Sezóna 2020

Vrchařská koruna pražská

Nejdřív suchá data:
VKP 2020 od prvního do posledního vrcholu: 450 km za 41 hodin.
celkem z domu zpět domů: 541 km, 47 hodin, 8 800 výškových metrů. Čas v pohybu 34 hodin.

Vzhledem k zákazu shromažďování, uzavření restaurací a omezení prodejen jsem se rozhodl maximálně se o sebe postarat a naplánoval jsem si objet vrchařskou korunu na dvě kola se zastávkou doma, sbalil si veškeré jídlo, co budu potřebovat, a dostatek vody, abych se nemusel nikde zastavovat na nákup. Trasu jsem nezvolil ani nejkratší, ani nejjednodušší, nakonec mi ani nešlo o to, objet ji co nejrychleji, spíš si to víc užít, když se teď kvůli omezením na kolo tolik nedostanu.

V pátek 3. 4. jsem to v práci, teda v home-office, zabalil brzo, pořádně se najedl a šel si odpoledne lehnout. V devět večer jsem vyrážel na kole z Prahy na vzdálenou Špulku až za Benešov. V klidu, času jsem měl celkem dost. Cestou jsem křižoval naplánovanou trasu, tak jsem si tam odložil v lese nějaké věci, jídlo a vodu. Těžký batoh už mě tlačil. Na Špulce jsem si dal před půlnocí svačinu, minutu po půlnoci, jak je psáno v propozicích, začíná Vrchařská koruna pražská, tak jsem se vyfotil a vyrazil na svou jízdu. Vrchol Pecný, který následoval, dobře znám. Několikrát už jsem tam byl a v roce 2017 jsem se tam i fotil do VKP s radarem. Tentokrát byla na radar moc tma, tak jsem se vyfotil alespoň s cedulí geodetické observatoře. Na přejezdu na Boží skálu u Jílového jsem si vyzvedl odložený balíček a spořádal další svačinu. Smetanova vyhlídka byla kvůli zákazu shromažďování uzavřena, tak jsem se vyfotil o několik stovek metrů dřív u závory. Byla ještě tma, tak by tam stejně nebylo nic vidět. Hned za vyhlídkou po žluté je Smetanova studánka, která je podle mě mnohem zajímavější než ona vyhlídka. Tam jsem doplnil zásoby vody, která mi vydržela až do Hudlic u Berouna. Při rozbřesku jsem byl na vyhlídce Aleše Zavorala, kde je pěkný kříž a výhled na další z meandrů Vltavy. Na druhém břehu Vltavy jsem se vyfotil u zavřené rozhledny na Veselém vrchu a pokračoval dlouhým přejezdem do Brd. Oni to vlastně Brdy nejsou, jsou to Hřebeny a Studený vrch se zděnou rozhlednou je jejich nejvyšší horou. Kolem Vraní skály, která byla ve vrchařské koruně loni, jsem si zavzpomínal na proraženou duši, a byl jsem rád, že tentokrát mám horáka bez duší a také bez defektu. Krušná hora s dřevěnou rozhlednou Máminka už nebyla daleko. Před Berounem jsem prahnul po jídle v prášku (Mana), na které ovšem potřebuji vodu, která se mi už nedostávala. V Hudlicích mě zlákal vodovodní kohoutek před Hřbitovem a lavička na slunci. Nacpal jsem se k prasknutí a plný sil pospíchal do Svatého Jana pod Skalou. Na vyhlídku, která ční nad vesnicí mám z VKP 2018 také neblahé vzpomínky, při sjezdu z ní jsem si tenkrát zlomil záprstní kůstku. Tentokrát jsem jel nahoru, takže pád nehrozil. Hned za vyhlídkou jsou Solvayovy lomy, kde bylo příliš lidí i na běžný provoz, neřku-li v době zákazu shromažďování. Roušku jsem měl ale v pohotovosti, tak snad proběhlo vše v pořádku. Jako desátý vrchol jsem navštívil menhir nad Mořinkou. Je tam docela ostrý kopec, který jsem si po 245 km rád vyšlápl, při představě solidního posezení v betonovém křesle. Doma už na mě čekala parádní večeře, tak jsem se nikde nezdržoval a pádil za svou drahou. Nacpán jsem využil sprchu a na hodinu i měkkou postel.

