Sezóna 2022

Vrchařská koruna pražská

Vloni byly na start VKP zavřené kvůli covidu okresy, tak jsem se letos těšil, že vyrazím hned první den na půlnoc. V pátek jsem to teda zabalil v práci brzo, všechno už jsem měl nachystané, tak jsem si chtěl odpoledne trochu zdřímnout. To se ale nepovedlo, tak jsem se aspoň trochu povaloval a hrál s dětma Člověče nezlob se. Ony ani manželka se pak nezlobily, když jsem se po večeři rozloučil a vyrazil na kolo. Vyjel jsem z Prahy na jih, zprvu kolem Vltavy, pak údolím Kocáby k prvnímu vrcholu.

Trasu jsem měl naplánovanou zážitkově. Hodně turistických tras, občas i neznačené lesní či polní cesty. Bylo v tom i dost asfaltu, ale terén asi převažoval. Nechtěl jsem jet nejkratší ani nejrychlejší trasou, ale hezky si zajezdit. Proto jsem také jel na celoodpruženém XC kole. Předpověď počasí byla na půlku března příznivá. Žádný déšť a mráz trochu jen k ránu. Proto mě překvapilo, že jakmile jsem zajel do údolí Kocáby ve Štěchovicích, byla tráva zmrzlá. A než jsem z něj vyjel, byl jsem zmrzlý i já.

Na první vrchol jsem jel na pohodu, měl jsem dost času, takže to byla taková klidná rozcvička. Asi 47 km a kopec nahoru až ke konci. Na Králově stolici jsem byl asi půl hodiny před půlnocí. Začínal jsem mít už trochu hlad, což bylo podezřelé, protože jsem se doma cpal už od rána. No nejsem zase na dlouhé vyjížďky po zimě zvyklý. Najedl jsem se tedy v altánu na vrcholu, zabalený do alu folie, abych aspoň trochu rozmrzl. Na altán jsem přicvakal cedulku, popřál Karlovi Andrlemu, který právě vyjížděl z Mnichovic, šťastnou cestu, a pomalu se taky chystal na odjezd. Těsně po půlnoci jsem pořídil první foto a vyrazil na druhý vrchol.

Do Brd jsem vjel přes Voznici a objel Kytín. Nahoru se šlapalo dobře, aspoň jsem se hezky zahřál. Trochu méně mě hřálo, že nejvyšší bod mé trasy se ani nepočítá do vrchařské koruny. Ale to už přišel sjezd neznačenou lesní cestou, kde bylo sice pár padlých stromů, ale za to krásná příroda. Druhý vrchol se nachází nad Litní na naučné stezce. Prý výhled na Karlštejn. V půl druhý ráno. Podle mapy jsem si dokázal představit, kterým směrem Karlštejn je, a pokračoval na druhou stranu po zelené přes Vinařice na Koněprusy. Z Koněpruských jeskyní jsem si sjel po žluté k Havlíčkovu mlýnu pro vodu do studánky a pokračoval přes Králův Dvůr po silnici na Hudlice.

Před Hudlicemi jsem ze silnice uhnul na polňačku, kde už byla ve svitu měsíce vidět obří Hudlická skála. Přijel jsem k ní zespoda po modré a místo, abych po modré dojel až k turistické odbočce, vydal jsem se z východní strany rovnou po skále s kolem na zádech. Ze začátku to šlo dobře, jako po velkých schodech, pak trocha lezení, a když jsem byl v půlce, už nemělo smysl se vracet. Vyšplhal jsem se až nahoru, kde jsem připevnil cedulku. Trvalo mi to ve větru asi 15 minut a docela jsem při tom promrzl. Dolů už jsem slezl normálně po turistické, která ale nahoře nebyla o moc lepší. Pak už pěkný technický sjezdík, schody a byl jsem zpět na silnici. Přes Lísek jsem dojel po žluté kolem Stradonic do Nižboru, kde jsem si vyšlápl ke křížení 14. poledníku a 50. rovnoběžky.

