Loudání českou krajinou 2023

Na můj sedmý start na Loudání se balím celkem normálně. Oproti loňsku jsem pořídil lehkou menší podsedlovku od Apidury z řady Race, kam se sotva vejde malinký spacák a alumatka. Do rámu doma dělanou lehounkou kapsičku, o které řekl Aleš Zavoral, že je to nejmenší rámovka, co kdy viděl, ale mě se do ní vejdou alespoň nějaké drobnosti. K tomu malý batůžek USWE, do kterého naberu dostatek vody, když litrový bidon nestačí, pobere elektroniku i membránovku. Zbytek oblečení, což jsou v podstatě už jen návleky na ruce a nohy, nákrčník a šátek, nacpu do velkých kapes dresu Wolfman.

Start je letos na Moravě, takže jedu z Prahy vlakem do Uherského Brodu a pak kousíček na kole do vesnice Nivnice, kde se sejdou všichni závodníci a organizátoři.

Večeře byla výživná, ale přes klábosení jsem si nestihl moc odpočinout. Za to jsem stihl polévku a dvě hlavní jídla. Taky naplno nabít všechnu elektroniku, protože jakmile vyrazíme, nebude moc času nabíjet. Vyfasovali jsme mapy a zjistili jsme, kudy pojedeme. Na Slovensko, kolem Váhu a přes hory do Bratislavy, dlouhý rovinatý přejezd do Vídně a téměř přímo na Prahu, ovšem trochu terénem. Pak už jen okolo Vltavy na Říp a zakončit do Slaného. Jednoduché, dlouhé, ovšem dost náročné na strategii. Ani ne, jak přežít dlouhé přejezdy bez civilizace, ale spíš, jak se udržet skupiny pro rovinaté přejezdy, kde to může být ve skupině o hodně jednodušší.

Nastříhat 99 map do mapníku dalo docela zabrat. Podařilo se, čekám na výstřel.

A jedeme. Trasa vede hned do kopců k hranicím se Slovenskem. Margl hned do nejprudšího kopce trochu cukne, ale nikdo se ho nesnaží dohnat. Má do kopců fakt silný nohy. Za ním se teda utvoří velká skupina a jede se v kupě. Chvílema se pár lidí včetně mě trochu utrhne, ale jakmile přejedem odbočku, hned jsme zase na konci velký skupiny. Trochu se to ale časem přecijen natrhá a dojíždíme dokonce i Margla, který zakufroval trochu víc. Co si pamatuju, tak po pár hodinách je v čelní skupině Margl, já, Mohy, Mavit, Metud a Toník Lieblovic, Ondra Hanžl, Jiří a Karlos Andrle.

Trasa vypadá parádně, my zatím taky.

V noci trochu pršelo a cesty byly místy bahnité. Trasa vedla krásnými lesy kolem hranic po české straně přes vrcholy kolem 800 m n.m. Přijeli jsme do Slavičína a přišla letošní velká vychytávka. Trasa se rozdělila na tři menší okruhy, do kterých měl každý podle předpisu jet v daném pořadí. V praxi to vypadalo tak, že první okruh jsem jel s Toníkem a ostatní se rozjeli jinam. Druhý už nevím, a v průběhu třetího okruhu jsem se sjel s Mohym a Jiřím. Margl nás chytil hned po dojetí pytlů a nikoho jiného už jsme myslím neviděli. Drtili jsme takhle ve čtyřech čelo a chtěli jsme udržet získaný náskok. Z pytlů trasa pokračovala přes Valašské Klobouky a zpět na jih po hranicích, až jsme sjeli do Slovenské obce Pruské na snídani a kolem Váhu jeli jako vláček za sebou z Ilavy až do Trenčína.

Ráno krásné výhledy. Lahodná snídaně v Prusku, pak vlakem do Trenčína.

A zase do kopců a do lesů po cyklostezce Hrebeňom Považského Inovca (1042) až do Piešťan a zase kolem Váhu přes Hornou Stredu na sever.

Bahenní lázně. Nohy už trochu protestujou, ale ještě si dají říct.

