Karel Fišer

Loudání nejen českou krajinou 2020

Počtvrté. Loni jsem celý závod používal nepovinně aplikaci MapCatch, což mi zajistilo start na letošní ročník. Tak to bylo snadné. MapCatch je letos povinný, takže jsem si ho alespoň pořádně vyzkoušel. Je to aplikace, která hlídá, jestli jsme projeli celou trasu, provádí záznam a online přenos na server, který umožňuje online sledování. Dává nám spoustu informací o pozici na trase, časovou ztrátu mezi závodníky, jak se vybíjí telefon, je možné skrze chat v aplikaci i posílat a číst zprávy. To nejdůležitější - trasa - je ovšem závodníkům v aplikaci skryta. Ta je dána pouze papírovými mapami, které obdržíme až před startem. GPS používat lze, vidíme na mapě v mobilu kde přesně jsme, ale nevidíme, kudy máme jet. Je třeba se dobře orientovat v mapníku a pokud zjistím, že jsem mimo, musím se na trasu vrátit, kde jsem sjel.

Kvůli covidu byl start Loudání 2020 o dva týdny odložen. Jinak jsme ustupující pandemii nepocítili. Na své naddimenzované celopérko Scott Spark jsem do vyzkoušených zavazadel od Ace pac sbalil na můj vkus docela dost věcí. Vzhledem k předpovědi počasí jsem se radši vybavil. Hlásí déšť. Hodně deště. Na start jsem jel vlakem z Prahy do Rokycan a na kole do Kamenného Újezdu už jen pár kiláčků. Loudalové už se začínají hromadit v restauraci, cpu do sebe jídlo pod tlakem, abych stihl do ostrého startu ještě vytrávit. Loudání 2020 může začít. Ve 22 hodin start. Čeká nás 660 km, 16000 výškových metrů a spousta bikepackingové zábavy.

Kolo na startu
Celkově ujeto: 710 km Celkově nastoupáno: 16234 m
Průměrná vzdálenost: 236.67 km/den Průměrně nastoupáno: 5411 m/den
Maximální vzdálenost: 317 km/den Průměrná rychlost: 12.83 km/h
Celou trasu jsem ujel za 3 dny, 2 h a pár minut, bez defektu, bez většího pádu. Letošní ročník byl kratší, rychlejší a technické vychytávky tvořily hlavně rozbahněné cesty na vrcholy Českého středohoří.
Datum: Noc a den 1. Průměrná rychlost: 14.5 km/h
Vzdálenost: 317 km Nastoupáno: 6899 m
Na startu jsem byl dost natěšený, ale věděl jsem, že se musím hned ze začátku krotit, abych se zas neuhnal. Netlačil jsem se teda moc dopředu a spíš jsem se snažil pomalu dýchat a kvalitně vyjíždět kopce. Jakmile byl kopec dolů, tak si udělat trochu prostor, protože už jsem si zvykl, že dolů jezdívám trochu rychleji, než ostatní. A hlavně dobře mapovat. To je potmě obvzlášť těžké. Mezi houfem na startu jsem samozřejmě pozoroval známé tváře a za známými zadky jsem se snažil držet. Mohy, Jirka a Karel Andrle, Aleš Zavoral, Margl, Mavit, Robert Dobrý, Semík. Samá zvučná jména a já mezi nimi. Ukázalo se, že nikdo nevystřelil příliš dopředu, jak to bývá, ale rychle se čelo ustálilo na rychlou šestici, která celkem držela pohromadě. To mi udělalo obrovskou radost. Já jsem sotva držel, ale občas jsem i tahal. Bylo vidět, že někteří jedou na půl plynu a stíhají i pokecat. Semík, Margl, Robert Dobrý a Ivo Rybář, a hlavně Martin Vít zvaný Mavit. Ten mi přišel letos jako jasný kandidát na vítěze, když nepřijel Štěpán Stránský. Navíc tu byl doma a při pohledu do mapy přesně věděl, kudy pojedem. A místo, aby se Mavit na startu utrhl a s výhodou místního znalce terénu nám ujel, tak nás vede nocí kolem Plzně, vykládá příhody a užívá si naší společnost. Celá skupina na čele jela jako jeden muž až do rozednění. Já už jsem místy začal ztrácet, hlavně když jsme hledali vhodnou cestu přes Úterský potok. Několikrát se muselo brodit a já jsem raději hledal mostek. Už jsem myslel, že kluky nechám ujet, ale v tom jsem si všiml zelené turistické značky, po které jsme měli pokračovat vpravo od potoka a oni už za brodem pokračují po cestě vlevo. Ještě jednou jsem se přesvědčil, že po skále nahoru je správná cesta, zakřičel na ně, viděl jsem, jak čelovky zastavily a když se zorientovali v mapě, opět se vrací brodem zpět. Na nic jsem nečekal a upaloval po zelené napřed. První. Ne na dlouho. Terén brutální, sotva se tam dalo tlačit kolo. Zase jsme se sjeli a bylo vidět, že i ostatní už toho mají dost. Začalo svítat. Nová energie do závodu. Teď zase chvílemi ztrácel Margl, měl technické problémy s pohonem, ale vždycky nás dojel.

