Toulání Šumavou 2024

Po startovním hvizdu v pět odpoledne se asi třicet závodníků rozjelo v klídku z kempu do vesnice. Trasa vedla skrz obec Žihobce trochu do kopce, tak se startovní pole hned docela pěkně natrhalo. Ale nikdo nejel žádnou kudlu, tak nebyl problém se udržet v čelní skupince. Hned za obcí se vyjelo na polní cestu, kde už jsme zbyli jen čtyři. Prohodil jsem pár slov, ale bylo vidět, že tempo je na ně dost rychlé. Dál vedla trasa přes místní vesnice spíš po asfaltových cyklostezkách, což nasvědčovalo trochu většímu tempu. Po pár výšlapech už jsme tedy zůstali jen dva. Z Kraselova jsme vyjeli konečně do lesa. Po žluté kolem rozhledny Kbíl. Seznámil jsem se s Petrem Zítkem, hlavním adeptem na vítěze, který už Toulání v minulosti několikrát vyhrál, a loni dokonce vyhrál i jižní trasu 1000 mil. Je vidět, že je nadupanej, ale ve sjezdech dost ztrácí. Z kopce se ale závod většinou nevyhrává, tak mi za Strunkovicemi nad Volyňkou ukazuje, jak se jezdí do kopce. Bohužel se můžu jeho stylem pokochat jen kousek, protože brzy mizí v dáli. Já si jedu svoje, čeká nás dlouhá noc.

Trasa vede napůl po cyklostezkách a napůl terénem. Jihočeské vesničky spíš objíždíme přes kopečky, ale do některých se podíváme. Například Mladějovice, ty dobře znám. Za Putimí projedeme Písecké hory včetně dvou významných vrcholů Velký Mehelník (633) a Jarník (609). Parádní pojezd a jsem v Písku. Na mostě stojí organizátorka Jitka, fotí, chce si trochu pokecat. Já taky, navíc se stmívá, tak rozsvěcuju světla a trochu vyzvídám. Dochází mi voda, bude kde nabrat? No, maximálně na benzínce, ta by v Písku měla nějaká být, ale musím si zajet. To se mi nechce, takže jdu do rizika a chci pokračovat. Závod nemá žádné online sledování, jen pár kontrolních bodů, na kterých se závodníci hlásí. Pozici ale organizátor zveřejňuje schválně se zpožděním, takže nevím. Kde je Petr? Jak dlouho přede mnou? Asi pět až deset minut. Tak to je paráda. Navíc se taky ptal po vodě, takže jestli zajel na benzínku, mám dokonce šanci ho předjet. Takže valím, co to jde, kolem Otavy. Mám s sebou filtr na vodu, takže stavím u jednoho z potůčků. Voda se mi moc brát nechce, protože kdo ví, z jakého pole nebo jaké žumpy to vytéká, ale aspoň ho otestuju. Ale když sundám batoh, zjišťuju, že byl vak na vodu jen skříplý a mám ještě asi půl litru. Tak se zdržovat nebudu a valím dál.

Když u Temešváru přejedu v. n. Orlík, lákají mě světla nonstop benzínky ONO. Je jen pár stovek metrů od trasy, ale já se ani tak krátkou zajížďkou zdržovat nechci. Jdu trochu do rizika, ale za čas máme projíždět Milevskem, tak tam když tak zaskočím do nějaké hospody. Ani to není třeba, protože za Podolskem si při průjezdu chatovou osadou všimnu pumpy, kde si v rychlosti doplním vodu do bidonu i vaku. Takže minimální pauza a snažím se to drtit dál. Ne nějak extrémně. Chci určitě vydržet bez větší pauzy celou noc. Navíc se po pár hodinách začne trasa trochu zvedat. Česká Sibiř. Včetně jejího nejvyššího vrcholu Javorová skála (723). Někde tady si všimnu, že tu něco divně šplouchá. Je mlha, tak nevidím moc daleko. Ale že by byl potok takhle na kopci, se mi zdá podivné. Jedu furt, aspoň mám nad čím přemýšlet. Než jsem dojel k horní stanici lanovky na Monínci, měl jsem jasno. Ztratil jsem víčko bidonu. Voda mi z něj šlpouchá na nohy a na rám a už mi ho půlka chybí. To je zásadní problém, budu mít málo vody. V noci to nedokážu vyřešit líp, než že doplním vodu do vaku. Dole pod lanovkou jsem využil sprchu u bazénu a vodu dobral. Alespoň na noc mám vyřešeno.