Sprchlo a my stoupáme zase do kopců přes Starou Turou na Velkou Javorinu (970) na hranicích. Měl jsem toho už dost a ostatní taky už moc netáhli. 24 hodin závodu za námi, šel bych spát. Holubyho chata se zdála jako ideální útočiště, úplně nám stačila krytá terasa. Jediný Margl chtěl ještě pokračovat.

Jdem spát, máme toho dost. Bolí nohy i prdel.

Spali jsme něco přes dvě hodiny, ale pro odpočinek to bohatě stačilo. Občerstveni jsme to rvali s Jiřím a Mohym rychle za Marglem. Ten spal o něco méně než my a vyrazil asi půl hodiny před tím, než jsme přijeli. Jenže to netrvalo ani hodinu a Margl si zajel takový kufr, že vyjel úplně z mapy a trvalo mu pět minut, než vůbec zjistil, kde je. A než se vrátil na trasu, už jsme byli dávno pryč.

Vyspaný do růžova se už těšíme na hlavní města.

Pak mu trvalo celkem dlouho, než nás chytil, a když se mu to povedlo, zahučel zase do benzínky. Pak jsem musel na velkou zase já a kluci mi na chvíli taky ujeli, ale ne na dlouho. Za Brezovou pod Bradlom jsme najeli na Štefánikovu cyklomagistrálu. To je taková turistická stezka pro cyklisty. Většinou docela terén a prudké kopce po široké cestě, ale občas se cesta i zúží a když přijde do cesty skála, tak to Štefánik trasuje přímo přes ní, takže pěkně kolo na záda a lez. Velká část trasy tu vede přímo po červené turistické Cestě hrdinov SNP. Postupně nás docvaknul i Margl, což bylo v plánu. Chtěli jsme si dát v Bratislavě rychlý oběd a ve skupině to napálit kolem Dunaje na Vídeň.

Jenže v jednom bahnitějším sjezdíku, když jsem byl zrovna na čele, se ostatní nějak zdrželi. Bylo to zrovna před sedlem Salaš. Já jsem to sedlo projel, než jsem zjistil, že jsou kluci zaseklí před ním. Jel jsem pomalu dál, třikrát jsem se ujistil, že jedu správně, ale oni tam furt. Trochu se posunuli do sedla, tak jsem myslel, že tam zahlédli nějaký stánek, nebo jsem si nevšiml na křižovatce organizátorů. Když se ale ani po dalších pěti nebo deseti minutách nepohnuli, zjišťoval jsem, co se děje. Jiří Andrle ve sjezdu spadl a natloukl si rameno. Nejspíš vykloubené, ale Marglovi se to nepodařilo nahodit ani po kvalitní instruktáži na youtube. Jiří to balí a jede po vlastní ose do nemocnice. Margl s Mohym pokračují. Zdrželi jsme se a já jsem dostal už velký hlad. Navíc kde se budem v Bratislavě nahánět, abychom dali rychlé společné jídlo. Na Bielom kríži jsem zastavil u občerstvení a objednal všem polívky, jídlo i pití. Než jsem to nanosil na stůl, Margl s Mohym tu byli, všechno mi vypověděli, dobře jsme se najedli a drtili dál až do Bratislavy.

Štefánikova Loudací magistrála luxus. V Blavě se moc zdržovat nebudem. Brzo pojede vlak kolem Dunaje. Jorge už ho nestihne.

Jiří na nás už čekal na nádraží na kraji Bratislavy. Ruku v šátku, na cestě na vlak do Prahy. Prý to není až tak vykloubený, jako spíš rozdrcené chrupavky. Na kolo to asi chvíli nebude, takže smůla, musí domů. A my musíme dravé velkoměsto zvládnout jen ve třech.

Je to opravdu zvláštní. Po velkém městě jezdím už mnoho let úplně v pohodě. Nyní za sebou máme 440 km těžkého bahnitého terénu, v noci, v dešti, sjezdy na blátě, výjezdy, tlačenky. Myslel jsem si, že to bude odpočinek. Nebyl. Provoz je tu šílený, vůbec nestíhám, co se děje, a mám pocit, jako by mě chtěl každý druhý řidič zabít. Už abychom byli zase v přírodě mezi medvědy. V hlavním městech na nás byl trasér velmi hodný. Můžeme si trasu volit sami, jen musíme navštívit předepsaná zajímavá místa. Takže to berem co nejkratší cestou skrz centrum k Dunaji. Kousek za Bratislavou se ještě zastavíme u benzínky, abychom nabrali zásoby na cestu do Vídně a taky abychom umyli kola. Dostaly už v blátě co pro to a nyní nás čeká minimálně 200 kilometrů asfaltu, a to už se vyplatí vyčistit převody a dát kolu napít oleje. Na benzínce jsme si vyprosili dokonce vapku, takže to šlo parádně. Margl chtěl dokonce umýt sedřenou prdel a zapařený péro, tak jsem ho trochu vostřík taky. Nanuky na cestu a jedem.

