Loudání českou krajinou 2021
Popáté na startu. Kvalifikaci jsem loni mírně podcenil. Objel jsem jen pár kopců kolem Prahy, pak jsem si dal Spirálu, která mi ale moc nevyšla, kešky mi tak nějak utekly, covid řádil tak, že jsme nesměli večer ven, takže jsem objel kolem Vánoc už jen pár kopců v Brdech a na startovku jsem se hned nedostal. Byl jsem ale trpělivý a na jaře na mě místečko na startu zbylo.
Na startu Loudání hodně je Loudalů, Letos jsem se sbalil kompaktněji a poprvé jedu bez batohu, což uleví mým bolavým zádům. Už to není, co to bývalo. Tentokrát nemám fotku všech věcí, ale za to jsem všechny věci zvážil. Já 68 kg, bez bot a pár drobností, co mám v kapsách dresu. Kolo 12 kg, čistě jako stroj, bez brašen, vody a map. Brašna pod sedlo 3,5 kg. Obsahuje hodně jídla, především speciální výživa, co se nedá po cestě koupit. Potřebné vybavení na servis kola a sebe, spacák 320 g, alumatka 80 g. Pobere i mapy, co se mi nevejdou do mapníku. Brašnička za představcem 1,2 kg. Powerbanka a jídlo. Pitný režim na kole 1 l vody a 0,3 l Coca Cola v plechu. |
|||
Celkově ujeto: | 1040 km | Celkově nastoupáno: | 19281 m |
Průměrná vzdálenost: | 260 km/den | Průměrně nastoupáno: | 4820 m/den |
Maximální vzdálenost: | 360 km/den | Průměrná rychlost: | 14.19 km/h |
Celou trasu jsem ujel za 4 dny a 8 h. Bezdušáky od Mitasu drží defekty na nule, letošní ročník střídal dlouhé ploché úseky s technickými vychytávkami a chodivými pasážemi. | |||
Datum: | Noc a den 1. | Průměrná rychlost: | 16.8 km/h |
Vzdálenost: | 360 km | Nastoupáno: | 5606 m |
Vystartovali jsme opět první středu v červnu hned po 22:00. Na startu v Moravských Budějovicích jsme obdrželi vytištěné mapy, na kterých byla vyznačena přesná trasa přes Moravu až na sever do Krkonoš. Těším se. Ze začátku jsem to nechtěl moc hnát, ale udržet se nějaké větší skupiny bylo strategické. Trasa vedla hodně po cestách a hlavně v druhé půli noci se měla přesunout na asfaltové cyklostezky. Tam to tahat sám nechci, tak se snažím makat. Do kopce občas trochu ztrácím, po rovině to zas dojedu. Na čele se utvořila obří skupina. Před půlnocí už jsem nemohl akceptovat její tempo, a tak jsem je při vyprazdňování nechal ujet. Za chvíli jsem dojel Vajdíka, který měl podobnou strategii. Spolu se nám jelo dobře, užili jsme si Bítov a před Vranovem jsem mu ujel. Sice už jsem ho do konce závodu neviděl, ale jel suprově, dojel do cíle s bráchama Andrlů na desátý příčce. Ti aktuálně dupou v čelní skupině asi 10 minut přede mnou. Ze skupiny se oddělil Pavel Šťastný, nějaké problémy s řetězem. Sice se rozjel celkem rychle, ale už jsem ho viděl jen na četných zajebávkách (část trasy, která zajíždí na zajímavé místo a vrací se zpět stejnou cestou k rozcestí, aby pokračovala dál). 00:59 Jedu pomalu ale dobre Projeli jsme Národní park Podyjí s mnoha přírodními a historickými zajímavostmi. Není čas se moc rozplývat. Je tma jako v pytli a všude svítí čelovky. Dojel jsem dalšího borce, který odpadl z čela. Aleš Melichařík, velmi zkušený cyklista, který si zajel Loudání jen tak, že byl poctěn, že ho organizátoři pozvali. Před nedávnem totiž jel Moravia Divide a ještě není úplně zpět v kondici. No mě se nezdálo. Dupal solidně a byl jsem rád, že si na asfaltech kolem Znojma pomůžem. 