Karel Fišer

Sezóna 2022

Moje v posledních letech neslabší sezóna nakonec nebyla tak špatná. Na jaře jsem si užil alespoň Vrchařskou korunu Pražskou a uspořádal pro vrchařskou korunu společnou vyjížďku. Taky jsem si koupil nový bike, což byla velká paráda, ale cyklistických akcí mi moc nevyšlo. Loudání jako jediný bikepackingový závod mi celou sezónu rozjasnil. Celý zbytek léta už jsem jezdil prakticky jen do práce a traily kolem Prahy. Spirálu se mi po tom slabém tréninku jet nechtělo, tak jsem se raději přihlásil do organizačního týmu a téměř celou trasu, a něco navíc, si projel při trasování. 398 hodin v pohybu, 5 665 km najeto.
Datum: 18. 3. Průměrná rychlost: 15.1 km/h
Vzdálenost: 378 km Nastoupáno: 5655 m

Vrchařská koruna pražská

Vloni byly na start VKP zavřené kvůli covidu okresy, tak jsem se letos těšil, že vyrazím hned první den na půlnoc. V pátek jsem to teda zabalil v práci brzo, všechno už jsem měl nachystané, tak jsem si chtěl odpoledne trochu zdřímnout. To se ale nepovedlo, tak jsem se aspoň trochu povaloval a hrál s dětma Člověče nezlob se. Ony ani manželka se pak nezlobily, když jsem se po večeři rozloučil a vyrazil na kolo. Vyjel jsem z Prahy na jih, zprvu kolem Vltavy, pak údolím Kocáby k prvnímu vrcholu.

Trasu jsem měl naplánovanou zážitkově. Hodně turistických tras, občas i neznačené lesní či polní cesty. Bylo v tom i dost asfaltu, ale terén asi převažoval. Nechtěl jsem jet nejkratší ani nejrychlejší trasou, ale hezky si zajezdit. Proto jsem také jel na celoodpruženém XC kole. Předpověď počasí byla na půlku března příznivá. Žádný déšť a mráz trochu jen k ránu. Proto mě překvapilo, že jakmile jsem zajel do údolí Kocáby ve Štěchovicích, byla tráva zmrzlá. A než jsem z něj vyjel, byl jsem zmrzlý i já.

Na první vrchol jsem jel na pohodu, měl jsem dost času, takže to byla taková klidná rozcvička. Asi 47 km a kopec nahoru až ke konci. Na Králově stolici jsem byl asi půl hodiny před půlnocí. Začínal jsem mít už trochu hlad, což bylo podezřelé, protože jsem se doma cpal už od rána. No nejsem zase na dlouhé vyjížďky po zimě zvyklý. Najedl jsem se tedy v altánu na vrcholu, zabalený do alu folie, abych aspoň trochu rozmrzl. Na altán jsem přicvakal cedulku, popřál Karlovi Andrlemu, který právě vyjížděl z Mnichovic, šťastnou cestu, a pomalu se taky chystal na odjezd. Těsně po půlnoci jsem pořídil první foto a vyrazil na druhý vrchol.

Do Brd jsem vjel přes Voznici a objel Kytín. Nahoru se šlapalo dobře, aspoň jsem se hezky zahřál. Trochu méně mě hřálo, že nejvyšší bod mé trasy se ani nepočítá do vrchařské koruny. Ale to už přišel sjezd neznačenou lesní cestou, kde bylo sice pár padlých stromů, ale za to krásná příroda. Druhý vrchol se nachází nad Litní na naučné stezce. Prý výhled na Karlštejn. V půl druhý ráno. Podle mapy jsem si dokázal představit, kterým směrem Karlštejn je, a pokračoval na druhou stranu po zelené přes Vinařice na Koněprusy. Z Koněpruských jeskyní jsem si sjel po žluté k Havlíčkovu mlýnu pro vodu do studánky a pokračoval přes Králův Dvůr po silnici na Hudlice.

Před Hudlicemi jsem ze silnice uhnul na polňačku, kde už byla ve svitu měsíce vidět obří Hudlická skála. Přijel jsem k ní zespoda po modré a místo, abych po modré dojel až k turistické odbočce, vydal jsem se z východní strany rovnou po skále s kolem na zádech. Ze začátku to šlo dobře, jako po velkých schodech, pak trocha lezení, a když jsem byl v půlce, už nemělo smysl se vracet. Vyšplhal jsem se až nahoru, kde jsem připevnil cedulku. Trvalo mi to ve větru asi 15 minut a docela jsem při tom promrzl. Dolů už jsem slezl normálně po turistické, která ale nahoře nebyla o moc lepší. Pak už pěkný technický sjezdík, schody a byl jsem zpět na silnici. Přes Lísek jsem dojel po žluté kolem Stradonic do Nižboru, kde jsem si vyšlápl ke křížení 14. poledníku a 50. rovnoběžky.