Svetlo, teplo, pohoda.

S nástupem povinného použití aplikace MapCatch, která odbourala trackery, se odbouraly i povinné sms z trati. Ale ne úplně, povinné je poslat zprávu v aplikaci z konkrétního bodu na trase. Tohle byla zřícenina hradu Falkenštejn. Klasická zajebávka, kdy musí závodník opustit přímý směr trasy a udělat si zacházku na více či méně zajímavé místo. Tohle bylo zajímavé hlavně tím, že bylo na kopci, který se nedal vyjet a ani pořádně sjet kvůli pokáceným stromkům. Trochu zákeřné bylo, že o zajebávce nebyla žádná zmínka na pravé straně mapy v popisu trasy, takže jsme si museli všimnout podle žlutých teček vyznačujících trasu. My jsme si všimli, někteří po nás ne. Ti pak dostanou časovou penalizaci. Ale než jsme se vrátili na trasu, nikdo nepřijel. To máme celkem solidní náskok. Pokračujem a cesta pěkně ubíhá. Počasí bylo zatím shovívavé, což se ale podle předpovědi mělo brzo změnit. Do Toužimi jsme dorazili v čase snídaně. Já jsem měl zásob ze startu ještě dost, tak jsem pokračoval dál. Ostatní se zastavili v místní pekárně. Začalo pršet, tak jsem se přioblíkl, najedl a frčel dál. Nehrotil jsem to, věděl jsem, že mě brzy někdo dojede, spíš jsem se sunul kupředu a šetřil síly, abych pak stíhal aspoň chvíli udržet krok. No jasně. Margl s Mavitem zanechali ostatní tři v pekárně a vydali se do deště rychle za mnou. Prý si tam objednávají vajíčka, zatímco svoje vejce ukazují při převlíkání nezletilým slečnám u vedlejšího stolu. Pršelo už fakt dost, když jsme začali stoupat na Andělskou horu, kde bylo povinností vystoupat až na zříceninu hradu (717). Nikdo nechtěl jet sám, ikdyž síly jsme měli asi všichni tři dost.

10:09 Chcije a chcije. Moral zatim hodne vysoko, takze jedem.

Tak hezky jsme se podporovali, že když Mavit píchnul, Margl se šel vysrat, a já jsem mu šel pomoct defekt vyřešit, aby nemoknul zbytečně dlouho a neprochladl. Nakonec pumpoval i Margl a v rekordním čase jsme pokračovali zase společně. Mavit nám vyprávěl, jak se mu těsně před závodem rozbil ráfek a že už nesehnal adekvátní, tak musel vzít starý, na kterém zase nefungují bezduše. Cesta vedla pěknou krajinou až nás přivedla i s malým zablouděním u vojenského prostoru na malebnou rozhlednu Bučina (582), kde byla taková mlha, že by ani Rákosníček nic neviděl. Následoval technický rozbahněný sjezd do Kyselky, kde jsme s velkým překvapením byli přivítáni v místní restauraci. Nadělali jsme jim tam našimi zabahněnými zadky solidně, ale přesto nám nosili na stůl, co jsme si zamanuli. Samozřejmě nás tam dojeli i Semík, Robert a Ivo. Když jsme odjížděli, ukázal se i Tomáš Navrátil, druhý muž loňského loudání. Ten za to umí taky pěkně vzít. Ale teď jedu na čele já s Marglem a Mavitem. Po pěti kilometrech Mavit zjišťuje, že nechal svou vymazlenou powerbanku na nabíječce v restauraci. Bez toho není možné pokračovat. Mobil musí být stále online a na GPS kvůli sledování. Dovolat se někomu za námi se nedaří, tak Mavitovi nezbývá, než se vrátit. Je pěkně naštvaný. Nedivím se mu. Tak pokračujem s Marglem sami. On ale furt něco řeší. Oblečení, mobil, kabel, vlhko, nenabíjí. Tak jedu sám. Kolem Ohře to byl fofr. Začínáme stoupat do Krušek. Zajebávka na zříceninu hradu Himlštejn a vrchol Nebesa (638), zjišťuju, že Semík, Robert a Ivo jsou mi v patách. Nejvyšší bod trasy těsně nad 1000 m n. m. kolem vrcholu Meluzína, Margl mě dojel, nabulíkoval mi, že se mu vůbec nejede dobře a v prudkém stoupání po asfaltu mi brutálně ujel. Stejně tak ti tři o chvilku později. Sjezd do Pernštejnu, pivko jsem si nedal a snažím se šlapat přes Údolíčko na Mědník. Brutální stoupání, často tlačím. Dojíždí mě Daniel Götz zvaný Gdeny. Mavit o něm cestou vyprávěl. Nadějný hubený mladík, který ale jezdí maratony výkonnostně na profi úrovni. Martinův kolega ze stáje Radyně bike a asi i vysněný následník. A když o někom Mavit řekne, že si myslí, že by ho mohl pěkně prohnat, asi to bude velkej borec. Taky že byl. Trochu jsme pokecali, teda spíš on, v sedle, a já se snažil mu pěšky mlčky stačit. Nestačil. Na vrchol mi naložil několik minut, tam jsem ho ještě potkal, jak odesílá povinnou zprávu a svačí, dolů už jsme jeli každý sám.

