Loudání českou krajinou 2022

Pošesté v řadě na startu. Už patřím mezi mazáky a kvalifikaci moc neřeším. Loni jsem se teda zúčastnil zimního kvalifikačního závodu Spirála, ale jen tak cvičně, pro trénink a pro zábavu. Ono už stejně zájemců ubývá, a i když jsou to pro některé docela nervy, místo na startu nakonec vyjde na všechny, kdo si počkají. Při Spirále jsem otestoval zamýšlený bike, který se osvědčil. Během jara mi i přišel, takže letos jedu na novém kole s elektrickým řazením. Těším se.

Vepředu Sida a vzádu elektriku
Největší jmění - dvě kola a kliku
Spí cestou v lese, v báglu spacáček
Když jede závod, tak poznáš Kárla F.
Vždyť je to rebel, bikovej rebel
Nezastaví ho vůbec nic
Vždyť je to rebel, tak mu to neber
Chce jenom svobodu a prostě si zajezdit

Již vyzkoušený setup brašen od Acepac - velký fuel bag za představec pobere powerbanku, příruční nářadí a jídlo na noc a půl dne, do velké podsedlové brašny nacpu malý spacák, alumatku, drobné oblečení, zbytek jídla, nářadí a elektroniky. Jedu opět bez batohu, takže využiju kapsy v dresu Kalaš a pár tyček jsem ještě přilepil páskou přímo na rám. Vodu beru jen do litrového bidonu.

První středu v červnu se letos Loudalové sešli u Vožeháku u Kožlan na Rakovnicku. Na start se nás celá skupina dopravila vlakem, a pak po vlastní ose. Jídlo na startu šílené, takže to zachránila objednávka dalšího kebabu, jeden už jsme totiž stihli cestou sníst. Na start jezdím vždycky raději dřív, takže jsem si stihl i trochu odpočinout. Najeden, odpočinutý a vybavený píšu před startem první, nebo spíš nultou povinnou sms. Ty budu psát každých zhruba 50 km na mapou určeném místě.

Stmívá se, jedem. Je chladno, tak se těším, až se zahřeju.

Před startem jsme obdrželi mapy, podle kterých pojedeme celou pevně danou trasu. Ta není nijak jinak dána, můžeme používat GPS přístroje, ale jen v mapě je vidět, kudy trasa vede.

Už je dobře

Trasa vede trochu na sever, ale hlavně na západ. Projíždíme turistickými stezkami a pěknými cyklostezkami Rakovnickou pahorkatinu. Jak bývá zvykem, na začátku závodu jedou zkušenější borci klidněji, protože vědí, že toho mají ještě hodně před sebou, a méně zkušení se naopak drží čelní skupiny, aby nemuseli tolik mapovat a udrželi kontakt. Letos se tedy stalo, že jel na čele opravdu velký balík celkem dlouho do noci.

Už je teplo, jedu čelo v balíku

Po červené jsme projeli Rabštejn nad Střelou a pokračovali po cyklostezkách na vrchol Vladař. Technické sjezdy a pohodové výjezdy mi nahrály, abych se utrhl ze skupiny. Obří balík bylo třeba roztrhat, aby byl postup těžkou krajinou plynulejší. Za Žluticemi jsme se napojili na parádní modrou turistickou, která vedla mnoha podjezdy pod železnicí. Tam jsme s Tomášem Navrátilem drtili čelo, ale nebyl náš cíl vytvořit si náskok, nýbrž nezdržovat se ve velké skupině v úzkých trailech a při přenášení kol přes padlé stromy. Tomáš mi brzy ujel a dojeli mě další. Dál jsme jeli prakticky jako velká skupina mírně roztahaná na pár stech metrech. Jestli si dobře všechny pamatuju, tak tam byl minimálně ještě Mavit, Gdeny, Kamil, Mohy, Tonda Liebel, Jirka a Karel Anderlovi, Margl, Robert Dobrý a trochu ztrácel Aleš Zavoral.

Svítá na lepší časy. Modrá turistická byla super, Zbraslavský kopec už míň

Pokračujeme krásnou krajinou přes Úterý, ale Úterský potok jen přejedem. Zajebávka na Krasíkov (640) a následují parádní turistické. Čelo trochu ztrácím, jedu si svoje.