Vstávat a cvičit. V děvět večer, když se všichni přírodychtiví vrátí do svých izolací, jsem vytlačil kolo na hrádek krále Václava IV. v Kunratickém lese. Též to tam dobře znám ze svých trailových vyjížděk. Mám to hned za barákem. Přes Prahu jsem jel schválně v noci, abych se vyhnul velkému počtu lidí, což se celkem povedlo, roušku jsem musel nasazovat jen zřídka. Na Bílé hoře poblíž letohrádku Hvězda, nebylo už nikde ani pěšáčka. Mrtvo jako po boji. Na zřícenine Baba, která je nad Podbabou, jsem si všiml, že mi nějak dochází baterie v čelovce. Zvláštní, bral jsem si doma druhý, plně nabitý akumulátor. Ten starší. Chyba. Stářím mu došla kapacita a vydržel na slabé svícení jen dvě hodiny. Naštěstí jsem měl záložní slabé světlo na řídítka, které mi stačí, když jedu po osvětleném městě. Rozhodl jsem se, že to zkusím, kdyžtak pojedu pomaleji. Navíc svítil měsíc, tak jsem mohl občas do kopce zhasnout úplně. Vltavu jsem přejel přes most v Řeži a na vyhlídku u Klecan jsem trefil i potmě. Znám to tam též velmi dobře. Zpět přes Řežskou lávku a už jsem stoupal na úplně novou vyhlídku Libové Libčice. Tu naopak neznám vůbec, protože ji tady studenti ČVUT postavili teprv loni. Začalo mrznout a já jsem řešil další problémy, tentokrát s baterií mobilu, který používám s aplikací mapy.cz k navigaci. S pomocí powerbanky jsem nakonec mobil rozchodil, takže krize zažehnána a mohl jsem pokračovat do Zákolan na Budeč. Cestou jsem si rozmyslel, že asi není dobrý nápad jezdit příliš terénem, protože světlo na řídítkách je nedostatečné a čelovka přestala svítit úplně. Zvolil jsem tedy náhradní trasu po silnici přes Slaný. Unaven a vymrznut jsem se nějak nemohl nabudit a začal jsem dělat blbosti. Na úplně jasné křižovatce jsem odbočil špatně, nebyl jsem schopný naštelovat navigaci, aby mě vedla náhradní trasou a vždycky, když jsem zastavil, jsem i na pár minut usnul. Ale musel jsem se hýbat, abych nezmrz, tak jsem se nějak přesunul až na rozhlednu Líský. Tam už vykouklo Slunce a já se konečně rozhýbal. Na Říp jsem dojel už krásně prohřátý v devět ráno, na celém kopci takhle po ránu asi jen pět lidí, takže paráda. To mě nabudilo na maximum, kolem Labe už jsem svištěl bez jakýchkoli problémů. U pomníku Karla VI. a sv. Huberta bylo nashromážděno tolik lidí, že jsem musel vyčíhat moment, kdy se budu moct sám vyfotit. Ono vůbec v lesích kolem Čelákovic bylo takhle v neděli odpoledne mraky lidí. Většina s rouškou, já také, ale příjemně mi nebylo. Zbýval ale poslední vrchol, zřícenina kaple u Bříství, kam už jsem dojel z posledních sil. Potřeboval jsem dojíst poslední svačinu a trochu odpočinout. Během odesílání všech 20 fotek, které jsem za poslední dva dny nasbíral, jsem i několikrát na slunci usnul, a po hodině měl konečně vyřízeno. Ale aspoň jsem si parádně odpočinul a na posledních 40 km domů ještě našel sílu. Čekala mě další parádní večeře a skvělý pocit z hezké vyjížďky.

Vrchařská koruna Českého středohoří

Vyjel jsem ráno z Prahy vlakem do Ústí nad Labem, tam jsem v sedm ráno vydupal na Erbenovu vyhlídku a pokračoval přes Blansko, Březový vrch, Výrovnu, Chmelník, v Děčíně přejel Labe a vystoupal po asfaltu k rozhledně na Sokolím Vrchu. Následovala rozhledna Kohout, Buková hora, Lucemburkův kopec, přes Varhošť jsem dojel, nebo spíš došel, na Krkavčí skálu, Poradní skálu a začal shánět něco k jídlu. Bohužel v Ústí jsem narychlo nenašel žádné zařízení, kde by vařili, tak jsem se musel spokojit jen s houskami ze supermarketu. Přejel jsem Labe přes Masarykovo zdymalo a stoupal do Podlešína, odkud jsem zamířil na Milešovku. Dolů už jsem sjížděl potmě, ale vyjížďka ještě nekončí. Zbývá Ostrý, Lipská hora, Plešivec, Solanská hora, Hradišťany, Milá a při rozbřesku i Raná a rozhledna Stříbrník. Z Ústí jsem na poslední vrchol najel 194 km, nastoupal asi 5500 metrů a trvalo mi to celkem 23 hodin.

