Karel Fišer

Loudání nejen českou krajinou 2019

Můj již třetí ročník na tomto legendárním závodě jsem si zasloužil nalezením kešky, kdy jsem v prosinci objel autem postupně tři místa - Lom u Chýnova, hřbitov domácích zvířat u Hradce Králové a vrchol Děčínského Sněžníku. První dvě byla celkem jednoduchá, k Chýnovu mě poslala zadaná souřadnice, byl tedy problém, že někdo zadání sebral, takže jsem tam musel za několik dní znovu. Tam jsem objevil mapičku a fotku náhrobku. Hřbitov především psích mazlíčků byl výživný, už se setmělo a náhrobků bylo asi tisíc. Ale podle popisu jsem našel ten správný a podle nalezených instrukcí jsem se měl vydat opět na GPS souřadnici. Tentokrát mě to zaválo na Děčínský Sněžník. Než jsem tam dorazil, už bylo jasné, že to nebude jen tak. Silnice byla zledovatělá a okolo se válely hromady sněhu. Naštěstí mám terénní auto, a tak jsem i přes zákaz vyjel až nahoru. Byly dvě hodiny ráno, tak se snad nikdo zlobit nebude. Jen seberu kešku a mizim. Hovno. Brodil jsem se pět hodin ve sněhu, promočil troje oblečení a průběžně se byl sušit a ohřát v autě. Nakonec jsem s pomocí organizátora kešku našel. Umísťoval kešku před měsícem a nepočítal, že zapadá sněhem. Byla přesně na spotu, ale pod půl metrem sněhu a dvěma kameny. Bez fotky nemožné najít.

Radost byla obrovská a já jsem mohl první středu v červnu vyrazit na start mého nejoblíbenějšího závodu. Zavazadla mám již vyzkoušena, podsedlovou a fuel bag od Ace pac. Na záda lehký batoh Ergon a jen to nejnutnější vybavení. Trasa Loudání je do poslední chvíle tajná, ale byly avizovány velmi těžké terény, i na poměry Loudání extrémní stoupání a cca 900 km. Vlakem jsem dojel s dalšími Loudaly z Prahy do Ostravy a na start do Velké Polomi už na kole.

Celkově ujeto: 933 km Celkově nastoupáno: 33365 m
Průměrná vzdálenost: 116.63 km/den Průměrně nastoupáno: 4171 m/den
Maximální vzdálenost: 230 km/den Průměrná rychlost: 9.33 km/h
Celou trasu jsem ujel za 7 dní a 9 hodin, průměrně naspal přes 2,5 hodiny denně, řešil propíchlý plášť hřebíkem a vyměnil přední brzdové destičky. Počasí bylo celkem shovívavé, takže na trase byl největší problém jen s těžkým terénem, často obrovským stoupáním jak nahoru, tak dolů, nedostatkem vody a hlavně na slovensko-polských hranicích s polomy. Často neprostupné hromady polámaných stromů, kde nevíš, jestli je lepší obejít, přelézt nebo podlézt. Ani jedno nechceš, ale chceš už být pryč.
Datum: Noc a den 1. Průměrná rychlost: 12.3 km/h
Vzdálenost: 230 km Nastoupáno: 6368 m

Loudal 0 Balim, mam toho jeste dost, rano se chci vyspat.

Tak zněla moje testovací sms v předvečer startovního dne. Loudalové tak dávají najevo, že jsou technicky připraveni na závod. Povinné sms na pevně daných místech trasy musejí pak Loudalové posílat společně s informací, jak se jim daří. Další jsem posílal na startu ve středu 5. 6. 22:22 ve Velké Polomi u Ostravy.

Loudal 1 Ostravo, srdce rudé, zpečetěný, osude.

A jedem. Ani ne týden před závodem jsem si zajel cvičně bikehero u Prahy, ne nijak v tempu, ale přecijen 160 km terénem přes noc bylo znát a podepsalo se to na mém dýchání. Po zkušenosti z loňska, kdy mě problémy s dýcháním z loudání vyřadily úplně jsem se držel hodně zpátky. Chytil jsem se hned na startu Žíži, který to také nechtěl první noc moc hrotit a nechal čelo ujet. Ani nevím, kolik lidí bylo přede mnou a bylo mi to jedno. Hlavně že jedu, dýchám a jsem v pohodě. První desítky kilometrů rychle ubíhaly, tak jako já jsem uběhnul před Hradcem nad Moravicí ve sjezdu Žížovi. Do konce závodu už mě nedohnal.

