Karel Fišer

Izrael - Holyland Challenge 2019

Plán na můj první zahraniční závod vůbec (když nepočítám české závody zasahující do okolních států) načal Venca Waldmann, když na afterparty 1000 mil v roce 2018 začal mluvit o parádním závodě přes poušť. Prý už tam byli i nějací Češi a jeden ho dokonce loni vyhrál. Ze začátku jsem to vůbec nebral vážně, ale časem mi to hlodalo v hlavě, našel jsem si více informací, že je to závod bez podpory a organizace je opravdu jen v tom, že nám řeknou, kudy jet. Je to vlastně veřejná trasa, na kterou se vydávají lidé po celý rok, a jednou do roka organizátoři jen určí termín, kdy se to pojede jako závod. Místní to ale prý moc závodně neberou, spíš jako společnou vyjížďku. Teda až na pár bláznů, kteří se těch 1400 km přes celý Izrael snaží ujet co nejrychleji. No proč ne. Podíval bych se někam dál, na jinou přírodu, poznal jinou mentalitu lidí. Venca v průběhu roku prvně couvnul, ale nakonec jsme se přecijen domluvili a přihlásili se oba. Nezávisle na nás, k mému příjemnému překvapení, se přihlásili i loudalové Pavel Margl Macháček a Štěpán Stránský. A dokonce ještě dva, mě neznámí, Češi. Česká stopa byla tedy velká a bylo jasné, že budeme mezi všemi 37 závodníky vidět.
Celkově ujeto: 1521 km Celkově nastoupáno: 25610 m
Průměrná vzdálenost: 169 km/den Průměrně nastoupáno: 2846 m/den
Maximální vzdálenost: 236 km/den Průměrná rychlost: 12.65 km/h

Doma jsem zabalil kolo do krabice a vydal se na letiště. Byl už říjen, hnusný počasí a já se těšil do teplých krajin. Na letišti byl Venca a evidentně se taky těšil. Odbavení proběhlo snadno a rychle a za pár hodin jsme se vznášeli nad Prahou. Do Tel Avivu jsme dorazili k ránu, akorát se rozednívalo. Bylo znatelně teplo, asi jako u nás v létě. Vybalili jsme kola a snažili jsme se na nich vyjet z letiště. Měli jsme od loňského vítěze HLC Martina Čunáta kontakt na místního bikera Mohameda. Z letiště jsme sami vyjet nedokázali, všude byly čtyřproudové silnice. Tak jsme se zase vrátili zpět a počkali, až nás Mohamed vyzvedne. Přijel na kole s kámošem Mo. Oba vysmátí chlapíci odhadem 40 - 50 let. Vyjeli jsme po čtyřproudé silnici, přejížděli přes všechny pruhy tam a zpátky, než jsme se vymotali po několika kilometrech a vjeli přes příkop do pole. A v tu chvíli jsme byli v krásné vyprahlé přírodě mezi vzrostlými bambusy. Neuvěřitelné. Dojeli jsme k Mohamedovi, ten nás uctil lokální snídaní a seznámil nás s částmi Tel Avivu. Pokecali jsme o kolech, o závodě, vzal nás na luxusní hummus, no prostě paráda. Ubytovali jsme se i s koly v levném hotelu, což byl jakoby panelák, kde byly každé dveře chráněny jiným elektronickým kódem, který jsme obdrželi při online platbě. Tak jsme se bez obsluhy dostali až do pokoje. Pěkný čistý dvojbuňkový apartmán.

Další den jsme zase potkali Mohameda a kámoše Mo, kteří nás vzali na bazar, což je místní tržiště plné nejlepších místních dobrot. Pak jsme se mrkli na moře, písečné pláže a vyrazili jsme zpět do hotelu. Další den jsme prošli historické centrum Tel Avivu a Jaffu a další se vydali na kolech do Raanany vyzvednout GPS přístroje pro on-line sledování a kontrolu projetí trasy. Cestou jsme si projeli části trasy HLC a začínali se opravdu těšit. Příroda tu byla nezkrotná, hodně vyprahlá, ale krásná.

Další den jsme se autobusy přepravili až úplně na sever Izraele. Majdal Shams v Golanských výšinách bylo ještě před 50 lety sirské území, po šestidenní válce jej začli Izraelci okupovat a osidlovat a oficiálně jej okupují dodnes. Ale nejsme tu kvůli politice. Začínáme nabírat živiny před závodem, a tak hledáme pořádné místní zdroje. V malinkém městě je to mnohem horší než ve velkoměstě, i když tam i tam je na naše poměry hodně draho. Na ubytování jsme se domluvili s Marglem a Štěpánem a zajistili jsme si Airbnb byt. Hezké potkat po čtyřech dnech další Čechy. Poslední den před závodem byl už ve znamení posledních příprav na závod, mentální i fyzické přípravy. Odpoledne se u nás zastavil další Čech, že prý je tu česká základna, tak jestli by nemohl přespat taky. Nám to nevadilo, majitel byl rád, že má dalšího platícího, tak nás bylo pět. Dozvěděli jsme se, že to není žádný závodník, že ani nemá tracker, a že rozhodně nepojede celou trasu. Naprostý náš opak. Na večeři všechny závodníky pozvala tradičně místní rodina Drúzů. Byli velmi pohostinní a uvařili nám jejich speciality, které jsme dosud neochutnali. Mě osobně většina nepřišla nijak lákavá, ale najedl jsem se pořádně rád.

Datum: Den 1. Průměrná rychlost: 14.5 km/h
Vzdálenost: 236 km Nastoupáno: 4036 m

Start HLC 2019 byl v sedm ráno v Majdal Shams, nejsevernějším městě Izraele, 1100 m n.m. Na startu bylo asi 40 lidí z toho 6 Čechů. Nejvíce Izraelců, ale i ostatní národy byly zastoupeny. Favoritem závodu je Izraelec Hanoch Redlich, bývalý profesionální cyklista, osobnost izraelského bikepackingu a velmi zkušený jezdec. HLC v minulosti už několikrát vyhrál a trasu zná velmi dobře. Letos se na start postavil na single speedu s pluskovými koly. Krátká rozmluva v angličtině, s tou naštěstí většina Izraelců nemá žádný problém a i je jim celkem rozumět. Oproti zaslané trase v GPS, kterou musíme dodržet jsou na trati dvě nebo tři objížďky, jsme na ně ústně upozorněni. Pak si dávejte bacha na štíry, toulavé psi a jejich toulavé majitele. Hodně štěstí, čau.