Vyjížďku jsem si moc užil, i když mě překvapila strmost některých vrcholů. Většina asi nejde ani vyjet a některé části ani sjet. U některých vrcholů mi tak přišlo úplně nesmyslné tahat na vrchol kolo.

Chorvatský Brač

Do Chorvatska na Brač jsme si vyjeli s rodinkou na dovolenou i s koly, abychom mohli každý den na pláž. Jeden plážový den jsem obětoval a vydal se na průzkum ostrova. Vyjel jsem brzy ráno z Bolu ještě s čelovkou, ale Slunce vyšlo ještě než jsem vystoupal na hřeben, tak jsem si východ moc neužil. Ale užil jsem si výšlap od moře do výšky přes 600 m. Největší stoupání na mé trase. Společnost mi dělaly místní kozy. Po pěkné cestě mezi ovčími pastvinami jsem šel do sjezdu a dojel na západní mys až k majáku. Cestou na sever už se udělalo pekelné vedro, ale kolem moře se jelo dobře. Osvěžil jsem se u sprchy na pláži a vydal se do kopců nad Sutivanem a Supetarem. Všude vyprahlé olivové háje. I já dosti vyprahlý jsem dorazil do Škripu. Je tam spousta muzeí, ale ty mě teď moc nezajímaly. Co mě zajímalo mnohem víc byl stánek s občerstvením. Nafasoval jsem plný bidon ledu, zalil ho vodou a na místě snědl nanuka. Sjezd do Postiry, pěkná pobřežní cestička a opět velký výjezd na 443 m. Vedro už bylo nesnesitelné. Dvakrát jsem musel využít miniaturní stín a ve výjezdu si odpočinout. Přeplánoval jsem trasu a vynechal jeden sjezd k moři. I tak na mě ještě jeden čekal. Jenže než jsem dojel do Sumartinu, došla mi voda a nebylo možné ji doplnit. Bylo fakt vedro. Musel jsem ukecat lidi, kteří šli z pláže, aby mi trochu vody dali. Byli shovívaví a já jsem dorazil ve zdraví do obchodu. Trochu jsem se zberchal, najedl a koupil dost vody. Vydal jsem se na poslední stoupání dnešní výpravy. Nebylo už tak vysoké, okolo 400 m, ale dlouhé bylo dost a síly docházely. Ačkoli jsem měl naplánován poslední sjezd jako brutál terén skalní pěšinou dolů k moři, cítil jsem, že to není úplně OK a radši jsem sjel do Bolu po silnici. I to byl adrenalinový zážitek, jsou tu pěkné serpentýny a aut v obou směrech dost. Když jsem u apartmánu na dvoře zaparkoval kolo, na deset minut jsem se svalil na podlahu a doufal, že ještě budu mít energii vstát. Totální vyčerpání, dehydratace, změny tlaku, možná i trochu úpal. Extrém, jak má být.

5 Beskydských vrcholů

Tentokrát jsem nechal kolo doma a vydal se na závod pěšky. Extrémní vytrvalostní závod dvojic, jehož cílem je především ověření vlastních hranic fyzické a psychické vytrvalosti. Základní podmínkou klasifikace v závodu je překonat v daném časovém limitu 1 až 5 určených beskydských vrcholů a vrátit se na základnu závodu. Trasu si závodníci volí sami, na startu se dozví nástupní bod, kde se dozví první vrchol, na vrcholu se vždy dozví ten další. Na tenhle závod jsme se vydali s Jiroušem po tom, co jsme odvolali ze zdravotních důvodů známější běžecký vytrvalostní závod Beskydská 7. Natrénováno jsme trochu měli a do Beskyd jsme se těšili, takže to byla jasná volba. I když tohle je mnohem víc v punku, což nás rozhodně neodradilo.