Loudal 2 a v noci bude tma

První náročnější úsek, kdy došlo i na nosení kola, nastal ještě v noci kolem Moravice. K mému úžasu jsem zde dojel Mohyho a Karla Andrleho, ke kterým jsem se velmi rád přidal, protože následovaly asfaltové úseky, ve kterých jsme si hodně pomohli.

Loudal 3 jedu furt

Trasa se po západním směru začala stáčet na jih a my jsme se s klukama pomalu rozloučili. Dýchání bylo dobré, nohy taky, tak jsem se sunul napřed. V dálce jsem viděl, jak se začíná krajina zvedat a musel jsem se podívat do mapy, kam se to ženu. Beskydy čekají a já mám hlad. V Loukově jsem ukecal místního restauratéra, aby mi udělal polévku už v půl jedenácté, dobře jsem se najedl a vyrazil do prvních velkých kopců. Ještě jsem nevěděl, co mě při letošním Loudání čeká a tak jsem psal:

Loudal 4 tesim se na Kelčský Javorník. Je tam pekna rozhledna

A taky že byla. Ale to stoupání dalo zabrat. Potkal jsem v něm Martina Víta, loudalskou legendu přezdívanou Mavit. Byl nějaký zdrchaný a nebavilo ho to. Jinak bych ho ani dojet nemohl. Ale spolu jsme nejeli. Chtěl být sám a já asi taky. Jen jsme se předjížděli. Já dolů, on nahoru. Společnou notu jsme akorát našli při překonávání prvních polomů. Zatím jen pár velkých stromů, které se přeskakují nebo podlézají lehce. Někde kolem Šaumburku, když jsme se hledali cestičku na zajebávku (povinná odbočka z trasy na zajímavé, často hůře dostupné místo), jsme slyšeli, jak nás někdo předjel. To Mavita zrychlilo. Zanedlouho, ve stoupání na Klínec (667), jsem dojel, nebo spíš došel, Pavla Macháčka zvaného Margl. Chvíli jsme spolu jeli, ale byl rychlejší. Sil i zásob ubývalo.

Loudal 5 pekne zasrany. Ja i kolo. Dam veceri, odfrknu a povalim do tmy.

Cesta vede krásnými lesy, po hřebenech i přes údolí. Než se přes Trojačku (709) vyškrábu na Velký Javorník (918), padne tma docela. Naštěstí pod ním byla studánka, která mi posloužila jako koupelna i napajedlo. Po dlouhém dni jsem toho měl dost, tak jsem hned v sedle Pindula ulehl do svého ultralehkého spacáku na alumatku a doufal, že záblesky v dálce nepřinesou bouřku moc brzy.

Datum: Den 2. Průměrná rychlost: 8.7 km/h
Vzdálenost: 123 km Nastoupáno: 4792 m

Beskydský masakr. Po dvou a půl hodinách spánku jsem se začal škrábat na pravé beskydské kopce. Velká Polana (981), Radhošť (1129) jak jinak než po sjezdovce, ovšem nahoru, Radegast (1106), Pustevny, Čertův Mlýn (1206), Smrk (1278), až se spadl k vodní nádrži Šance.

Loudal 6 Dat si Beskydskou sedmicku v protismeru na kole zni jako super napad.

Ale v praxi to až taková sranda není. Ještě, když v polovině přijde bouřka. Ale přežil jsem a zase se udělalo hezky. Přes Malý Travný (1099) a přírodní rezervaci Čerňavina jsem se dostal k polským hranicím. Velká Čantoryje (995) odstartovala nádhernou kamenitou hřebenovku po hranici. Velký Šošov (886), Česlar (918), Krkavice (973) a Kiczory (990) mě naprosto uchvátily. Už jsem začínal být dost použitý, ale nesmírně mě to bavilo.