Z Nižboru na Veselov byl přejezd rychlý a začalo se rozednívat. Zároveň ale pěkně přituhlo. Nahoře na rozhledně i foukal studený vítr, tak jsem se snažil rychle vypadnout. Z Veselova jsem se naposledy vrátil na Křivoklátsko a kolem Lánské obory dojel až k rozhledně Mackova hora. To už bylo pěkné ráno. Během noci jsem snědl téměř všechno sbalené jídlo, tak jsem se zastavil v Novém Strašecí pro snídani. Nakoupil jsem si i něco na cestu, trochu jsem si na slunci odpočinul, tak se jelo zase dobře. Mšecké Žehrovice, Smečno, Knovíz, Podlešín. Skalní jehla je v polích, kam vede pěkná odbočka z cyklostezky. Začalo se oteplovat, tak jsem začal sundavat vrstvy. V tu chvíli jsem jich na sobě měl asi pět. A taky zimní rukavice. Ty jsem vyměnil za polozimní a pokračoval k Velvarům na Vyhlídku Radovič.

Únava začala pracovat a při přejezdu pole nad Kralupama jsem začínal trochu usínat. Sjezd do Kralup mě zase parádně probudil, ale když jsem začal stoupat od Vltavy nad Libčice, usnul jsem za jízdy a málem spadnul do příkopa. Po 190 km jsem potřeboval restart. Vyvalil jsem se na sluníčku, vysvlékl se, abych dosušil spocené svršky i boty, snědl svačinu a 10 minut si zdřímnul. Když jsem vyjel na tři posedy, dorazil i Karel Andrle. Pokecali jsme, postěžovali si, jaká byla v noci zima a vyrazili zase každý jiným směrem, ačkoli jsme měli i další vrchol společný. On jel do Kralup na jídlo a já jsem si chtěl užít trochu terénu dolů k Vltavě, z Řeže kolem řeky a nahoru Naučnou stezkou Máslovice. Na Farní vyhlídce jsem byl teda dřív, ale když jsem se pak zase zdržel v terénu po žluté přes Líbeznice, na Kuchyňce už jsem Karla nestihl.

Do Prahy jsem se docela těšil, protože už mi zase docházelo jídlo. Na Kuchyňce jsem snědl poslední rohlík a na Ďáblické hvězdárně poslední sušenku. Na Havránku je to jen kousek po zelené a ještě mi nějaké síly zbyly, tak jsem si vyšlápl i na Děvín. Vltavu jsem naposledy přejel na Výtoni a začal hledat dobrou restauraci, ve které bych si po 260 km opět odpočinul. Ve Strašnicích jsem zapadl do parádní restaurace, kde jsem si objednal dvě polévky, které jsem rychle zdlábl a usnul na stole. Nechali mě spát jen 10 minut, což mi perfektně vyhovovalo. Odpočinutý a najedený jsem svištěl dál na Cihelnu v Bažantnici. Další parádní výhled na noční Prahu.

Než jsem definitivně vypadl z Prahy, ještě jsem si u benzinky nakoupil sladkosti a bagety na noc. Mám toho před sebou ještě dost. Vyhlídku v Kolodějích jsem zdolal už v závodním režimu. Neřeším nic jiného, než jídlo a pití. Zima není taková jako včera, takže pohoda, oblečení mi stačí. V lesích kolem přírodního parku Na Plachtě jsou parádní traily. Užil jsem si je se vším všudy. Z Plachty po červené přes Babice, do Mukařova, modrá do Tehovce a žlutá přes Mnichovice do Hrusic. Zelená kolem Mnichovky do Senohrab a po žluté je opět parádní lesní trail dolů k Sázavě. Tu jsem přejel až ve Lštění, kde jsem hned vyjel po modré ke kostelu. Cedulek na vrcholy už moc nezbývá. Po červené jsem jel kolem Sázavy přes Nespeky a začal stoupat po modré na Griblu. To je pořádný kopec. Ale nejedu na vrchol. Tedy ne na nejvyšší bod, ale na vrchol koruny pražské, což je vyhlídka Panská skála, ze které ovšem není po tmě nic vidět. Tak věším cedulku, fotím se, jím další půlku bagety a makám dál, abych zase jízdou trochu rozmrzl. Tady totiž přituhuje fest.