A už startujem. Všichni natěšeni, tak to vyjelo rychle. Ani jsem nestihl sledovat, ale Štěpán s Hanochem vyrazili dopředu a už jsem je zbytek závodu neviděl. Ostatní mě tak nějak chvílemi předjížděli, chvílemi já je, občas jsem jel s někým, ale moc ne. Ostatní Češi po pár hodinách jízdy asi za mnou. Jeli jsme na jih podél sirské hranice mírně z kopce. Přes vyschlé pastviny, sem tam nějaký strom nebo uschlá tráva. Bylo vidět, že tady ještě občas prší. Pěkný kamenitý sjezd a já dostávám ošklivý defekt. Proražený plášť. Naštěstí to chytnu včas, nacpu tam knot, ale než dofouknu, předjede mě Margl. První den se opravdu na takovéhle věci neohlížím, hlavně, abych to správně spravil. Problém může být i to, že jsem ztratil dost mlíka, které pak bude chybět při zacelování propíchaných plášťu kaktusy v poušti. Prý to tam bude drsné. I proto jsem obul pořádné odolné pláště Mitas Kratos. Pokračuji, cesta hezky ubíhá. Do kopce mě dojíždí nějaký nevrlý závodník. Moc mu nerozumím, tak moc nemluvíme. Do kopce má mnohem větší sílu než já, ale po rovině se ho držím. Přelezeme společně bránu, která nejde otevřít, to je dobré, že si pomůžeme. Ale jinak mi to moc nevyhovuje, tak ho nechám jet a valím si svým tempem dál. Po 100 kilometrech v malé rokli, do které byl celkem prudký sjezd, se odpoledne najednou udělá obrovské vedro. Při výjezdu to páli moc, nemůžu pořádně makat, přehřívám se. Zalezu na chvíli vedle cesty do stínu, vyndám svačinu, kterou vezu ze startu a odpočinu. Ve stínu je to fajn. Dojíždí mě Venca Waldmann a stěžuje si na vedro. Nabízím mu místo ve stínu, ale on chce jet do nedaleké restaurace nabrat vodu a občerstvit se. Nechvátám a nechávám ho jet. Občerstven a odpočinut pokračuji, přijíždím k restauraci, ale dovnitř nejdu. Vodu naberu z potrubí venku a jen vidím Vencu s tím nevrlým týpkem, jak sedí na zápraží restaurace a kochají se výhledem. Je opravdu krásný. Restaurace stojí na hraně srázu nad jezerem Galilee. Následuje parádní sjezd kamenitými cestami kličkujícími po srázu. Ztráta dalších 400 výškových metrů a ocitám se 180 metrů pod hladinou moře. Ani o tom nevím, k jezeru ještě pár desítek metrů zbývá. Malinko zakufruju, když netrefím odbočku z cesty na úzký trail, ale rychle se vracím. Potkávám Margla, který zakufroval mnohem víc a vrací se už 20 minut. Jedem chvíli spolu, je vidět, že z terénu má respekt, ale drží se fest. Přecijen mu ujedu a začínám řešit vodu. Než opustím jezero, musím se zásobit. Po cestě je hřbitov, od Mohameda mám informaci, že na hřbitovech bývá voda. Tady není a já musím opustit trasu a zajet na benzínku. Není to daleko, ale Margl mi ujede. Udělal jsem dobře. Udělalo se opět vedro, slunce praží a já jsem rád, že se můžu na benzínce zchladit. V následném výjezdu od jezera zase hledám úkryt ve stínu, nedám celý kopec najednou.

Píše Venca, že je mu zle a zvrací. Bude v cajku, ale musí polevit. Vyjedu nahoru a začíná se stmívat. Nahodím světla a pokračuji. Noc je ještě hodně mladá a sil mám dost. Ale hlad taky, takže po pěkném sjezdíku a asfaltovém výjezdu usedám na kámen a míchám Manu, moje oblíbené jídlo v prášku. Předjíždí mě nevrlý závodník, mám zhasnuto, šetřím baterky, tak si mě ani nevšimne. Vjede na cyklostezku po trase, ale po pěti minutách se vrací zpět na silnici a odjíždí po ní dál. Koukám do mapy, co blbne, a vidím, že se vydal raději po objízdné zelené. Já chci dodržet trasu, tak se pouštím po cyklostezce, která ovšem po chvíli končí, nebo se spíš ztrácí v křoví. Nevadí, protáhnu se křovím, přece se nebudu vracet. No, chvíli mi to trvalo, než jsem narazil na plot sadu. Ale podle GPX jsem měl jít tam. Tak jsem přelezl plot, pak další a další. V noci je v sadu krásně. Granátová jablka mě lákala, ale věděl jsem, že jsem zde jako vetřelec a musím co nejrychleji zmizet. Po čtvrtém přelezeném plotě jsem opět narazil na pěknou cestu a za okamžik taky na Margla a nevrlého kolegu. Už nebyl tak nevrlý, ale nevím, jak se jmenoval, tak mu tak budu říkat dál. Jeho příběh stejně brzy skončí. Během prvního dne několikrát píchnul a už neměl náhradní duši. Já jsem měl jen dvě a rozhodně jsem se nehodlal dělit. Navíc byly stejně špatného rozměru, tak jsem si to alespoň obhájil i sám před sebou. Byl zase nevrlý a říkal, že už toho má dost, že se závodem končí, že takhle dál pokračovat nechce. Jelo mu to celkem dobře, tak jsem ho moc nechápal, ale byl jsem rád, že jsme se ho zbavili. Raději jsem si užíval noční přírodu. Potkali jsme na cestě několik dikobrazů. To je zážitek. Následoval sjezd na -207 m n.m. Ujel jsem i Marglovi, ale ne na dlouho. Trochu mě to mrzelo, protože jsem se trochu ztratil v křoví u řeky. GPS nepomohla, cesta tam evidentně nebyla. Místo ní tam bylo neprostupné křoví, kde jsem silou protahoval mezi větvemi kolo nad hlavou a bořil se do hustého porostu. Asi po hodině hledání vhodné cesty a směru jsem se vrátil kus zpět a celé místo objel po náhradní cestě. Dostal jsem se do kempu u jezera Galilee. Tam jsem nabral vodu, najedl se ze zásob a počkal na Margla. Podle trackeru byl kousek za mnou. Štěpán i Hanoch daleko před námi a ostatní zase daleko za námi dávno spali. Margl mi potvrdil, že cesta kolem řeky podle trasy nebyla a taktéž se ztratil v křoví, načež ho musel objet přesně, jako já. Jeli jsme chvíli spolu, ale do kopce už mi to nejelo. Byl jsem unaven, ale chtěl jsem dojet na benzínku, protože mi docházelo jídlo. Povedlo se. Využil jsem non-stop služby a nacpal si břicho a na pár hodin usnul.

