Sezóna 2018

Na celopéru, na cyklokrosce i pěšky, po různých terénních i silničních vyjížďkách, trailech, chozením po horách i dojížděním do práce, jsem celkově najezdil přes 8 800 km, nastoupal téměř 170 km a strávil tak v pohybu 605 hodin.
Leden 2018 začal teplým počasím, nikde žádný sníh a občas i sluneční svit vysušil silnice. Po posledním loňském odjezdu z Prahy do JH na silvestrovskou oslavu jsem se na Nový rok též na kole vrátil zpět z Jindřichova Hradce do Prahy. Během ledna a února jsem stihl mnoho menších a pár větších vyjížděk kolem Prahy i na jihu Čech. Koněprusy, zřícenina Pravda, Sázava. Začátkem března už se udělalo teplo, ale kolem Ondřejova ležel stále sníh. Zmrzlý a hladový jsem tak tak dojel do Prahy. Ale chystal jsem se na vrchařské koruny, tak jsem musel vyjet. Zúčastnil jsem se několika vyjížděk s Trail guide a pojezdil pořádně do práce. Na konci března jsem zajel najednou Vrchařskou korunu Valašska a o týden později také Vrchařskou korunu pražskou. Při ní jsem si zlomil záprstní kůstku levého malíčku, což mě vyřadilo až do půli května z provozu. Nelenil jsem ale, trochu jsem trénoval alespoň běh, zaběhl jsem Dehtářskou 10° a přešel pěšky na těžko Šumavu. Po rozhýbání ruky jsem začátkem června stihl ještě malý trénink a hlavně test vybavení cestou do Loun, abych se pak mohl zúčastnit Loudání, ovšem kvůli problémům s dýcháním jsem nedokončil. Po krátké rekonvalescenci jsem vyjel na kole na firemní výlet na Kokořínsko, během kterého jsem projezdil Máchův kraj křížem krážem. Na začátku července jsem se zúčastnil dalšího nonstop ultramaratonu 1000 mil, které jsem dokončil podle očekávání. Do konce měsíce už jsem stihl jen velký servis a pojezdit v Jižních Čechách. Srpen byl ve znamení ježdění do práce, navštívil jsem Singletrek pod Smrkem a vyjel několikrát s Trail-Guide. Také jsem se s kamarádkou Marjánkou zúčastnil pěšího závodu Beskydská 7, který jsme bohužel z důvodu vyčerpání nedokončili. I tak jsem si ho ale užil. V září jsem jezdil hlavně po trailech kolem Prahy, zúčastnil se afterparty 1000 mil se společnou vyjížďkou a pojezdil na Trutnov Trails. Ke konci měsíce následoval odpočinek, abych mohl hned začátkem října s kamarády Loudaly objet Lví stopu. Pak opět odpočinek, pojezd v Jižních Čechách, včetně návštěvy bikeparku Hradiště, a na závěr zavíračka na Rychlebských stezkách. V listopadu jsem jezdil kolem Prahy, podíval jsem se na Slapy a delší vyjížďkou do Hudlic rozjel kvalifikaci na Loudání 2019. Tu mi ovšem zhatilo zranění kolene při pádu ve sjezdu libušské skály. Až do Vánoc jsem pak na kole neseděl. Na Loudání jsem se ovšem nominoval sebráním multikešky, při které jsem musel zajet autem do Hradce Králové, prohledávat psí hřbitov, přejet na Děčínský Sněžník a pět hodin hledat ve sněhu ukrytou kešku. Povedlo se, a tak mám na příští rok o zábavu postaráno. Kolem Vánoc jsem již začal koleno rozhýbávat a v rámci rehabilitace jsem si zajel na 2. Boží hod vánoční z Jindřichova Hradce do Prahy a ještě před Silvestrem zase zpět. Tím doufám, že mám zranění vybrány na několik let dopředu.
