Karel Fišer

Sezóna 2020

V sezóně 2020 už nejezdím tolik. Ani nestíhám psát reporty ze závodů, natož z obyčejných vyjížděk.
Datum: 3. 4. Průměrná rychlost: 15.8 km/h
Vzdálenost: 541 km Nastoupáno: 8895 m

Vrchařská koruna pražská

Nejdřív suchá data:
VKP 2020 od prvního do posledního vrcholu: 450 km za 41 hodin.
celkem z domu zpět domů: 541 km, 47 hodin, 8 800 výškových metrů. Čas v pohybu 34 hodin.

Vzhledem k zákazu shromažďování, uzavření restaurací a omezení prodejen jsem se rozhodl maximálně se o sebe postarat a naplánoval jsem si objet vrchařskou korunu na dvě kola se zastávkou doma, sbalil si veškeré jídlo, co budu potřebovat, a dostatek vody, abych se nemusel nikde zastavovat na nákup. Trasu jsem nezvolil ani nejkratší, ani nejjednodušší, nakonec mi ani nešlo o to, objet ji co nejrychleji, spíš si to víc užít, když se teď kvůli omezením na kolo tolik nedostanu.

V pátek 3. 4. jsem to v práci, teda v home-office, zabalil brzo, pořádně se najedl a šel si odpoledne lehnout. V devět večer jsem vyrážel na kole z Prahy na vzdálenou Špulku až za Benešov. V klidu, času jsem měl celkem dost. Cestou jsem křižoval naplánovanou trasu, tak jsem si tam odložil v lese nějaké věci, jídlo a vodu. Těžký batoh už mě tlačil. Na Špulce jsem si dal před půlnocí svačinu, minutu po půlnoci, jak je psáno v propozicích, začíná Vrchařská koruna pražská, tak jsem se vyfotil a vyrazil na svou jízdu. Vrchol Pecný, který následoval, dobře znám. Několikrát už jsem tam byl a v roce 2017 jsem se tam i fotil do VKP s radarem. Tentokrát byla na radar moc tma, tak jsem se vyfotil alespoň s cedulí geodetické observatoře. Na přejezdu na Boží skálu u Jílového jsem si vyzvedl odložený balíček a spořádal další svačinu. Smetanova vyhlídka byla kvůli zákazu shromažďování uzavřena, tak jsem se vyfotil o několik stovek metrů dřív u závory. Byla ještě tma, tak by tam stejně nebylo nic vidět. Hned za vyhlídkou po žluté je Smetanova studánka, která je podle mě mnohem zajímavější než ona vyhlídka. Tam jsem doplnil zásoby vody, která mi vydržela až do Hudlic u Berouna. Při rozbřesku jsem byl na vyhlídce Aleše Zavorala, kde je pěkný kříž a výhled na další z meandrů Vltavy. Na druhém břehu Vltavy jsem se vyfotil u zavřené rozhledny na Veselém vrchu a pokračoval dlouhým přejezdem do Brd. Oni to vlastně Brdy nejsou, jsou to Hřebeny a Studený vrch se zděnou rozhlednou je jejich nejvyšší horou. Kolem Vraní skály, která byla ve vrchařské koruně loni, jsem si zavzpomínal na proraženou duši, a byl jsem rád, že tentokrát mám horáka bez duší a také bez defektu. Krušná hora s dřevěnou rozhlednou Máminka už nebyla daleko. Před Berounem jsem prahnul po jídle v prášku (Mana), na které ovšem potřebuji vodu, která se mi už nedostávala. V Hudlicích mě zlákal vodovodní kohoutek před Hřbitovem a lavička na slunci. Nacpal jsem se k prasknutí a plný sil pospíchal do Svatého Jana pod Skalou. Na vyhlídku, která ční nad vesnicí mám z VKP 2018 také neblahé vzpomínky, při sjezdu z ní jsem si tenkrát zlomil záprstní kůstku. Tentokrát jsem jel nahoru, takže pád nehrozil. Hned za vyhlídkou jsou Solvayovy lomy, kde bylo příliš lidí i na běžný provoz, neřku-li v době zákazu shromažďování. Roušku jsem měl ale v pohotovosti, tak snad proběhlo vše v pořádku. Jako desátý vrchol jsem navštívil menhir nad Mořinkou. Je tam docela ostrý kopec, který jsem si po 245 km rád vyšlápl, při představě solidního posezení v betonovém křesle. Doma už na mě čekala parádní večeře, tak jsem se nikde nezdržoval a pádil za svou drahou. Nacpán jsem využil sprchu a na hodinu i měkkou postel.