Datum: Den 2. Průměrná rychlost: 11.3 km/h
Vzdálenost: 160 km Nastoupáno: 3761 m

Vzbudit se na benzínce má své výhody. Pořádná snídaně, dost pití a frčím dál. Od jezera Galilee se stoupalo zase pořádně nahoru. Parádní traily a pastevecké cesty plné krav. V noci jsem si výhledy moc neužil, za to teď, kolem Gishe, to bylo pokoukání. Pár kilometrů od hranic s Libanonem, zalesněný vrchol Mount Meron (1204) a rychlý sjezd zpět k jezeru Galilee až na -150 m n.m. Potřetí a naposledy. Parádní singletracky kolem Mt. Devora (449) mě přivedli až k Nazaretu. Setmělo se a já dostal solidní hlad. Naštěstí město žije. Teda až moc. Žijí tu hlavně asi burani, v autech a na motorkách jezdí jak kokoti a neumí skoro vůbec anglicky. Zalezl jsem do obchodu, kde i dělali bagety. Dokonce jsem je ukecal a zaskočil si na záchod trochu se dát do kupy. Už jsem řádně smrděl, tak aspoň trochu opečovat zadek. Ale dlouho jsem se nezdržel, chtěl jsem ještě vypadnout za město, než zalehnu. Nazaret je historické město pěkně v kopci. Mezi starobylými domy je obrovský bazar, skrz který vede trasa. Často jsem zajel do průchodu, kde nefungovala GPS, takže jsem trochu tápal. Ale v noci nebyl nikde nikdo, tak jsem se vymotal celkem rychle. Za městem staví kus dálnice, který měla křižovat turistická stezka. Asi tu nakonec i bude, protože je tu rozestavěný malý most. Ale do staveniště se mi nechtělo, jakou zvolit objížďku už jsem si z rozpravy nepamatoval a místní negramoti mi nebyli schopní poradit, kudy se na kole vymotat. Docela jsem si zajel, dálnici jsem přejel o kus dál, ale nakonec jsem i našel asfaltku, která mě zavedla zpět na trasu. Jel jsem kolem autobazaru, kde za plotem hlídal rozzuřený pes. Dnes už druhý. Ten první ale za plotem nebyl. Ale bylo světlo a bylo vidět, že mě jen vyhání a sežrat mě nechce. Teď je ale pokročilá noc a tenhle vypadá, že by mě sežrat chtěl. Jak jedu kolem plotu, řve jak blázen a běží se mnou. Ajaj, blížím se k bráně autobazaru. Je otevřená. Tak na to pořádně šlápnu, a když projíždím kolem brány, mám už několik metrů náskok. Čtyřnohý miláček za mnou ještě vyběhne, ale já mám dost sil, abych mu pohodlně ujel. Cesta vede do polí a do lesa, kde zase začíná singletrack. Parádně se kroutí nahoru dolu a pěkné zatáčky. Baví mě to moc, tak makám. Zanedlouho vidím v dálce červené světýlko. To mě nakopne ještě víc a za půl hodinky už dýchám Marglovi na záda. Jedem chvíli spolu, máme podobné tempo. On je silnější, ale já to zvládám v klikatém singlu lépe na techniku. Cesta hezky ubíhá a my se dostaneme na nějaký ranč. Je už fakt pozdě, skoro bych zalehl, ale tady se mi to nelíbí. Margl je taky unavenej. U ranče objevíme umyvadlo, což se hodí. Naberem vodu i na noc a na ráno. Moc už toho neujedem, tak berem hodně. A Margl dokonce vedle umyvadla objeví open-air koupelnu se dvěma sprchama. Voda teče. To si nenecháme ujít. Parádní koupačka těsně před spaním. Do spacáku dneska nepolezu zpocenej. Paráda. To mě docela spravilo, tak chci ještě špalat. Ale už pomalinku, abych se zas moc nezpotil. Margl už dál jet nechce, tak zalehne hned za první klopenkou. Já jedu ještě pár kiláčků a zalehnu taky.

Datum: Den 3. Průměrná rychlost: 13 km/h
Vzdálenost: 174 km Nastoupáno: 2670 m

Spaní zas jen pár hodin a před sedmou už sedím na kole. V noci spím krátce, abych spal ještě hodinu přes den v tom největším pařáku. To se mi ale nedaří, tak začínám být dost unavený. Ale odpoledne tu Slunce pálí tolik, že nejsem schopný usnout. Většinou si jen odpočinu. Za Kiryat Tivon, který objedu skoro celý parádním trailem, se terén zase zvedá do pořádného stoupání, tentokrát tlačenka vyprahlým kamenitým korytem. Krajina se vyprahlá, ale stále je tu dost stromů, které dělají stín. Je to velmi příjemné a vody je dost. V mapě je zakreslena symbolem kohoutku téměř každá možnost nabrat vodu mimo civilizaci, takže se dobře plánuje, kolik vody nabrat, a jak daleko ještě vydržet. Městem Daliyat al-Karmel jen profrčím. Je sobota, tedy Šabat, a Izraelci nemakaj. Nemají ani otevřené obchody ani restaurace. Jídlo řeším ze zásob a doufám, že nějaký obchod otevřený bude. Začínám být dost vyjetej a všechno se mi slejvá. Když to jde, jedu bomby. Teda aspoň pocitově. Zarostlé traily pro pěší, kde často tlačím, střídají široké cesty podél dálnice. Ale proti větru to moc rychle nejede. Fouká od moře a já už se těším, až ho uvidím. Ale zatím vidím jen kojoty nebo šakaly nebo jak se jmenujou tady malé psovité šelmy. Nebezpeční prý nejsou. Maximálně ve spánku a na ten se ještě zdaleka nechystám. Než opustím dálnici a trasa se stočí přímo k moři, zastavím se na benzínce. Ta je naštěstí otevřena nonstop i v sobotu. Ale jak je vidět, ví o tom spousta dalších lidí, takže to tu vypadá opravdu děsivě. Ale najdu volnou zásuvku, dám nabíjet baterky a jdu se probíjet do obchodu, abych se se svým nemalým nákupem dostal k pokladně. Dokonce zvládnu cestou ošéfovat i čaj, tak mám výbornou večeři a nakoupíno i na ráno. Trochu jsem odpočinul a za hoďku a půl zase začal makat. Margl mě předjel, ale vidím ho před sebou a nedá mi to ani moc usilí, abych ho dojel. Jedem přímo proti větru, tak se hák hodí. Spravedlivě se střídáme. Jak jsme si slíbili, dojedem až k moři a je to paráda. Já už jsem vyjetej a začínám se chystat ke spánku, tak zvolním, abych se trochu naladil. Margl se nechal zblbnout, tak zvolní taky, ale i tak mi trochu ujede. Jenže já už jsem vyjetej a myslím si, že když jsme u moře, po pobřeží musíme každou chvíli dojet do Tel Avivu. Mám představu, kde tam zalehnu. Na pláži jsou dokonce sprchy, takže s vidinou čistého noclehu si jedu za svým. Docela mě překvapí, když trasa od pobřeží z města trochu uhne a my se brodíme v řídkém písku. Zase jsme se sjeli a nadáváme společně. Nedá se v tom ani jet. Tel Aviv je ale ještě pěkně daleko. No ale něco jsem si umanul, tak to dám. Makám dost, Margl už odpadl. Během aklimatizace v Tel Avivu jsem si vyhlédl na trase hned zkraje pěknou plážičku se sprchou, u které je krásný zelený trávníček. V půl třetí ráno jsem tam dorazil. Jenže místní omladina tu randí ve dne v noci, tak se mi nechtělo dělat jim divadlo a sprchovat se nahý. Navíc je krásně teplo, tak si jen tak lehnu na trávu na spacák, vytáhnu jídlo a čekám, až bude klid na sprchu. Než sním půl bagety, usnu jako špalek.