17:46 Prositej jak deka, ale jedu.

Krušky jsou krásné, ale počasí pod psa. Furt prší, je trochu zima. Semík, Robert a Ivo se uchýlili k teplému noclehu. Na můj vkus teda velmi brzo, ale kdo ví, jak to plánují. Dojel jsem je v osm večer v Kryštofových Hamrech. Dávali si solidní večeři a lákali mě na pokoj. No pravda, že to bylo už po 270 km a 22 hodinách jízdy. Ale já jsem věděl, že den ještě nekončí. Nabral jsem vodu, ochutnal knedlíky a mastil dál. Kluky už jsem po zbytek závodu neviděl. Byli velmi rychlí, ale nevydrželi v tom marastu jet moc dlouho v kuse. Zato Mavit, jezdit rychle a dlouho, to je jeho doména. Před vodní nádrží Přísečnice už mě měl. Už byl vyklidněný, powerbanku našel a jel si to svoje. Však ono je ještě času dost. Ploužili jsme se po signálkách kolem hranic až do Hory Svatého Šebestiána. Tuhle osadu u hlavního tahu na Německo znám moc dobře ze závodu 1000 mil. Je tam na trase nonstop benzínka, kde se vždycky dám parádně dokupy. I teď se nám to náramně hodí. Sice nejedem přímo kolem té mojí oblíbené, ale vezmem za vděk i jinou. Hlavně, že tam bude co jíst. Mavit už si vysnil klobásku a kdo ví, co ještě. Jenže když jsme vlezli dovnitř a uviděli Margla, jak si nacpává břich a dává se dohromady, Mavit nelenil, vzal bagetu a mazal dál. Já jsem se teda potřeboval trochu zotavit, tak jsem klidně Margla nechal ujet. Takže pokračuju do noci jako třetí. Gdenymu totiž přišlo, že 290 km na první den už stačí, a šel z prvního místa spát. Nováček. On to bere trochu jinak. Já jsem ještě pokračoval asi do jedenácti a taky jsem to zabalil. Hustě pršelo a už mi byla i trochu zima. Ale hlavně jsem věděl, že zítra mě toho čeká ještě dost. Ustlal jsem si v dřevěné autobusové zastávce. Vybalil jsem na lavičku všechno své mokré oblečení, tenoučkou alumatku a luxusní péřáček Minimis od Sira Josepha.

Datum: Den 2. Průměrná rychlost: 11.4 km/h
Vzdálenost: 195 km Nastoupáno: 5508 m

3,5 hodiny spánku úplně stačilo. Pršelo už míň, než když jsem šel spát, ale pořád dost. K mému velkému překvapení dřevěná lavička vytáhla vodu z mého oblečení a to bylo pod alumatkou skoro suché a teplé. Výborná finta. Hned se mi lépe vstávalo. I pohled do MapCatche mě celkem potěšil, protože přede mnou stále jen Mavit a Margl. Gdeny stále spí v Hoře Sv. Šebestiána a ostatní jsou ještě daleko za ním.

