Sezóna 2023

Na volby po ledu. Jet v lednu z Prahy do Jižních Čech nebývá až tak neobvyklé, ani když je sníh nebo prší. Tentokrát to ale bylo trochu jiné. Ukecal jsem Dedyho, aby se mnou jel z Prahy na volby na kole. Jeli jsme na horákách, ale zvolili si spíš jednodušší cestu, abychom to zvládli v pohodě. Vyjeli jsme v osm z Chodova klasicky po cyklostezce přes Průhonice, Dobřejovice, Petříkov, Struhařov, Těptín, okolo Grybly, kde leželo docela dost sněhu, ale jet se krásně dalo. Týnec nad Sázavou, Václavice, všechno po silnici nebo v mírném terénu po lesních cestách. Bystřice, Vlčkovice, Šebířov, Mladá Vožice. Jelo nám to krásně, zapadli jsme do hospody a dali si pořádný oběd. Už jsme byli dost za půlkou a vypadalo to opravdu dobře. Po hodinové pauze jsme odpočati sedli na kola a vyšlápli si nejvyšší bod trasy v Přírodním parku Polánka. Pohybovali jsme se kolem 700 m n.m. a bylo tam opravdu dost sněhu, že se už ani místy jet nedalo. Útěchou nám bylo to, že sjedem kopec a až domů to máme po asfaltu. To byl právě ten problém. Kopec jsme sjeli, ale asfalt byl pokryt tenoučkou vrstvou ledu. Něco takového jsem ještě nezažil. Teda asi zažil, ale vždycky jen kousek. Nyní to ale trvalo dalších 40 km. Auta nás předjížděly krokem a my jsme jeli ještě pomaleji. Do kopce jsme se snažili jet rychleji, ale zabírat se dalo jen mírně, aby nepodkluzovalo zadní kolo. Z kopce to bylo mnohem horší. Jeli jsme opravdu pomalinku, protože brzdit se dalo jen velmi opatrně. Když jelo auto, raději jsme sjeli do příkopa a čekali, jestli se udrží na silnici. Do Jindřichova Hradce jsme přijeli fyzicky v pohodě, ale psychicky totálně vyčerpaní. No hlavně, že se nikomu nic nestalo.

Vrchařská koruna pražská

První jarní víkend a začíná VKP. No jsem natěšenej, protože má být po teplé zimě konečně i teplý jarní víkend. Po loňsku, kde jsme první noc vymrzli až k mínus pěti by to mohl být celkem rozdíl. Při chystání redukuji výbavu do jednoho malinkého batůžku. Neberu ani návleky na boty. Jen letní kraťasy, teplejší návleky na celý nohy a zimní dres s membránovkou. Rukavice radši s celými prsty, ale jen letní. Na poslední chvíli se mi to ale zdá málo a hlavně po zkušenosti s bolavými koleny v chladných nocích raději přidávám do kapsy ještě zimní návleky na kolena.

Vyjedu z domu až po půl dvanácté. Svolal jsem start na vyhlídku nad Braníkem, v podstatě v centru Prahy, aby to mělo co nejvíc lidí snadno dostupné a nebáli se jet v noci daleko. Sice mi to nedalo ideální trasu z prvního na poslední vrchol, ale celková trasa z domu až domu po vlastní ose je celkem v pohodě, nenajedu tak celkově moc navíc.

Na startu už čeká Ondra, další organizátor, a ptá se, jestli přijede ještě někdo. No myslel jsem, že by mohl, ale vím už jen o Míše, která chce jet taky nonstop. Tak asi ostatní budou startovat jinde. Cvaknem na vyhlídku cedulku, po Míši příjezdu o půlnoci se společně vyfotíme, popřejem si šťastnou cestu a vydáme se každý jinam. Míša jede na jih, Ondra domů a já pokračuji na sever do Nebušic. Skrz Prahu to bylo v pohodě, v noci není žádný provoz. Navíc jsem jel přes Petřín, tam je to romantické. Kolo šlape parádně a připadám si překvapivě lehký. Jsem zvyklý jezdit takhle dlouhé trasy s podsedlovkou, tak snad mi nebude nic chybět. Zatím nechybí, je krásně teplo, akorát trochu fouká.

Od Nebušického oka na Okoř byl konečně i trochu terén. I za cenu pomalejší jízdy si rád terén užiju. Vrcholy jsou ale letos dál od sebe, tak jsem se nemohl při plánování moc rozvášnit. Přeci jenom bych to rád ujel nonstop bez spaní. Ale před startem jsem se vyspat nedokázal, i když jsem čtyři hodiny ležel v posteli a usilovně se snažil usnout. Teď nezbývá, než se snažit neusnout. Okoř vypadá mysticky. Je celý nasvícený, na louce před ním stojí opuštěný kolotoč. A já roztáčím ten svůj řetězový kolotoč a hledám v lese u Slaného letošní nejsevernější vrchol - Bunkr lehkého opevnění.