Abych se vyhnul městu Jílové a užil si pěkný terén, naplánoval jsem si cestu kolem po objízdné turistické stezce Jílovské vyhlídky. Takže jsem si šlápnul několik stoupání mimo hru, v podstatě ty nejprudší kopce z celého výletu. Kabáty, rozhledna Pepř a U Obrázku. Ale stálo to za to. Na Třeštibok už jsem vystoupal za svítání, a tak jsem si aspoň užil pěkný výhled. Ale i studený vítr. Vymrznul jsem slušně. Když jsem pak sjížděl do Zahořanského údolí, byly běžně blátivé cesty pěkně vymrzlé. No aspoň se dalo jet rychle.

Zpět do Prahy už jsem dojel po cyklostezkách. Po 380 km a 35 hodinách jsem byl rád, že se můžu ohřát doma ve vaně.

Společná vyjížďka VKP

Jako jeden z organizátorů Vrchařské koruny pražské jsem uspořádal společnou vyjížďku organizátorů VKP, držitelů z minulých ročníků, aktuálních snaživců a přátel cyklististiky.

Společná trasa měla začínat na metru B, projet dva vrcholy a končit překvapením v podobě opékání buřtů. Na to je ale třeba v cíli dost věcí, tak jsem zajel na vrchol Na Plachtě autem a věci tam dopravil. Auto jsem tam nechal a pokračoval na start na kole. Jel jsem samozřejmě skoro na poslední chvíli, tak jsem to raději trochu přišlápl a jel co nejrychlejší cestou.

Na Rajské zahradě se sešlo přes deset účastníků, včetně mojí ženy a kamarádky, které dorazily metrem. Vyrazili jsme společně pomalu přes Běchovice na první vrchol Vyhlídka Koloděje. Tam už na nás čekali Kočkové. Tedy otec a malý syn, oba pravidelní účastníci VKP. Pojedou prý i na další vrchol, ale zkratkou, svým tempem. Udělali jsme si společnou fotku a vyrazili dál.

Ani naše tempo nebylo nijak závratné, především kvůli dámám, které se necítily úplně fit. Myšlenka společné vyjížďky je ale jasná, jede se podle nejpomalejších, případně se na ně často čeká. To vůbec nevadí, alespoň se dá leccos probrat. Každý má svůj příběh. V Křenicích už se ale dámy necítily komfortně, že se na ně čeká, a zvažovaly zkratku. Byl jsem tedy přemluven, že je opustíme a ony dojedou do cíle samy. Takže do Babic a po červené na další vrchom Na Plachtě pokračujeme mírně rychleji, ale stále ve velmi pohodovém tempu, při kterém si stíháme popovídat. Za Babicemi dojde i na pěknou terénní vložku, která je většinou vnímána pozitivně.

Na Plachtě jsme se zanedlouho opravdu sešli všichni. Opekli jsme si buřty na ohni, dali si pivo, i nějaké to nealko bylo. Několik cyklistů chvátalo, vyrazili dřív, manželka s kamarádkou se postaraly o auto a já jsem mohl ještě s několika lidmi pokračovat zpět ku Praze.

Zvolili jsme příjemnou objízdnou trasu, která nás nejprve zavedla do pivovaru v Úvalech, kde jsme se asi ještě hodinku zdrželi, a pak nás provedla Klánovickým lesem, kde jsme se bohužel trochu poztráceli. Než jsme se všichni našli, někteří už odjeli z Klánovic vlakem, někteří pokračovali jiným směrem a na cestu na jih Prahy jsme zbyli jen dva. Já a Olga jsme se vydali zpět do Běchovic a pěknou terénní trasou přes Dubeč, Uhříněves, Pitkovice a Milíčovský a Kunratický les se dostali až do Libuše. Cestou jsme si ještě vyzkoušeli, jak se mění na jejím archaickém kole duše, ale vše jsme zvládli dobře.