Loudal 7 paradni sjezdy dneska, to me hodne bavi. Nohy drzi, hlava taky.

Trasa se začala stáčet do Polska a já se těšil, co mě ještě všechno čeká. Čekala mě možnost zkrátit si cestu asi o půlku a vyhnout se těm nejtěžším úsekům, které mě údajně ještě čekají. Organizátoři nabídli dvě varianty trasy. Původní, která se zdála opravdu moc pro většinu startovního pole a ukazovalo se, že bude asi o dva dny delší, než si původně organizátoři mysleli. Varianta Loudáníčko je také extrémní, ale nabízí pomalejším a ne tak odhodlaným Loudalům dorazit do cíle se ctí, a i tak si užít velkou část závodu. To využila drtivá většina závodníků za mnou. Přede mnou byli v tu chvíli 4. Štěpán Stránský s obrovským náskokem, Tomáš Navrátil, který mu dýchal na paty, Mavit, který se je ještě snažil stíhat, ale už mu hodně chybělo. A těsně přede mnou Margl. Tomu jsem zas dýchal na záda já. Všichni úžasní závodníci. Mě zas doháněli Aleš Zavoral, Ondřej Hanžl, Mohy a Karel Andrle. Nejspíš ještě další, ale ty jsem už tolik neregistroval. Nicméně v závodě je člověk sám za sebe a je třeba vydržet, ne se koukat, kdo jak jede. Všichni zde zmínění, včetně mě, zvolili plnou verzi Loudání 2019. Setmělo se a já se přes polský Beskid (824) dokodrcal až do přírodní rezervace Barania Góra. Na vrchol už se mi nechtělo, a tak jsem ulehl těsně zkraje parku. Pod ním byla turistická chata, nebo dokonce ubytovna, ale bylo tam moc rušno. Navíc na terase informačního kiosku spal Margl, tak jsem ze strategických důvodů zvolil kousek pokračovat a ulehnout přímo u trasy, abych měl přehled, jak je na tom.

Datum: Den 3. Průměrná rychlost: 8.2 km/h
Vzdálenost: 90 km Nastoupáno: 3439 m

Masakr polski. Vyspal jsem se celé dvě hodiny, Margl ještě spí. No tak rychle na vrchol. Beraní hora (1220) byla opravdu úchvatná. Východ Slunce jsem si užil na rozhledně, která čněla nad mraky. Ale jakmile vylezlo, udělalo se krásně. Jezdit na kole v přírodní rezervaci bylo sice zakázáno, ale takhle po ránu jsem nepotkal nikoho, tak jsem si to užil. Velmi technické sjezdy i výjezdy, sem tam nějaká krátká tlačenka.

Loudal 8 Berani hora me udelala den. Takovy vychod Slunce uz jsem dlouho nevidel. A ta bajkovacka, co nasledovala. No luxusni rano.

Po nadherných hřebenech a kopcích jsem dojel do hospody, kde jsem se dal trochu do kupy. Sice mě tam asi předjel Margl, ale už jsem to potřeboval. Nohy jak v ohni a tělo jak v hnoji. Takže vyprat pradlo, dat si pořádně do nosu. Polívka s chlebem, kolínko s chlebem, kapustou a bramborovou kaší, pořádná buchta a zalejt to pivkem a čajem. S plným břichem jsem se vydal do pro mě nejtěžšího stoupání závodu. Kamenité koryto vymleté od vody bylo označeno jako turistická stezka. Škoda, že vedlo kolmo na vrstevnice. Vrchol Trzy Kopce (1082) zabolel. Otrhal jsem podrážku treter a na obou nohách nadělal pořádné puchýře. Šlapat se celkem dalo, ale jakmile jsem slezl z kola, bolelo to jak čert. Lepil jsem, propichoval a doufal jsem, že se to ještě nezhorší. Ale dobrá nálada mě neopouštěla. Kolem jezera Wielka Laka je parádní turistický ruch. Hospody na každém rohu a turistů nepočítaně. Ale nevadilo to. Cesty jsou zde široké a turisti se rozprchnou po kopcích. Kruh se téměř uzavřel na vrcholu Klimczok (1117), ze kterého jsem sjížděl rychle do městečka Szczyrk. 600 výškových metrů ztratit za 20 minut, z toho pěkně hučí v hlavě. Naštěstí jsem stihl otevřený krám, kde jsem si parádně nakoupil svačinu i na celou noc.