Z Nižboru na Veselov byl přejezd rychlý a začalo se rozednívat. Zároveň ale pěkně přituhlo. Nahoře na rozhledně i foukal studený vítr, tak jsem se snažil rychle vypadnout. Z Veselova jsem se naposledy vrátil na Křivoklátsko a kolem Lánské obory dojel až k rozhledně Mackova hora. To už bylo pěkné ráno. Během noci jsem snědl téměř všechno sbalené jídlo, tak jsem se zastavil v Novém Strašecí pro snídani. Nakoupil jsem si i něco na cestu, trochu jsem si na slunci odpočinul, tak se jelo zase dobře. Mšecké Žehrovice, Smečno, Knovíz, Podlešín. Skalní jehla je v polích, kam vede pěkná odbočka z cyklostezky. Začalo se oteplovat, tak jsem začal sundavat vrstvy. V tu chvíli jsem jich na sobě měl asi pět. A taky zimní rukavice. Ty jsem vyměnil za polozimní a pokračoval k Velvarům na Vyhlídku Radovič.

Únava začala pracovat a při přejezdu pole nad Kralupama jsem začínal trochu usínat. Sjezd do Kralup mě zase parádně probudil, ale když jsem začal stoupat od Vltavy nad Libčice, usnul jsem za jízdy a málem spadnul do příkopa. Po 190 km jsem potřeboval restart. Vyvalil jsem se na sluníčku, vysvlékl se, abych dosušil spocené svršky i boty, snědl svačinu a 10 minut si zdřímnul. Když jsem vyjel na tři posedy, dorazil i Karel Andrle. Pokecali jsme, postěžovali si, jaká byla v noci zima a vyrazili zase každý jiným směrem, ačkoli jsme měli i další vrchol společný. On jel do Kralup na jídlo a já jsem si chtěl užít trochu terénu dolů k Vltavě, z Řeže kolem řeky a nahoru Naučnou stezkou Máslovice. Na Farní vyhlídce jsem byl teda dřív, ale když jsem se pak zase zdržel v terénu po žluté přes Líbeznice, na Kuchyňce už jsem Karla nestihl.

Do Prahy jsem se docela těšil, protože už mi zase docházelo jídlo. Na Kuchyňce jsem snědl poslední rohlík a na Ďáblické hvězdárně poslední sušenku. Na Havránku je to jen kousek po zelené a ještě mi nějaké síly zbyly, tak jsem si vyšlápl i na Děvín. Vltavu jsem naposledy přejel na Výtoni a začal hledat dobrou restauraci, ve které bych si po 260 km opět odpočinul. Ve Strašnicích jsem zapadl do parádní restaurace, kde jsem si objednal dvě polévky, které jsem rychle zdlábl a usnul na stole. Nechali mě spát jen 10 minut, což mi perfektně vyhovovalo. Odpočinutý a najedený jsem svištěl dál na Cihelnu v Bažantnici. Další parádní výhled na noční Prahu.

Než jsem definitivně vypadl z Prahy, ještě jsem si u benzinky nakoupil sladkosti a bagety na noc. Mám toho před sebou ještě dost. Vyhlídku v Kolodějích jsem zdolal už v závodním režimu. Neřeším nic jiného, než jídlo a pití. Zima není taková jako včera, takže pohoda, oblečení mi stačí. V lesích kolem přírodního parku Na Plachtě jsou parádní traily. Užil jsem si je se vším všudy. Z Plachty po červené přes Babice, do Mukařova, modrá do Tehovce a žlutá přes Mnichovice do Hrusic. Zelená kolem Mnichovky do Senohrab a po žluté je opět parádní lesní trail dolů k Sázavě. Tu jsem přejel až ve Lštění, kde jsem hned vyjel po modré ke kostelu. Cedulek na vrcholy už moc nezbývá. Po červené jsem jel kolem Sázavy přes Nespeky a začal stoupat po modré na Griblu. To je pořádný kopec. Ale nejedu na vrchol. Tedy ne na nejvyšší bod, ale na vrchol koruny pražské, což je vyhlídka Panská skála, ze které ovšem není po tmě nic vidět. Tak věším cedulku, fotím se, jím další půlku bagety a makám dál, abych zase jízdou trochu rozmrzl. Tady totiž přituhuje fest.