Začíná foukat nějak víc. Vítr je na severu studenější, je nejvyšší čas vydat se na jih. Přejezd kolem Kladna byl rychlý, terénu jsem si moc neužil. Za to jsem trochu zmoknul, užil si trochu bláta a pomalý východ Slunce. Zimní návleky na kolena se najednou hodí. Prsty u nohou mám zmrzlé jen trochu. Památník letců je uprostřed pole, ale cesta k němu vede pěkná. Zpět neriskuji a jedu tou stejnou, i když se zdá, že lesíkem vede pěkná pěšina lepším směrem. Kdyby lesík skončil dřív než u silnice, pole už je rozbahněné, a to by mohlo poznamenat kolo a zdržet mě víc, než když si to objedu. Na mobilu mám 45 % baterie, tak si říkám, že dojedu na další vrchol, už se rozední, tak schovám světla a napojím mobil na nabíječku. V půlce cesty ke Svárovské Lípě mobil mrtvý. Nechápu. Napojím na powerbanku, rozsvítí se na mobilu 0 %. Powerbanku mám dost velkou, v tom problém není. Horší je, že s málo procenty nefunguje na mobilu blesk. Než jsem se k Lípě dokodrcal, bylo naštěstí světlo. Blesk netřeba, rychlé foto, přicvaknout cedulku a už to sypu do údolí parádním sjezdem po zelené. Je slizký a v údolí Loděnice jako vždy bahno. Naštěstí jedu jen kousek a zas nahoru Zabitou roklí. Tam je krásně, už se dělá i trochu teplo, akorát zas začíná pršet.

Na letišti Buranos Aires už neprší, ale strašně fouká. Už se těším zase do lesa. Užiju si sjezd do Nižboru po modré, přejedu Berounku a už stoupám po červené na Dlouhý hřeben nad Roztoky u Křivoklátu. Vyhlídka Stříbrný luh je z této strany pod kopcem, takže si ještě užiju parádní sjezd, který ale musím hned zas vyjet. Sil mám dost, takže to i po červené jde. Ale s kolem něco je. Zadní tlumič je měkký a při větší nerovnosti jde na doraz. Asi ušel tlak. Před týdnem byl na servisu a tohle je první větší vyjížďka. Asi se něco nepodařilo. No nic, na tlumiče to nejezdí a zatím to není tak hrozné, tak jedu opatrněji a sjíždím z Hudlic do Králova Dvora po asfaltu a dál asfaltově až do Haloun, kde si konečně užiju trochu terénu, ovšem do kopce kolem Jezírka k Červenému kříži. Tam už je to s tlumičem opravdu špatné a mě napadne spásná myšlenka servisu v Mníšku. Zajedu si z trasy asi kilometr, stojí mě to asi pět minut, než ukecám prodavače, aby mi půjčili pumpičku na tlumič, nafouknu radši trochu víc, aby chvíli vydržel, propružím a jedu.

Je to paráda, problém vyřešen a já to zase můžu drtit. Vracím se na trasu po silnici, a když mě předjede silničář, chytím se ho a držím v háku až k odbočce. Docela čuměl. Polňačka jen kousek a zase cyklostezka až ke Svatému Václavovi. Velikost pomníku mě překvapila. Už jsem tu určitě byl, ale pomník si nepamatuju. Pěkný kousek. Vracím se na Hřebeny přes Líšnici. První návštěva benzínky. Ani bych na ní nemusel, jídla mám zatím dost, i když už od noci žeru nad míru a furt mám pocit hladu. I vodu jsem v noci vyžebral u opilců v pergole a ráno nabíral z hadice v Hudlicích. Ale když už jedu kolem, vodu vyměním a koupil jsem si aspoň Snickers, ta se nikdy neztratí.