Loudal 9 Dolu a nahoru, dolu a nahoru. Citim puchyr, teda tu svobodu.

A zase do kopce. Poslední vrchol této oblasti Skrzyczne (1257) jsem opustil za soumraku řádně vyždímán. Poslední psychické síly padly na sjezd, abych dojel alespoň živý a jak jsem se dostal na asfalt, začal jsem blbnout. Jedno Y doleva a druhé doprava. Jenže už to bylo to druhé, nebo je to furt to první? No zkusím a uvidím. Jenže jsem nebyl schopný spárovat mapu na mobilu s GPS ukazatelem s papírovou mapou na řídítkách, kde je nakreslená trasa, kterou musím dodržet. Rozhodnutí, že když nevím, prostě jedu, se neukázalo jako správné. Po mírném sedmiminutovém klesání jsem se vracel 20 minut zpět s vypětím sil. Konečně jsem se zorientoval a frčel do noci. Ale po půl hodině další kufr a ztráta sebevědomí. Už se nedokážu vyburcovat, abych udržel trasu. Musím zalehnout. Né, že bych nebyl i ospalý. Ještě jsem opustil Zywieckie Jezioro, projel vesnici Lodygowice a na kraji lesa ulehl do měkkého listí.

Datum: Den 4. Průměrná rychlost: 7.6 km/h
Vzdálenost: 103 km Nastoupáno: 4687 m

Na hranici. Po včerejším masakru a nevyspání jsem byl už hodně vyždímanej, tak jsem si pospal 4 hodinky. To mě nádherně nakoplo a vyrazil jsem krásně svěží už za světla. Přes kopce Czupel (933), Magurka Wilkowicka (909) a Novy Swiat (622) jsem dorazil opět k jezeru a po asfaltu stoupal kolem přečerpávací nádrže na Kyczeru (827). Cestou jsem se honil s tréninkemchtivými silničáři. Nejslabšího jsem se chytnul a nechal se vytáhnout do prvních serpentýn. Dalo mi to na horáku s báglama zabrat, ale celkem jsem stačil. Když zastavil, mohl jsem zvolnit. On toho využil, dojel mě a ze všech sil mi cuknul. Nechtělo se mi ho honit, bylo zřetelné, že mu to stejně nedělá dobře, že se ho držím. Následoval opět krásný hřeben Kocierz (879), Beskid (759), Potrójna (884), Lamana Skala (929).

Loudal 10
Neduhy dari se lecit,
zavod mi zacina svedcit.
Zdravejsi nez na startu,
citim v tom tu odplatu.
Nepojedu do lazni,
tam se jenom chlasta,
pristi rok zas Loudani,
to je volba jasna.

Opět jsem dojel Margla a chtěli jsme společně zajít na jídlo. Měl trochu dojebané kolo, hlavně brzdy, což byl v těchto těžkých terénech velký neduh. Ale fyzičku měl solidní. Jenže v neděli najít otevřenou hospodu nebo obchod se ukázalo jako problém. On ještě nějaké zásoby měl a tak mě opustil, a já jel hledat obchod. V Koszarawě byl naštěstí ještě otevřen malý krámek, kde jsem si nakoupil parádně, pořádně se najedl a ještě toho spoustu zbylo. Dokonce jsem dostal nějaké pečivo zdarma, že by se to stejně vyhodilo. Sice se to v následujícím stoupání na Lachów Groň (1045) celkem proneslo, ale alespoň už jsem dnes nemusel nic řešit. Po hřebeni Czerniawa Sucha (1052) a Kolisty Groň (1114) jsem dorazil na hranice se Slovenskem, po kterých se trasa táhla celkem poctivě další dva dny.