Abych se vyhnul městu Jílové a užil si pěkný terén, naplánoval jsem si cestu kolem po objízdné turistické stezce Jílovské vyhlídky. Takže jsem si šlápnul několik stoupání mimo hru, v podstatě ty nejprudší kopce z celého výletu. Kabáty, rozhledna Pepř a U Obrázku. Ale stálo to za to. Na Třeštibok už jsem vystoupal za svítání, a tak jsem si aspoň užil pěkný výhled. Ale i studený vítr. Vymrznul jsem slušně. Když jsem pak sjížděl do Zahořanského údolí, byly běžně blátivé cesty pěkně vymrzlé. No aspoň se dalo jet rychle.

Zpět do Prahy už jsem dojel po cyklostezkách. Po 380 km a 35 hodinách jsem byl rád, že se můžu ohřát doma ve vaně.

Datum: 23. 4. Průměrná rychlost: 17.9 km/h
Vzdálenost: 91 km Nastoupáno: 791 m

Společná vyjížďka VKP

Jako jeden z organizátorů Vrchařské koruny pražské jsem uspořádal společnou vyjížďku organizátorů VKP, držitelů z minulých ročníků, aktuálních snaživců a přátel cyklististiky.

Společná trasa měla začínat na metru B, projet dva vrcholy a končit překvapením v podobě opékání buřtů. Na to je ale třeba v cíli dost věcí, tak jsem zajel na vrchol Na Plachtě autem a věci tam dopravil. Auto jsem tam nechal a pokračoval na start na kole. Jel jsem samozřejmě skoro na poslední chvíli, tak jsem to raději trochu přišlápl a jel co nejrychlejší cestou.

Na Rajské zahradě se sešlo přes deset účastníků, včetně mojí ženy a kamarádky, které dorazily metrem. Vyrazili jsme společně pomalu přes Běchovice na první vrchol Vyhlídka Koloděje. Tam už na nás čekali Kočkové. Tedy otec a malý syn, oba pravidelní účastníci VKP. Pojedou prý i na další vrchol, ale zkratkou, svým tempem. Udělali jsme si společnou fotku a vyrazili dál.

Ani naše tempo nebylo nijak závratné, především kvůli dámám, které se necítily úplně fit. Myšlenka společné vyjížďky je ale jasná, jede se podle nejpomalejších, případně se na ně často čeká. To vůbec nevadí, alespoň se dá leccos probrat. Každý má svůj příběh. V Křenicích už se ale dámy necítily komfortně, že se na ně čeká, a zvažovaly zkratku. Byl jsem tedy přemluven, že je opustíme a ony dojedou do cíle samy. Takže do Babic a po červené na další vrchom Na Plachtě pokračujeme mírně rychleji, ale stále ve velmi pohodovém tempu, při kterém si stíháme popovídat. Za Babicemi dojde i na pěknou terénní vložku, která je většinou vnímána pozitivně.

Na Plachtě jsme se zanedlouho opravdu sešli všichni. Opekli jsme si buřty na ohni, dali si pivo, i nějaké to nealko bylo. Několik cyklistů chvátalo, vyrazili dřív, manželka s kamarádkou se postaraly o auto a já jsem mohl ještě s několika lidmi pokračovat zpět ku Praze.

Zvolili jsme příjemnou objízdnou trasu, která nás nejprve zavedla do pivovaru v Úvalech, kde jsme se asi ještě hodinku zdrželi, a pak nás provedla Klánovickým lesem, kde jsme se bohužel trochu poztráceli. Než jsme se všichni našli, někteří už odjeli z Klánovic vlakem, někteří pokračovali jiným směrem a na cestu na jih Prahy jsme zbyli jen dva. Já a Olga jsme se vydali zpět do Běchovic a pěknou terénní trasou přes Dubeč, Uhříněves, Pitkovice a Milíčovský a Kunratický les se dostali až do Libuše. Cestou jsme si ještě vyzkoušeli, jak se mění na jejím archaickém kole duše, ale vše jsme zvládli dobře.

Mgr. Karel Fišer | Svatba | Programování | Počítače | Kolo | Kontakt