02:50 Znojmo vidim te dvojmo dneska neplati Nebyl jsem ani opilej, ani vyjetej. Ale hlavně byla pořád tma, takže jsme toho ze Znojma opravdu moc neviděli. U Jaroslavic se se mnou Aleš rozloučil. Prý si chvíli odpočine a počká si na Vajdíka s Pavlem. Nezbylo než dupat asfaltové cyklostezky do Mikulova sám. 05:59 Asfalt. Jako jede to, ale umiram nudou. Za 8 hodin máme najeto 150 km. Je to fakt rychlý. Mikulovské pekařství (nebo benzínka?) zlákalo Roberta Dobrýho a Ivo Rybára na snídani. Já jsem měl zásob dost a jedl jsem průběžně za jízdy. Na dlouhých asfaltech se to dalo v pohodě. Proto vozím za představcem brašničku s jídlem. Zadařilo se a kluky jsem předjel. V CHKO Pálava se trasa začala zvedat na Děvín. Trochu jsem taky zpomalil a odpočatí snídaňáři mě rychle dostihli. Pokračoval jsem s nimi, ale bylo to teď jedno. Kolem Děvína jsme jeli po modré, kde je spousta schodů nahoru i dolů, takže samá tlačenka. U Dívčího hradu se z vedoucí skupiny odtrhl i Aleš Zavoral, později jsem se dozvěděl, že ho nějak semlelo vypětí. V Dolních Věstonicích, k mému úžasu, sedí před sámoškou celá čelní skupina. Margl, Gdeny, Mohy, Mavit, Kamil, Žíža, Karel i Jirka Andrlovi. Prý ať si jdem dát s nimi. Vůbec. Já doplňuji energii za jízdy a mám dost jídla ze startu. Navíc nás čeká objížďka dolních Nových Mlýnů, takže se raději držím Roberta s Ivem. Po rovině mají výkon srovnatelný se mnou. Přesun na čelo závodu nás nakopnul, ale do úniku jsme rozhodně jít nechtěli. Spíš jsme šetřili síly, až nás chrti dostihnou, abychom alespoň chvíli uviseli velkou skupinu. To je tady na těch asfaltech obrovský benefit. 08:21 Kde se vsichni flakaj? Ja nechci jet prvni S Robem a Ivem jsme projeli Lednici a konečně jsme se dočkali ostatních. Dojela nás hodně rychlá mašina, která už poztrácela dva vagónky Karla a Aleše. Chvílemi jsem měl co dělat, abych je uvisel, chvílemi se jela velká pohoda a kecačka. Ale když přišly kopečky, šel jsem hodně do nekomfortu. Kolem Velkých Pavlovic moc velkých kopečků není, ale my jsme asi všechny přejeli. V lese za Němčičkama už jsem nedokázal držet krok a musel jsem si trochu odfrknout. Načal jsem colu, kterou jsem vezl ze startu přilepenou k rámu a nechal jsem čelo ujet. Bylo vedro a tohle tempo bych stejně dlouho nevydržel. V Borkovanech byla sámoška, ve které jsem si koupil jen nejnutnější. Vodu a rychlou sváču. Měl jsem ještě dost zásob ze startu. Taky tam byl Ivo. Totálně vyjetej. Asi ho sundalo to vedro a taky rychlost. Prý bude možná končit. Já jedu sice pomaleji, ale snažím se moc nestavit. 12:37 jsem vyndanej, ale do vecera to uz doklepu Hned za rybníkem v Těšanech se ale stala nečekaná věc. Téměř celá skupina na čele se odebrala do restaurace a tam hodinu hodovala. To už není nutný nákup, to je vyloženě příležitost. Taky se jí jediný Margl ujal a s připravenou sváčou ze startu ujížděl na prvním místě, co to šlo. A tak se stalo, že jsem byl na docela dlouhou dobu druhý. Ke konci Ždánického lesa mě dojel Aleš Zavoral. Říkal, že se mu jede parádně a zkusí potrápit Margla. Na to já jsem neměl ambice, a tak jsem se s Alešem brzy rozloučil. Zanedlouho mě dojeli i ostatní. Tentokrát bez bratrů Andrlů, ty už jsem do konce závodu neviděl. 