Loudal 11 polezu na Pilsko, musim doplnit zasoby

Jenže na hraničním přechodu Sedlo Hliny (804) nebylo shola nic. Teda něco, co připomínalo studánku, ale voda se tam zřejmě točila čerpadlem stále dokola. To nedám. Stmívalo se a mě nezbylo, než risknout studánku na vrcholu a jít do hor o zásoby lehčí. Epický výstup na Pilsko do nejvyšší nadmořské výšky celé trasy 1534 m n. m. mi dal zabrat. Celkem vyšťaven, zima, vymletá cesta i já. Mlha, vlhko, potůčky. Na vrcholu vítr. Rychle najít studánku, nabrat vodu a vypadnout. Nebylo vidět na krok, studánka tu naštěstí byla, ale bez mapy v mobilu bych ji nenašel. Sjezd se nekonal, musel jsem pěšky. Bylo to moc nebezpečné a já už jsem byl opět vyjetý. Pod Pilskem je na vrcholu lanovky restaurace. V jednu ráno tam sice nikdo nebyl, ale zásuvka pro nabití čelovky a powerbanky a závětří na terase mi stačilo.

Datum: Den 5. Průměrná rychlost: 5.4 km/h
Vzdálenost: 54 km Nastoupáno: 2523 m

Polomy. 3 hodiny spaní bohatě stačily. Trasa se odpojila z hranic sjezdem k potoku Sopotnia. To se hodilo, v údolí byl totiž obchod, kde jsem hodinu před otvíračkou vyškemral nákup snídaně. Naštěstí vždy hladový nakoupím víc, ačkoli jsem ještě nevěděl, co mě čeká. Výstupem na Kotarnicu (1160) a Romanku (1366) jsem se vrátil na polsko-slovenské hranice na příznačný vrchol Polom (973). Někde v těchto místech jsme se sjeli s Marglem a Alešem. Alešovi jsem na kole stačil, ale pěšky chodil dvakrát rychleji. Dohnal mě, když jsem měnil brzdové destičky. Ty prý on ani sebou náhradní nemá, normálně mu vydrží 2000 km. No tak hodně štěstí. Aktuálně Aleš přede mnou a Margl za mnou. Na hranici ještě pár vrcholů přes 1000 jelo, ale co přišlo potom se nedá vypovědět. Denní nájezd a průměrná rychlost svědčí o všem. Všude popadané jehličnaté stromy, které vás koušou do nohou, když se snažíte přes ně dostat. Nevíte, jestli je lepší přelézt nebo podlézt. Obejít často vůbec nejde. Chci, aby mě sežral medvěd, ale ten se přes tu změť čerstvě popadaného dřeva asi taky nedostane. Javorina (1051). A zase. Hromady a hromady stromů. Na chvíli to ustalo, když přišel vrchol Úšust (1155). Studánka před ním byla jen rozbahněná louže a stoupání a klesání z něj tak prudké, že nešlo jet ani dolů. Takže nahoru tlačenka a dolů po prdeli. Měl jsem toho dost. Sledoval jsem situaci přede mnou a za mnou. Nikdo se moc nehýbe, asi jako já. Odmítal jsem v takových podmínkách závodit. Co jsem si nejvíc přál bylo, s klukama, co jedou hodinu za mnou sedět na pivě a společně nadávat na vítr, který nám zatarasil jinak jistě moc pěknou trasu.

Loudal 12 nesnasim polomy

A tak se i stalo. Hodinu jsem počkal a dojel mě Margl i Ondra, Mohy a Karel. Udělali jsme si piknik, každý vybalil, co mu jeho skromná zásoba nabídla. Jen vody bylo málo. V podstatě v tomto složení jsme se navečer dobelhali na Wielku Rycerzowu (1226), pod kterou je kousek od trasy schronisko Ruiny owczarni. Měli jen polévky a chleba, ale to nevadilo. Máme rajskou a bramborovou, jakou si dáte? Obě. Každý. A k tomu pořádně chleba. A Snickers. A ještě jednou, obě polévky. A nedalo by se přespat? A sprcha? Všechno bylo. Já už měl z chození v propocených hadrech odřenou prdel. Margl a Ondra vyrazili ještě na noc dál, s Mohym a Karlem jsme zůstali. A udělali jsme dobře.