Datum: Den 4. Průměrná rychlost: 11.8 km/h
Vzdálenost: 146 km Nastoupáno: 2619 m

Po hodince odpočinku mě vzbudí voda. Prší? Ne. Tady nikdy neprší. No jo. Když tu nikdy neprší, všude kolem je písek, tak jak to, že ležím na krásné zelené travičce? Na můj lehoučký péřový spacáček chčije voda z ostřikovačů trávníku. Jaká chyba. Zmokla mi i svačina a polovina věcí, které jsem měl po trávníku rozházené. Sprinklery byly v trávníku schované, tak jsem si jich původně nevšiml. Teď vylezly, jsou na každých třech metrech a leje z nich voda, kam se podívám. No nic. Je teplo a fouká, tak mokrý spacák hodím kus dál přes zábradlí a počkám, až uschne. Ale jsem rozhozený a už neusnu. Po hodině čekání dám sprchu, zabalím a vyrazím dál. Dnes jsem nejel moc dlouho a ani jsem nezažil nic popsatelného. Moje zážitky se přemisťují z fyzického do duševního světa. Takže až na kilometry nádherných trailů, nabírání vody z hasičské hadice, která stříkala deset metrů a já se snažil naplnit litrový bidon, toho o dnešku víc nenapíšu. Jen ještě to, že před Jeruzalémem se začal terén zase zvedat a k večeru už jsem byl nad 700 m n.m. Na mapě byly zakresleny v členitém terénu nějaké studánky, ale u jedné byla zahradní párty, na kterou jsem byl sice pozván, ale raději jsem odmítl, protože jsem si chtěl raději odpočinout a druhá byla vyschlá. Ale spalo se tam dobře a vody jsem měl relativně dost. Zalehl jsem kolem půlnoci totálně vyčerpán a pln duševního uspokojení. Je tu nádherná bajkovačka, super lidi, dobré jídlo (ikdyž sakra drahé, ale to už jsem přestal řešit).

Datum: Den 5. Průměrná rychlost: 13 km/h
Vzdálenost: 175 km Nastoupáno: 2972 m

2,5 hodiny spánku stačilo. Chtěl jsem projet Jeruzalém ještě v noci, abych se vyhnul davům lidí. Přecijen trasa vede skrz historický bazar, kolem zdi nářků a dalšími turisty vyhledávanými lokalitami. Mě tohle moc nebere. Podíval jsem se tam rád, ale víc než zajímavou historii v tom nevidím. Na facebook jsem napsal tuhle zprávu, která hovoří za vše.

Jeruzalém. V polovině závodu, po čtyřech dnech a ujetých sedmi stech kilometrech, jsem navštívil toto starobylé velkoměsto. Je z části židovské, z části muslimské i křesťanské. Na mě nepůsobí ani jedno. Vidím jen prastaré budovy a lidi, kteří žijí tisíce let ve lži. Snaží se, často i násilím, upřednostnit svou lež před lží těch ostatních. Taky tam mají nemocnici. Velmi moderní. Byl jsem se tam vysrat, když jsem zjistil, že ve čtyři ráno jsou na trhu zamčené veřejné záchody a benzinka jen namalovaná v mapě. Díky bohu za nemocnice. Nebo Alláhovi? Nikoliv. Díky všem lidem, kteři zde s dobrotivostí vítají cizince.

Za Jeruzalémem vedla trasa po pěkných cestách, stále zalesněno a vyprahlo. Voda už tu byla jen ve městech. Výjimečně kohoutek s vodou na významných turistických rozcestích. Měl jsem nedostatek, tak jsem zajel na ranč, kde půjčovali kola. Zrovna tu i sklízeli olivy. Mě ale zajímala jen voda a pokračoval jsem dál. Za pár kiláků jsem potkal i kohoutek, ale nechtělo se mi to riskovat. U kohoutku seděl Margl, napůl nahý, a bědoval. Chtěl provést hygienu, tak si zul boty, vysvlékl se do půl těla a šel se opláchnout. Jak nacákal vodu kolem, slétly se vosy a včely snad z celého lesa, posedali kolem na zem a pily taky. Jenže Margl na jednu šlápl a ta se mu odvděčila žihadlem. Chladí si otok a doufá, že se nějak dostane do boty. Ale ohrožen na životě nevypadá, tak jedu dál. Zanedlouho v kamenitých trailech zakufruju a jak se vracím, vidím, jak mě dohání. Prý už je to dobrý. Jedem chvíli spolu, je pěkný pařák. Jsem rád, že narazíme na benzínku. Rád bych se přecpal a na pár hodin si zdřímnul. Pořádné jídlo už jsem neměl dlouho a to vedro raději strávím ve stínu. Jenže tady se výběr velmi špatný, Nacpu se teda kakaem a kukuřičnými chipsy. Teda měl jsem i bagetu a nějakej divnej chleba, ale toho bylo tak málo, že se to ani nemá cenu psát. Margl jede dál a já si jdu lehnout. Válím se ve stínu asi hodinu a nic. Ve dne prostě nezaberu, i když jsem v noci moc nespal. Už cítím, že jsem hodně jetej a ještě se mi nepodařilo přes den usnout. Budu muset svůj přístup přehodnotit, lépe se nachystat na jízdu přes den a víc spát v noci.

Večer na mě čekal nějaký místní biker. Prý je velký fanda HLC a to, co předvádí česká výprava, je neuvěřitelné. Vypravil se na trasu odlovit nějakého závodníka, aby se podíval, jak to musíme valit, abych to takhle rychle dávali. OK, tak s ním chvíli pojedu a až mě bude štvát, prostě mu ujedu. Sice mě moc neštval, ale ujet jsem mu stejně nedokázal. Už jsem byl fakt jetej. Ale šlapalo se mi hezky a kamenité sjezdy na mém celopéru jsem sypal jak za čerstva. V jednom sjezdu s velkými volnými kameny mi zadní kolo tak divně uhnulo. Raději jsem prozkoumal, jestli nemám nějaký defekt, ale tlak byl v pořádku. Dráty taky všechny. Ale ejhle, provalený ráfek. Můj luxusní karbonový enduro ráfek měl poškozenou stěnu. Držel dobře, ale asi na pěti centimetrech byl zboku měkký a praskal. To mě trochu vyděsilo. Na druhou stranu mě uklidnilo, že je to prasklé právě v místě, kde mám knot, kde jsem plášť hned první den prorazil. No nic, pojedu dál a budu to sledovat. Ono mi v noci v pustině stejně nic jiného nezbyde. Ale jen jsem opravdu opatrně a každou chvíli jsem ráfek kontroloval, jestli nepraská víc. Můj doprovod mě taky podpořil v tom, že mám pokračovat a samovolně se odpojil. Prý musí domů za dětmi. Já jsem pokračoval po singletrackách ještě kousek a zalehl jsem taky. Do cíle je ještě daleko a pozici mám dobrou. Margl je kus přede mnou. A za mnou? Venca Waldmann se nějak rozjel.

