Sezóna 2024

Grybla, oblíbená lokalita mezi Kamenicí a Kamenným Přívozem v Posázaví plná přírodních rezervací a parků. Vyjel jsem z Prahy přes Jesenici po žluté do Radimovic přes Bartošky (487) a Svatou Annu na zelené mezi Strančicemi a Mnichovicemi. Po červené pak na jih se zajížďkou k lomu Chlum, u Kamenice se podívat na hrobku barona Ringhoffera a přes Těptín a Gryblu (514) až na Horní Požáry, kde se v lese skrývá vyhlídka na opuštěný lom. Sjel jsem až dolů do Prosečnice a po žluté jsem vystoupal Vlčí roklí zase zpět k Horním Požárům a na Kněží horu (488), odkud jsem se začal vracet domů po žluté přes Kostelec u Křížků do Nechánic, po červené do Psár a po žluté do Libně. Domů už klasicky cyklostezka přes Zlatníky. Snažil jsem se celou dobu držet vyšší tempo, což se mi až na bloudění na místech, která jsem chtěl trochu víc prozkoumat, povedlo.

Z Milovic. Od babičky z Milovic jsem jel už víckrát a pokaždé to bylo trochu jiné. Tam jedeme s rodinkou na návštěvu, kolo v autě. Z návštěvy uteču dřív a dám si pořádně do těla. Začal jsem celkem obyčejně po žluté přes Šibák (228) do Lysé, Přerov a po žluté po poli do Starého Vestce a Bříství. Stále na jih po cyklostezkách a polích, kde bylo ještě dost bláta, do Českého Brodu, odkud jsem pokračoval po červené stále na jih. Šemberské stezky byly bohužel ještě zavřené a NS Údolím Šembery pěkně bahnitá. Po žluté jsem se podíval na zříceninu hrádku Šember a po zelené a červené přes Vyžlovku a Jevany až do Černých Voděrad. Kolem Zvánovického potoka po zelené to byl parádní pojezd a zavzpomínal jsem na loňské Loudání. Pak ale po žluté do Struhařova a NS Krásné vyhlídky do Mnichovic. Podjel jsem dálnici, po červené do Horní Lomnice, po modré Brtnice, po žluté kolem Černého mlýna a po zelené přes Štiřín do Kostelce u Křížků. Abych jel oproti minule jinak, vydal jsem se po modré do Psár, červené do Horních Jirčan a po žluté přes Jesenici a Kunratice domů. Rychlost se mi daří držet poměrně vysoko i na dlouhé trati, i když kopců tentokrát bylo o dost míň. Za to víc bahna.

Traily Mayrau a Klíčava. Z Prahy jsem vyjel hned za rozbřesku, protože jsem měl v plánu velké věci. Vydal jsem se na východ klasicky přes Zbraslav po červené přes Radotín pod Kulivou horu (390), po modré ke Kalinovu mlýnu a po červené do Chýnice. Za Vysokým Újezdem jsem to zkusil trochu jinak přes Kolo (407) po lesní cestě, ale nebylo to nic moc. Z Loděnice zase klasika červená přes Nenačovice, Malé Kyšice až do Poteplí, odkud jsem po žluté a zelené přes Velkou Dobrou a Horu (407) dojel až do Kladna. Jirka Nagy si na setkání držitelů VKP zapomněl brýle, tak jsem mu je vezl do Kladna. On mi za to doplnil vodu, chvilku jsem odpočinul při povídání a snědl svačinu. Není času na zbyt, takže jsem pokračoval rychle z Kladna až na Hornický skanzen a podívat se na traily Mayrau. Jednoduché krátké traily tu vznikly z místní iniciativy na místě výsypky vedle dolů. Já jsem ale musel pokračovat zpět, samozřejmě ne tou samou cestou. Vracel jsem se přes Kamenné Žehrovice po modré, a po červené kolem VN Klíčava až do Zbečna. Křivoklátsko jsem projel po známých turistických stezkách do Zdic, po červené přes Málkov do Želkovic a po modré jsem si projel pěkný hřeben Housina (461) a pokračoval přes Vížinu až na Stožec (605). Přes to, že jsem už měl dvě nebo tři větší pauzy na svačinu, jsem cítil, že začínám být značně vyčerpaný. Kopce to byly výživné a terény taky. Zastavil jsem se tedy naposledy u studánky Bílý kámen, doplnil pomocí filtru vodu, dojedl poslední jídlo, které jsem vezl s sebou, a vyrazil po brdské červené hřebenovce a přes Cukrák (411) domů. Závěr trochu na morál, ale nakonec se jelo docela dobře. Třetí únorový výjezd s vysokou přidanou hodnotou do mého tréninkového ultramaratonského plánu. Dokončil jsem přípravu vrcholů VKP, poprvé vyzkoušel malý filtr na vodu, který plánuji používat při závodech, a hlavně strávil celý den v přírodě.