Datum:	1. - 4. 10.	Průměrná rychlost:	22.6 km/h
Vzdálenost:	524.41 km	Nastoupáno:	7139 m
Loudalové na Lví Stopě. Pět kamarádů z Loudání. Jeden za volantem doprovodného vozidla, čtyři se střídají v jízdě na kole. Neustále někdo jede, jak nejrychleji umí. To byla nonstop štafeta Loudalů po Lví Stopě, největšího GPS obrázku na světě nakresleného jízdou na kole. Oslavu 100 let výročí založení samostatného Českoskovenska jsme pojali objetím k tomuto účelu vytyčené trasy ve tvaru Českého lva, umístěnou především do Čech a dlouhou téměř 2000 km. Celou trasu jsme zvládli objet bez větší újmy na zdraví či vybavení za 97,5 hodiny. Byla to veliká zábava s kamarády proložená rychlými etapami na kole. Já osobně jsem vyjížděl v pondělí 1. 10. ve dvě ráno jako poslední střídající ze Hředle přes Zbiroh a Plzeň do Šťáhlav. Trasa byla většinou po asfaltu, ale užil jsem si i terén, občas i ve velkém stoupání, takže jsem svou cyklokrosku tlačil nahoru i dolů. V noci trochu mrzlo, ale bylo sucho. Přes den jsem toho moc nenaspal a večer vyrážel ze Štěkně přes Písek a Milevsko do Tábora. Tady byla trasa mnohem jezdivější, ovšem kopce také velké a navíc slabý mráz a ke konci i hustý déšť. Menší krizičku jsem si prožil před Táborem, kde jsem musel asi na deset minut slézt s kola. V Táboře jsme měli zajištěný penzion, kluci jezdili střídat sami, tak jsem se konečně pořádně vyspal. Odpoledne jsem pak startoval v Kutné Hoře a téměř bez kopce jsem jel přes Kolín, Chlumec nad Cidlinou, Nový Bydžov až skoro do Jičína. Tam jsem ovšem píchl, a přestože už se stý kilometr opět blížil, střídání bylo ještě daleko. Chybka v plánu, které si nikdo nevšiml. Nevadí. K benzínce do Jičína se dojet dalo a než jsem nandal světlo a snědl sušenku, kluci, přispěchavší mi pomoct se servisem, už měli duši vyměněnou. Pokračoval jsem ještě přes Prachovské skály do Českého ráje, kde už i nějaké kopce byly. Stejně to bylo moje nejrychlejší střídání. Opět dlouhý spánek na chalupě jednoho z Loudalů a přesun do Psářů, kde jsem v jedenáct dopoledne opět sedal na kolo. Objel jsem Čechtice, projel Vlašim a Benešov. Opět jsem píchl, tentokrát jsem měnil duši sám. Svou cestu jsem zakončil v Čerčanech. Konečně střídání, které jsem jel celé za světla. Poslední šichtu jsem započal ve čtvrtek v šest ráno v Želízech. Projel jsem Štětí, Roudnici nad Labem a Mšené Lázně. Na chvíli jsem byl ještě vystřídán, abychom mohli jet z Kralup nad Vltavou všichni čtyři společně v doprovodu Jiřího Ježka a jeho ženy Soni. V přátelském rozhovoru jsme již na pohodu dojeli do Prahy, kde naše cesta končila.
Datum:	16. 9.	Průměrná rychlost:	11.5 km/h
Vzdálenost:	45.61 km	Nastoupáno:	1599 m
Trutnov Trails. Po afterparty 1000 mil na Mácháči jsem v neděli vyrazil na traily do Trutnova. Vyjel jsem dopoledne a objel Modřínový, Boulder, dvakrát Jeskyňku. Odpoledne jsem potkal kamarády a s nimi objel Kozí a Perníkový. Po obědě jsem vyjel nahoru ještě jednou a Perníkovým trailem zakončil parádní pojezd. Díky za takové lahůdky.
Datum:	12. 8.	Průměrná rychlost:	16.8 km/h
Vzdálenost:	97.62 km	Nastoupáno:	2124 m
Singletrek pod Smrkem. Rychlé projetí většiny trailů v Jizerském singletrek centru. Start U Spálené hospody, prvně jsem vyjel do Polska, kde jsem projel všechny traily a kvůli nepozornosti některé dokonce dvakrát. Potom na české straně okolo Měděnce přes Hubertku až do Lázní Libverda a zpět ke Spálené hospodě. Druhé kolo už jsem musel zkrátit - Měděnec, Hubertka a ke Spálené hospodě. Traily jsou spíše jednodušší, nepřizpůsobené rychlosti, která by se na nich mohla jezdit. Zatáčky většinou nejsou vhodně klopeny.