Datum: Den 6. Průměrná rychlost: 12 km/h
Vzdálenost: 145 km Nastoupáno: 2189 m

Na dnešek jsem spal přes tři hodiny. Venca mě dojíždí, ale k tomu nemohu přihlížet. Jedu podle sebe. Dnes bude důleité dobře rozhodnout, jestli budu riskovat poškozený ráfek až do cíle, nebo ho vyměním v Aradu. To je totiž poslední možnost, kde se dá takováhle věc řešit. Bude následovat poušť a dlouhé úseky úplně bez civilizace. A mezi těmi úseky to také nejsou žádná velkoměsta. Ale ráfek se zdá být stabilní a i přátelé na telefonu mě podporují v tom, ať jedu dál. Řešení s novým ráfkem by znamenalo ztrátu pozice v závodě a především bylo hodně drahé. Na druhou stranu, když zlomím ráfek, do cíle nedojedu vůbec. Ale před Aradem mě ještě čeká jeden z těch větších kopců. Mt. Amasa (859) je součástí pohoří, kde vyjíždím z lesa na vyprahlou planinu bez jediné rostliny. Při podrobnějším zkoumání je tu sem tam nějaká uschlá tráva, ale to je z živých organismů vše. Jinak jen písek a zčernalé kamení. První tak trochu poušť. Je to úchvatné. Rozhodl jsem se, že pojedu raději opatrně a ráfek řešit nebudu. S Marglem se honit nehodlám, buď mu přes poušť ke konci dojde, nebo má dostatek zkušeností, aby si pozici přede mnou udržel. A Jestli se Vencovi udělalo dobře, je odpočatý, ten mi za 500 km naloží klidně ještě celý den, takže investovat teď energii do snahy, aby mě nedojel nemá moc smysl. Raději si to více užiju a budu se snažit dorazit v pořádku. Doma už na mě čeká přítelkyně, na kterou se moc těším, až jí budu vyprávět. Aradem jsem projel tak rychle, že jsem ani nestihl koupit vodu. A už jsem zase na poušti. To by nešlo. Vrátím se asi kilometr k posledním barákům a přes nizoučký plot si naberu vodu z kohoutku na zahradě. A hurá do pouště. Z Aradu k Mrtvému moři je to pěkný sjezd. 1000 m výškových. Ale hlavně úžasná pouštní krajina. Viděl jsem i velbloudy. Ale nebyli divocí, za dunou byla nějaká osada. Jinak nikde nic. Opravdu úchvatné. Na poušti je zajímavé, že v písku a kamení jsou hluboká vyschlá koryta řek. Trasa často vede buď přímo korytem, nebo nad ním. Ale strach nemám. Je často hezky upravena. No často taky není a já musím jít pěšky, ale na to jsem z bikepackingu zvyklý. Těsně před civilizací už je vidět Mrtvé moře. Tuhle jižní část hodně využívají průmyslově. Je to vidět, z pouště vidím nějakou fabriku. Trail je tu spíš pro pěší, tak s rozbitým ráfkem jedu hodně opatrně a spíš jdu pěšky. Ale potkávám týpky, kteří tu skládají kameny a tvoří klikatý singletrack. To je úžasné. Vedro jako v pekle, nikde žádný stín, a tihle maníci tu tvoří traily pro kola vedle tracku pro pěší.

O benzínce u Neve Zohar jsem věděl předem. Je to poslední místo na trase před pořádnou pouští. Za ní mě čeká 120 km bez jakékoli civilizace nebo možnosti nabrat vodu. Jsem na to předem připraven a vybaven. Ale brzy odpoledne se mi do pouště nechce. Kolem Aradu to byla teprve ochutnávka, teď přijde pravá poušť. Na benzínce se dám trochu do kupy, pořádně se najím, nakoupím zásoby, odpočinu. Mezi tím se přiřítí Venca. Je najetej. Do půlky se trápil nechutenstvím, bolestmi žaludku a nemožností přijímat i vodu, následná dehydratace atd. Od Jeruzaléma se rozjel. Teď má sílu i odhodlání. Na benzínce krátce pokecáme, taky řešil dostatek vody i jídla sebou, ale vyráží hned. Žádné odpočívání. To já se najím ještě jednou a vyrážím až po třech a půl hodinách, když se začně slunce sklánět. Mám s sebou šest litrů vody. Litrový bidon, dvoulitrový vak v batohu a dvě litr a půl lahve přivázané zespodu rámu. To jsem testoval a ladil před závodem hodně. Chtěl jsem mít co nejvíc vody na kole. Jakmile jsem vyjel, viděl jsem, že jsem znatelně težší. A když jsem vjel do pouště do písku, bylo to znát ještě víc. Tak jsem s vodou moc nešetřil. Navíc ze mě ten rozpálený vysušený písek vodu vyloženě vysával. Ale když jsem po hodině měl camelbak skoro prázdný, uvědomil jsem si, že vody opravdu moc nemám. Slunce zapadlo a já si užíval opravdu silné životní zážitky. Až jsem z toho začal blbnout. Musel jsem spát. A raději víc než míň.

Datum: Den 7. Průměrná rychlost: 10.9 km/h
Vzdálenost: 168 km Nastoupáno: 3154 m

Spal jsem 4 hodiny. Teda asi třikrát jsem se probudil a řešil, jak si lehnout, protože vítr rozfoukával písek a já měl divoké sny. Celkem odpočatej a fyzicky dost v pohodě jsem se vydal dál. po tmě se v krajině nic moc nezměnilo, jen bylo znát, že stoupáme mírně nahoru. Ono taky z -300 to už jinam než nahoru nejde. Ještě před rozedněním mi ale začly divné sluchové halucinace. Zdálo se mi, že prší nebo někde teče voda. Ale tady je to úplně vyprahlý a v tuhle dobu nikdy neprší. Leda pár dní v zimě, ale teď je ještě brzy. Ale jak postupuji dál, zdá se mi, jak kdybych slyšel vodopád. V mapě nějaká řeka zakreslená je, ale na to už jsem si zvykl, že jsou tu zakreslená vyschlá koryta jako řeky. Jednou mám za chvíli překračovat. Ale tohle vyschlé není. Teče tu voda. Chce se mi brečet. Potkat v poušti vodu je silný zážitek. Koryto je úplně tvrdé, jako krápníková jeskyně. Vody jen malinko, místy maximálně desítky centrimetrů, ale pohodlně se dá přeskákat suchou nohou. Voda docela teče, ale na to, jaký je tu kravál zas ne. O pár metrů dál po proudu se voda slévá a padá několik metrů dolů krásným sifonem. Neskutečný zážitek. Vyzkouším vodu, jestli bych si neměl nabrat, nebo se alespoň vykoupat. Zásoby mám zatím dostatečné, ale celkově jsem pěkně vyprahlý. Ale voda je slaná. Ne jako v moři, ale dost na to, aby se nedala pít. Takže někde výš pršelo a sem voda přitekla. Tohle byl asi nejsilnější zážitek celého mého výletu. Pokračoval jsem pouští výš a dostával jsem se do oblasti, kde pršelo. Teď už neprší, jen odtéká voda. Na trase je bláto. Není to nic hrozného, už začíná osychat. Když tu byl před několika hodinami Venca, bylo to tu horší. Prý se tu do bahna bořil. Já jsem v klidu. Vytáhnu kolo na asfaltku, očistím a svištím pouští dál. Podle mapy na mě čeká prudké stoupání, ale po asfaltu, takže se to šlapat dá. Stoupám serpentýnami, které jsou nad sebou naskládané jako patra paneláku. Z nejhornější zatáčky je vidět pět dalších přímo pode mnou. Čeká mě vrchol Mt. Hatira (707). To je něco jako Javořice, nejvyšší vrchol Vysočiny. Přemýšlím o tom, jak stoupám pomalu nahoru, a představuji si, jak to vypadá na zalesněné Javořici. Tak tady to vypadá úplně jinak. Vyprahlá poušť bez jediného viditelného organismu na kilometry daleko, kam jen dohlédnu. Barevné skály a písky, sráz tak prudký, že by se dal skákat s padákem. Nádhera. Už je dávno zase krásně slunečno a zase to začíná připékat.