V Rakousku nuda. Podle předpokladu. Žádný kopec, žádný terén, jen dupačka po zpevněných, většinou asfaltových cestách. Na cestě do Vídně jsme jednou zastavili, abychom nechali vyvětrat osezené prdele. Asfalt tě zabije. Já jsem si představoval, jak si dám ve Vídni Wienerschnitzel a Sachertorte, ale kluci veleli jinak. Hned z kraje jsme si koupili kebab. Jeden jsme snědli hned, druhý s sebou do kapsy, a jede se dál. Vídeň byla stejná jako Blava, akorát větší. Zastavili jsme na fotku u Stephansdomu a valili jsme dál přes Stockerau na sever.

Dunajská stezka teda strašná nuda. Ještě že to berem rychlíkem. Zázračně jsme vyvázli bez deště, jestli to takhle půjde dál, zkusíme do noci do ČR.

Setmělo se a trasa už tak nudná nebyla. Ale snažili jsme se držet vysoké tempo a moc nestavět, i když Margl místy dost zaostával a chtěl furt někam na jídlo. Samotnému se mu ale odpojit nechtělo. Občas mi i přišlo, že dost ztrácí, ale furt se solidně držel a hlavně využíval záseky, které jsme s Mohym na každé druhé křižovatce měli. Myslím, že už jsme byli všichni dost vyjetý, když jsme se v jednu ráno usadili v Hollabrunu v Mekáči. Margl se hned pustil do objednávání, obsadil vlastní stůl a dával se do pořádku. Já jsem jen čuměl a vůbec nevěděl, co si mám dát. Mohy si taky něco objednal, tak jsem vzal to stejný, a hlavně řešil nabíjení, záchod a umyvadlo. Dokud člověk sedí na kole, nic neřeší, ale jakmile sedne do restaurace, padne to na něj. Navíc jsme trochu zmokli a trasa byla zase trochu blátivá.

Těšíme se do ČR, ale zda dojedem před spaním nebo až ráno se ještě uvidí.

Z Mekáče jsme vyjeli opět všichni společně. Mohy s Marglem už pokukovali, kam složit hlavu, ale já jsem měl ještě choutky pokračovat. Dal jsem se docela do pořádku a na hranice to není daleko. Kdybych věděl, že trasa vede kolem nonstop benzínky na Hatích, tak bych to asi hecnul až tam. Jenže kolem rakouských vinic byla cyklostezka zaplavená tekutým bahnem, ve kterém se místy nedalo jet. Brodili jsme se a kola dostaly co pro to. Před posledním rakouským kopcem se nám postavila do cesty autobusová zastávka, ve které byly tři lavičky. To se nedalo odmítnout a tak jsem zůstal ve skupině. Mohy s Marglem snad zalezli do spacáků zabahněný, jak slezli z kola, a spali hned. To já jsem si pěkně oloupal oschlé bahno z nohou i z oblečení, užil si vlhčenou hygienu a zalezl do spacáku jako poslední. Ale usnul jsem taky hned, bylo to fakt vyčerpávající.