04:00 Luxusni spanek 3 h. Vsechno slape jak ma.

Jede se mi dobře, ale několikrát blbě bloudím. Většinou si nevšimnu, že bych měl odbočit, a musím se vracet.

10:35 Konecne zacly nejaky kopce.

Ale několik slepých odboček je v plánu. Výšlap na vysílač Jedlová (853), zřicenina Starý Žeberk, kde potkávám při cestě zpátky Gdenyho, zámek Jezeří, kde opět potkávám Gdenyho, který si stěžuje, že nechce jet sám, ale chce se na chvíli zastavit na svačinu na vyhlídce na povrchové doly a udělat pár fotek. Já jím za jízdy, jsem pomalejší, určitě mě časem doženeš. Nějakou chvilku to trvalo, ale vzhledem k tomu, že jsem zase dvakrát přejel odbočku, mě fakt brzy měl. No ale hlavně kvůli tomu, že do kopce mu to fakt neskutečně jelo. Ale na kopci si vždycky něco rád zakousl a počkal na mě. Ve sjezdu to byl dobrý parťák, co určuje ostré tempo, do kopce jsem mu vůbec nestačil a po rovině jsem občas i tahal. Šlo nám to spolu docela dobře. Výšlap na Jeřabinu (788), dolů vodní nádrž Janov, zas nahoru na Klíny, dolů překročit Bílý potok, nahoru Meziboří a Loučná (956), kolem Flájí a na oběd na Moldavu. Parádně se s Gdenym povídá i jede. On je navíc výkonnější, takže mi nic jiného nezbývá. A jsem rád, že mám s kým v tom dešti pokecat. Krušné hory jsme překonali posledním vrcholem Komáří hůrka (809) a poslední vesnicí Adolfov.

15:30 Trochu mokro, ale frci to. Krusky za nama, tesim se, co bude dal.

Následovala dlouhá cesta do Ústí nad Labem, kde jsme se moc zdržovat nechtěli. Už jsme byli dost vyjetí, hlavně teda Gdeny. Mluvili jsme o stavech vyjetosti, kdy přichází halucinace a blouznění a pomalu jsme se jim přibližovali. Žačalo České Středohoří. Vyhaslé sopky jsou opravdu krásná věc, když se na ně díváte z dálky. Když se na ně snažíte vyjet, nebo je sjíždíte, je to super trénink techniky. Teda za sucha. Když se během Loudání snažíte s báglem vyškrábat v bahně nahoru, a pak to po prdeli jedete dolů, je to prostě prdel. A tak jsme to i brali. Vysoký Ostrý (587), Trpasličí kameny (674), v Čeřeništi studánka a vyžebranej rohlík, cestou dolů jsem si málem urazil o kládu, co čuměla do trailu, prst. Gdeny, zastav, narazil jsem si prst, nevím, jestli to nemám zlomený. Gdeny: Vo tu kládu? Taky jsem jí štrejchnul. No naštěstí cajk, takže stoupáme. Varhošť (639). Cestou nahoru už mi Gdeny ujel. Bál se, že nestihne v Litoměřicích nakoupit. Byl tam asi o dvacet minut dřív než já a stihl jen tak tak večerku na trase. Volá mi, že ukecal vietnamce, aby na mě počkal, ať se tam určitě pro večeři stavím. Odkejval jsem mu to, ale když jsem dorazil, bylo zavřeno. Nevadí, zajel jsem si trochu z trasy na benzínku a dal jsem si do trumpety tam. Byl jsem už dost mimo, ale chtěl jsem pokračovat ještě dlouho. Věděl jsem, že Gdeny půjde brzy spát a nastává moje chvíle. Jediná možnost, kdy mu můžu ujet je, když spí. Dal jsem si trochu na čas a mírně jsem se zotavil. Než jsem se rozjel, tak to chvíli trvalo, ale pak to šlo dobře. Z Litoměřic bylo dlouhé stoupání až na Křížový vrch (590). V přístřešku spal Gdeny. Šel jsem opatrně, kolo ve vzduchu, aby necvakalo. Paráda. Sjezd jak víno, ale brzy přišel asfalt. Hustý déšť, zima, únava moc ne, ale věděl jsem, že přijde. Všechno se nasčítalo a já jsem jel neúměrně pomalu. Raději zalehnu na pár hodin a pak pojedu rychleji. Opět dřevěná zastávka busu. Sice malá, ale postačí.