V poledne jsem dorazil do vesnice Midreshet Ben Gurion. Je na okraji kráterů, které jsou vedeny jako národní parky. Okolo jsou krásné klikaté traily. Uprostřed vesnice je restaurace, nebo spíš luxusní bistro. Trochu dražší a udělaj vám tu k jídlu tak maximálně sandwich, ale luxusní teda. Já si dal rovnou dva. Né, že by byly tak malé. S lososem jsem snědl na místě a s roastbeefem jsem si vzal na cestu. A taky jsem si tu dal čerstvý džus z granátového jablka. Tak to byla velká paráda. Po troše odpočinku a nabití baterek jsem vyjel dál. Odpoledne už jsem spát nezkoušel. Následovalo další stoupání, šlapavé traily a kus pouště. Když se setmělo, nasadil jsem čelovku a pokračoval dál. Vždycky, když jsem se odpoledne dobře najedl, stačilo mi dojídat se až do večera sladkostmi a vydržel jsem tak jet velmi dlouho bez velkého zastavování. Když jedu po tmě, většinou mám radost, když někde vidím, jak se blýskají oči zvířat u cesty, a vyhlížím, jaký kus místní zvěře zase uvidím. Když ale v dálce slyším psí štěkot, radost nemám. Ale jsou daleko a po pravé straně, ne přede mnou. Když tím směrem posvítím, vidím podle očí tak dva, maximálně tři psy. Ale radši trochu přidám, nechci je moc dráždit. Cesta je celkem v pohodě, tak se rychleji jet dá. Jenže psí štěkot sílí a není to jen tím, že se blíží. Když se ohlédnu, je jich nejmíň deset, dodávají si kuráž a peláší za mnou. Tihle nevypadají, že by mě chtěli vyhnat. Chtějí mě ulovit. Šlápnu do toho pořádně, ale psi jsou čím dál blíž. Šlapu ve stoje, těžký převod a co mi síly stačí. Nemůžu se pořádně ohlédnout, ale chvílemi je už vidím pár metrů za mnou. Štěkot slábne, ale pár rozzuřených jedinců stále doráží. Dochází mi síly, citím, že začínám zpomalovat. Z posledních sil vykřiknu a zařvu, ať už mě nechají být. Vyšlo to. Vzdalují se. Já radši šlapu ještě kilometr pěkně zostra, aby je nenapadlo mě prohnat znovu. Tak to bylo o chlup. Už je klid a já si dávám pohodičkový výstup. Cesta se tu klikatí nahoru, je mlha a já sotva vidím, kudy trail vede. Je špatně vidět, občas se mírně rozdvojuje, ale jsem v tak velkém srázu, že se musím vždy vrátit, abych trefil správný směr. Kopec nekončí a já se škrábu výš a výš. Je to až neuvěřitelné. Tam nahoře by mělo být městečko Mitspe Ramon, ale nechce se mi věřit. Vystoupám až na 882 m n.m. Je tu celkem zima a taky pěkně fouká. Hlavně zprava, nebo spíš jakoby zespoda. Když tam posvítím, nic nevidím. Když se cesta zúží, raději z kola slezu, i když je cesta dobrá. Ale půl metru od mé stopy už nevidím nic. Když se nahnu, abych se podíval pod sebe, mých 1000 lumenů opět nic neosvětlí. Sakra vždyť mám výkonnou čelovku. Když s ní jedu po lese na plný výkon, je to jako ve dne. A teď není vidět na dno díry. Sakra, co je to za díru? Po chvíli se doplazím až na vrchol a v dálce už vidím město. Ale trasa ho objíždí stále po hraně. Zespoda fouká jako blázen, je mi zima a mám hlad. Zalezu kousek pod hranu, je tu bezvětří. Sním si svůj poslední sandwich a doufám, že i v tak pokročilou noční dobu seženu ve městě něco k jídlu. Dal jsem se trochu dokupy, ale jakmile vylezu, vítr mě zas dostane. Nemám ani moc času se pokouknout po hezkých budovách. Je tu nějaké muzeum a asi je tam i napsané, co je to za díru. Machteš Ramon. Kráter, který nevznikl dopadem meteoritu, ale jako pozůstatek moře. Je totiž ohraničen strmými svahy jen ze tří stran, čtvrtá strana je otevřena a odtéká jí voda, co do kráteru spadne. Nicméně tady opět moc neprší. Na celém světě je takových útvarů jen sedm, z čehož šest jich je v Izraeli a jeden v Egyptě. Tento je největší. Snad ho uvidím zítra za světla. Moje touha po vědění je ukojena, teď ještě ukojit touhu po teple, jídle, pití a odpočinku. Ani jedno tady nenajdu, tak valím dál.

Cesta mě zavede na benzínku, která je po půlnoci kupodivu otevřena. No, zas tak se nedivím. Za pultem stojí vysmátý a hlavně vyžraný Žid a těší se, jak mě natáhne. Ale já jsem rád, že můžu dovnitř do tepla i s kolem, dám si teplý čaj, nakoupím bagety a sladkosti na zítra a je mi jedno, kolik to stojí. Trocha odpočinku, než jsem dopil čaj, stačila. Makám dál. Je stále chladněji a ke slovu přichází i moje zimní výbava. Počkat. Já jedu závod v poušti, kde je v tuto dobu mezi dvaceti a čtyřiceti stupni ve stínu a nikdy neprší, úplně na lehko. Já nemám žádnou zimní výbavu. Mám nákrčník, jeden návlek na nohu a větrovku. Nákrčník je super univerzální. Dá se použít na hlavu, na krk i na koleno, když ho chytíte pod elasťáky. Ale jeden samozřejmě jen na jedno z toho. Volím koleno, protože už mě v zimě po celém dni bolí. To druhé by bolelo taky, ale na tom mám návlek, to je úplně v klidu. Ale ještě bych potřeboval něco na hlavu, hlavně když jedu rychleji, zebou mě uši. No jasně. Pro všechny případy s sebou vozím sportovní trenky. To už se mi mnohokrát vyplatilo. Když nic, dají se použít na převlečení, abyste měli v čem přečkat, než vám uschnout elasťáky, když je někde v restauraci přeperete. A já v nich většinou i spím, protože zasrat si spacák spocenou prdelí není nic moc. Teď jsem rád, že si ty zasraný trenky můžu dát na hlavu a přes uši. Je to lahoda. Vydržím tak jet až do půl čtvrtý. Začíná to pomalu nestačit, hlavně proto, že se cesta začne svažovat dolů. Navíc jsem unaven a terén je zase drsnější, což s prasklým ráfkem nechci po tmě riskovat, i když zatím drží dobře. A poprvé se v Izraeli těším, až se v lehoučkém péřáčku zachumlám a zahřeju.