Na rozhlednu Korunka jsem vyjel přes Černolice, to už není tak hrozný kopec. Rozhledna zavřená, bar prázdný. Od 1. 4. už se snad bude moct nahoru, ale informace o tom na místě nejsou žádné, tak snad. Já tedy jen přicvaknu cedulku, vyfotím a jedu. Luxusní sjezd po žluté rovnou dolů k Berounce do Všenor. Výživné. Na Sulavu z Černošic výjezd po zelené a sjezd po neznačené zpět je taky zajímavý, ale krátký. Rychlý přesun přes Lipence, ještě si šlápnu nahoru přes zbraslavský hřbitov, po červené je moc pěkný sjezd, a už kotvím u Kelta. Měl jsem tu naplánovaný oběd, tak jsem se nechtěl jinde zdržovat. Jenže jsou tři odpoledne a já jsem ladil hlad na tuhle lahodu už hodně dlouho. Takže celé menu. Zelňačka, guláš, vdolek, pomerančová domácí limča. Naštěstí jsem se ubránil jahodám se šlehačkou. I tak jsem byl totálně přežranej a do kopce bych teď fakt jet nechtěl. Doporučuju Kelta navštívit až po zdolání Závisti. Já jsem trávící čtvrthodinku využil ideálně. Na sluníčku jsem měl rozložené propocené svršky, abych pěkně oschnul, a sám jsem si odložil čelo a tvrdě zdřímnul.

Budíček, dojíst půl vdolku a balím. Zvedl se obří vichr a přihnaly mraky. Koukám na radar, že z jihozápadu se to žene pěkně ve frontě na Prahu. Čekat na to nebudu, to by mě moc zdrželo. Radši se sbalím, do kopce se zahřeju a pojedu proti mrakům, ať to mám rychle za sebou. Při výjezdu po zelené k rozhledně Závist jsem se opravdu zahřál, ale déšť nepřišel. Spadlo jen pár kapek, vítr ustal a já před sebou viděl zase modré nebe. Ty zlověstné mraky byly všude kolem a za mnou, ale přede mnou už nic. Úžasné. Čtvrthodinový spánek mě uchránil před kroupami a průtrží mračen. Jak jsem jel dál na jih, všude bylo mokro, já jsem byl ale úplně suchý. Cestou na vyhlídku Máj jsem si užil zase nějaký ten pěkný terén a dva zbytečné, ale pěkné, kopce. Ten třetí už zbytečný nebyl, protože mě dovedl až na vrchol. Přesně při západu Slunce jsem odtud vypudil všechny zamilované, a že jich tu bylo. Nasadil jsem čelovku a začal se těšit, jak zvládnu další noc.

Téměř asfaltový sjezd do Týnce nad Sázavou, přes kopec do Poříčí nad Sázavou a kolem Sázavy k zřícenine hradu Zlenice, který je téměř u Sázavy, jen je třeba kolo trochu vytlačit. Bohužel je tu zákaz jízdy na kole. Nahoru to až tak nevadí, ale dolů bych si to rád sjel. Hrad ale vypadá mysticky, tak mi to náladu vylepšuje. Pokračuji po žluté turistické pěkným stoupavým trailem do Senohrab a po modré do Velkých Popovic. Někde po cestě mě přepadla únava. Noc je ještě mladá a nemá smysl se tomu bránit. Zalehnu na stole turistického přístřešku jen tak, asi na 12 minut. Po žluté dojedu k pramenu Botiče. Jde to dobře, tak hned pokračuji k Říčanům. Při přejezdu dálnice ještě zakotvím na chvilku v benzínce, dám čaj, buchtu a bagetu k snídani. A taky pár sušenek na cestu. Doplním vodu a vyměním ponožky. Ty ze včera mám trochu propocené a už nehřejou. Náhradní jsou čisté a voňavé. Dorazím do Příšimas, kde se u vrcholu Klepec nachází zkamenělý Slouha, přírodní skalní útvar. Ohromuje mě svou velikostí a udivuje mě lidskou tupostí, protože je do něj vsazena pamětní deska. Dočtu se, že o něco menších skalních útvarů zde bývalo víc, ale v předminulém století byly vytěženy na stavbu silnice. Další tupost. No nic, fičí tu, že jsem pěkně vymrzl. Tak valím dál až na Radim, nejvýchodnější vrchol VKP. Tam je vše v pořádku, na vrcholu stojí obrovský vysílač, tak věším cedulku na plot a mažu zase dolů. Na těch vrcholech fakt fouká už hodně.