Datum:	1. - 12. 7.	Průměrná rychlost:	12.86 km/h
Vzdálenost:	1717.43 km	Nastoupáno:	43016 m
Závod 1000 Miles Adventure. Nonstop ultramaraton bez zabezpečení a podpory. Tento rok se jel z nejzápadnější obce ČR Hranice u Aše na východ Slovenska. Přejeli jsme všechny české hory na severní hranici, tj. Krušné, Děčínský Sněžník, České Švýcarsko, Lužické, Jizerské, Krkonoše, Stolové hory v Polsku, Orlické, Králický Sněžník a Rychlebské. V polovině závodu se začla trasa stáčet na jih přes Jeseníky k Bílým Karpatům, kde jsme přejeli na Slovensko a pokračovali přes Strážovské vrchy, Veľkou Fatru, Nízke Tatry, Kozí Kameň, Vihorlat a Poloniny až do nejvýchodnější Slovenské obce Nová Sedlica. Krásná příroda střední Evropy, težká stoupání i rychlé sjezdy a dlouhé přejezdy. To vše zajistí mnoho zážitků nejen na 10 a půl dne na trase, ale na celý život.
Datum:	6. - 7. 6.	Průměrná rychlost:	14.23 km/h
Vzdálenost:	210 km	Nastoupáno:	4012 m
Loudání českou krajinou. Extrémní nonstop ultramaraton na horských kolech s pevně určenou trasou vytištěnou na papírových podkladech. Start jako vždy ve 22:00, čelovky nažhaveny. Místo a celá trasa jsou ovšem každý rok jiné a do posledních chvil neznámé. Tentokrát jsme startovali z Jabloňova u Velkého Meziříčí, kam jsem se dostal vlakem z Prahy a kousek dojel na kole. Před startem jsem se solidně přejedl, ale usnout už se mi nepodařilo. Závod se rozjel celkem rychle. Až za Velké Meziříčí jsem tahal na špici s těmi nejlepšími borci. Brzy se ale ozval neočekávaný problém s dechem. Do kopce jsem nemohl zabírat, zadýchával jsem se, přicházelo dráždění v dýchací trubici, kašel. Musel jsem ubrat. Hlavně do kopce, kdy bych potřeboval zhluboka dýchat to nešlo. Po rovině nohy docela zvládaly, s kopce jsem zase závodníky okolo předjížděl. Před Třebíčí jsem se ale začal už hodně propadat a můj problém byl čím dál větší. Nemá to smysl. Rozhodl jsem se, ačkoli to na takových závodech nebývá běžné, hned první noc odpočinout. Za Přibyslavicemi jsem rozbalil spacák a alumatku a snažil se usnout. Kašel se zklidnil, tělo také, ale moc jsem toho nenaspal. Něco přes hodinu. Pokračoval jsem dál, projel údolí Brtnice, přejel Velký Špičák před Třeští. Rychle se udělalo teplo a šlo to lépe, nikoli však podle očekávání. Do kopce jsem byl pořád slaboučký a zakašlával se. Dolní Cerekev, Čertův Hrádek, Nový Rychnov, Křemešník. Musel jsem zase odpočinout. Naštěstí zde dobře vaří. Rynárec, Myslotín, Kojčice, Sedlice. Cesta vedla místy pěkným úvozem, místy kopřivami. Občas nějaká tlačenka, hlavně v mém podání, ale jinak to bylo hodně jezdivé. Výjezd od přehrady do Želivy, ačkoli po asfaltu, mě zase dostal. Lehl jsem si a přemýšlel, co dál. Síla by byla, ale přísun kyslíku pokulhává. Postupně jsem vykašlával i krvavé hleny, byl jsem unavený. Ještě to zkusím. Na umístění už jsem dávno nemyslel, pojedu pomalu, hlavně ve zdraví zkusit pokračovat. K večeru si lehnu na delší dobu a uvidíme ráno. Většinou jsem aspoň sjezdy pořádně hrotil, tam mi dech stačil a stahoval jsem tím trochu ostatní, kteří mě zase do kopce ujeli. Na úplně obyčejné lesní ceste za Lhoticemi se mi ale připletlo něco do zadního kola. Přehazovačka namotaná v drátech, patka ulomená. Nebylo mi dobře, nechtělo se mi to řešit. Poslední kapka, končím. Jak jednoduché. Zavolat mamince, přijede autem, uloží mě doma v posteli. Trvalo mi dva dny, než jsem se trochu zotavil. Srazil jsem teplotu, dýchání se také zklidnilo a já se mohl jet alespoň autem do cíle ve Slaném pozdravit s těmi prvními. Vítěze už jsem nestihl, ale dalším šesti bojovníkům jsem pogratuloval.