Datum: Den 3. Průměrná rychlost: 12.1 km/h
Vzdálenost: 198 km Nastoupáno: 3827 m

Dvě hodiny ležení, venku furt prší, nechce se mi. Koukám na MapCatch. Mavit a Margl už jsou hodně daleko. Asi moc nespali. Gdeny furt spí na Křížovém vrchu, ale Aleš Zavoral s Mohym asi nespali vůbec. Už předjeli Gdenyho a jsou asi hodinu za mnou. No, jestli se nebudou tak ploužit jako já, tak mě dojedou i dřív. To mě perfektně probralo. Oblíkat jsem se moc nemusel, spal jsem téměř oblečen. Hodil jsem do sebe něco k snědku, sbalil spacák, alumatku si omotal kolem těla pod bundou a vyjel do deště. Rychlý sjezd po asfaltu a zase ty sopky. Panna (593), Kalich (536), alumatka zahřála, můžu jí v klidu sundat. Aleš s Mohym v uctivé vzdálenosti, ale blíží se Gdeny. Tomu neujedu, to je jasné.

04:45 Vyspanej do ruzova. Uz by mohlo prestat prset.

Litýš (486), začalo se rozednívat. V Trnobranech mě potěšila samoobslužná občerstvovací stanice. Nenápadně vypadající přívěsný vozík za auto s nápisem Loudání. V něm pod plachtou ukryta voda, tatranky, basa piv a ještě nějaké další drobnosti. Když už tu mají tak zkurvený kopce, mají k tomu aspoň i dobré srdce. Tatranka snědena, voda doplněna, jdu do Sedla (726). To je parádní dvojsopka, pěkně příkrá. Nikdy jsem tam nebyl, tak jsem nevěděl, do čeho jdu. Ale kopec nahoru byl táhlý, za chvíli se kvůli terénu nedal šlapat, a bylo vidět, že jen tak neskončí. V klídku jsem si tlačil a uvědomil jsem si, že od startu se honím, jedu, jím, nebo spím, a vůbec nemám čas si chvíli popřemýšlet. A já jsem jel na letošní Loudání rozmyslet jednu velmi důležitou věc. Doma na mě čeká přítelkyně, fandí mi, podporuje mě, a já nevím, jestli by na mě nebyla ještě hrdější, kdyby nosila i moje jméno. Jak jsem si na ní vzpomněl a představil si její přednosti, vlítly mi do očí slzy. Brečel jsem jak malé děcko, ale nechtěl jsem se úplně zhroutit, tak jsem tlačil dál, a aby mě to úplně nesežralo, brečel jsem nahlas a užíval si ten psychický rozvrat. Opravdu mi strašně chybí. Chtěl bych být najednou s ní a vykládat, co všechno prožívám, když s ní nejsem. Pět minut stačilo a je rozhodnuto. Až se vrátím, požádám jí o ruku. Dobré ranko, ozvalo se za mnou. Trochu se studem jsem se otočil a vysmátý vyhajaný Gdeny tlačí o jednu serpentýnu pozadu. Prý nic neslyšel, tak dobrý. Měl taky dobrý zážitek. Spal mnohem déle než já a vzbudili ho ještě po tmě Aleš s Mohym. To ho nakoplo, tak je hned předjel a teď je rád, že má zas s kým jet. Teda tlačit. Kopec je to fakt brutální. Začínají skály a v mokru to docela klouže. Nahoře jsme si užili pár feratových překážek s kolem na rameni, některé byli dokonce i jištěné řetězem. Už jsem se těšil na sjezd, ale terén se dost změnil. Cestou dolů bylo kluzké bahno, ani jít se nedalo. Dvakrát, třikrát jsme si oba sjeli po prdeli, zabahněný, ale dole a celí. Po Sedle se cesta trochu zklidnila, pár hodin to frčelo, svačina v Úštěku, dokonce ustával i déšť. A zas to přišlo. Ronov (552). S kolem až nahoru, občas neprostupné skály, že jsem musel nést kolo nad hlavou. A zpátky tou samou cestou. Nahoře spalo pár trempů. Dal jsem si k svačině tatranku a čekal na Gdenyho. Něco cestou nahoru řešil a nošení kola mu taky moc nechutnalo. Dvě slečny vykoukly ze spacáku a divili se, že jsem tam vylezl i s kolem. Prý jestli jsem tam nebyl náhodou i před třemi hodinami. Že si o mě bude někdo myslet, že jsem magor, protože jsem vytáhl kolo na Ronov, to jsem tak trochu čekal. Ale že si bude někdo myslet, že bych ho tam táhnul dvakrát za sebou? No nic. Valíme dál.