Celou cestu přes Rakousko jsme drželi solidní náskok před Karlem Andrlem, který trpěl samotou pár hodin za námi. Tak jak já jsem zvyklý jezdit sám, on je zvyklý jezdit ve skupině. Teď chudák trpí samomluvou a hledá si kamarády mezi lesní zvěří. Často jezdí s Mohym celé Loudání. Letos Mohy kontroluje náš náskok a když jsme šli včera spát, byl Karel asi 2,5 hodiny za námi. Mohy tedy nařídil budíka jen na 2,5 hodiny spaní. Když ráno vylezl ze spacáku, hned kontroloval Karlovu polohu a zjistil, že je 15 minut za námi. Neuvěřitelné. Karel dupe celou noc, aby nás dohnal. Má fakt silnou hlavu. Mohy vylítl jak čert z krabičky a Margl za ním. Já jsem se nestihl ani oblíct a byli oba pryč. Já tak rychlé starty nemám. Ani jsem tak nespěchal před Karlem, ale za Mohym a Marglem, aby mi neujeli. Když jsem sedl na kolo, byl Karel 5 minut za mnou. Ani na dlouhých rovinkách jsem ho neviděl, ale mapcatch nelže. Když jsem se trochu rozhýbal, snažil jsem se jet maximálně efektivně a nejvíc makat do kopců mezi vinicemi. Za hodinku na hranice jsem stáhl těch deset minut a už jsem viděl Margla s Mohym na kopci mezi duty free shopy, a v tu chvíli to na mě přišlo. Musel jsem urgentně na záchod. Sotva jsem stihl zahodit před benzínkou kolo a doběhnout. Než jsem se stihl vyprázdnit, Karel byl tu. Využil jsem zastávku alespoň, abych si nakoupil zásoby. Pokecal jsem chvilku s Karlem. Už byl vybaven velkým kartonem z konťáku a chystal se ke spánku na benzínce. Jel prý celou noc, aby s námi prohodil pár slov, protože už mu bylo samotnému smutno. To se mu povedlo, takže dobrou noc.

Já ale musím chytit Mohyho s Marglem, kteří mi pěkně cukli. Trasa vedla skrz NP Podyjí, ale po samých pěkných cestách. Po silničkách a pěšinách skrz Jižní Moravu. Někde kolem Olbramkostela jsem kluky dostihl, když doplňovali zásoby v obchodě. Maškův mlýn s oblíbenou technopárty a okolní výživné turistické stezky jsme už projeli všichni pohromadě.

V noci pozlobilo bahno splavené z pole, takže kola zas v hnoji. Spaní luxus na zastávce. Hygiena nonstop OMV Hatě. NP Podyjí pohoda, dneska bude hezky.

Trasa pěkně ubíhala, místy po silničkách, místy pěkným terénem, i na tlačení vysokou trávou došlo, a my jsme se vyloupli v Telči. Hladoví a zprasený od bahna. Pan číšník nám nedovolil usadit se uvnitř nóbl restaurace, ale prý nás rád obslouží na terase, včetně nabití elektroniky. Bylo docela hezky, akorát fučel vítr, ale my jsme neodmítli. Dali jsme mu asi dvě kila nabíječek, powerbanek a baterek do čelovky, a objednali si plné menu. Původní plán teda byl jen rychlá polévka, tak jsem byl trochu překvapený, když si kluci dali svíčkovou, nebo tak něco, tak jsem se také rozšoupl a dal si ty polévky dvě. Po hodině sezení se přihnal slejvák. Naházeli jsme na sebe oschlé svršky a vydali se do deště. Je lepší šlapat než moknout na terase.

V Telči super hospoda U Černého Orla.

A čekala nás Vysočina. Javořice (837), Rovina (761), Kozí hřbet (751) a Roštejn. Třešť, Velký Špičák (733), Popický vrch, Kostelec, Čeřínek, Větrný Jeníkov, Humpolec. Asi takhle jsme to prosvištěli a už jsme se těšili na pořádnou večeři. V Humpolci jsme si dali stejk a pořádně do trumpety. Začíná žravé období. Na hody se přidal organizátor Čépa, kterému jsme pochválili trasu plnou Loudacích lahůdek. Setmělo se a my jsme pokračovali ve třech zase do kopců.

Humpolec mňam večeře. Teď noční šichta.