15:44 jeste jedu Teď jsme jeli ve skupině víc na pohodu, ale stejně to dobře nešlo. Do Chřibských kopců jeli kluci mnohem rychleji a já jsem se udržel na jejich úrovni jen díky tomu, že se často zastavili na křižovatce, na kafíčko, na zmrzlinu. Spíš jsem jel sám a občas je viděl. 20:19 uz se jede lip, ale stejne dneska zalehnu brzo Jakmile se setmělo, vyhlédnul jsem si na trase pěknou studánku s přístřeškem a na tu jsem zacílil. Už jsem stejně začínal blbnout a ztrácet výkon. Nemělo pro mě smysl to hrotit dnes dál. Za prvních 24 hodin jsem ujel pěknou nálož kilometrů a moc rád si na chvíli zdřímnu. |
|||
Datum: | Den 2. | Průměrná rychlost: | 13.9 km/h |
Vzdálenost: | 249 km | Nastoupáno: | 5254 m |
Spaní 3 hodiny. Ale než jsem se navečeřel, vykoupal ve studánce a zase nasnídal, vyšel jsem z té naší top 10 jako největší flákač. Šel jsem spát nejdřív a rozjel jsem se jako poslední. Ale moc mi to nevadilo. Alespoň mě nikdo nepředjel. Důležité bylo, že jsem si hezky odpočal a mohl zase dupat. Ráno byla docela zima, tak jsem to dost valil. Navíc mě to v Chřibech hodně bavilo. Nejdřív stoupání na zahřátí a potom pěkné sjezdy. Zato potom, když se rozednilo, jsem dorazil do Kvasic a nížinou bez kopců to valil přes Kroměříž. Nuda, že mě to uspalo. Ale na Sluníčku už bylo docela teplo, tak jsem si užil deset minut spánku. Den bude dlouhý a odpočinek mi prospěje. 07:18 vyspanej do ruzova. uz to zzass jdde Dojel jsem do Kojetína, kde mě čekala 15 km zajížďka pro druhou část map. Po rovině a asfaltu to byl fofr, ale přesto se mi podařilo vidět skupinu přede mnou, která se už s mapami vracela. V tu chvíli byl ve vedení Aleš Zavoral těsně následovaný Marglem. Ty už jsem neviděl, měli náskok přes dvě hodiny. Ale Gdeny, Mohy, Mavit, Kamil, Robert a Žíža byly přede mnou jen hodinu. Hodně mě to uklidnilo, když jsem je viděl. Závod ještě není ani v půlce a já mám prakticky na dosah čelo. Druhou část map jsme měli tentokrát dostat u dlouholetého Loudala doma. Parádní zahradní domek s venkovní kuchyní, luxusní guláš a milá obsluha jeho dcery. Tady se asi chvíli zdržím. Navíc jsem potřeboval nůžkami upravit mapy, aby se mi vešly do mapníku. To taky něco zabere. Mezitím jsem se bohatě najedl, provedl hygienu, nabil přístroje a vyřídil potřebnou komunikaci. Všechno ve spěchu ale s odpočinkem. Skupina závodníku za mnou měla dobrý odstup asi dvě hodiny. Následovala rychlá placka kolem Tovačovských rybníků až k Olomouci. Kolem Velké Bystřice se to začalo zase trochu zvedat. Na Svatém kopečku jsme objeli baziliku Navštívení Panny Marie a kolo vyrvali až na Jedovou (633 m n.m.), jeden z nejvyšších dnešních kopců. 13:06 krasny teplo konecne. diky moc za checkpoint u kantoru. skvely servis a luxusni gulas Následovalo pěkné údolí Bystřice kolem Vojenského újezdu Libavá. Ostrý terén před Domašovem jsem si ale moc neužil. Řešil jsem nabíjení, nebo spíš nenabíjení telefonu. Měl jsem podezření na vadu kabelu nebo konektoru. Powerbanka se zdála být v pořádku, ale mobil nic. Musel jsem trochu šetřit energii a v Domašově jsem ukecal slečnu, která si myla auto, aby mi s tím pomohla. Půjčila mi jiný kabel, nic. Zkusili jsme nabíjet z auta, nic. A sakra. Energie v mobilu zbývala max na pár hodin. Napadlo mě mobil restartovat. Vlhký nebyl, ale asi zmatený z neustálého připojování a odpojování nabíjení v terénu. To pomohlo. Uf. Dokonce už funguje i můj kabel a powerbanka. No tak to jsem si oddychl. Vracím slečně všechno, co mi půjčila, což byla mimochodem chyba. Náhradní kabel, co mi nabízela, by se mi býval hodil. Hlavně že teď je to vyřešeno a zase valím. 