Jede to dobře, nehrotím.

V Tachově se celá čelní skupina zastavila v supermarketu na snídani, a tak jsem se dostal do čela sám. U pramene přímo u cesty jsem jen nabral vodu, jídla jsem měl od startu dost. Už při výstupu k rozhledně na Vysoké (563) jsem v mapcatchi viděl, jak mě dojíždějí. Začalo se dělat horko a já jsem neměl v úmyslu jim ujíždět. Jako první mě dojel Tonda s Tomášem. Vypadali namotivovaně a dlouho jsem jim nestačil. Pak mě předjela téměř celá skupina, chvíli jsem se chytil Mohyho a Jiřího, ale ani ty jsem neudržel. Nakonec jsem se chvíli svezl s Robem, ale ten se někde zasekl, tak jsem pokračoval Českým lesem sám. Přejel jsem rozhlednu Havran (894), nejzápadnější bod celé trasy, a po naučné stezce Historie sklářství dojel do Staré Knížecí Huti. Velké kopce mi nějak nejely. Potřeboval jsem vychladnout. U statku na rozcestí jsem se svolením využil hadici s vodou na zahradě, chvilku odpočinul a umíchal k jídlu Manu. Bylo to strategické místo, protože zde byla velmi dlouhá zajebávka na zříceninu zámku Zahájí. Měl jsem tedy možnost pozorovat, kdo a v jakém stavu se přede mnou ze zajebávky vrací, jestli mě někdo předjede, případně až se budu vracet já, tak koho za sebou potkám. V zajebávce si rozložil stánek Žíža. Po pár metrech, když jsem se rozjel, jsem narazil na kamaráda a pravidelného Loudala Michala Žižku, který letos vyměnil startovní číslo za stánek podpůrného týmu. Na vlastní triko s rodinkou přistavil občerstvovačku a jal se obveselovat závodníky. Cestou tam jsem se moc zdržovat nechtěl, ale na cestě zpátky už jsem si chutě na meloun a další dobroty udělal.

Malý odpočinek a zas to jede. Žíža povzbudil.

Jelo se dobře, ale cesta na jih Českým lesem byla náročná. Žádná možnost dobrat vodu nebo koupit zásoby. Čekal mě nejvyšší vrchol, čas se chýlil a já jsem neměl na noc dost zásob. Zariskoval jsem, vypočítal poslední zbytky vody a vydal se na Čerchov (1042). Stoupání bylo dlouhé a už mi to moc nejelo. Na vrcholu bylo podle předpokladů vše zavřeno, a tak jsem snědl poslední zbytky zásob, přioblíkl se a pustil do sjezdu. Naštěstí mě už čekal jen dlouhý sjezd s malými mezivrcholy, až do Dolní Folmavy, kde byla otevřena nonstop benzínka.

Koupim večeři a jdu spát.

Už jsem byl dost. Zdržel jsem se tam přes hodinu. Mezi tím mě předjel Aleš Zavoral, který ale šel taky hned spát. Než jsem odjel, přijel ještě Karel Andrle, byl vyplašenej z klíštěte. Nedávno prodělal boreliózu a nechtěl jet do vyčerpání, aby se to neopakovalo. Moc daleko už nedojel a ráno vzdal. Já jsem se dal trochu do pořádku, dokoupil zásoby na noc a vydal se hledat vhodný nocleh v terénu. Po 26 hodinách od startu už jsem neměl touhy to dál prodlužovat. Vyjel jsem na hřebínek k Filipově Hoře a zalomil to v turistickém přístřešku.

Noc trochu zamíchala kartami, ale když jsem se rozjel, celá čelní skupina čítající 11 lidí byla taky v pohybu, nicméně roztahaná v rozestupech 4 hodiny, nebo chcete-li 40 km. Nejdéle jel Jiří Andrle, který ale také dlouho spal. Dobře jel Margl, který naopak spal velmi krátce a po probuzení urval první flek, ne na dlouho. Čtyřka Mavit, Gdeny, Mohy a Tomáš jeli na prvním až do spaní a společně taky Margla dopoledne dojeli. Kamil jel v noci s nimi, ale spal dýl a rozjel se s Toníkem a Robertem. Ti šli spát taky z úplného čela, ale spali kousíček za mnou a velmi dlouho, vyjížděli, když jsem se taky balil. Já jsem spal 2,5 hodiny a pokračoval ke konci této skupiny pronásledován Alešem. Nedaleko byli taky Honza Ferster a Zeebee, kteří v noci na chvilku dokonce spícího Aleše předjeli, nicméně já jsem se s nimi nepotkal.