Někde kolem Borotína, když vedla trasa zase víc po nudných cyklostezkách, se mi začalo chtít spát. První noc mám v plánu jet furt, tak to zkouším rozdýchat, ale moc to nejde. Když přijde už třetí mikrospánek za jízdy, navíc jsem nucen slézt z kola při přechodu potůčku po nepěkném můstku, rozhodnu si odpočinout. Lehám jen tak jak jsem oblečen do listí a natahuju budíka na čtvrt hodiny. Parádní občerstvovačka valím to dál. Objedu Chýnov a na červené turistické na vrcholu Svídník (739) začnu vyhlížet Kamenici nad Lipou. Začíná svítat a vypadá to, že bych mohl trefit otevřenou ranní pekárnu. Dát se po chladné noci trochu do pořádku, doplnit zásoby, a připravit se na dlouhý den.

Snídaně vyšla a k mému překvapení seděl v pekárně i Petr Zítek. Už sice končil, takže bylo jasné, že mi zase ujede, ale nemá až takový náskok. Navíc má něco s přehazovačkou, pořádně mu nenapíná řetěz a nemůže řadit všechny převody. Snažím se mu pomoct to rozchodit, ale je vybaven vším, co je k tomu potřeba a vypadá i že ví, o co jde, takže radši sedám do pekárny a věnuji se teplému čaji.

Petr odjel z pekárny asi dvacet minut přede mnou. Já jsem si sice skvěle odpočinul, ale věděl jsem, že ho jen tak nedoženu. Navíc mě čekají solidní kopce Vysočiny, takže si jedu svoje. Nelelkuju, ale taky se zbytečně nevysiluju. Za Počátkami jsme hned vyjeli po modré na Lísek (760), po žluté kolem Ještěnice (710) a na Javořici (837), nejvyšší vrchol Vysočiny. Ve sjezdu jsem to trochu popustil, ale stejně mě překvapilo, když jsem dojel Petra. Zase se vrtal v přehazovačce. Kolem Pařezitého rybníka jsme jeli chvíli spolu, ale na kořenech nemohl vůbec šlapat. Přehazovačka mu nenapínala řetěz, ten si dělal co chce. Šel kus pěšky, prý si mám jet svoje, on si zajede do Třeště do servisu. No to bych mohl taky, jsem stále bez bidonu. Ale budu tam určitě dřív a rychleji hotový. To mě pěkně nakoplo. Když jsem Petrovi ujel, snažil jsem se jet co nejlépe. Cykloservis v Třešti jsem si našel v mapě předem, muselo se kus zajet z trasy. Vymyslel jsem ideální místo, kde se odpojit, ale naviguju jak slepej. Stále po trase jsem projel celou Třešť, už jsem za městem a koukám, že jsem servis úplně přejel. Nějaké zásoby ještě mám, takže se mi nechce ani do nastražených benzínek u cesty. Jediné, co mě trochu děsí je nedostatečná kapacita pro vodu. Bidon vezu bez víčka a kolik vody mám ve vaku si nejsem nikdy jistý. Vymyslel jsem bezva vychytávku. Přes bidon jsem natáhl igelitový pytlík a zajistil jsem gumičkou. Sice se z toho nedá pít za jízdy, ale uvezu litr vody do zásoby. To by šlo. Žádné zdržení a valím dál.

Z Třeště jsem vyjel krásnou dubovou alejí a Špičák (734) objel po pěkné cestě. Celkově se trasa dost zklidnila. Až na výstup k rozhledně Mařenka to bylo až do Moravských Budějovic hodně z kopce. Věděl jsem, že vyhráno ještě nemám. Petr je hodně rychlý a když se moc nezdrží v servisu, můj náskok stačit nebude. Hned u trasy byl cykloservis, který jsem stihl akorát před zavíračkou. Koupil jsem nový litrový bidon a pár energetických tyček. Stačit to na noc nebude, takže ještě vietnamec a nějaké pečivo, vodu. Do restaurace jsem jít nechtěl, to by bylo příliš velké zdržení. Takže jsem snědl svačinu během balení výbavy na noc a vyrazil přes náměstí. Petr už tam byl, zrovna dorazil. Neuvěřitelně rychlej. Má novou přehazovačku, kolo úplně v pořádku a nohy zdá se odpočaté. Akorát hledá bankomat a chce nakoupit jídlo. Do restaurace zatím nepůjde. No tak to mám co dělat. Jsme v půlce závodu a oba máme ambice.