Datum: Den 6. Průměrná rychlost: 9.5 km/h
Vzdálenost: 144 km Nastoupáno: 4732 m

Trojmezí. 3 hodiny byly už potřeba, hlavně pro prdel a psychiku. Vstávačka ve dvě v noci se vydařila a Margla i Ondru jsme zase dojeli. Neměl jsem už ambice všem ujet, jeli jsme ve skupině a kecali. Mnohem příjemnější, než polomy zdolávat sám. Překonali jsme Velkou Raču (1236) a stala se zásadní věc. Mohy s Karlem se zdrželi ve sjezdu a při čekání na ně se dozvídáme, že Karel zlomil již druhou patku, singl speed mu zprovoznit nejde a tudíž jde pěšky. Kamaráda nechat na holičkách je blbý, ale když jsou dva, už se to dá.

Mohy s Karlem zůstal a dostrkal ho až do Jablunkova, kde si Karel půjčil v půjčovně náhradní stroj. Ten byl ale tak špatný, že Karel nakonec stejně odstoupil a Mohy dojel se zpožděním do cíle sám.

Takže s Ondrou a Marglem jedem dál. Polomy se uklidnily a já v tomto složení zase začal přemýšlet o závodění. Síla byla a chuť taky. Oba mluvili o snídani v luxusu, tak jsem jim cuknul. Nakoupil jsem až v Česku.

Loudal 13 zase jsem se rozjel. Schronisko na prespani byla skvela volba.

K mému úžasu jsem dokonce předjel i Aleše. Došly mu destičky, tak sjel do Jablunkova taktéž, koupil desky a ještě ukecal prodejce, aby ho hodili zpět na trasu autem. Já jsem pokračoval v krasojízdě, zpět na hranice nás zatáhla trasa do přírodní rezervace Velký Polom. Polomů už tam bylo znatelně méně, ale o to více kopců. Při sjezdu z jednoho z nich se mi zapíchl hřebík do pláště. Mám bezdušové, které byly opravdu k nezaplacení. Moje premiéra s knotem se vydařila a já si dal oslavný oběd a štrůdl. Během jídla mě sice předjel Aleš s Ondrou, ale to už mi bylo jedno. Následovala česko-slovenská hranice, Bobok (871), Polianky (881), Korytové (882) a sjezd do Makova. Jediný krám vykoupen Alešem a Ondrou a uzavřen dvě minuty po zavíračce. Ale nevadí. V místní restauraci jsem si dal k večeři halušky a dva burgery na cestu.

Loudal 14 zadek boli, ale uz chce domu

Asi mě předjel i Margl, ale to mi taky nevadí. Já jsem totiž plný sil, najeden a odpočat. Vracíme se k hranicím. Velký Javorník (1072), Malý Javorník (1019), předjíždím spícího Margla, Aleše i Ondru, Kaniakova Skala (1022) a jdu spát taky.

Datum: Den 7. Průměrná rychlost: 10.5 km/h
Vzdálenost: 155 km Nastoupáno: 5947 m

Zpět na Slovensko. 2,5 hodinky spánku bodlo, ikdyž jsem chtěl vyjet dřív. Takhle mě zase doženou. Margla už jsem do after party neviděl, ale Ondru a Aleše jsem viděl kolem Bukoviny na pastvinách. Dokonce jsem s nimi mluvil, ale líbil se jim můj piknik platz, tak mi dali ještě náskok.

Loudal 15 pekne tvrde jsem se vyspal, tak snad to dneska pojede

V Považské Bystrici jsem se zdržel nákupem a po asfaltu mě dojeli a vzali do háku. Viděl jsem, jak jim to jede a věděl jsem, že je musím dostat jinak. Nebo je nechám, ať mě ujedou, jsou to borci, takže žádná ostuda. Cestou ke hranicím jsem jim ve sjezdu zase trochu cuknul, ale celý výjezd jsem najednou nedal. Zvolil jsem taktiku jídla ze zásob v půlce kopce. Člověk si odpočine a zbytek pak dá líp. Chodí se mi fakt špatně. Puchýře se sice zahojily, ale odtržená půlka podrážky způsobila, že našlapuji křivě a bolí mě z toho kotník i koleno. Při šlapání se to nijak neprojevuje, ale tady jsou zase kopce velké, takže chození je dost. Jak ležím, kluci mě zas dojdou. Prý proč jím tady, když nahoře na Portáši mají super ovocné knedlíky? Je to tak vždycky. Já se zdržel v Bystrici nákupem, kluci mě dojeli. Pak jsem jedl, zase mě dojeli. Pak oni jedli knedlíky, zase jsem dojel já je. A solidně jsem jim cuknul.