Dopoledne bylo ve znamení kopců a zajebávek. Výživné turistické trasy nás vedly přes Jezvinec (739), kolem Havranice (666), křížovou cestou k rozcestí Dobrá Voda, kde je luxusní kapličková studánka, která posloužila nejednomu Loudalovi jako koupelna.

Dobrá Voda, dobrá trasa, co víc si přát. V noci jsem se vyspal krásně.

Po zelené rozhledna Koráb (775) a po červené Hora (760), Velký Kouřim (642), zřícenina hradu Pušperk (582), a po modré Žďár (584) s rozhlednou Bolfánek. Parádní terén a zajebávky čím dál těžší. Tuhošť (601) se stal osudným, nebo spíš význačným, pro Aleše. Šel na něm přes řidla, což ho utvrdilo v tom, že už je čas to zabalit. Zřícenina hradu Komošín, tak ta byla sjezdově úplně libová. Nahoru tlačenka, nebo spíš nosení, dolů velmi těžký technický sjezd, který jsem v několika místech taky raději přenesl. Tam jsem dojel Kamila, který byl znechucen z toho, jak to neubíhá. No nevím. Za prvních 24 hodin dát na Loudání 300 km je docela rychlý start. To se nestává každý rok.

Dojel jsem do Klatov, kde byl podle trackeru i Robert. Hledal jsem ho podle tečky v mapcatchi, ale nenašel. Uchýlil jsem se tedy na terasu restaurace na náměstí. Perfektní restart. Strávil jsem tam něco přes hodinu. Než jsem stihnul stlačit polívku a svíčkovou, vypral jsem a na slunci usušil dres, nabil trochu zařízení a solidně si odpočinul. Jsme v polovině trasy. Tady přemýšlí všichni, kterým to moc nechutná, jestli to nezabalí. Alespoň nějaké body do historické tabulky se počítají a terén rozhodně jednodušší nebude. Než jsem vyrazil, přijel Aleš. Chystá se letos na velký závod v USA a na Loudání šel jen pozdravit kamarády. Od začátku to až tak nehrotí, hodně spí a tak nějak si to víc užívá než závodí. Pád přes řídítka mu připomněl, že velké úsilí vložené do tréninku a zařizování zámořské výpravy by mohlo přijít vniveč, tak raději končí. Končil tady i Kamil, už se nechtěl dál trápit. Já vyrážím do druhé půlky na devátém místě přes 4 hodiny za prvními. To není špatné.

Luxusní oběd v Klatovech. Jedu dál s čistou myslí.

Hned za Klatovama byly zase kopce. Zajebávky nás vyvedly na zříceninu kaple sv. Jana Nepomuckého a zříceninu kostela sv. Bartoloměje. Ve Velharticích číhal s foťákem trasér Čépa, kterému jsem řádně poděkoval za luxusní terény, a protože neměli v hospodě zmrzlinu, mazal jsem rychle dál.

Následovala dlouhá červená na Svatobor (845), což je pořádný kopec nad Sušicí. Vedou z něj luxusní bikové traily, pořádají se tu enduro závody, no prostě ráj. Ale Čépa nás poslal nesmyslně prudkou stezkou pro pěší, která je vysvatěná ve svahu zídkami a místo klopených zatáček jsou schody. To se teda nepovedlo. Stejně jako všichni jsem se v Sušici najedl a vybavil na noc. Měly přijít zase pořádné kopce a já jsem chtěl dnes potáhnout hodně dlouho.

Hadí stezka se moc nepovedla. Čekal jsem parádní sušické trail a ona to byla pěší stezka a ne pro kola. No sjel jsem si to, ale párkrát jsem myslel, že v zatáčce spadnu ze zdi. Chuť mi napravil Albert. Večeře, 2. večeře, snídaně. Nakoupeno, valím do hor.