17:11 modra byla paradni, ale resil jsem nefunkcni nabijeni. myslel jsem ze kabel, pritom stacilo zrestartovat. V Nízkém Jeseníku si to hodně užívám, i když je tu dost kopců a občas drsný terén. Setmělo se a já jsem dorazil k Rešovským vodopádům na říčce Huntava. Pro mě absolutně neznámá věc, která byla po tmě absolutně největší atrakcí letošního Loudání. Začalo to tak, že jsem přijel po červené a zelené turistické k mělké řece, nebo slepému rameni, hluboko zaříznuté mezi okolní skály. Nebylo jasné, jestli mám řeku přebrodit nebo se vydat horolezeckou pasáží na skálu na břehu. Snadnější mi přišlo se alespoň po vykukujících balvanech podívat do středu, jestli neuvidím na druhé straně další značku. Bylo slyšet hukot vody, ale řeka tak rychle neplynula. Balvany se ukázaly jako dobrá volba, protože se po nich dalo s trochou snahy přeskákat až na druhou stranu, kde už jsem viděl dřevěné schody šplhající se na skálu na druhém břehu. Takže kolo zkušeně na rameno pověšeno sedlem, nahoru do schodů předním kolem dozadu. To mě naučil Margl. Ten ještě pro tyto typy stezek vozí pod sedlem připnutý kousek karimatky, kterou si sedlo na rameni podloží. Ale já mám rameno mladé, to vydržím. Po dřevěných masivních schodech jištěných zábradlím se šplhám nahoru a dolů a užívám si výhled na vodopády osvětlený čelovkou. Nádherný zážitek, který mě nabije na několik dalších hodin jízdy. Ale dnešní 24hodinovka se pomalu blíží ke konci. Na mapě vidím, že se Žíža s Robertem oddělili na noc ze skupiny a už zařezávají. Taky koukám, kde bych složil hlavu, dojíždět je nechci, už jedu hodně pomalu. Do oka mi padlo místo v lese, kde byla po řezání na zemi vrstva velkých suchých pilin. Měkoučké suché místečko. Vybaluji sendvič, který jsem pořídil cestou na benzíně. To je dobrá výbava na noc. Balení obsahuje jeden kus k večeři a druhý k snídani. Roztáhnu alumatku, kousnu, vybalím spacák, kousnu, namažu zadek, kousnu, uložím dnešní trasu na stravu, kousnu a zároveň tvrdě usínám. |
|||
Datum: | Den 3. | Průměrná rychlost: | 12.7 km/h |
Vzdálenost: | 214 km | Nastoupáno: | 5126 m |
Spal jsem jen dvě hodiny. Včera jsem nebyl až tak odrovnaný, tak to zkusím a kdyžtak si odpočinu přes den. Vyhnal jsem mravence z toustu, super návnada, alespoň mi nelezli do spacáku, a toust byl hezky nakyslý od kyseliny mravenčí. Snědl jsem ho v rychlosti, než jsem si zabalil, a vyrážel jsem podle mapcatche skoro ve stejnou dobu jako Žíža s Robertem, kteří byli těsně předemnou, jen asi 4 km. To mě docela nakoplo a do nejvyššího kopce na trase Kamenný vrch (964), jsem stoupal jako stroj. V takovém terénu, kdy se kolo do kopce tlačí, občas nosí po skalách, nebo hledáte na skále schůdnější cestu, je rytmus zásadní. 