Datum: Den 8. Průměrná rychlost: 13.4 km/h
Vzdálenost: 172 km Nastoupáno: 2342 m

3 hodiny spánku a já s rozedněním sedám na kolo. Ještě to nepálí, tak jedu oblečen tak, jak jsem se včera nastrojil. Nakrčník na noze a trenky na hlavě ve sjezdu krásně hřejou. Už je líp. Sjedu do kráteru a peláším do jeho středu. Už je to téměř po rovině a je tu rovná cesta do kempu. To je nádhera. Kemp s vodou uvnitř obrovského kráteru. Když se podívám na stěny kolem, už chápu, že jsem čelovkou nikam nedosvítil. Dám si tu snídani dovezenou z židovské benzínky a doplním vodu. Už se udělalo i teplo, tak se odstrojím a nasazuji naopak mokrý nákrčník na hlavu. Po tom, co jsem vzdal odpolední spaní, je to perfektní způsob, jak se uchránit úpalu. Sice to stojí trochu vody, ale vypít jí stejně tolik nedokážu a zvenku poslouží k udržení nížší teploty taky dobře.

Pouště jsou tu trochu jiné než severněji. Je vidět, že už tu občas i prší, protože jsou tu koryta mnohem rozlehlejší a hlavně plná suchých bodláků. Národní trail tu vede už v podstatě výhradně korytem řeky, místy je hezky udržovaný jako značený singletrack, místy jedu jen podle čáry, nebo si spíše vybírám podle povrchu, aby se alespoň trochu dalo jet. Občas se jet nedá, tak jdu pěšky. Bodlákům se snažím vyhýbat, protože jsou hodně ostré a dokážou rozebrat i dobrou bezdušovou pneumatiku. A já jsem o trochu mlíka přišel hned první den, tak bych nechtěl zjišťovat, kolik mi ho ještě zbylo. A nandat duši tu skoro nemá cenu, tu píchnete dřív, než se jednou otočí dokola. Prostě je lepší obětovat trochu času a jet vyrovnaněji, úsporněji a těm zákeřným bodlákům se co nejvíce vyhýbat. V jednom místě vedla trasa kolem vesnice na dálnici a z dálky bylo vidět i restaurace. Už několik dní jsem neměl normální jídlo. Furt jen sladkosti, bagety a sandwiche. Zajel jsem si asi kilometr a k obědu si představoval něco luxusního. Navíc jsem taky potřeboval nabít čelovku, v noci jsem jí dal dost na frak a dnes tomu nebude jinak. Jenže tady mi zas nabídli jen sandwich. Chtěl jsem vyžebrat alespoň omeletu nebo něco teplého. Jo tak to mi prý udělají šakšuku. Mňam, to si nechám líbit. Tu nám udělal Mohamed, když jsme přiletěli do Tel Avivu. Zeleninové jakoby lečo, ale mnohem pikantnější ale ne ostré. A vejde tam není rozmíchané, ale sázené. Udělali mi takovou radost, že jsem si k tomu dal i místní pivo s liškou. Taky zajímavá záležitost.

V poušti čas ubíhá trochu jinak. Jedu jedu, přijde mi, že mi to jde, a už je večer. Dorazil jsem do Paranu. To je kibutz, oplocená izraelská vesnice, kde podle definice hospodaří v kolektivním vlastnictví. Mívají svá pravidla a někdy není možné se mimo určené hodiny dostat dovnitř. Za to ale uvnitř naleznete veškerou občanskou vybavenost. Znamená to, že tu mají normální obchod, který jsem nepotkal od Aradu. Jdu si nakoupit. Hlavně sladkosti a něco k večeři. Dnes už toho moc neujedu a zítra jedu na cíl. Poslední den jezdívám už je na sladkosti, abych se nezdržoval a dodali mi dost rychlé energie. Spravit žaludek si pak můžu v cíli, když se zadaří. Po důkladně promyšleném nákupu mě ještě v obchodě odchytne starší chlapík. Prý jestli jedu HLC, že nás sleduje na netu. Ze začátku jsem to vůbec nechápal, jak mě tu našel. Ale po tom, co mi vyprávěl, jak pomohl Štěpánovi a Marglovi, už jsem chápal. V tomhle obchodě se zastaví každý závodník a není těžké na první pohled poznat někoho, kdo už jede týden přes celý Izrael. Pozval mě k sobě domů. Sice jsem se nechtěl zbytečně zdržovat, ale už jsem byl stejně rozhodnutý, že Margla honit nebudu, Venca tou dobou skoro dojížděl do cíle a Štěpán s Hanochem už tam dávno byli. A za mnou už se žádná stíhačka neděla. Ten člověk ale vypadal velmi zajímavě. Věděl toho o HLC, o poušti a o kolech opravdu hodně a fandil hlavně Čechům, ne Hanochovi, což byl letošní vítěz a jediný Izraelec, který dojel do cíle. Velmi mile mě doma přivítal, dal mi ochutnat nejlepší datle ze svého zemědělství a dokonce mi i nabízel nové pláště. Štěpán si u něj prý taky obul pořádné, po tom, co jeho šlupky nevydržely poušť. Mě se pláště zdály dobré, tak jsem alespoň poprosil, aby mi doplnil mlíko a vylepšil tlaky. Taky jsem dostal dobrou radu, že teď vede cesta kolem hranic s Jordánskem, tak tam ať rozhodně nespím. Jestli chci spát, můžu u něj, nebo až za 50 km, až podjedu dálnici pryč od hranic. Všechno jsem si vyslechl, poděkoval a pokračoval dál.

Hned, jak jsem se po prašné cestě přiblížil k hranici, začlo mi kolo ucházet. Zastavil jsem, díru zacpalo mlíko samo. Jedu pět minut a zase. Plášť byl malinko prořízlý, mlíko vždycky díru trochu zacpalo a po chvíli se zase rozšklebila. Váhal jsem, ale nakonec jsem do řezné rány nacpal knot. Bál jsem se, aby se neroztrhla víc, ale zabralo to. Než jsem defekt vyřešil, už si mě našel reflektor. Sice z dálky, aby bylo znát, že svítí přímo na mě. Dokonce jsem slyšel i výstřely. Nevím, jesti to byla moje paranoia, ale měl jsem pocit, že mě někdo vyhání. Ačkoli už se mi chtělo spát, musel jsem pokračovat. Oči se mi zavíraly a chvílemi jsem se přistihl, jak jedu ve spánku. Zastavil jsem na čůrání a dáchnul si pár minut ve stoje opřen o řídítka. Zase reflektor a zase střelba. No, raději vypadnu. Jakmile jsem podjel dálnici, začala se trasa zvedat do kopce. Dneska stačilo. Taky si nechám něco na zítra.