Kvůli covidu byl start ve vlnách, takže jsme vycházeli sami asi v devět večer, start byl v Zubří a nástupní bod Ptáčnice (830). Tam jsme naplánovali trasu na Miloňovou (846). Nejkratší trasa po cestách vedla v kopcích a přes údolí, tak jsme zvolili raději přímou cestu do Karolínky v údolí, a po asfaltu přes Velké Karlovice běželi asi 8 km. To bylo únavné, ale na Miloňovou jsme vyšli kvalitně. To už jsme měli v nohách 37 km. Musel jsem vystoupat až na vrchol rozhledny, abychom se dozvěděli, že další vrchol je Velká Polana (981). Tam vede také více cest, ale přes Radhošť se nám moc nechtělo, tak jsme terénem došli do údolí Bečvy a běželi 12 km opět po asfaltu. To nás už dost uondalo, takže jsme na vrchol vylezli s vypětím všech sil. Rozednilo se, což nás vyburcovalo k dalším výkonům. Cestou dolů jsme sice trochu bloudili, ale na vzdálenosti se to nijak nepodepsalo. U vodovodu v Dolní Bečvě jsme se trochu zrestartovali a vyrazili do kopců poblíž Soláně. Hluboká (835) byl další vrchol. Přes Vsackou Tanečnici a další Vsetínské vrchy jsme putovali zpět směrem ke startu. Čtvrtý vrchol Brdo (718) byl totiž k výchozímu bodu velmi blízko. Ale nám se to zdálo dál a dál. Měli jsme v nohách druhý maraton a únava se začínala projevovat. Na Vsackém Cábu jsme zamířili do restaurace naložit do žaludku něco teplého a odpočinout. Já, jak jsem se na chvíli zastavil, abych si vybral jídlo (jen dvě polévky, jedna horší než druhá), zamotala se mi hlava, že jsem to dalších deset minut rozdýchával. Ale nohy si trochu odpočinuli, tak jsme valili dál. Asfalty a mírné skopce jsme se snažili běhat, jinak jsme spíš rychle šli.

Na čtvrtém vrcholu už jsme byli slušně rozebraní, ale do limitu zbývalo ještě hodně času. Na poslední vrchol se šlo přes cíl, takže stejně nebylo o čem přemýšlet. Kolem stého kilometru se začal chleba lámat. Řešili jsme otlaky a odřeniny na chodidlech a v tříslech. Já jsem celou dobu prděl na utahování bot do seběhů, což se mi začalo nevlídně projevovat na palcích, kde jsem měl zvláštně pomačkané nehty, Jirouš zase řešil puchýře na chodidle. Ale jít se dalo, tak jsme dorazili do cíle. Tedy jen místně. Do plného počtu nám zbýval ještě jeden vrchol. Bylo to lákadlo. Času bylo dost, ale když už jsme leželi v autě a odpočívali, bylo dilema, jestli jsme už dostatečně sežvejkaní, nebo chceme podstoupit i poslední výzvu, který byla typicky jen pro velmi otrlé. Navíc mělo začít pršet. Dosud bylo docela hezky, i teplo, takže se nám teď do plánovaného deště moc nechtělo. Ale ještě nepršelo a rudý radar nás nepřesvědčil. V nohách jsme měli už 115 kilometrů a zbývá už jen 16 km se slušným převýšením. To dáme. Navíc si můžeme odložit přebytečné věci a vzít si opravdu jen to nejnutnější. Takže váhám nad bundičkou a jestli vzít lehkou nebo teplou mikinu. Když zmoknem, už to nějak doklepem. Chci volit lehčí oblečení, ale Jirouš bere pořádnou membránu a kulicha. Už jsem byl dost vyndanej, když jsem chtěl jít do mordoru v horách na lehko. Takže přibírám to, co s sebou nosím celej den v batohu. Lehoučkou bundičku, lehký rolák a lehkou mikinu. To musí stačit.

Nestačilo. Když začlo pršet, hodně se ochladilo. Byla mi zima i do kopce. Nahoře mlha, že nebyla vidět rozsvícená čelovka na stromě, kterou organizátoři označili místo, kde si má člověk odpípnout. Ale trefili jsme to, takže fofrem dolů. To už dost bolelo, ale nahoře mi byla fakt zima, takže jsem raději sestoupil rychleji. Jednak abych se zahřál a jednak abych nebyl dlouho vystaven studenému větru. Jirouš šel pomaleji. Fakt to bolelo. Do cíle jsme došli po 20 a půl hodinách se třemi horskými maratony v nohách. Jirouš do krve rozedřená třísla, já puchýře pod nehty na palcích u nohou. Oba nehty mi slezly a dorůstají přes rok. Ale stálo to za to. Už nikdy víc.