Z Humpolce jsme vyjeli lesem jen pár kopců přes 600 m n.m., nic velkého. Projeli jsme Lipnicí nad Sázavou a mapové listy se začaly divně měnit. Jako by je někdo přizoomoval. Měli jsme za úkol objet všechny tři reliéfy Národního památníku odposlechu - Ústa pravdy, Bretschneiderovo ucho a Zlatý voči. Jsou to monumenty vytesány do skalních útvarů u rybníčků v terénu. Trasa pro mě v tomto stavu byla už nepochopitelná. Pořád jsem chtěl jet jinak, než bylo záhodno. K třetímu monumentu bych bez kluků asi vůbec netrefil, byl jsem úplně zmatený. Když jsme tam dojeli, tak Mohy zjistil, že má vyviklané středové složení. Rychlý servis po tmě nepomohl, střed je na odpis, ale jet na tom opatrně půjde. Trochu nás to probralo tak pokračujem. Dál cesta vedla po silnici, tak jsem se dost zmátořil a spát se mi vůbec nechtělo. Ale kluci zaveleli, a když se objevila luxusní zavírací autobusová zastávka, do které jsme se sotva vešli, tři kola a tři lidi, nebylo co řešit. Neměl jsem vůbec náladu tuhle skvělou partu trhat.

Šli jsme spát včas, ale včas jsem taky vstávali. Karel Andrle sice ztrácel čím dál víc, ale nás hnalo dopředu něco jiného. Chtěli jsme to prostě zajet co nejlíp. Já osobně jsem měl radost, že klukům stíhám, a že po dlouhé době taky nejedu závod sám. Ráno bylo chladné, mlhavé a hlavně sjezd do údolí Sázavy byl opravdu na morál. Při výjezdu už Slunce trochu vykouklo a bylo hned líp. Margl malinko ztrácel, ale furt držel kontakt. Nesnažili jsme se mu ujet. Ve Zbraslavicích jsme si dali pořádnou snídani u Vietnamce, nákup na celý den, abychom vydrželi až do Prahy. Mohy vyrazil o chvilku dřív, že si musí odskočit. Já jsem vyjel s Marglem, ale než jsme dojeli Mohyho, musel si zase odskočit Margl. Nečekali jsme na něj, ani jsme se nějak nesnažili mu ujet. Bylo nám to jedno, už jsme si jen užívali čirou radost z jízdy.

Vyspáno zase do růžova, 2 hoďky, vietnamská snídaně, Sluníčko hřeje, kola se točí. Co víc si přát na neděli.

Posázaví je krásné, ale dosti kopcovaté. Marglovi se nedaří nás docvaknout, i když chvílemi to v mapcatchi vypadá, že už nás musí mít. My to neřešíme a dupem hlavně bez přestávek. Mohyho střed vypadá už hodně bídně a Mohy má spásný nápad, že kousek od trasy zajede v Praze do práce a vezme si druhé kolo. Nyní jede na Salse, což je takový MTB gravel. V práci má čistokrovného gravela, který bude dokonce na zbylou trasu výhodnější. Plán je tedy dojet co nejrychleji do Prahy, jenže Mohy fňuká, že ho v mokrých membránových botách bolí chodidla. To je nevýhoda membránovek. Ze začátku sice udrží vlhkost venku, takže nejedete v dešti v promočených, ale když pak zasvítí sluníčko, obyčejné letní tretry, ve kterých jedu já, úplně uschnou a noha se zotaví. Mohy jede už třetí den ve vlhku a to se na kůži chodidel podepíše. Kostelec nad Černými lesy, do Prahy ještě daleko, a my teda stavíme na oběd. Né že bychom museli kvůli jídlu, ale Mohy už to nedává. Mě to nevadí, rád si dáchnu, udělám nějakou hygienu a teplým jídlem taky nepohrdnu. Během pár minut dorazí i Margl, takže po jídle jedem na Prahu zase společně.

Dneska to valí parádně. Opotřebení se ozývá, zatím nic zásadního. Těšíme se na nedělní pražské památky.