Datum: Den 9. Průměrná rychlost: 14.2 km/h
Vzdálenost: 145 km Nastoupáno: 1867 m

Poslední den už jsem si opravdu užíval. Jako pravý pouštní turista jsem si poléval nákrčník na hlavě, cpal se sladkostmi a makal do cíle. Terén vedl hodně do kopce, ze začátku dokonce po přírodních schodech vytesaných do skály. V kibutzu Neot Smadar jsem se stavil jen pro vodu a byl jsem vybaven až do cíle. Teď už nemusím nikde zastavit. Sjezdy hodně šetřím a ani výjezdy nijak nehrotím, spíš si užívám zase trochu jinou poušť, tentokrát hodně hornatou a se skvělými singletraily. Kolem Mt. Berekh jsme vystoupali zase přes 800 m n.m. Poslední pořádný kopec. Teď už to bude jen sjezd k moři. Čeká mě ještě park Timna, který je známý svou červenou horninou plnou drahých přísad. Mě spíš znechutily všudypřítomné výsypky a umělá oáza. Co mě spíš potěšilo byl Margl, který se zastavil v místní restauraci. Prý kouká na tracker, že jsem dvě hodiny za ním a podle jeho propočtů nestinu dojet do restaurace do čtyř, kdy zavírají, tak mi objednal a nechal mi jídlo na terase. Jestli mě chtěl jen zdržet, nebo mu šlo o to, abych nedojel do cíle hladový, už se asi nedozvím, ale falafel se salátem jsem si dal rád. Posledních 30 kilometrů mírně z kopce až na jih Izraele do Eilatu k Rudému moři bylo úděsných, ale rozhodně to nezkazilo krásné zážitky.

V cíli na mě nečekal nikdo. Snad jsem nebyl tak špatný, aby byl už cíl zabalen. Žádný tu nebyl. Cíl byla pláž u Rudého moře. Zadostiučinění se dostavilo. Sedl jsem si do písku a užíval si svého pátého místa v tomto nádherném závodě, opravdu bez podpory. Po chvilce rozjímání jsem se poohlédl po sprše na pláži, kde bych tak sehnal něco dobrého na zub a hlavně k pití a taky bych si rád někde pohodlně sedl. V tom mě oslovili dva bikeři, nebo bikepackeři, nebo prostě lidi na kole. Nebyli to totiž závodníci, spíš v civilu, ale kola měli naložená opravdu na těžko. O nich by stálo za to napsat celou další kapitolu. Mladý pár, on Němec, ona běloška z Namibie, se rozhodli dojet na kolech z Německa do Namibie. Přes celou Evropu, kus Asie a skoro celou afriku. Na jedné benzínce se potkali se Štěpánem a měli radost, že je někdo větší magor, než oni. Po několika měsících na kole už si zvykli, že jsou středem pozornosti, kamkoli přijdou, a teď tu byl někdo, kdo si jich ani nevšiml a budil ještě větší pozornost. Tak čekali v cíli i na mě, aby mi pogratulovali a uvařili něco dobrého. Prý se na své cestě setkávají s velkou laskavostí a nyní, když vidí, v jakém stavu přijíždíme do cíle, by nám tu laskavost předali. Skormě vytáhli rendlík s rýží a zeleninou uvařené na vařiči. Zajásal jsem. Svěřil jsem se, že už týden sháním teplé jídlo, ke kterému by byla jiná příloha než pečivo. Úžasné. Kecáme a kecáme a ze tmy se vynoří Margl s plnou igelitkou chlazených plechovek. Dojel do cíle dvě hodiny přede mnou a nestihl ani zajet pro pivo. Teď to se mnou musí řádně oslavit, byla to opravdu krásná cesta. Venca a Štěpán nepřijedou. Už spí v obřím mořském akváriu, protože jeho manager fandí také HLC a nabídl nám nocleh. No tak to je paráda. Přemístíme se tam, do zavřeného areálu nás pustí noční hlídačč a nějaký chlápek v parádních hadrech nás uvede mezi akvária plná rybiček, žraloků a rejnoků. Venca už spí, byl prý hodně vyndanej, Štěpán s námi kecá, než si dám sprchu a vytuhnu taky.

Druhý den jsem solidně rozbitej, celej oteklej a sotva se hýbu. Ale přesuneme se z akvária na snídani, probíráme krásy Izraele a plánujeme, co s načatou dovolenou. Na trase je zdá se ještě jeden Čech a Švýcar. Ostatní zabalili buď v půlce nebo v průběhu, nebo si to krátili. Po cestě i v cíli jsme vlastně potkali pár zkracovačů, kteří byli na startu, ale nevydrželi drsnou trasu, tak si to někde sjeli po silnici napřímo a chtěli se podívat na ty Čechy, kteří letos vydrtili ostatní národy i místní v počtu lidí v cíli. Byla to opravdu rarita. O to větší, že jsme se mezi sebou moc nesmluvili. Nakoupili jsme si pivka, čisté ponožky a plážové kraťasy. Do cíle nám nikdo věci nepřivezl, tak jsme si museli nakoupit. A nakoupíno jsme měli už pěkně, když dorazil do cíle Robert Knebel, další v řadě Čechů, kteří úspěšně dokončili HLC. Za ním přijel ještě Švýcar Pascal Tay. A to bylo všechno. Tuto noc jsme přespali na pláži a na druhý den jsme se s Vencou přesunuli autobusem do Tel Avivu. Cestou jsme se stavili vykoupat v Mrtvém moři. Moc jsme si ho při závodě neužili, tak ještě trochu zábavy. V Tel Avivu jsme přespali i s Marglem a Štěpánem u Mohameda a druhý den se vydali metrem na letiště.

Kola řádně zabalena v krabici a na letišti asi dvě hodiny před odletem. Prý je to málo. Musí nás pořádně každého vyslechnout, prohlídnout naše věci i krabice s koly. Pohovor byl důkladný. Museli jsme podrobně vyložit, každý zvlášť, co jsme v Izraeli dělali, s kým jsme se potkali a u koho spali. Pak kontrolovali, jestli odpovídáme stejně. Velkou radost z nás neměli, ale do letadla nás na poslední chvíli pustili. Jen kola prý pošlou dalším. Hlavně, že jsme doma. A kola po třech dnech přijela taky. Sice přebalená a samozřejmě nedostatečně ošetřena, fíky shnilé, ale to byla nízká daň za tak skvělou dovolenou.

Mgr. Karel Fišer | Svatba | Programování | Počítače | Kolo | Kontakt