05:06 Resovske vodopady v noci zaujaly. jen jsem mel problem najit cestu. paradni loudaci klasika. dve hodky spanku zatim staci. Po deseti kilometrech ještě na vrcholu jsem je dojel. Robert vypadal docela rozespale, Žíža jako vždy vysmátý. Kousek jsme jeli spolu, trochu se trhali a zase sjížděli. Čekal nás dlouhý sjezd, ve kterém mám navrch. Myslel jsem, že se Žíža trhne se mnou, ale zůstal raději s Robem. Já jsem si udělal malý náskok, a když jsme přijeli k ránu do Šumperka, nechtěl jsem se zdržovat snídaní. Nakoupeno jsem něco měl, takže jen rychle sehnat vodu a mazat dál. To se podařilo a byl z toho hned téměř hodinový náskok. 06:52 kamenec po ranu tlaciti, stastny den miti Jelo se mi fakt dobře. Snažil jsem se jet kvalitně, moc se nevyndavat ani nezdržovat. Veškeré jídlo jsem řešil na kole. Cesta ubíhala a já jsem hltal každý kopec. Nádherné pojezdy i tlačení. Kolem poledne se Žíža s Robem, kteří mi byli celou dobu v patách, zastavili asi na oběd. Mě zase docházela voda, a tak jsem přemýšlel, jestli se také někde nezastavím. Jídla už jsem moc neměl, ale měl jsem ještě dost Many. To by mě mohlo ještě o něco zrychlit, ale potřeboval jsem i odpočinout. Nohy už dost bolely a do večera ještě hodně daleko. Ale v cestě mi teď stály jenom vesnice, kde se najíst ani nakoupit nedá. Z trasy se mi taky uhýbat nechtělo. Bylo vedro a voda rychle docházela. V Horním Dobrouči jsem doplnil alespoň tu a všiml si, že mě čeká přímo na trase pěkný pramen. Svatá Maria, uzdravení nemocných. To se hodí. Vydupal jsem kopec k němu a tam se jal uzdravovat. Umíchat jídlo, vyprat oblečení, které na slunci rychle oschne, umýt se, aby sůl nerozežrala již dost opotřebované zadní partie. Parádní odpočinek. Kluci mě málem dojeli, ale to nebylo to, co mě trápí nejvíc. Nad hlavou praží Slunce a je fakt vedro. Nad Orličkama ale bouří mordor. Jedem od nich, ale bouřka je rychlá. 14:55 Mariansky pramen jako lazne. vymydleny frcim pred bourkou Dostihla mě při stoupání na hřeben Kozlovec u Ústí nad Orlicí. V bouřce na hřebeni to není nic moc a hlavně se strhla taková průtrž, že bych v ní nejel ani v nížině. Vzal jsem za vděk krmelci s přístřeškem. Okamžitě jsem vytáhl alumatku a spacák. Teď mi bylo líto, že jsem strávil tolik času u pramene, a teď tu musím stát a nemám co dělat. Ani žádné jídlo jsem neměl, tak jsem aspoň na chvíli zavřel oči. Sice jsem neusnul, ale odpočinul jsem dobře. Kluci za mnou se na bouřku schovali v nějaké autobusové zastávce zhruba na stejnou dobu jako já, takže žádné ohrožení jsem od nich nepocítil. Ještě trochu pršelo, ale já jsem musel vyjet. Po hřebínkách jsem přejel téměř celou Svitavskou pahorkatinu, což znamená žádnou možnost nákupu a vody. Té jsem měl teda docela dost, ale první možnost jídla jsem viděl až v Poličce, kam jsem předpokládal dojezd až večer, čili zase žádná jistota, že se zadaří dobře nakoupit na noc. Rozhodl jsem se využít další Marglovu fintu. Když jedete kolem většího města, můžete si zavolat do pizzerie v tomto městě, ať vám dovezou na trasu pizzu. Sice bylo docela obtížné vysvětlit, že tam ještě nejsem a vlastně ani nevím, kdy tam budu, ale potřebuju jí tam dovézt přesně, protože mám obří hlad a nemůžu čekat. U Kozlova je Kozlovský kopec, na něm rozhledna, pod ní turistická hospoda. To jsem nemohl tušit, v mapě zakreslená nebyla. Ale jídlo měli na delší počkání a já už měl objednanou tu pizzu, tak jsem jen dobral vodu, nakoupil sušenky a mazal pryč, aby mě nedojeli kluci, kteří mi byli opět v patách. Taky jsem si tu všiml, že Aleš