Vstávat a cvičit. V děvět večer, když se všichni přírodychtiví vrátí do svých izolací, jsem vytlačil kolo na hrádek krále Václava IV. v Kunratickém lese. Též to tam dobře znám ze svých trailových vyjížděk. Mám to hned za barákem. Přes Prahu jsem jel schválně v noci, abych se vyhnul velkému počtu lidí, což se celkem povedlo, roušku jsem musel nasazovat jen zřídka. Na Bílé hoře poblíž letohrádku Hvězda, nebylo už nikde ani pěšáčka. Mrtvo jako po boji. Na zřícenine Baba, která je nad Podbabou, jsem si všiml, že mi nějak dochází baterie v čelovce. Zvláštní, bral jsem si doma druhý, plně nabitý akumulátor. Ten starší. Chyba. Stářím mu došla kapacita a vydržel na slabé svícení jen dvě hodiny. Naštěstí jsem měl záložní slabé světlo na řídítka, které mi stačí, když jedu po osvětleném městě. Rozhodl jsem se, že to zkusím, kdyžtak pojedu pomaleji. Navíc svítil měsíc, tak jsem mohl občas do kopce zhasnout úplně. Vltavu jsem přejel přes most v Řeži a na vyhlídku u Klecan jsem trefil i potmě. Znám to tam též velmi dobře. Zpět přes Řežskou lávku a už jsem stoupal na úplně novou vyhlídku Libové Libčice. Tu naopak neznám vůbec, protože ji tady studenti ČVUT postavili teprv loni. Začalo mrznout a já jsem řešil další problémy, tentokrát s baterií mobilu, který používám s aplikací mapy.cz k navigaci. S pomocí powerbanky jsem nakonec mobil rozchodil, takže krize zažehnána a mohl jsem pokračovat do Zákolan na Budeč. Cestou jsem si rozmyslel, že asi není dobrý nápad jezdit příliš terénem, protože světlo na řídítkách je nedostatečné a čelovka přestala svítit úplně. Zvolil jsem tedy náhradní trasu po silnici přes Slaný. Unaven a vymrznut jsem se nějak nemohl nabudit a začal jsem dělat blbosti. Na úplně jasné křižovatce jsem odbočil špatně, nebyl jsem schopný naštelovat navigaci, aby mě vedla náhradní trasou a vždycky, když jsem zastavil, jsem i na pár minut usnul. Ale musel jsem se hýbat, abych nezmrz, tak jsem se nějak přesunul až na rozhlednu Líský. Tam už vykouklo Slunce a já se konečně rozhýbal. Na Říp jsem dojel už krásně prohřátý v devět ráno, na celém kopci takhle po ránu asi jen pět lidí, takže paráda. To mě nabudilo na maximum, kolem Labe už jsem svištěl bez jakýchkoli problémů. U pomníku Karla VI. a sv. Huberta bylo nashromážděno tolik lidí, že jsem musel vyčíhat moment, kdy se budu moct sám vyfotit. Ono vůbec v lesích kolem Čelákovic bylo takhle v neděli odpoledne mraky lidí. Většina s rouškou, já také, ale příjemně mi nebylo. Zbýval ale poslední vrchol, zřícenina kaple u Bříství, kam už jsem dojel z posledních sil. Potřeboval jsem dojíst poslední svačinu a trochu odpočinout. Během odesílání všech 20 fotek, které jsem za poslední dva dny nasbíral, jsem i několikrát na slunci usnul, a po hodině měl konečně vyřízeno. Ale aspoň jsem si parádně odpočinul a na posledních 40 km domů ještě našel sílu. Čekala mě další parádní večeře a skvělý pocit z hezké vyjížďky.

Datum: 9. 5. Průměrná rychlost: 11.9 km/h
Vzdálenost: 221 km Nastoupáno: 6624 m

Vrchařská koruna Českého středohoří

Vyjel jsem ráno z Prahy vlakem do Ústí nad Labem, tam jsem v sedm ráno vydupal na Erbenovu vyhlídku a pokračoval přes Blansko, Březový vrch, Výrovnu, Chmelník, v Děčíně přejel Labe a vystoupal po asfaltu k rozhledně na Sokolím Vrchu. Následovala rozhledna Kohout, Buková hora, Lucemburkův kopec, přes Varhošť jsem dojel, nebo spíš došel, na Krkavčí skálu, Poradní skálu a začal shánět něco k jídlu. Bohužel v Ústí jsem narychlo nenašel žádné zařízení, kde by vařili, tak jsem se musel spokojit jen s houskami ze supermarketu. Přejel jsem Labe přes Masarykovo zdymalo a stoupal do Podlešína, odkud jsem zamířil na Milešovku. Dolů už jsem sjížděl potmě, ale vyjížďka ještě nekončí. Zbývá Ostrý, Lipská hora, Plešivec, Solanská hora, Hradišťany, Milá a při rozbřesku i Raná a rozhledna Stříbrník. Z Ústí jsem na poslední vrchol najel 194 km, nastoupal asi 5500 metrů a trvalo mi to celkem 23 hodin.

Vyjížďku jsem si moc užil, ikdyž mě překvapila strmost některých vrcholů. Většina asi nejde ani vyjet a některé části ani sjet. U některých vrcholů mi tak přišlo úplně nesmyslné tahat na vrchol kolo.

Mgr. Karel Fišer | Svatba | Programování | Počítače | Kolo | Kontakt