Vracím se ku Praze, ale ještě si užívám místní polňačky. Je to zábava, a udržuje mě to bdělého. Síly ještě jakž takž mám, takže zkouším do kopců trochu přidat. U Přerova nad Labem to docela znám, ale u kapličky sv. Vojtěcha jsem ještě nebyl. Hezká tůň a trochu oprýskaná kaplička, ale celkově pěkné. Z Přerova sjedu k Labi a začnu drtit cyklostezku. Už bych chtěl být doma. V Brandýse se začne rozednívat a já vím, že letos to opět objedu vše najednou. Brázdim - Kuchyňka. Na loňský vrchol nezajíždím, ale zavzpomínal jsem si. Loni to bylo těžké zimou, letos zase větrem a deštěm. Prostě jaro, 390 km na kole, dvě noci bez pořádného spánku. To asi musí být vždycky něčím těžké. Ale hezké. Jako vyhlídka na Veleň. Zas tu fouká, takže jedu hned dál. Bagetu jím za jízdy, takže trochu polevuji, začínám si užívat finiš. Teda až na to, že mám zase vyfouklý tlumič. Sakra, ani jsem si nevšiml. Přijíždím ke Kilimandžáru a ani se mi nechce zjišťovat, ze které strany by se dalo vyjet. Tlačím asi tím nejprudším krpálem nahoru i dolů. Na kole už kopec radši nejedu a volím domů tu nejjednodušší cestu po silnici, abych kolu ještě neublížil. Ale nenechám se tím znechutit. I tak to byla krásná vyjížďka plná zajímavých míst a hezkých úseků.

Montes Ferrei - Železné hory

Závod, který na začátku sezóny prověří nejednoho maratonce. Jezdí se jako ultramaraton najednou ze startu do cíle a nově i jako etapák s přespáním. Já jsem si samozřejmě vybral ultramaraton, který letos začínal v poledne. To je mnohem lepší než dříve, kdy se startovalo ráno. To musel člověk přijet už večer a spát na startu. Start byl potom ospalý a finiš v noci velmi těžký. Takhle jsme vyjeli z Prahy s Alešem Zavoralem autem v sobotu ráno, na startu jsme byli o dvě hodiny předem a ještě jsme si stihli objednat pizzu k obědu i na svačinu s sebou.

Start byl rychlý, na čele velká skupina se dost přelévala. Z Hlinska jsme vyjeli na jihovýchod přes Jimramov a vodní nádrž Vír. Tam už jsme jeli na čele s Alešem a Pavlem Prchalem. Jelo se nám dobře, chvílemi jsme kecali a chvílemi valili, co to šlo, abysme udrželi náskok. Aleš stále řešil nějaké technické problémy, ale stíhal nám v pohodě. Pavel vypadal nezkušeně, ale spíš šetřil síly na druhou půlku. Mě se jelo dobře, tak jsem jel, dokud to půjde. Než jsme přijeli do Černé hory, pro etapák dnešního cíle, jsme to valili opravdu intenzivně. Domluva byla rychlá. Nejnutnější občerstvení, žádné dlouhé vysedávání ani velké jídlo. Jen Aleš chtěl řešit brzdy, tak jsme mezi tím stihli záchod, kofolu a polívku do půllitru. Z pivovaru jsme vystřelili zas jak namydlení. Kus cesty jsme se vraceli stejnou trasou a potkali jsme Ondru Hampla. Vypadal natěšeně, ale jak dlouho se zdrží v pivovaru těžko říct.

Z Černé Hory jsme se vraceli přes přírodní park Květnice a okolo Svratky. Nohy už nestíhaly a viděl jsem, že klukům sotva stačím. Aleš přestal řešit techniku a šlapal. Do kopců zase nastupoval Pavel, kterému to jelo neskutečně, ale měl obavy z noci. Není zvyklý jezdit potmě. No já zvyklý potmě jezdit jsem, ale nohy už stagnují. Setmělo se už úplně a dojel nás Ondra Hampl. Do cíle ještě zbývá hodně a já musím zvolnit. První trojka pojede beze mně.

Naposledy jsem kluky viděl v Bystřici nad Pernštejnem na benzínce. Já už dostatečně jetý na větší odpočinek, kluci akorát odjížděli. Já jsem si nakoupil a šel se vyložit na záchod. Venku byla celkem zima. Jelo se dobře, ale odpočívat se venku ve větru nedalo. A benzínka zavřená. Jen okýnko, ale díky za něj. Nabral jsem trochu síly a spát se mi nechtělo, tak jsem do toho šel šlapat dál. Z Bystřice jsme jeli přes Fryšavu a kolem Žákovy hory. Do Hlinska už jen kousek, ale trasa ultramaratonu vedla ještě kus oklikou. Velké Dářko, Národní přírodní rezervace Ransko. Moc si toho nepamatuju, řešil jsem hlavně vodu. Došla a nebylo kde v noci nabrat. Docházela mi kvůli tomu i energie, a ještě mě to zdržovalo, protože jsem v každé vesnici vyhlížel kohoutek nebo pumpu. Musel jsem si i na deset minut lehnout, protože mě zmáhala únava. Zachránil mě až kravín, kde jsem objevil kohoutek s hadicí v oplachovací místnosti. Nevypadalo to tam zrovna čistě, ale snad mě to nezabije a do cíle už dojedu.