Zavoral, který se od rána soustavně propadá z druhého místa, se tu zdržel přes dvě hodiny a je tak sotva půl hodiny přede mnou. Kvůli pizze jsem musel po následujících cyklostezkách pořádně makat, abych dorazil do Kukle dřív než kurýr. Klaplo to. Rychlejší večeře než v restauraci. Než jsem stihnul přerovnat věci a nachystat se na noční jízdu, byl tu auťák s pizzou a kolou. Tři čtvrti jsem spořádal hned a dva kousky slepený k sobě jsem si strčil v pytlíku do kapsy dresu. Luxusní večeře a výslužka na cestu, navíc mega rychlá. Žíža s Robem se podle předpokladů zdrželi na Kozlově kopci, je nejvyšší čas zatopit Alešovi. Né že bych to rval nějak na sílu, ale bavilo mě to a jel jsem rychle, ale udržitelně. 20:53 dovoz pizzy na trasu ze Svitav. dest nepotesil, ale uz je dobre Do Poličky jsem přijel celkem včas, a dokonce tu byla nějaká slavnost, takže lidí mraky a stánky s jídlem i s pitím. Já už jsem měl zásoby na noc vyřešené, tak jsem si chtěl jen dát rychlou limču, a hlavně zjstit od Aleše, co se děje. Podle mapcatche ale byl v tom největším davu u pódia, kam se mi vážně nechtělo. Později jsem se dozvěděl, že ho celý den zrazovala technika i výkonnost, nakonec ho zmohla únava. V Poličce si vzal penzion, kde byl asi 7 hodin a až do cíle prakticky ztrácel. Ale nevzdal a dojel v pohodě v limitu, za což mu patří velký obdiv. Taky Robert Dobrý a Michal Žižka se v Poličce zdrželi až do rána. Do cíle sice mírně stahovali, ale už mě neohrozili. Dorazili 3 hodiny po mě. Já jsem se trochu zklidnil a přemýšlel jsem nad noční strategií. Do cíle je ještě celkem daleko, takže bez spaní to nepůjde, ale je celkem hezky, tak bych mohl vyzkoušet jet dlouho a při únavě jen mikrospánek 10 až 20 minut. Trasa v noci vedla přes Žďárské vrchy, což mi celkem sedí. V terénu se dokážu vyburcovat a únava nemá šanci. Rybenské Perníčky (748), Bubnovaný kopec (780), Zkamenělý zámek (752). Navíc kolem půlnoci jsem zjistil, že čelo už nedrží pohromadě. Margl výrazně vede, za ním Mohy, Mavit spolu, Gdeny víc odpočívá a pak je dojíždí, a Kamil šel asi spát. Kamil Koprnický je velmi výkonný zkušený silničář, který má ale zkušenosti i v terénním orienťáku. S mapou mu to tedy jde, výkon má obrovský, ale je otázka, jak skousne nasazení několik dní. Vzhledem k chování zkušených závodníků za mnou, kteří už dávno a ještě pořád spí, by mohl Kamil také chtít odpočívat déle. Pak mě určitě zase dojede, když na to bude mít morál, ale aspoň pozlobit bych ho mohl. Milovské perníčky (757), Čtyři Palice (732). Je to tu fakt nádherný. Skály, které se chodí nahoru i dolů. Občas si dám i nějaký extra technický sjezd, ale rychlejší to není, jen nebezpečnější, takže to chodím na jistotu. Malinská skála (811), Lisovská skála (802), Devět skal (836). Dochází mi voda. Je to tu samá studánka, na což jsem podle mapy spoléhal. Jsou i plné krásné čisté vody. Ale také žab. Živých i mrtvých. Naštěstí se nakonec podařilo a jednu studánku jsem zvolil. Žákova hora (810), Fryšavský kopec (800). Ve Fryšavě spal Kamil. Nestihl jsem ho, odjel už před hodinou. To nevadí, nemám ambice Kamila honit. Ochladilo se a jak jsem si vytahal návleky z kapes dresu, měl jsem pizzou zatíženou jen jednu stranu. Začaly mě bolet ramena a záda, jak kdybych týden nosil batoh jen