Vyjel jsem napřed, ale během pár hodin mě zase dojel a předjel. Trasa vede zpět na západ jihem kolem hranic s Rakouskem. Tam to velmi dobře znám. To může být moje výhoda. Slavonice jsme jen tak lízli. Kdo tam chtěl jíst, musel si zajet do centra. Petr tam jel, ale nic nesehnal. Zrovna se vrátil na trasu, prohodili jsme pár slov a zase mi ujel. Za chvilku jsem projel Maříž. Petr má kolo rozhozený na zemi uprostřed cesty a pobíhá kolem. Myslel jsem, že se mu něco stalo, už nejsme nejčerstvější. On ale domlouvá s dědkem ze statku nebo co je to za zařízení, že mu dá alespoń vodu. Možná se staví i na jídlo. Já mám zatím všeho dost, takže jedu dál.

Trasa vede k trojmeznímu hraničnímu kameni mezi Moravou, Čechy a Rakouskem. Oblíbenou Českou Kanadu znám z různých závodů, vyjížděk i výletů, na kole i pěšky. Pocházím z Jindřichova Hradce, kam se nyní nepodíváme, ale na Landštejně jsem byl opravdu hodněkrát. Projetou i prochozenou mám celou Grázlovu stezku, kam nás trasa taky zavede. To je spíš pěší stezka po stopách historického lupiče. Vede zajímavou přírodou, těžkým terénem, který si nyní vážně užívám. Za Landštejnem už trasa byla jednodušší. Většinou signální asfaltky. Trochu kopcovaté, ale jezdivé. Po desáté večer jsem dorazil do Bystřice. Ještě zvládám, ale už to dlouho táhnout nebudu. Na náměstí jsem z kohoutku nabral dostatek vody, zbytek zásob mám dost na celou noc. Ještě kus pojedu, ale moc přepínat to nechci. Trasa vede zase kolem hranic, většinou cyklostezky, Peršlák, Staňkov. Tam jsem byl taky mockrát, takže se mi jede dobře. Jakmile ale vyjedu z asfaltu do neznámých lesů, raději zalehnu, už jsem hodně unavený a zítra mě čeká další dlouhý den. Vytáhnu spacák, lehnu na alumatku a v mžiku spím. Kde je asi Petr? Myslím, že mě zatím nepředjel. Abych měl přehled, spím hned na cestě.

Spal jsem čisté dvě hodinky, plus asi půl hodiny před a po než jsem se sbalil a valil dál. Myslím, že mě Petr nepředjel, ale to je teď vedlejší. Jsou dvě ráno a mě čekají Novohradské hory a Šumava. Přichází úsek, který jsem doma před startem asi nejvíc studoval. V Dolním Dvořišti je nonstop benzínka, můj hlavní bod, na který směřuju doplnění zásob. Teď mám všeho dost, akorát někde doberu vodu, tak to by mohlo vyjít. Třeboňsko jsem profrčel rychle a Nové Hrady trasa zase jen lízla. Na kontrolním bodu Zevlův mlýn je asi nějaký pivovar s hospodou, ale v šest ráno tu bylo úplně mrtvo. Vůbec mi to nevadí, stejně se nechci zdržovat. Horní Stropnice a trasa se začíná zvedat na vrchol Vysoká (1034). Podle plánu jsem na výstupu dobral vodu ve studánce pod Vysokou. Aspoň krátká příprava se vyplatila. Sjezd byl luxusní a přes pár menších kopečků to bylo do Dolního Dvořiště prakticky z kopce.

Na benzínku to byla zajížďka jen kousíček, ale ani to jsem nemusel. Využil jsem vietnamce, kterého mám vyzkoušeného už z předloňského Loudání. Jídlo jsem si nakoupil tak akorát, abych vydržel do cíle. Vody moc neberu, nechci se s ní tahat do kopců. Možností dobrat vodu i dokoupit jídlo bude dost, takže optimalizuju mezi hmotností a zdržením při dalším nakupování. To jsou věci, které mám v hlavě já. Kdyby mě někdo pozoroval, řekl by spíš, že jsem totálně sjetej smradlavej bezdomovec. Je to bezva.

Po modré Horní Dvořiště, Studánky a výjezd na Jezevčí vrch (983). Jsem už fakt jetej a do kopce jedu hodně pomalu. Nohy se trochu vzpouzejí a dýchání taky není úplně ideální. V noci jsem jel dost nabalenej, abych hlavně neprochladl. Konečně se udělalo trochu teplo, tak se v každé zatáčce svlékám a pozoruju, jestli mě Petr nedojíždí. Info od organizátora založené na dobrovolné informaci říká, že ráno u Zevlova mlýna byl Petr dvě hodiny za mnou. To se může zdát dost, jenže moje zkušenost mi říká, že si déle zdřímnul, je víc odpočatý a s jeho stylem jízdy to může rvát do kopců dvakrát rychleji než já, takže na finiš na Šumavě to zas tolik není.