Dojel jsem. Čtvrtý v pořadí za celkových 17 hodin. První dojeli Aleš s Pavlem 5:52, po tom, co se Pavel urval a následně píchnul. Na třetím Ondra 6:39 a já 18 minut po něm 6:57. Další dojeli až přes hodinu po mě 8:17. Parádní závod, první trojka zasloužená.

Vrchařská koruna Českého středohoří

Moje výprava začala už v pátek v Praze, kde jsem si po práci zabalil spacák a pár dalších drobností, a vyrazil s kamarády do Slaného, kde byla afterparty Loudání, cyklistického ultramaratonu, kde jsem se dozvěděl, že jsem jeden z letošních tří vítězů. To chtělo řádně oslavit - zajedu VKČS nonstop!, tak jsem ještě večer po párty dojel k Lounům, kde jsem si na louce u lesa rozhodil spacák a pěkných pár (čti dvě) hodin pospal.

Vstávat se mi moc nechtělo, ale spát už taky ne. V půl osmé jsem se tedy opět rozjel a v půl deváté se už nechával ovívat na vrcholu Rané. Byl to pěkný fičák, tak jsem se moc nezdržoval, pořídil fotku, nahrál na vk-bike a užil si luxusní sjezd. Následoval dlouhý přejezd po asfaltu, abych se dostal do Třebenic a mohl si vyšlápnout na Košťálov. Další 3 vrcholy už byly blíž u sebe a přejezdy v terénu, což mě bavilo mnohem víc. Z Mlynářova kamene jsem sjezl k Labi, přejel přes Masarykovo zdymadlo a vyškrábal se na Vysoký Ostrý. Pěkná sopka. Přejezd na Lucemburkův kopec a zpět k Labi. Ve Svádově mě vyšplouchl přívoz. Podle info na internetu měl normálně jezdit. Ale kde nic, tu nic. Tak jsem musel na most do Ústí. Po levém břehu mě tedy čekal prodloužený přejezd po asfaltu až do Povrlů, odkud jsem vyšlapal, místy tedy vyšel, až na Březový vrch. To mi bylo povědomé. Povědomý mi byl i sjezd z něj a další vrchol Výrovna. No jistě, stejné vrcholy byly i 2020, kdy jsem jel VKČS také. Sjel jsem do Děčína, dal si pořádnou večeři a pokračoval na Jedlovou, Ploučnickou vyhlídku a Sokolí vrch. Opět De ja vu. Cestou do České Kamenice jsem dokoupil na benzínce zásoby na noc a pokračoval na hrad, Panskou skálu a trochu delším přejezdem na Strážný vrch. Trochu jsem zmoknul, ale předpověď, že bude od půlnoci intenzivně pršet, se naštěstí nepotvrdila. V terénu to nebylo ani znát, na asfaltu trochu. Přejezdy na další tři vrcholy byly zase kratší a já jsem se ocitl v Litoměřicích. Nenechal jsem se ale zlákat světly velkoměsta a lákavou nabídkou benzínek a po šesté hodině jsem stál na posledním vrcholu Radobýl. Začalo pršet víc a taky se začala dělat zima. Už při cestě na Radobýl se mi nabalilo bláto na kolo a při sjezdu to nebylo o moc lepší. To je pech, celou dobu mám kolo úplně čisté a na posledním kopci ho takhle zabahním. Do vlaku mě takhle nevezmou a nemám kapacitu to řešit. Na dětském hřišti ve velkém přístřešku v píšťanech jsem zalezl do spacáku a rozhodnutí, jak se dostanu do Prahy, jsem nechal na ráno. Dojedu to, nebo půjdu na vlak?

Z prvního na poslední vrchol jsem najel 218 km za 22 hodin a nastoupal při tom 6412 výškových metrů. Trochu mě zklamalo minimálně 5 recyklovaných vrcholů z roku 2020, které už jsem při VK jel, ale nyní jsem většinu z nich jel trochu jinak a bajkově jsem si to užil maximálně. Všechny vrcholy jsou vybrány rozumně, přestože většina velmi náročných, pro zkušené bikery opravdu zábavné. Díky za organizaci, do Středohoří se zase někdy rád vrátím. PS: zpět do Prahy jsem jel z Lovosic vlakem. Kolo jsem musel umýt v Labi, ale šlapat už se mi nechtělo, především proto, že byla zima a pršelo, nechtěl jsem riskovat prochladnutí, protože jsem na to neměl správné oblečení.