Sezóna 2024

Vrchařská koruna pražská

Jako každý rok si naplánuji objet celou VKP hned první víkend, abych zkontroloval všechny vybrané vrcholy a rozvěsil cedulky. Letos se mi poloha vrcholů moc líbila, byly kolem Prahy rozděleny tak souměrně do kruhu. Žádný vrchol není moc daleko, tak mě překvapilo, když jsem je pospojoval, že vyšla trasa vysoko přes 300 km. Nedá se nic dělat. Úplně nejkratší a nejjednodušší trasu jsem nechtěl, zakomponoval jsem i hezké terénní úseky, ale většina byla po asfaltu.

Na první vrchol Záboří jsem jel celkem daleko, ale bylo to strategické. Byl hodně osamocen a zakomponovat ho jako vnitřní vrchol trasy by znamenalo jet delší vzdálenost po půlnoci. Takhle jsem vyrazil z domu po deváté hodině večer a půl hodiny před půlnocí jsem byl na Záboří připraven. Bylo celkem teplo, trochu sprchlo, ale nic hrozného. První noc má být teplá, tak jsem si vzal jen minimum věcí, a na druhou, podle předpovědi mnohem chladnější, mám připraveny další věci v práci v centru Prahy, kudy budu tak jako tak projíždět.

Ze Záboří, které je na severu, jsem vyrazil na západ, západní vrcholy jsem bral ty vzdálenější od Prahy směrem na jih a z brdského Jezírka jsem se vracel na sever do centra. Za Hladkou skálou v Černošicích na mě čekal kolega Viktor, který si koupil nové kolo a chtěl ho pořádně vyzkoušet. Aspoň budu mít společnost. Po noci, kdy mi byla trochu zima a zábly mě prsty u nohou, se udělalo konečně pořádné teplo, i Slunce vykouklo. Než jsme ale vyjeli na Vrtuli u Ořechu, začal foukat silný vítr, který přivál i déšť. Ale jen velmi krátký, nebral jsem si ani bundu. Než jsme se vyškrábali na Skalku nad Smíchovem, už bylo zase hezky.

Zastavili jsme se v práci na náměstí Míru, kde jsem měl připraveny další věci, jednak pro doplnění, a hlavně teplejší oblečení. Předpovědi se dost lišily, ale co bylo jasné, že se už odpoledne razantně ochladí. A kdyby do toho večer přišel vítr a déšť, musím být připraven. V práci jsem měl připravený i oběd, který jsem stihl sníst, než jsem si přebalil batoh a doplnil zásoby.

Dál jsme pokračovali stále ve dvou na východ. Z centra jsme vyjeli velmi rychle Vinohradskou a pokračovali na Panskou zahradu. Tam jsme potkali Adélu Šoltysovou, která taky jezdí VKP. Prohodili jsme pár slov a pokračovali dál přes Menhiry u Úval na Semickou hůru. V Českém Brodě jsem se rozloučil s Viktorem, který už toho měl dost a taky mu začínala být zima. Škoda, proti větru dobře tahal. Byl čerstvější a ještě plný sil. To mě při najetých 250 km už síly začaly opouštět. Ale měl jsem toho před sebou ještě hodně, a hlavně ty nejvyšší vrcholy. Krásnou horu, Neštětickou horu, Šemíkův skok a Kněží horu. Kromě té první jsem všechny šlapal pěšky. Ale dolů jsem si vždycky pěkný sjezd užil. Na jihu jsem měl i několik moc pěkných terénních vložek, jako například po zelené k Živohošťskému mostu.

S přibývajícími kilometry přibývala i únava. Zažil jsem několik zásadních nepozorností a pár mikrospánků. Jednou jsem se přistihl, když jsem zastavil a ve stoje nad kolem koukal do mapy v mobilu, že jsem dokonce na chvilku i tvrdě usnul. Do cíle bylo ještě hodně a nemělo smysl to odkládat. Musel jsem si na chvilku zdřímnout. Poprvé jsem zkusil zabrat na lavičce v závětří. Ale po sedmi minutách mě zima probudila natolik, že jsem musel pokračovat. Na chvilku to stačilo, ale u Konopiště jsem vycítil potřebu odpočinku znovu. Suché měkké listí v lese, kde vůbec nefouká je ideální. Lehl jsem si jen tak a na dvacet minut tvrdě usnul. Budíček a svištím odpočatý dál.

Mým posledním vrcholem byly Dobřejovické vodopády, což je spíš taková zajímavost, než vrchol nebo opravdový vodopád. Mám splněno a už zbývá se jen dostat domů. Na kole samozřejmě. Na nic nečekám a jedu domů, co to dá. Stihl jsem to těsně před šestou ranní, tedy přesně 30 hodin po vyjetí z prvního vrcholu.

Vrchařská koruna Krušných hor

Vrchařské koruny jezdím jako trénink na nonstop ultra maratony bez zajištění. Takže stejným způsobem - nonstop celou korunu najednou. Do Krušných hor jsem se moc těšil, ale žádný rok mi vrchařská koruna v této oblasti nevyšla. Letos mi vyšel víkend tak akorát 4 týdny před Loudáním, což je nejvyšší čas si pořádně naložit.

Původně jsem si myslel, že vyrazím z Prahy vlakem do Varů a pojedu na východ, ale kamarád jel zrovna do Litvínova, tak mě svezl autem. V sobotu v deset dopoledne tedy vyrážím z Litvínova podhůřím do Dubí a stoupám na první vrchol Loupežník. Víceméně po hřebeni jsem projel i další vrcholy až po Rozhlednu Málkov, která už je sama o sobě dost nízko, a ještě jsem od ní trochu klesnul. Kromě začátku nejnižší bod trasy 418 m n. m. Pak přišlo dlouhé stoupání, až na pár malých zoubků, přes Krušnohorské oko u Hory sv. Šebestiána (mimochodem doporučuju místní čerpací stanici Shell), přes Pomník Hanse Fladera a Mědník, až na Fichtelberg, nejvyšší vrchol letošní VKKH a zároveň nejvyšší bod mojí trasy, 1215 m n. m. Po 160 kilometrech finální stoupání už trochu zabolelo, ale vyjet se dal.

No a zbytek už byl jen z kopce ne? No, ne. Možná to bylo mým velkým nájezdem a únavou, ale zdálo se mi, že ke konci přišly ty nejprudší kopce. Nebyly možná až tak vysoké, ale svahy byly rozhodně příkřejší. Po zelené k vrcholu Otevřené dveře jsem si po ránu pěkně zatlačil, a ne jen tam.

Končil jsem na Pajndlu v neděli v devět ráno, tedy po luxusním sjezdu z něj v Nejdeku, kde jsem si užil vietnamskou snídani (tím se rozumí rohlík, slanina, sýr a kofola koupená u vietnamce). I když ne až tak docela, protože se mi nechtělo na vlak, dojel jsem na kole dalších 160 km do Prahy. Z prvního na poslední vrchol 250 km, 21,5 hodiny.