Do Prahy vedla cesta přes Jevany, Černé Voděrany a Tehov. Zelená turistická je tam luxusní, provede vás divokým terénem kolem Habrovského potoka. Na trase na nás čekali fanoušci na kolech. Kousek si s námi dali, ale když jsme zajeli do terénu, opustili nás. Prohodili jsme s nimi pár slov, překvapilo je, jak to valíme. Zbytek cesty do Prahy velmi dobře znám, tak jsem to vedl. Hezky natrasováno přes Říčany a Kolovraty po cyklostezce, kolem Pikovic po zelené, kolem Hostivařské přehrady a Krčákem, kde na nás čekal Gdeny s podpůrným Birellem. Vyplivlo nás to v Braníku úplně bez provozu. Valilo to parádně, akorát Margl trochu zaostával, že jsme na něj místy čekali. Plán byl totiž takový, že pomůžeme Mohymu s výměnou kola, dáme rychlé jídlo, projedeme Prahu a podrtíme společně cyklostezku kolem Vltavy na sever. Jenže Margl měl plán jiný. Pokračoval po trase na benzínku, a tam se dával dohromady, aby byl schopný s námi udržet tempo. My jsme to moc neřešili, chtěli jsme jet společně. U Mohyho jsem si došel na pořádnej záchod a pomohl jsem mu přendat věci na druhé kolo. Docela to trvalo. Dorazili jsme na benzínku za Marglem, objednali si tousty s sebou, ale Margl zdržoval. Karel Andrle je za námi 6 hodin, a vy mě tady budete honit. No nic, odjíždíme. Nakonec všichni společně. Prahu jsme projeli v klidu, provoz byl odpoledne zase šílený, ze mě se stal dopravní nacista a každému jsem musel vysvětlit, jak má jezdit. Národní divadlo, Staromák, Karlův most, Hradčany. Opět fanoušci, tentokrát Evka a Horvy, dokonce se svačinou v podobě banánů a meruněk. To bodlo. Přidal se k nám dokonce ještě nějaký cyklista, asi Marglův kamarád, který nás doprovodil přes Letnou až do Tróji. No tak to jsme si pěkně odpočinuli a teď zalehnout a vlakem po asfaltu až do Roudnice. Až na to, že vůbec. U Vltavy byla docela zima a Margl nejel. Jeli jsme s Mohym trochu dopředu, že nás docvakne a pojedem. Spíš jsme na něj čekali, ale on furt nikde. U Máslovic na nás čekal Aleš Zavoral s foťákem. Prý chtěl na Říp, ale viděl, že už jsme mimo a že tam budem až v noci. Slova podpory zahřála, ale i tak jsme se raději oblékli. Dorazil Margl, setmělo se, tak teď už by to šlo.

Praha nadchla, spousta fanoušků. Teď to zkusíme podrtit.

A zase ne. Jedem strašně pomalu, ale Margl furt někde vzadu a místy usíná. Jak to nemá drive, tak se mě začíná chtít spát taky, Mohymu je zima. Vzal si na nové kolo jen minimum věcí, takže teď už nemá co obléknout. Bereme vodu z kohoutku na zahradě rodinného domu, Margl půjčuje Mohymu náhradní kalhoty.

Krize střídá krizi, tma začíná bejt barevná. Těšíme se na Říp.

Trhat partu se nám nechce, ale je to fakt náročné. Když dorazíme do Roudnice, Margl leží na lavičce a běduje. Přemlouváme ho, ať jde na benzínku a odpočine si. On nechce, je to dříč. Trochu se zmátoří a na Říp vyjede ve stoje jako první. My to s Mohym tak nehrotíme, nohy už jsou hodně unavený, nechci riskovat zbytečné zranění. Margl čeká na vrcholu a je vidět, že se konečně probudil. Teď to konečně začalo bejt zase závodní tempo, ale jsme teda vyndaný pěkně.

Říp nás krásně probral. Drtíme do cíle neuvěřitelně.

Do cíle do Slaného jsme přijeli společně. Cestou jsme se párkrát ztratili, ale vždycky jsme na sebe počkali. Pocit v cíli byl unikátní. Společně projetých kilometrů bylo opravdu hodně a rivalita byla pryč. Prostě tři kamarádi. Probrali jsme životní otázky, záludnosti trasy a došlo i na guláš, pivo a slzy. A zasloužený spánek, kterého bylo opravdu málo. Ale díky tomu, že jsem chodil spát dřív, než jsem byl úplně mimo, se mi zdálo, že jsem celou dobu víc v pohodě než obvykle. Jízda ve skupině není tak efektivní, ale často je víc srandy. Každopádně ty dlouhé rovinaté úseky byly ve skupině extrémně efektivní, tedy až na ten poslední. Karel Andrle si dal ještě někde asi pořádný spánek, protože dorazil do cíle po nás asi až za deset nebo dvanáct hodin, další Toník, Metud a Vajdík patnáct hodin za námi.