V Sušici jsem se minul s Robem a Tomášem, na které jsem neměl velkou ztrátu. Ale čekaly nás opravdu velké kopce, tak jsem si nechal stíhání na noc. Hned první byl po červené Žižkův vrch (591) a Šibeník (619). Dnešní den vrcholil na Sedle (902), kde už se začaly stahovat mračna. Podle radaru bylo jasné, že přijde pořádná bouřka. Ale čekat jsem na ni nechtěl. Na spaní bylo ještě brzo a hrozilo by, že bych zůstal uvězněn moc dlouho. Šel jsem do rizika a vyrazil na Kašperk. Tam vedla po žluté parádní pasáž přes zříceninu Pustý Hrádek, kde bylo třeba kolo nést přes velké kameny. Už začínalo pomalu pršet a po mokrých kamenech to nebylo nic moc. Bouřka byla blízko a já jsem pokračoval ještě kousek. Když přišel největší slejvák, objevil se mi v cestě luxusní přístřešek pod Žďánovem. Sice to bylo dřív, než jsem plánoval, ale tma už byla, unavený na spaní jsem byl taky, a v tak prudkém dešti by stejně nemělo smysl jet. Navíc hrozilo nebezpečí blesků a pádu stromů. Kolo jsem zaparkoval, udělal potřebný servis, snědl druhou večeři a tvrdě usnul ve spacáku.

Oproti ostatním na čele jsem spal o něco míň. Jen dvě hodiny. Unavený jsem až tak nebyl, na odpočinek to stačilo a bouřka už byla taky pryč. Zbyla po ní jen mokrá tráva a navlečené perly na jehlicích stromů. Blyštily se, jak jsem do nich svítil čelovkou. Snažil jsem se jich moc neposbírat, ale na úzkých lesních cestách to jinak nešlo a byl jsem dost mokrý. Za ten zážitek to ale stálo. Za chvilku jsem předjel spícího Tomáše a Roberta. Trasa vedla do pořádných kopců, po červené na Královský kámen (1058) a po modré Klostermanova cesta přes Javorník (1066), sv. Antonín Poduánský nabídl vodu ze studánky, pod Čistou horou odbočka z modré na žlutou, Čkyně po zelené a na Věnec (765) po modré. Tam už svítalo a já jsem byl řádně prošitý. Špatně značená stezka mě pěkně zmátla a já jsem bloudil kolem vrcholu sem tam. Nakonec jsem se dolů nějak dostal a pokračoval po červené na Mařský vrch (907). Někde tady jsem na cyklostezce v přístřešku viděl dalšího spícího Loudala. Nebyl na mapcatchi, tak jsem jen těžko dedukoval, kdo by to mohl být. Pokračoval jsem Zlatou stezkou na Běleč (923), kolem Husince až na zajebávku ke zřícenině hradu Osule.

Bouřku jsem přečkal v luxusním přístřešku. Noc po dešti byla úchvatná, jede se krásně, akorát nohy mám trochu mokrý.

Spící tečky se rozpohybovaly, a já jsem mohl zrekapitulovat stav po další noci. Taky jsem potřeboval odpočinek, začalo krásně svítit sluníčko, takže namazat krémem na opalovačku a usušit boty a ponožky. Poslední, koho jsem předjel, byl Margl. Překvapivě, protože v noci jel velmi dobře. Jenže pak dost zpomalil a dlouho spal. U Osule jsem na něj čekal, abychom se svezli chvíli spolu. Hodinu a půl za ním jedou Robert s Tomášem. Ti snad spali ještě dýl. Ani ne dvě hodiny přede mnou jede Toník s Jiřím. Ti spali jen o něco dýl než já, ale o dost dál. Podobně dlouho, ale o hodně dál, spala i trojka na čele, Mavit, Gdeny a Mohy. Ti už pro mě byli nedosažitelní. Margl nedorazil, tak valím dál na jih po zelené kolem Zlatého potoka. Jede to parádně, mám pocit, že letím. Až na sraní v lese jsem fakt rychlej. Potok jsem opustil a začly zase kopce. V těch zas tak rychlý nejsem. Blanský les a stoupání na Kleť (1084) bylo úmorné. Nechtěl jsem se úplně vyndat, nohy už jet nechtěly, těšil jsem se na oběd a větší odpočinek. Na Kleti v hospodě ideál. Dal jsem si dvojité menu, vypral a usišil na sluníčku, co šlo, a po jídle jsem si dokonce i trochu zdřímnul a skryl se před prudkou přeháňkou. Zase bouřky. Margl se na Kleti ani nezastavil, tak jsem to po dvou hodinách zabalil a vyrazil ho stíhat. Akorát jsem se naposledy minul s Robem a Tomášem. Byli taky dost unavení, těšili se na jídlo a nocleh. To já jsem se naopak po luxusním odpočinku chystal na nonstop jízdu.