Loudal 16 vyloudana hlava mysli na cil

Čerňanská Kyčera (885), dolů k Bečvě a nahoru na Valašskou Kyčeru (863). Jenže v asfaltových serpentýnách jsem se ztratil. GPS signál se odráží od prudkých svahů sem tam, takže mě akorát zmate. V papírové mapě se pořádně nevyznám, mám halucinace, stromy na mě mávají a lákají mě ulehnout. Hlava to nedává. Jezdím po silnici nahoru dolů a nevím, kudy z ní odbočit. Jedu znova, počítám serpentýny. Všechno marný, jsem totálně vyjetej. Ondra s Alešem mě zachránili. Dojeli mě, vytáhli do terénu a skrz další polomy jsme se brodili společně. Butorky (828), hledáme červenou turistickou stezku. Ondra tu prý nedávno byl a jsou tu nově a úplně jinak než na mapě. Kluci propadají skepsi a jdou radši spát, prý ráno to líp najdou. Já se zase trochu zberchal společným pokecem a cítil jsem, že přichází moje chvíle. Když to dám bez spaní, mám vyhráno. Teda ne uplně, ale aspoň těmhle dvěma bych mohl ujet. Tak se hecnu, jdu podle GPS po stezce, která tu rozhodně chybí skrz stromky pěšky. Narazím na cestu, naberu vodu ze studánky a svištím. Pulčínské skály jsou určitě moc pěkná podívaná. Ale je to přírodní rezervace, kde se nesmí jezdit na kole, aby se neponičila. Máme to zakázané i v propozicích, takže buď pěšky skrz, nebo na kole okolo. Jsem dost vyjetej a stejně je tma. Takže volím objížďku. Několikrát mě prověří mikrospánek a já volím půlhodinový odpočinek. Šlapu ještě hodinu, ale nedá se. Jsem fakt na kaši. Prošitej jak deka, vyjetej jak volej z čínskýho bistra. Spím další hodinu.

Datum: Den 8. Průměrná rychlost: 12.4 km/h
Vzdálenost: 34 km Nastoupáno: 877 m

Cíl. Poslední desítky kilometrů nebyly úplně zadarmo. Ale trochu jsem si odpočal a kluci už mě nedojeli.

Loudal 17 uz vidim svetlo na konci tunelu

V sedm ráno dojíždím do cíle v Zádveřicích s úsměvem. Jako 4. Loudal, který si zvolil plnou trasu. Štěpán, Tomáš ani Mavit už tu nejsou. Ani žádní pořadatelé, ani závodníci z polovičního Loudáníčka, ačkoli jsem také některé v závěru předjel. Čeká tu na mě jen moje auto a u něj ve spacáku přítelkyně Nina. To je pocit. Tu si jednou vezmu. Ale nejdřív se budu muset umejt. Strašně smrdím. Aleš s Ondrou dorazili asi dvě hodiny po mě a penalizováni byli trochu víc, než já, takže mi oficiálně čtvrté místo zůstalo. Bohužel jsem se s nimi v cíli nesetkal. Byl jsem totálně hotovej a Nina mě dopravila spícího v autě do Prahy. Jako sedmý dorazil Margl a za ním Mohy. Díky kluci, že jste mě v nejhorších chvílích podepřeli. Bez vás bych to nedal.

Loudal 18 Cíl. Díky všem za psychickou podporu. Bylo to velmi náročné a bez vás bych určitě takto nezabojoval. Dále díky kolegům z práce, kteří poskytli i materiální podporu v podobě lehkých enduro ráfků, na kterých jsem si to užil na maximum.

Mgr. Karel Fišer | Svatba | Programování | Počítače | Kolo | Kontakt