na jednom rameni. Musel jsem to vyřešit. U rybníku Medlov jsem zastavil, a když už jsem měl pizzu v ruce, rovnou jsem i kus snědl. Nohy bolely, tak jsem si k tomu i sedl na zem. Záda mě taky stále bolela, chtěl jsem si je srovnat, lehl jsem si a rozpažil. Okamžitě jsem usnul. Když jsem se probral s totálně odkrvenýma mrtvýma rukama, netušil jsem, jak dlouho jsem tam spal. Dal jsem se trochu do kupy a zase vyrazil. Podle záznamu asi půl hodiny. Zelená turistická kolem Tří studní je parádní. Méně kopců, zato krásná jezdivá kořenitá cestička lesem. Začalo hustě pršet. Byl jsem už docela vyndanej a byla mi zima. Nechtěl jsem vymrznout, tak jsem ve Světnově zalezl do zastávky a dal si další půl hodiny spánku. Tentokrát řízeně, s pořádným jídlem, pitím a přípravou na další cestu. |
|||
Datum: | Den 4. | Průměrná rychlost: | 12.7 km/h |
Vzdálenost: | 217 km | Nastoupáno: | 3295 m |
05:23 noc byla vyzivna. malo spanku, dest zase zdrzel, ale slunce vykukuje a bude zase krasne. Velké Dářko a Žďárské vrchy. Zas mi to jede. Na snídani mě pozval kolega z práce. Přivstal si a počíhal si na mě na trase. Milé překvapení. Pokecali jsme, snědl jsem nějakou dobrotu, ale na cestu jsem si od něj nic nevzal. Následovalo epické údolí Doubravy. Hodinová (pro někoho dvouhodinová) vycházka s lezeckými úseky. To mě celkem baví. Pak Loudací postupová klasika. Jezdivé terény, kopce, sjezdy, Železné hory jsem přelétl celkem rychle, ale pěkně mi vyhládlo. 10:47 teplo a svetlo, zakladni lidske potreby V Třemošnici jsem se nestihl zorientovat a nenakoupil jsem. Cestou měly být dvě restaurace, ale vyklubal se z toho zavřený hotel a hnusný bufet. V mapě mi padly do oka Žlebské Chvalovice, tam je Kutílkova palírna, kterou znám dobře z jarního Montes Ferrei. Dobrý guláš i pivo. To pivo by bylo. Ale běžně tu nevaří nic. Takže dva utopence a pivko. To se na odpočinek ve vedru hodí perfektně. Dal jsem si 20 minut, nakoupil sušenky na cestu a frčel. Ze Žlebských Chvalovic jsem se vyškrábal nahoru a po pár sjezdech následoval další holandský úsek. Labe jsme přejeli v Kladrubech a vyhlídka na další asfaltové roviny byla strašná. 16:38 uz se to krati. skoda, tady to bylo pekny Na asfaltových rovinách se dobře nabíjí telefon. Bohužel, ten můj se opět nenabíjel. Nedařilo se ho přemluvit ani vypnutý. Dokonce i powerbanka stávkovala a nechtěla se zapnout. Něco je špatně. Musím sehnat kabel a zastavit se někde na delší dobu u zásuvky. V Chlumci nad Cidlinou nemají v neděli otevřené žádné elektro. Ale na benzíně kabely naštěstí měli. Dokonce tam měli i jídlo, tak jsem se zdržel. Hurá. Powerbanka se rozběhla po chvíli nabíjení a nový kabel umožnil nabíjet i telefon. Můžu drtit asfaltové kilometry dál. Jsem celkem svěží a do cíle zbývá ani ne 100 km. Sice hodně do kopce, protože cíl je letos v Černém dole v Krkonoších, ale dát by se to dalo. K tomu ale potřebuju něco teplého do žaludku, protože ten už po závodnické stravě začíná stávkovat. Jinak zásoby mám z benzínky, takže obchod nehledám. Jenže ve vesnicích, kterými projíždím, jsou jen nálevny a k jídlu maximálně utopenec. Toho už nechci. Na konci rovinatého úseku byla Ostroměř. Vesnice, ve které je také restaurace. A dokonce tu i vaří. Jenže je osm večer a už zavírají. Na zahrádce, která