Na firemní výlet. To je akce, kterou pořádá můj zaměstnavatel. V Praze nás s kolegy naloží do autobusu, odveze na odlehlé místo, a tam nás nemilosrdně opije. Tomu jsem chtěl předejít sportem. Ve čtvrt na čtyři ráno jsem s rozsvícenou čelovkou vyrazil z Prahy přes Zbraslav na Jíloviště. Tam už se začalo rozednívat a já jsem pokračoval po červené kolem Studeného vrchu až do Jinců. Cesta pěkně odsýpala, ale já jsem měl termín, musel jsem být v Kařezu na příjezd vlaku, tak jsem dost makal. Po žluté do Neřežína a po NS Okolím Komárova pěkným lesem. Při přeskakování padlého stromu jsem zaváhal a narazil do něj převodníkem. Au. Mě se nic nestalo, ale převodník ohnutý. Řetěz na něm drží, ale trochu šmejká o rám. Musím pěšky. Dojdu do Komárova a seženu někoho se svěrákem, abych ho srovnal. Ale je to daleko a pěšky jsem pomalý. Zkusím to klacíkem. Nic moc, ale trochu to šlo. Tak multiklíčem, jako páčidlem. To už bylo lepší a já jsem mohl zase šlapat. Čas na svačinu vyplýtván a já to mastím po modré na Partyzánský bunkr. Ano, měl jsem pár minut navíc, tak jsem si udělal malou zajížďku. Po žluté dojíždím na Kařezu a jsem tu dřív než vlak.

No jestli jste si mysleli, že zbytek dojedu vlakem, tak ne. Vlakem dorazil z Prahy můj kolega a hned jak vyžebrám vodu, pokračujeme společně po zelené přes Plískov k Radnici, kus po červené a po zelené kolem Korečnického potoka. Tam to bylo luxusní poježdění. Červená do Chrástu a modrá kolem Třemošné až na Krkavec. Z toho jsme si sjeli pár zatáček, ale pořádné traily jsem asi netrefil. Až nám z toho vyhládlo, tak jsme si dali krátký oddych v sámošce v Chotíkově. Pokračovali jsme po červené až do Újezdu nade Mží, odkud jsme ještě celkem náročnou stezkou objeli kus přehrady Hracholusky a zaparkovali v kempu dřív než autobus.

Kolegové totiž byli cestou ještě v Plzeňském pivovaru na exkurzi. Toho jsme byli ušetřeni a teď nás čeká už jen ta chlastačka. Teda ještě trocha vysvětlování, že když si chcete za dopoledne zajet 150 km terénem, tak nestačí vstávat v pět.

Z firemního výletu. Šel jsem spát celkem brzo, protože jsem byl fakt dost unavenej. Ani jsem se nestihl pořádně opít, tak jsem chtěl určitě domů šlapat. Ale ještě byla nachystaná snídaně, tak jsem moc nechvátal. Navíc mě včera bodla včela do stehna a do rána mi to pěkně oteklo a udělal se puchýř. K tomu se na odpoledne chystal pěkný déšť. No zkrátka nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl jet až do Prahy na kole. Navíc se kolega Jirka nechal celkem snadno ukecat, že když zařídím odvoz, že pojede kus se mnou. No tak to je bomba, protože na půli cesty bydlí Vajdík, který mi nabídl odvoz autem do Prahy. Jede na wolfmana a časově to vychází. Tak valíme.

Zpátky už jsme nechtěli tolik terénu, ale úplně po silnici to taky nebylo. Po zelené kolem zříceniny hradu Komberk, po žluté, která je teda luxusně terénní, kolem zříceniny Kyjov, a po modré na Bolevec. V plánu byla sice po červené rozhledna Chlum, ale my jsme si ho jen objeli po cyklostezce, nicméně Holý vrch už jsme si vyšlápli a dojeli po červené až do Chrástu. Po modré do Nové Huti, na Ostrý kámen, kolem Kokotských rybníků, Osek, Volduchy, Těškov. Po žluté pod Sirskou horu, po modré k Bukovu a po zelené, žluté a zelené kolem Kařezu do Újezda a po červené do Hořovic. Následoval luxusní oběd v místní restauraci na mořské speciality, přesun autem do Prahy, a po dešti v rozbahněném Chuchelském háji pár posledních trailíků, než jsme se rozjeli každý jinam. Vydařený firemní výlet.