Vrchařská koruna pražská

Jako každý rok si naplánuji objet celou VKP hned první víkend, abych zkontroloval všechny vybrané vrcholy a rozvěsil cedulky. Letos se mi poloha vrcholů moc líbila, byly kolem Prahy rozděleny tak souměrně do kruhu. Žádný vrchol není moc daleko, tak mě překvapilo, když jsem je pospojoval, že vyšla trasa vysoko přes 300 km. Nedá se nic dělat. Úplně nejkratší a nejjednodušší trasu jsem nechtěl, zakomponoval jsem i hezké terénní úseky, ale většina byla po asfaltu.

Na první vrchol Záboří jsem jel celkem daleko, ale bylo to strategické. Byl hodně osamocen a zakomponovat ho jako vnitřní vrchol trasy by znamenalo jet delší vzdálenost po půlnoci. Takhle jsem vyrazil z domu po deváté hodině večer a půl hodiny před půlnocí jsem byl na Záboří připraven. Bylo celkem teplo, trochu sprchlo, ale nic hrozného. První noc má být teplá, tak jsem si vzal jen minimum věcí, a na druhou, podle předpovědi mnohem chladnější, mám připraveny další věci v práci v centru Prahy, kudy budu tak jako tak projíždět.

Ze Záboří, které je na severu, jsem vyrazil na západ, západní vrcholy jsem bral ty vzdálenější od Prahy směrem na jih a z brdského Jezírka jsem se vracel na sever do centra. Za Hladkou skálou v Černošicích na mě čekal kolega Viktor, který si koupil nové kolo a chtěl ho pořádně vyzkoušet. Aspoň budu mít společnost. Po noci, kdy mi byla trochu zima a zábly mě prsty u nohou, se udělalo konečně pořádné teplo, i Slunce vykouklo. Než jsme ale vyjeli na Vrtuli u Ořechu, začal foukat silný vítr, který přivál i déšť. Ale jen velmi krátký, nebral jsem si ani bundu. Než jsme se vyškrábali na Skalku nad Smíchovem, už bylo zase hezky.

Zastavili jsme se v práci na náměstí Míru, kde jsem měl připraveny další věci, jednak pro doplnění, a hlavně teplejší oblečení. Předpovědi se dost lišily, ale co bylo jasné, že se už odpoledne razantně ochladí. A kdyby do toho večer přišel vítr a déšť, musím být připraven. V práci jsem měl připravený i oběd, který jsem stihl sníst, než jsem si přebalil batoh a doplnil zásoby.

Dál jsme pokračovali stále ve dvou na východ. Z centra jsme vyjeli velmi rychle Vinohradskou a pokračovali na Panskou zahradu. Tam jsme potkali Adélu Šoltysovou, která taky jezdí VKP. Prohodili jsme pár slov a pokračovali dál přes Menhiry u Úval na Semickou hůru. V Českém Brodě jsem se rozloučil s Viktorem, který už toho měl dost a taky mu začínala být zima. Škoda, proti větru dobře tahal. Byl čerstvější a ještě plný sil. To mě při najetých 250 km už síly začaly opouštět. Ale měl jsem toho před sebou ještě hodně, a hlavně ty nejvyšší vrcholy. Krásnou horu, Neštětickou horu, Šemíkův skok a Kněží horu. Kromě té první jsem všechny šlapal pěšky. Ale dolů jsem si vždycky pěkný sjezd užil. Na jihu jsem měl i několik moc pěkných terénních vložek, jako například po zelené k Živohošťskému mostu.

S přibývajícími kilometry přibývala i únava. Zažil jsem několik zásadních nepozorností a pár mikrospánků. Jednou jsem se přistihl, když jsem zastavil a ve stoje nad kolem koukal do mapy v mobilu, že jsem dokonce na chvilku i tvrdě usnul. Do cíle bylo ještě hodně a nemělo smysl to odkládat. Musel jsem si na chvilku zdřímnout. Poprvé jsem zkusil zabrat na lavičce v závětří. Ale po sedmi minutách mě zima probudila natolik, že jsem musel pokračovat. Na chvilku to stačilo, ale u Konopiště jsem vycítil potřebu odpočinku znovu. Suché měkké listí v lese, kde vůbec nefouká je ideální. Lehl jsem si jen tak a na dvacet minut tvrdě usnul. Budíček a svištím odpočatý dál.

Mým posledním vrcholem byly Dobřejovické vodopády, což je spíš taková zajímavost, než vrchol nebo opravdový vodopád. Mám splněno a už zbývá se jen dostat domů. Na kole samozřejmě. Na nic nečekám a jedu domů, co to dá. Stihl jsem to těsně před šestou ranní, tedy přesně 30 hodin po vyjetí z prvního vrcholu.