Spirála

Spirála je zimní kvalifikační závod na Loudání. Ve stylu Loudání je taktéž ježděna. Čili extrémní nonstop ultra maraton bez zajištění. Musím říct, že organizátoři se o nás tentokrát postarali. Covid byl totiž při síle a od osmi večer až do rána mělo být úplně všechno zavřené. A vzhledem k tomu, že trasa je pevně daná a tajná nejen do poslední chvíle, ale i během závodu, není možné si příliš nějaké nákupy naplánovat. Neplánovaně si nás tedy organizátoři na trase vyčíhali a nabízeli nám teplý čaj a koblihy. Jinak jsme se o sebe museli postarat sami. Navigace byla zajištěna výhradně pomocí aplikace MapCatch, protože se trasa odtajňovala pouze v této aplikaci v průběhu závodu každému závodníkovi vždy pouze 10 km dopředu.

Vyrazili jsme ve dvě hodiny odpoledne z nevýznamného lomu Štenice u Sázavy v počtu asi 13 závodníků. Samí ostřílení bike-packeři, kdo jiný by se také v takovém počasí vydal na dlouhou náročnou trasu? První otáčku spirály jsme uskutečnili jen vyjetím ven z lomu. Další otáčka byla už dlouhá 10 km a vedla nás přes obec Sázava do Hamrů nad Sázavou. Vystřelili jsme velmi rychle, na čele já s Karlem Andrlem, jeho bráchou Jirkou a Semi.

V další otáčce už jsme si parádně šlápli pár kopců v CHKO Žďárské vrchy a zase přejeli dvakrát řeku Sázavu, tentokrát do Žďáru. Při přípravě na Spirálu mi praskl drát v závodním výpletu a zjistil jsem, že polovina niplů je popraskaná a bohužel už se nestihl servis. Měl jsem tedy starý ráfek a před Žďárem jsem zjistil, že mi uchází kolem pláště. Mlíko to neutěsnilo. Dofoukal jsem, ale bylo mi jasné, že to budu muset řešit. Na trase byla za Žďárem nějaká menší benzínka a potom dlouho nic. Nemohl jsem riskovat, jestli tam budou mít kompresor. Zajel jsem si teda ve Žďáru asi kilometr k velké benzině, zabahněný ráfek mi tam ostříkl chlápek myjící auto vapkou a v rychlosti jsem nahodil duši. Ani jsem u toho moc nevymrzl, takže jsem byl fakt rád, že jsem to vyřešil takto. Sice mi celé čelo ujelo, včetně Margla, Hanky, Indiána, Vajdíka i Kuby Vlčka, ale ty dva poslední jsem hned na té další benzínce předjel zpět, protože se tam na chvíli zastavili. Jelo se mi dobře, tak jsem to neřešil. Už byla tma a bylo třeba se soustředit sám na sebe.