Vypranej a nažranej na Kleti. Ještě by to chtělo tak 5 hodin spánku a budu zas jak na startu. Ale těším se na zbytek Šumavy a Novohradky, tak to ještě zkusím odložit.

Z Kleti jsem sjel do Kájova, kde byl chvíli zaseklý Margl. Už ale odjel a byl nyní asi hodinu přede mnou. Neměl jsem potřebu ho honit, věděl jsem, že do cíle zbývá ještě hodně, soustředil jsem se na sebe a snažil se nachystat na nonstop jízdu přes noc. To bylo důležitější než hodina, která nás dělila. Když to zvládnu a Margl půjde spát, pravděpodobně ho předjedu. Trasa vedla po turistických stezkách. Žlutá přes Větřní do Zátoně, červená a modrá do Rožmberka a červená do Dolního Dvořiště. Tento kraj dobře znám, protože pocházím z jihu a tudy už jsem mockrát jel. Je to tu krásné, ale trochu mě děsil pohled na bouřkový radar.

Něco se žene. Těm za mnou to nezávidím, snad budete mít dobrý úkryt jako já včera. Úplnej jih to možná jenom lízne, tak nakoupím a uvidím co dál.

Zalezl jsem do obchodu, nakoupil večeři, na noc i ráno, abych byl schopný dojet až do cíle. Jakmile jsem vylezl před obchod, spustil se slejvák a kroupy jako pingpongáče. Sledoval jsem to z kryté terasy obchodu, kde jsem byl schovaný i s kolem. Opět obrovské štěstí.

Margl byl tou dobou asi o 15 kilometrů dál a choulil se pod záchranářskou alufólií. Já jsem si pěkně počkal, až přestane pršet a vyrazil jsem do Cetvin ke kamennému mostu přes Malši na hranicích do Rakous. Pak následovala zelená Stezka Českem na Kamenec (1072), nejvyšší vrchol Novohradských hor. I tady už jsem byl několikrát, ale zbytek Novohradek jsem moc neznal, na to jsem se hodně těšil. Plazili jsme se kolem hranic po Via Czechia krásnými lesy, po pěkných cestách, což člověka unaví. Už byla dávno tma a já jsem začínal usínat. V jednu v noci bylo třeba dát jen rychlý spánek, který nakopne, abych vydržel do rána. Zbytek už dojedu.

Spal jsem asi dvakrát po deseti minutách, ani jsem nevyndaval spacák. Do toho nějaké jídlo, halucinace a schíza. Silný zážitek. Důležité bylo zůstat při smyslech a moc se nezdržovat.

Elektrické řazení, které jsem na tomto závodě v podstatě zajížděl, fungovalo perfektně. Až na to, že jsem před závodem přehazku ohnul, a ani doma se mi ji nepodařilo úplně srovnat. Šlo řadit všechny převody, tak nějak to fungovalo, ale nebylo to dokonalé. Včera v noci jsem do přehazky chytil klacek a ještě trochu jsem to rozhasil. Dnešní noc jsem nabral zadním kolem takový klacek, že jsem myslel, že prasknou dráty. Naštěstí to zase odnesla jen hazka, která už na některých převodech zlobila dost. Snažil jsem se to srovnat, a když jsem to dostal do stavu, že to většinu převodů řadilo dobře, raději jsem se s tím spokojil. To už dojedu, lepší než to pokazit úplně.