Vrchařská koruna Krušných hor

Vrchařské koruny jezdím jako trénink na nonstop ultra maratony bez zajištění. Takže stejným způsobem - nonstop celou korunu najednou. Do Krušných hor jsem se moc těšil, ale žádný rok mi vrchařská koruna v této oblasti nevyšla. Letos mi vyšel víkend tak akorát 4 týdny před Loudáním, což je nejvyšší čas si pořádně naložit.

Původně jsem si myslel, že vyrazím z Prahy vlakem do Varů a pojedu na východ, ale kamarád jel zrovna do Litvínova, tak mě svezl autem. V sobotu v deset dopoledne tedy vyrážím z Litvínova podhůřím do Dubí a stoupám na první vrchol Loupežník. Víceméně po hřebeni jsem projel i další vrcholy až po Rozhlednu Málkov, která už je sama o sobě dost nízko, a ještě jsem od ní trochu klesnul. Kromě začátku nejnižší bod trasy 418 m n. m. Pak přišlo dlouhé stoupání, až na pár malých zoubků, přes Krušnohorské oko u Hory sv. Šebestiána (mimochodem doporučuju místní čerpací stanici Shell), přes Pomník Hanse Fladera a Mědník, až na Fichtelberg, nejvyšší vrchol letošní VKKH a zároveň nejvyšší bod mojí trasy, 1215 m n. m. Po 160 kilometrech finální stoupání už trochu zabolelo, ale vyjet se dal.

No a zbytek už byl jen z kopce ne? No, ne. Možná to bylo mým velkým nájezdem a únavou, ale zdálo se mi, že ke konci přišly ty nejprudší kopce. Nebyly možná až tak vysoké, ale svahy byly rozhodně příkřejší. Po zelené k vrcholu Otevřené dveře jsem si po ránu pěkně zatlačil, a ne jen tam.

Končil jsem na Pajndlu v neděli v devět ráno, tedy po luxusním sjezdu z něj v Nejdeku, kde jsem si užil vietnamskou snídani (tím se rozumí rohlík, slanina, sýr a kofola koupená u vietnamce). I když ne až tak docela, protože se mi nechtělo na vlak, dojel jsem na kole dalších 160 km do Prahy. Z prvního na poslední vrchol 250 km, 21,5 hodiny.

Z Karviné do Prahy. Na pořádný trénink už je před letošním Loudáním pozdě, takže jsem už nechtěl nic vyčerpávajícího. Ale naskytla se mi možnost jet z Karviné na kole, protože jsem dělal směrem tam řidiče. A protože vrchol sezóny mám letos až v srpnu, rozhodl jsem se tuto příležitost využít alespoň k dlouhému tréninku. A aby mě to nevyčerpalo tolik, zvolil jsem silniční trasu a jel jsem výjimečně na cyklokrosovém kole. Chtěl jsem obout i silniční pláště, což jsem ale těsně před startem přehodnotil, protože jsem měl doma jeden plášť dobrý a jeden nevalné kvality. Takže na předek přišel kvůli bezpečnosti cyklokrosový plášť 35C s jemným vzorkem a na zadek kvůli rychlosti pořádně nabouchaný silniční plášť 23C téměř bez vzorku. A trasa vedla téměř přímo, co nejméně kopců.

Z Karviné jsem tedy vyjel dopoledne po celkem hlavní cestě do Bohumína a k mému překvapení přejel hranice do Polska. Netrvalo ale dlouho a vrátil jsem se zpět do ČR a pokračoval po cyklostezkách a vedlejších cestách kolem Hlučína do Opavy. 60 km za 2 hodiny docela ujde. Akorát mě začínají brnět ruce i nohy. Místy ale začalo krápat a v dálce jsem viděl několikrát supercelu. To je takový hezký mrak, ze kterého prší provazy vody. Naštěstí se proháněly jen vlevo a vpravo. Přes cestu mi proběhl dřív, než jsem tam stihl dojet, takže za Bruntálem bylo už jen mokro a čistý vzduch. U Rýmařova jsem objížděl po slabších cestách Jeseníky. I tak jsem se dostal k 800 m n.m., což bylo zdaleka nejvýš po celé trase. Taky tu cesta občas vypadala spíš jako polňačka, nebo měla velmi špatný rozbitý asfalt, který se občas měnil ve volné kamení. Rychlost jsem tedy udržet nedokázal, ale aspoň jsem udržel kolo bez defektu.