Trasování Spirály

Spirála je zimní kvalifikační závod na Loudání. Loni a předloni jsem se ho zúčastnil jako závodník, letos jsem se přihlásil do organizačního týmu, abych to tak vynikajícímu závodu vrátil. Pravda je taková, že je to velmi těžký závod a já jsem si ho chtěl užít zase trochu jinak. Při závodě samotném jsem pak dělal oficiální podporu. Jak se dělá podpora na závodě bez podpory jsem pak sepsal v článku na webu bezpodpory.cz. Nejdříve ale bylo třeba závod připravit a natrasovat. Hlavní organizátor Vašek Brož nahodil trasu do mapy a sám pečlivě připravil start a první otáčky. Já jsem napoprvé projel trasu v úseku Karlštejn - Zákolany. Tuto oblast dobře znám a těšil jsem se, že tam vymyslím nějaké vychytávky.

Vyjel jsem z Mořiny přes Bubovice a Solvayovy lomy. Tam je to potmě kouzelné. Závodníci tu budou už také potmě, takže jsem se pěkně naladil na stejnou vlnu. Vašek natrasoval polní cestu kolem Špičatého vrchu. Chvíli mi trvalo, než jsem z asfaltky v křoví našel správnou cestu, ale sjezd mezi chatami lesem k potoku Loděnice mi přišel tak hezký, že jsem na Spirálu tento úsek nechal. Z Loděnice vedla trasa po červené, to je klasika, jen jsem objel bažinu lesem a přechod potůčku jsem vedl kousek vedle po mostě. V zimě totiž není úplně příjemné brodit. Oboru Dolní Podkozí jsem objíždět nechtěl, tak jsem natrasoval zelenou, což je nahoru docela umění vyjet v sedle. Červený Újezd a Jeneč se jely po asfaltu, a ani potom to nebylo o moc lepší. Proto jsem kousíček trasy kolem letiště vedl po poli a těsně kolem letištního plotu k Západnímu pólu Prahy. Dál vedla trasa obyčejně po cyklostezkách na Okoř a dál až do Kralup. Tam už jsem ale nedojel. Bylo moc pozdě a já jsem si musel jet domů odpočinout. V Zákolanech jsem tedy trasu Spirály opustil a vrátil se přes Trněný Újezd a Horoměřice do Prahy.

Spirálu jsem pak trasoval ještě kousek okolo Karlštejna, ale tam to bylo jednoduché a nestojí to za řeč. Úplný začátek jsem přenechal hlavnímu organizátorovi Vaškovi a úplný konec měl na starosti hlavně Margl. Moc se k tomu ale neměl a velký kus trasy jsme měli navržený jen podle mapy. Vydal jsem se tedy užít si zbytek stejně jako závodníci. S báglem, bez podpory, a pln očekávání.

Z domu jsem vyrazil v neděli brzy odpoledne, Prahu jsem projel jednoduše, v Řeži přejel Vltavu a na trasu Spirály navázal v Zákolanech. Červenou přes Kralupy, Dvořákovu cestu až do Mlčechvostů dobře znám. Dále po modré kolem Vraňanského kanálu, pohodička po rovině, kde to pěkně sviští. Teď je ale mlha a pěkná zima. No, závodníci to za dva týdny nebudou mít lepší, takže zatnu zuby a makám přes Zdymadla do Mělníka. Tam je to v noci paráda. Na náměstí trhy. Doplním vodu a dám si i něco teplého. Závodníci tu bohužel asi trhy nestihnou, přijedou hodně v noci, někteří až nad ránem. Ale v Mělníku je i nonstop benzínka. Já tam nemusím, ale jim to určitě doporučím.

Pokračuji po modré a zelené pořád podle Labe do Liběchova, kde se odkloníme a zajedem na kopec po křížové cestě. K Labi už se nevrátím a jedu po modré kolem Hada do Tupadel. Místy trochu bláto, ale nelepí se. Zelená přes Královku na Rač, přes Panenský hřeben do Vrabcovského údolí. Tam je to parádní. Zkratka po žluté k Rozprechtickému rybníku a zase zelená přes Panskou Ves ke Kamennému vrchu. Modrá přes Kočičí hřbet až na Housku, červená na Uhelný vrch a zelená přes Zkamenělý hrádek do Konrádova. Tam je to absolutné úžasné a ohniště v blízkosti turistického přístřešku přímo vybízí k občerstvovačce v přírodě. Při závodě sem zajedu a připravím pro závodníky nezapomenutelné překvapení.