Čtvrtou otáčku spirály jsme začínali na 50 km. Opět Žďárské vrchy s nadmořskou výškou přes 600 m, Přibyslav, Polná, sem tam terén, sem tam silnice. Při vyměňování duše jsem si všiml, že mám prasklý drát i na tomto výpletu, tak jsem to v terénu moc nehrotil. Navíc mrzlo, na silnicích to klouzalo, v terénu stříkalo a namrzalo to na kole. Občas jsem musel slézt a led z kola odstraňovat. Přesmykač už nepřehazoval dávno a jel jsem na velkou placku. Přehazka zatím chodila. Na 130. km v Radešíně si na nás Vašek Brož nachystal lákadlo v podobě zázemí v teple pivovaru. Dojel jsem tam s Vajdíkem a Kubou. Ani jeden jsme se zlákat nedali. Jen Hanka prý už nějakou dobu dobíjí telefon v autě. Nějak jí v mrazu stávkuje nabíjení z powerbanky. Já jsem si teda myslel svý, že už toho má dost a odpočívá. No co, ženská. Je hustá, že dojela takhle rychle aspoň sem. Já jsem se rozhodně nezdržel a pokračoval s klukama dál. Ale bylo mrazivo a bylo potřeba nabrat energii. Do cesty nám organizátoři přihráli další luxusní benzínku. Bystřice nad Pernštejnem. Tu velmi dobře znám, protože se tam v roce 2017 zajíždělo na Loudání pro druhou část map. Jenže tentokrát byla kvůli covidu zavřená. Teda ne úplně. Je to nonstop benzina. Ale nepustili nás dovnitř. Takže jen sendviče do batohu, dva čaje do bidonu a makat dál, abychom moc nevychladli. Jenže Vajdík měl defekt - prasklý drát mu propíchl bezdušovou pásku a tak se vracel na benzínku, aby nahodil duši. Kuba mě dojel a jeli jsme chvíli spolu. To už jsme byli za půlkou a spirála se začala roztáčet severovýchodním směrem. Nadobro jsme se rozloučili se Žďárskými vrchy na Bohdalci (790), kde jsem se snažil ve sjezdu Kubovi ujet, nebo si spíš najet nějaký náskok, abych pak zase mohl jet s ním, ale namísto toho jsem špatně odbočil a Kuba mi ujel. Pak už jsem ho neviděl. Prý si myslel, že jsem mu ujel, tak na to dupal, ale místo mě málem dojel v cíli Margla. Ale to předbíhám. Někde kolem zříceniny Štarkov, když jsme pronášeli kola skalami, mě dojela rozesmátá Hanka. Hodně jsem se v ní mýlil. Nebyla ani trochu unavená a byla plná sil. Pomohl jsem jí s kolem ve skalách, chvílemi jsme jeli společně, ale každý svým tempem.

Rozednilo se. Do Poličky jsem dojel hned po Hance a měl jsem v plánu se tam moc nezdržet. Hanka zamířila na benzínku, já jsem chtěl jen rychlý nákup a mazat dál. Ale nepovedlo se. V sámošce jsem se zasek, pak jsem musel kus svačiny sníst hned namístě, protože se mi nevešla a Hanka vyrazila do kopců dřív. Foukal silný studený protivítr a já se snažil být odtud rychle pryč. Jenže jsem prochladl, z intenzivního dýchání mi přišly obstrukce a já měl co dělat, abych se nějak posouval dál. Musel jsem hlavně do kopců hodně ubrat, abych byl schopný se vůbec nějak posouvat dál. Před Českou Třebovou jsme se dostali do bikeparku Peklák. Dojel mě Vajdík. Už byl taky pěkně jetej, ale do kopce byl mnohem rychlejší. Trochu jsme pokecali a nechal jsem ho jet. Ale na trailech a hlavně z kopce jsem byl rychlejší. Zase mě to začalo bavit. Krásný flow traily se dají drtit i s nízkým tepem, který jsem ještě zvládal udýchat. Tak jsem to trochu pustil a v poslední velké klopence prasknul další drát v zadním kole. Už druhý, hned vedle toho prvního. Tak to už není taková sranda. Organizátor Čépa tu na nás číhal s koblihami a teplým čajem. Poklábosili jsme, Vajdík jel napřed a já už jsem cítil vůni cíle.

Ústí nad Orlicí, už jen 50 km do cíle, a já sotva dýchám. Do kopce musím opravdu pomalu. Ale to už doklepu. Najednou se začala cesta zvedat. Už je zase tma, ale já jasně vidím obrovské hory před sebou. Kouknul jsem do mapy. Trasu vidím jen 10 km, ale Vlk a Margl už jsou skoro v cíli, tak se dá odhadnout, kam jedem. Hanušovická vrchovina je podhůří Kralického sněžníku s nejvyšším vrcholem Jeřáb přes 1000 m. Nám stačil Suchý vrch (995). Sněhu tu bylo požehnaně a taky pěkný mráz. Přestala mi řadit i přehazovačka. Nahoru to s opatrností nějak šlo, ale když jsem chtěl těžší převod, musel jsem zastavit a přehodit zatáhnutím za přehazku.

Do cíle na chatu Vaška Brože u Hanušovic jsem dorazil v jednu ráno. Dvě hodiny po Vajdíkovi, hodinu před Indiánem. Dal jsem si přichystaný guláš, pivko, pokecal s vítězem, neskutečným borcem Marglem. Byla to úžasná akce, Vašek s Čépou nám přichystali dlouhou zábavu a hezky se o nás postarali. Díky za to. Dneska se mi bude parádně spát.

Ráno jsem byl trochu oteklej, ale plnej silných zážitků. A proto to všichni děláme. Ne překonat ostatní, ale sami sebe.