Začal jsem stoupat na další vrchol přes tisíc. Trasa se přenesla z pěkných cyklostezek na místní špatně značenou stezku pro pěší. Navíc bylo mokro a mlha. Nahoru to ještě šlo, to jsem špatně uhnul jen dvakrát. Vysoká (1034). Majestátní vrchol Novohradských hor, celý zahalený v mlze, není vidět na krok. Dolů k vyhlídce nad skály jsem ještě trasu trefil. Pak se mi ale ve svahu mezi skalami ztratila, a já už jsem se na ní nedokázal vrátit. Tahal jsem kolo v příkrém svahu plného volných balvanů zapadaných listím. Snažil jsem se najít stezku, ale nahoru už to nešlo, a když jsem se snažil jít alespoň po vrstevnici, stejně jsem klesal. Stezka, kterou jsem viděl v mapě se mi vzdalovala a reálně jsem ani nevěděl, kde je. Jak jsem se snažil jít po vrstevnici, občas mi zajela noha až po stehno mezi kameny, občas mi sjela tak, že jsem si sedl na zadek. Vzdal jsem hledat trasu a skrytou stezku a vydal se z kopce dolů na svážnici, cestu, která měla být lepší a dovést mě k trase. Uklouzl jsem, kolo přeze mě přepadlo, ale ze skály jsem ho úplně pustit nechtěl. To by mohlo být fatální. Udělal jsem tedy ještě jeden kotrmelec a zastavil se s kolem zachyceným v jedné ruce. Dostalo ale ránu na přehazovačku a ta byla zaseknutá v kazetě. A je to v prdeli. Opatrně jsem přehazovačku z kazety vyprostil, na první pohled se to nezdálo být úplně rozbité, ale klikami jsem se zatočit neodvážil. Opatrně jsem slezl ze svahu na cestu, byla opravdu lepší. Chvíle překvapení, jestli budu moct šlapat, zatočil jsem naprázdno klikami. Spadlý řetěz se chytnul a přehazka se zdála být rovná, nic nepřeskakovalo, dokonce šlo i řadit. Na kolo jsem nasedl a opatrně zkoušel zařadit všechny převody od nejlehčího po nejtěžší. Perfektní. Absolutně bez chyby, řadí úplně čistě jako nová. Lépe než na startu a rozhodně lépe než před tímto pádem. Neuvěřitelné štěstí. Opatrně jsem sjel zbytek kopce a po cyklostezce se vydal až do Českých Velenic.

Od posledního checkpointu se událo tolik, že by to ani Wendův chat nepobral, tak jen telegraficky.

Rozednilo se, já jsem se trochu srovnal, a začal si užívat opět známý kraj Jižních Čech. Cesta vedla kolem hranic po cyklostezce, a za světla jsem si uvědomil tu spoušť, kterou zde napáchala večerní bouřka.

Ty na poslední chvíli jakože popadaný stromy - klobouk dolů Čépo, to je vážně efektní.

Teď už ale bylo hezky, cesty osychaly, mlha ustoupila, a já jsem si mohl naplno užívat cílovou třeboňskou rovinku.

Tady na Jindřichohradecku jsem doma. Trasu Staňkov - Lásenice jsem jel už mockrát v různých stavech, ale po sedmi stech loudacích kilometrech ještě ne. Díky za novou zkušenost.

Začali se ozývat fanoušci. V jejich čele moje máma, která mě celou dobu sleduje, nyní gratuluje, že jsem to dotáhl až skoro domů. Manželka, která si konečně taky může od mapcatche odpočinout a jít si na chvilku lehnout. Cestu přes Smírčí vrch znám velmi dobře a nepřekvapila mě ani žlutá a červená podél Lužnice. Tady je v odkloněném říčním svahu tak parádní loudací terén, že jsem tu místním kamarádům několikrát demonstroval, jak asi vypadá terén na Loudání. A teď tu nesu kolo 4 kilometry před cílem. Úžasný zážitek.

Silný kafe nemusí být kafe, hlavně když je silný. Díky všem, co mě sledovali a kontrolovali, jestli ještě dýchám.

Dobojováno. Margla jsem nepředjel, byl v cíli dvě a půl hodiny přede mnou. Jiří Andrle a Tonda Liebel ještě tři hodiny před ním a další dvě hodiny před nimi první trojice Mavit, Gdeny a Mohy. Jel jsem tedy o 9% pomaleji než vítěz. Tomáš a Robert ještě spali za Dvořištěm, každý jinde, a nechali se předjet Honzou Ferstrem a Zeebeem, kteří to nadrtili téměř nonstop jako já. Ti dorazili 4 hodiny po mě, 20 minut za nimi Tomáš Navrátil a čtyři a půl hodiny po něm Robert Dobrý.