Teď ale musím pokračovat. Kokořínsko je fakt dlouhé bez možnosti dobrat zásoby. I teď s tím bojuji a beru vodu jen tak z trubky, do které je sveden potok. Vypadá čistě a zablácené kolo myje dobře, tak se snad bude dát i pít. Trasu pro závod ale budeme muset upravit, takhle by závodníci strávili v Kokořínsku moc času. Já to ale beru dál podle plánu a jedu po červené do Ráje, Vojtěchova a po zelené do Jestřebic. Tady Vašek vymyslel pytel do Šemanovského dolu, po žluté a po modré na Kokořín. Do vsi i na hrad. Odtud je parádní trail po vrstevnici, který je skvěle jezdivý a do závodu ho určitě dáme, akorát možná opačně. Dál pokračuje zelená zpět do Jestřebic a modrá na Pokličky. Tady je podle Vaška vychytávka. Nahoru na pokličky vedou schody. To si závodníci vynesou, budou nadávat, ale ve skutečnosti je to vychytávka, protože tím nastoupají hodně metrů, které si pak budou moci užít dolů na kole. No tak uvidíme, jestli to tak budou brát. Mě to přišlo docela přísné. Modrá pokračovala na Roviny, kde jsem přesedlal na zelenou a po cyklostezce do Libovic, kde jsem ještě po modré a žluté objel Vrátenskou horu. Zbytečná zajížďka. Zrátíme. Ještě do Nosálova po cyklo do Nosálova a po žluté parádní terénní sjezd k Suchému mlýnu. Tam bylo tolik rozježděného bahna, že jsem se málem utopil. Tam závodníky poslat nemůžem. Dá se to v pohodě objet po asfaltu po cyklostezce, ale je to velká škoda, protože sjezd po žluté byla opravdu technická lahůdka. Nakonec se to vyřešilo samo. Do trasy závodu se nakonec Suchý mlýn nedopatřením dostal, takže prvních pět závodníků, ostřílených borců, si to užilo, a ostatní jsem osobně odklonil na cyklostezku pro rychlejší přejezd. Vyřešeno ideálně. Pak následoval dlouhý přejezd po zelené a modré na Bezděz. Ani tam nebylo možné dobrat vodu a já jsem pomalu začínal přemýšlet, co s tím. Pokračoval jsem po modré a udělal si odbočku ke studánce a Fleslovu jezírku. Moc pěkné místo, ale vody ani kapka. Pramen Život úplně mrtvý. Modrá pokračovala dál na rozcestí Strážov, kousek červené a žlutá na Velkou Bukovou. Tedy ne na vrchol, ale alespoň na vyhlídku. Pěkný sjezd po žluté, modrá do Hradčan a žlutá a červená oklikou přes Borečský les do Mimoně.

Zakotvil jsem na nádraží, kde mají aspoň vodu a teplý čaj v automatu. Nabil jsem baterky a přemýšlel, jak trasu zkrátit, aby to bylo tak dlouhé, ale zachovat pěkné terénní pasáže. Měl jsem ale co dělat sám se sebou, tak jsem se vydal po naplánované trase dál. Červená na Ralsko. Výjezd ještě nebyl tak hrozný, tlačil jsem jen asi třetinu. Sjezd už byl horší. Sice jsem se odhodlal a většinu jel v sedle, bylo to ale na hraně. Při závodě bych pravděpodobně nechtěl riskovat defekt a zranění a většinu luxusního terénu šel pěšky. To nemůžeme závodníkům udělat. Ralsko v závodě nebude. Pokračoval jsem po červené do Stráže a přes sedýlko u Kozího hřbetu. Příroda stejná a terén jezdivější. Nádherná náhrada. Červená pokračovala ještě pěkně daleko. Pod Děvínem, Podvrší, Osečná. Dále žlutá Pod Čertovou zdí, Malý Dub, Český Dub. Luxusní pekařství, které mě zlákalo sezením uvnitř v teplíčku. Dokonce mi tam i ohřáli polévku, kterou normálně jen prodávají ve skle domů. Luxusní restart.