Na horších asfaltech mě brnělo celé tělo od půlky zad až po špičky prstů na nohou. Zadek jsem vůbec necítil. V Šumperku jsem teda zajel na benzínku malinko odpočinout. Koupil jsem jen baterky do navigace, zbavil se brnění a pokračoval. Od Šumperka už to zase valilo. Projel jsem Ústí nad Orlicí a dorazil do Pardubic, kde jsem měl vyhlídnutou benzínku s obchodem a bistrem. Jenže nedodrželi otevírací dobu a já jsem nic nestihl. Drobné zásoby jsem měl, ale chtěl jsem si trochu odpočinout, dát teplé jídlo a doplnit vodu. Nic z toho se neuskutečnilo a mě už se nechtělo zajíždět mimo trasu. Risknu tedy další možnost. Lázně Bohdaneč. Tam je několik restaurací a ještě není tak úplně pozdě. Jenže není tak úplně sezóna. Několik restaurací už zavírá, jinde by mi ještě nalili, ale nemají nic k jídlu. To je dost na prd. Spočinul jsem v bistru, které už také vypadalo zavřené, ale ještě tam dva chlapíci ukecávali obsluhu, aby jim udělala něco k jídlu. To se hodí. Přidal jsem se k nim a řekl, že chci k jídlu úplně cokoliv. Dostal jsem gyros s hranolkami a vodu jsem doplnil taky.

Najedl jsem se do syta, ale nepřejedl, abych mohl hned pořádně makat. To po pauze docela šlo a já jsem o půlnoci dorazil do Kolína, kde jsem měl vyhlídnutou nonstop benzínku pro doplnění zásob. Když jsem zastavil, byla mi docela zima a benzínka má otevřené jen okýnko. Teda vlastně teď ani to ne, protože paní prodavačka počítá kasu a dělá uzavírku stojanů. Navíc se mi chce kadit. Paní mě nechce pustit dovnitř na záchod, ale říká, ať ještě počkám. Pustím před sebe tedy lidi, kteří přijeli tankovat nebo pro pivo a jdu jako poslední už pěkně vymrzlý objednávat čaj a zásoby. Na benzínce už nikdo není a paní mi otevírá dveře. Prý z bezpečnostních důvodů nesmí nikoho v noci pouštět dovnitř a kdyby to ti místní viděli, tak by ji sežrali. Ale já prý nevypadám, že bych ji na kole přijel vyloupit, tak ať zapadnu na záchod a dělám jak potřebuju. Bomba. Dal jsem se pěkně v teple do pořádku, v klidu si sám nakoupil a vyjel ku Praze zase zčerstva. Po hlavní na Český Brod nebyl po půlnoci žádný provoz, takže to parádně svištělo a vedlejšími ulicemi přes Uhříněves a Průhonice jsem dorazil až domů v překvapivě přijatelném čase. Celkově do 17 hodin, ani ne příliš vyřízený.

Z Ráje. Tedy toho Českého. S rodinkou jsme si vyjeli autem do Českého ráje, sjeli jsme si Jizeru na raftu a odpoledne končili v Příšovicích. Kolo nachystané v autě, abych cestu domů využil k tréninku. Taky mě lákaly zdejší přírodní krásy. Jakmile jsem vyjel, začalo krápat a strašila velká bouřka. Velkým kapkám jsem na poslední chvíli ujel a při výjezdu po žluté na Kozlov už bylo sucho. Ráj jsem projel parádními turistickými pěšinami, z Velkého kola po žluté na kolem zříceniny Hynšta a po červené přes Srbsko až k hradu Kost.

Tam už mě bouřka doběhla. Hřmělo a hustě pršelo. Chvíli jsem se schoval pod převisem u hradu, najedl jsem se, ale když déšť trochu ustal a hřmění se vzdálilo, oblékl jsem se a vyjel jsem po žluté údolím Planánek. Je tam sice vjezd na kole zakázán, ale věřím, že především, aby cyklisté nepřekáželi chodcům. V tomhle počasí ale žádní chodci nos nevystrčí, tak jsem jel. Byla to nádhera, ale byl jsem od spodu úplně mokrej. Dolní Bousov, Domousnice, Jabkenice. Cestičky střídaly asfaltky a rychle to ubíhalo. Přišla noc, což mi moc nevadilo. Horší byl písek mezi půlkami nastříkaný od zadního kola. Přijel jsem do Milovic, kde jsem měl v příkopu schovanou lahev s vodou, abych ušetřil zastávku. Úsek jsem projel třikrát tam a zpátky a lahev jsem nenašel. Naštěstí mám záložní plán v podobě benzínky. Jídla jsem měl dost, ale potřeboval jsem vodu. Byla dokonce otevřená i myčka. Nakoukl jsem dovnitř a objevil krátkou hadici s kohoutkem. Paráda. Opláchl jsem si zadek, vypláchl kalhoty a nabral vodu i do bidonu. Jako novej jsem mazal na Prahu.

Lysá po žluté přes Šibák, červená přes Káraný, Lázně Toušeň, Zeleneč, z Běchovic po modré přes Přírodní park Říčanka, kolem hostivařské přehrady, přes Chodov domů. Po půlnoci jsem byl doma.