12:09 Konecne prestalo prset. Sedlo bylo krasny, Ronov uz min. Kolo zatim drzi, nohy skoro taky, hlava uz chce domu.

Kolem Holanských rybníků cesta zase pěkně utíkala a nám to s Gdenym celkem sedělo. Ani jsem neměl co řešit. Ujet jsem mu nemohl, na to už jsem neměl nohy, on mě zase ujet nechtěl, protože mu vyhovovala společnost. A zas tak pomalu jsem nejel. Cestou kolem Vlhoště jsme ale začali řešit, že nás zase dojíždějí Aleš s Mohym. Oni fakt ještě nespali a pěkně do toho dupou. Já jsem doufal, že jim ještě dojde, do cíle cesta dlouhá, ale nadruhou stranu vím, že oba jsou dost zkušení, aby byli schopni to fakt dát. Naším cílem bylo udržet odstup, aby se kluci utahali a někde vytuhli. Za Vlhoštěm jsme měli velkou poradu, převlíkání, svačina, odpočinek. Měli jsme toho plný brejle, potřebovali jsme taky odhadnout počasí a tak. Aleš s Mohym asi hodinu za námi a my jsme rozjeli odpočinutí a najedení pořádný kolotoč. Kokořínsko jsme projeli parádně. Hodně jsme si užili menší stoupání, tlačenky soutěskami i parádní technické sjezdy, které se konečně daly pořádně prasit i za mokra. Všudypřítomný pískovec drží krásně a bahno se opět objevilo až u Kokořína. Tam už bylo jasné, že jsme kluky nadobro setřásli. Dokonce jsme trochu dojeli i Margla, ale ambice ho dojet jsme fakt neměli. V Mělníku na benzínce jsme naposledy pořádně odpočinuli, ohlédli se za krásnou vyjížďkou a rozjeli se už jednodušším terénem do cíle.

19:45 V prubehu zavodu mam furt na neco chut. Nic jsem si nedopral a ted uz citim jen Slany.

Ještě jsem Gdenymu říkal, že jestli chce třetí místo jistě, musí mi aspoň hodinu naložit. Věděl, že úplně bez chyby nejel, ale to já taky ne. Penalizace ale můžou být zásadní. Gdeny už ale neměl morál závodit. Jeli jsme v klidu, občas na asfaltu zamakali, ale spíš jsme se snažili moc nebloudit. Opět tma, únava a cíl stále daleko. Trasa vedla po nějaké nové cyklostezce, která nebyla pořádně v mapě, pořád kličkovala a Gdeny pěkně nadával. Už ho to semlelo, přecijen není na tak dlouhé vypětí zvyklý. Nebral jsem si to osobně, ať si zanadává, když mu to umožní šlapat do cíle. Byl jsem rád za takového parťáka, který mě nenechal nikde jen kvůli tomu, že mi to do kopce tolik nejede.

00:36 Vyloudano. Tesim se domu.

Borci v cíli

V cíli jsme se pěkně sešli první čtyři borci. Silné historky, silný guláš a slabé pivo. Mavit vyprávěl, jak vysvětloval policii v Úštěku ve čtyři ráno, že není na kole opilý, ale vyjetý, Margl zas, jak si užil celé Loudání s hodinou a půl spánku, pořadatel Čépa přidal k dobru historku, že Mavit po dojetí do cíle omdlel, ale já jsem řešil největší dilema, jestli čekat na další závodníky, nebo jet domů za svou milou. Vzhledem k událostem ze včerejšího výstupu na Sedlo a vzhledem k tomu, že Mohy s Alešem to nejspíš zabalili a přijedou až ráno, jsem se rozhodl přesunout do Prahy. Po vlastní ose už by to pochopitelně nešlo, tak pro mě dojela přítelkyně autem. Řídit bych taky nemohl. Jednak bych se bál, že usnu za volantem, ale hlavně, všichni chodci a hlavně ti stojící na zastávkách u silnice, se nám vrhali pod kola. Jasně jsem viděl, jak chlapík maskovaný v roušce postává u cedule s jízdním řádem a číhá, až pojedem okolo, aby nám tam mohl skočit. Halucinace mě přešly až ve vaně, kde má přítelkyně zaháněla můj vlčí hlad všemožnými zákusky. No, není to partie na vdávání?

Mgr. Karel Fišer | Svatba | Programování | Počítače | Kolo | Kontakt