Trasa je až na kopce velmi příjemná. Cyklostezky se střídají s pěknými cestami, když zrovna nemají 15% sklon, tak mi to docela jede. Jenže se chystají nějaké strašné bouřky. Když chytnu signál, kontroluju radar a vypočítávám, jestli budu muset někde zastavit, nebo budu moct jet jen v dešti. Mám s sebou na vyzkoušení i gumové návleky na boty. Takže se ve vichřici vybavuji a se začínajícím deštěm pokračuju dál. Pro mě to vlastně výhoda, protože čím je horší počasí, tím většinou oproti ostatním získávám. Vítkův Kámen (1035) tedy jen projedu, v hospodě ani nedobírám vodu. Trasa na Šumavě je fakt pěkně jezdivá. Moc to tu neznám, takže se kochám krásnou přírodou i technickými zajímavostmi, když projíždím podél Schwarzenberského kanálu, který byl vybudován ke splavování dřeva. Dole v údolí se rozprostírá Lipno, ke kterému taky trasa párkrát sjede. Naposledy v Nové Peci. Deště ustaly a zase vykouklo sluníčko. Nová Pec láká mnoha otevřenými hospodami plnými cyklistů. Jenže já nevím, jaký mám náskok, jestli můžu riskovat. Zásob mám zatím dost, takže jen dobírám vodu, ale ani té nechci táhnout do kopců moc. Upínám se k benzínce ve Strážném, kde mám jistou šanci dobrat zásoby před cílem. Takže jedu na lehko a moc se nezdržuju.

Trasa vede po samých cyklostezkách - Stožec, Nové Údolí a Strážný. Vzpomínám na pěší přechod Šumavy, kdy jsme s kamarády všechna tato místa prošli. Tenkrát to bylo na několik dní, dneska to mám na odpoledne. K benzínce ve Strážném jsem se tak upjal, že jsem tam přijel natěšený, že se tam dám před posledními pořádnými kopci do pořádku. Teď tu jsem, koukám do zásob, a zjišťuji, že vlastně nic nepotřebuju. Asi bych byl schopen dojet do cíle jak jsem. Ale jetý jsem teda solidně, nejsem schopen se rozhodnout, co dělat. Tak sedám ke stolu a objednávám gulášovku. Je výborná. A černý čaj, do kterého jsem si přidal guaranu s hroznovým cukrem, je taky bomba. Vyrážím teda vstříc posledním tisícovkám. Knížecí Pláně a Bučina (1186), nejvyšší bod celé trasy. Odtud už to mělo být do cíle z kopce. No většinou si z toho dělám srandu, ale tentokrát to mapy.cz tak opravdu ukazovaly. Ze začátku to teda bylo spíš po rovině. Kvilda, Zlatá studna, Churáňov. Já jsem chytl trochu strach, že mě Petr ještě docvakne. Vůbec jsem nevěděl, jak daleko za mnou je, ale věděl jsem, že už jsem kopce stoupal strašně pomalu. Snažil jsem se tedy po rovině šlapat, co to šlo, aby mě Petr náhodou nezahlédl. Před zatáčkou jsem se vždycky ohlížel, jestli už ho za sebou neuvidím. Pak byl trochu sjezd do Nicova. To už jsem byl trochu klidnější, protože jsem věděl, že už je to fakt jen kousek. Ale když se trasa opět zvedla a začal jsem stoupat k Javorníku, navíc terénem po modré, už jsem byl tak vysílen, že jsem nebyl schopen to tam vydupat. Ze začátku jsem se teda snažil, ale pak jsem raději slezl a kolo přes kořeny vytlačil. Následoval parádní terénní sjezd po žluté. Moc jsem to nehrotil, protože už jsem byl fyzicky úplně vyčerpán. Trochu zas do kopce k Věštínu a zase žlutá, brutál terén, že jsem musel zase slézt a tentokrát brodit vylitý potok a bahno. Následoval ale už jen sjezd do Žihobců, kde jsem si užil poslední metry před cílovým kempem.

Dojel jsem opravdu první ještě za světla. Petr hodinu a půl za mnou, organizátor Standa Valdman pět hodin za mnou. V noci už nikdo další nedorazil. Užil jsem si to maximálně, byl to opravdu moc pěkný závod, trasa, všechno. Díky moc, že mi bylo umožněno startovat. Celý pátek jsme pak pařili v kempu, kecali a oslavovali další závodníky, kteří dojeli do cíle. Byl jsem po závodě trochu mimo, tak jsem byl moc rád, že za mnou přijela manželka, která pobyla v kempu s námi, vyslechla si ty nejlepší příběhy, přespali jsme až do soboty a užili si ještě parádní pěší výlet na Kašperk.