Nacpanej jsem z Dubu vyjel velmi zlehka. Teda spíš ztěžka a zabíral jsem jen lehce. Zelená do Vlčetína a neznačená cesta přes Bystrou kolem potoka. Jenže potok je uměle zahrazen, potok tvoří několik metrů hlubokou nádrž a cesta pod hladinou. Tudy to nepůjde. Hledám náhradní trasu a nacházím objížďku po zelené na Rašovku a po modré hřebenovce na Rašovské sedlo. Zelená vedla až do Hodkovic nad Mohelkou, ale Vašek mi tam ještě nachystal malou odbočku s výstupem na Medvědici. Totální nesmysl. Tahal jsem se s kolem do brutálního kopce, nemohl jsem se tam ani vyškrábat. Ani ten sjezd za to nestál. Tohle ne. V Hodkovicích je benzínka, která se bude jistě závodníkům hodit. Já pokračuju hned dál na další nesmysl jménem Raubířské skály. Já jsem se tam vyškrábal, ale při ledu nebo sněhu si to moc představit nedokážu. Závod tudy povede po asfaltu. Modrá přes Pelíkovice a žlutá na Radešín. Jablonec objíždím také po turistických značkách, až se vyškrábu po zelené na Černou Studnici. Kus hřebenovky, dokud jde jet a pak boční cestou a po serpentýnách po červené sjezd do Tanvaldu. Už teď bylo jasné, že se musí trasa výrazně zkrátit, ale neměl jsem kapacitu to teď vymýšlet. Chtěl jsem se podívat až do cíle, tak jsem pokračoval po původně naplánované trase, kterou do závodu určitě nedáme.

Po nákupu v Tanvaldu jsem stoupal po neznačené cestě na Žďár po bývalé bobové dráze. Tak to by byla velká paráda, škoda, že se to do závodu nedostane. Modrá s názvem Tanvaldský okruh přes Albrechtice a po asfaltové cyklostezce stoupám hodně vysoko přes Protrženou přehradu. Místy je tu už led, že se kloužu a dvakrát dostávám hodiny. Do kopce všechno ustojím a jsem na Smědavě. Začíná přituhovat a fouká. Cyklostezka přes Jizerku a pod Bukovcem. Dávám poslední oddych, ale moc ne, protože fakt hodně fouká a nechci promrznout. Už jsem dost jetej. Po červené po hranici dojedu až dolů do údolí Jizery a zase stoupám po žluté do Polubného, kde za dva týdny budeme mít pronajatou cílovou chatu. Je to tu opravdu nádherné. Zalézt teď ke krbu, dát si polévku a guláš, to by fakt bodlo. Ale teď je tma, zima a nikde nikdo. Úplně do údolí se mi nechce, tam bude na spaní moc zima. Tady vysoko taky zůstat nechci. Přesunu se ještě po modré do Kořenova. Jenže modrá furt neklesá a vede ještě přes hřeben. Jsem fakt vyjetej a z mapy jsem to nepoznal. Sjedu po asfaltu až do světlé, kde narážím na velkou uzavřenou autobusovou zastávku. Vybalím záchranářskou alufólii, abych nespal v úplným bordelu, nafukovací karimatku a lehoučký péřáček. Dneska se mi bude spát sladce.

Z Jizerek domů. Spalo se mi krásně, ani nebyla moc zima. Ráno jsem vstal brzy a před šestou jsem byl už na kole. Domů jsem zvolil snazší a přímější cestu. Ze začátku teda byly ještě kopce a hlavně trochu sníh.

Tanvald a Smržovka po silnici, kolem Jablonce jsem ještě prohlédl trať pro závod, protože jsem netrefil jednu odbočku, a přes Pelíkovice jsem zase chtěl projet náhradní trasu za ty vynechané brutální Raubířské skály. Pak jsem jel po vedlejších cestách přes Svijanský Újezd, kolem Mnichova Hradiště a kolem Jizery už skoro bez kopců do Boleslavi. Tam jsem se dal trochu dohromady na benzínce a mastil dál kolem Jizery přes Benátky na Prahu. Místy jsem se trochu rochnil v bahně, ale jinak to pěkně odsýpalo. Doma teda už zase skoro za tmy, ale to je v tomhle období celkem normální.