je na půl sklizená sedí ještě pár štamgastů. Vlítnu dovnitř, sklizeno, kuchař odchází. Za barem stojí paní a nabízí maximálně gulášovou polévku. To si dám. Sednu ven, odpočívám, láduju polévku a chystám kolo i sebe na noc v horách. Vyprávím štamgastům, že už jsem ujel 800 km a do cíle zbývá už jen 100 km v Krkonoších. Kroutí hlavou a dávají si na mě panáka. Já si nedám. Ale polívka je dobrá a ukecám barmanku ještě na jednu. Štamgasti jsou vtipní, řeší svoje problémy ve vztazích a do toho obdivují můj výkon. Zakončí to tím, že když jsem si nedal panáka, tak mě pozvou aspoň na polívku. Vyjíždím bez placení. 20:44 dal jsem si dve polivky a zkusim to dorazit. jedu na cil. A hned pěkně zvostra do terénu Jičínské pahorkatiny. Tu jsem ale rychle přejel a vydal se po cestě K. J. Erbena do Krkonošského podhůří. Dehtovská hora (525), Zvičina (671). Brzy se setmělo a já jsem jen dřel do kopce a užíval si sjezdy. Už jsem byl hodně unavený, tak jsem si naordinoval čtvrt hodiny. Nařídil jsem si pro jistotu tři budíky. Mezi prvním a druhým jsem měl myšlenkové bludy, halucinace a schizofrenické stavy. Mezi druhým a třetím jsem se snažil tyto stavy potlačit, uvědomit si, co dělám a kdo jsem, a vyburcovat se k tomu, abych se opět posadil na kolo a šlapal po trase dál. Podařilo se a já jsem zase začal normálně uvažovat. Teda ještě jsem zažil oddělení vědomí od těla, následný srůst těla s kolem, takže jsem vnímal tělo a kolo jako jeden stroj a mysl jako úplně jinou entitu, která se snaží ten stroj co nejlépe ovládat. Na halucinace za jízdy už jsem zvyklý, to mě nemůže rozhodit. Následoval sjezd k Labi v Hostinném. Ten mě trochu srovnal, takže finální stoupání do Krkonoš už byl zase s čistou myslí. Teda on ten sjezd nebyl celou dobu až tak úplně dolů. Před Hostinným nám totiž do protisvahu připravili organizátoři navigační perlu. Červená turistická, po které jsme měli podle mapy jet, tu byla mírně přeznačená. Toho si ale nevšimli 4 z deseti, včetně mě. Původní stezka ale vedla do metr a půl vysokých hustých kopřiv. Poctivá půlhodinová procházka nabitá silnými zážitky mě teda probrala perfektně. 03:21 roztacejte piva a ohrivejte gulase. ja uz klepu na dvere. a ty koprivy, co jsem posbiral cestou si dam k tomu Následoval už jen poslední předkopec Červená výšina (519) a táhlé stoupání z Javorníku na Zlatou vyhlídku (806). Sjezd do Zrcadlového údolí už jsem si užil za světla a vyjet nahoru do Černého dolu už bylo za odměnu. 05:53 tezky ale krasny finish, ostatne jako cely Loudani. diky vsem za podporu. Před penzionem v cíli na mě čekal vysmátý Mohy. Bylo super vidět zase kamarády. Kamil, který přijel dvě a půl hodiny přede mnou už zařezával, ale já jsem byl tak nabitý endorfiny z dosažení cíle, že jsem ani nezabral. Šesté místo 11 hodin za prvním pro mě bylo neuvěřitelné. Guláš jsem si dal, pivo taky a došli jsme vykoupit místní obchůdek a nachystali bohatou snídani i pro další. Robert, Žíža a Tomáš Navrátil dorazili tři hodiny po mě. Taky toho měli dost. Další tři hodiny po nich ještě Karel a Jirka Andrlovi s Vajdíkem. Solidně našlapaní borci. Více závodníků jsem se bohužel nedočkal. Tomášova manželka si pro nás přijela autem a nabídla mi spaní cestou do Prahy. Neodmítl jsem a cestu prospal úplně celou. |