělám, a že ti dva blázni bez světel jsem já sám. Dokázal jsem při tom v pohodě zabalit, vyjet, trefit trasu a ujet asi 10 km. Následovalo ještě pár desítek kilometrů na benzínku v Hoře Svatého Šebestiána, kde jsem se dal teprve pořádně do kupy, dokoupil sladkosti na celý den, protože poslední den do cíle už na nic jiného nejezdím. Krušné hory jsou opravdu krásné. Hlavně, když jsou poslední na trase. A poslední pořádný kopec na trase je Klínovec. Co na tom, že následuje ještě 80 km přes vrcholy nad 800 m? Já už se vidím v cíli. Jenže začíná bouřka, slejvák jak prase, že se nedá ani jet. To se mi zas nechce, tak na Božím daru beru útokem restauraci. V euforii skoro slavím, tak si dávám polévku, hlavní chod i pivko. Naštěstí si brzy uvědomím, že do cíle to ještě bude bolet, tak hned po dešti opouštím pohodlné zařízení a vydávám se na poslední štaci. Po krátkém odpočinku jsou nohy jako vyměněné. Pocitově tahám krásně silově, sjezdy prasím, co to dá. Do cíle dojíždím jako 10. po devíti dnech a čtyřech hodinách.

P5M8E9 Cil. Posledni noc a den byla vyzivna. Po 210 km hodina spanku a 155 do cile. Povedlo se. Diky vsem fanynkam a fanouskum za psychickou podporu, bylo to hlavne posledni dny velmi narocne. Predevsim Nine a mamce, ze udrzely nervy, muselo to byt tezke i pro vas. Uzil jsem si to, jsem v poradku v cili a je o me dobre postarano. Na dalsi otazky odpovim asi az se vyspim.

Přede mnou přijeli s velkým náskokem Michal Ozogán a Jarda Šolc, za mnou půl hodiny David Granát, tři mušketýry Radka, Lukáše a Davida těsně předjel na poslední chvíli v Kraslicích Peter Kukučka, za nimi dorazil Jakub Ondruška a až za ním Indián. Dalších 13 dní se budou courat do cíle ve Skalné unavení závodníci plní silných dojmů a zadostiučinění, ale já už tady nebudu. Pro mě si přijela moje drahá polovička Nina.

Mgr. Karel Fišer | Svatba | Programování | Počítače | Kolo | Kontakt