Datum:	3. 6.	Průměrná rychlost:	15.5 km/h
Vzdálenost:	127 km	Nastoupáno:	3015 m
Pravda, Rakovník, Křivoklát. Na druhý den, po vydatném spánku, jsem v osm ráno vyjel po modré na mou oblíbenou zříceninu Pravda, po žluté sjel do Domoušic a pokračoval po zelené do Rakovníka. Cestou jsem píchl, alespoň jsem si po dlouhé době natrénoval výměnu duše v terénu. Po červené z Rakovníka jsem přes Pustověty a Velkou Bukovou dojel na Křivoklát, po žluté do Roztok, po červené jsem vyšlápl na Dlouhý hřeben, po zelené sjel do Nového Jáchymova a po červené přes Děd až pod Brdatku, kterou jsem si objel po žluté. Z Berouna jsem se vydal po modré přes Tetín, po žluté přes Kodu do Srbska a po modré, červené a opět modré přes Mořinu a Roblín do Vonoklas, po žluté a červené přes Solopisky spadl až do Radotína a Modřanskou roklí dojel domů. Pěkná dvoudenní vyjížďka s vybavením na spaní. Myslím, že na Loudání jsem připraven.
Datum:	2. 6.	Průměrná rychlost:	18 km/h
Vzdálenost:	145 km	Nastoupáno:	2457 m
Louny a Oblík. V rámci rozjezdu, tréninku a testu vybavení na ultramaraton závody, které mě zanedlouho čekaly jsem vyjel na rychlejší, delší vyjížďku. Rychlejší taky byla proto, že jsem se dopoledne ještě vrtal v kole a v Lounech na mě čekal kolega Honza. Z Prahy jsem vyrazil přes Radotín, po zelené přes Vysoký Újezd do Loděnice, po červené přes Nenačovice, Malé Kyšice, Kamenné Žehrovice až do Kačic. Odtud potom přes Mšec a Milý do Vinařic, kde jsem nasedl na červenou a dojel po ní až do Loun. Velmi rychlé, na to, že mi po mém odborném zásahu přeskakoval řetěz na téměř ometeném větším převodníku. Naštěstí šlo zabírat alespoň levou nohou. Na malém šlo zabírat pořádně oběma, takže jsme se mohli s Honzou vydat na Oblík. Pro výstup jsme zvolili obtížnější strmější trasu po zelené okolo Dobroměřického rybníka. Prý by se stejně nedala ani dolů. No, po kouskách by se určitě dala, tak příště. Dolů jsme sjeli pohodlně do Mnichova a přes Ranou a Lenešice jsme se vrátili do Loun, kde jsme si dali v minipivovaru Lounský žejdlík a super večeři. Potmě jsem už sám ještě pokračoval po modré za Zbrašín, kde jsem se luxusně vyspal v lese v loudacím stylu, tedy na listí, alumatce a ve spacáku pod širým nebem.
Datum:	7. 4.	Průměrná rychlost:	20.1 km/h
Vzdálenost:	381 km	Nastoupáno:	5863 m
Vrchařská koruna pražská. V pátek jsem vyjel z Prahy autem za Benešov na parkoviště u rozhledny Špulka. Na vrcholu jsem byl před půlnocí, a tak jsem si ještě vylezl nahoru, abych se pokochal výhledem na svítící Benešov a okolní vesničky. Alespoň jednu rozhlednu jsem vystoupal až nahoru. Těsně po půlnoci jsem si udělal pár fotek v prvním patře a moje sobotní dobrodružství mohlo začít. Sjezd ze Špulky na cyklokrosovém kole byl výživný, lehčí a rychlejší kolo se mi ale hned odměnilo při dlouhém přejezdu po asfaltu k Vyžlovce. Začínalo přituhovat a já začal litovat zapomenutých návleků na letní tretry. Na Radimovce už jsem měl nohy zmrzlé docela, byly -2 °C. Na chvíli jsem zastavil, najedl se, nohy nechal samovolně rozmrznout a pokračoval na rozhlednu Pepř nad Jílovým u Prahy. Tuhle rozhlednu dobře znám, a vůbec stezky kolem Jílového jsou parádní. Dneska ale nebyl čas, takže pár fotek, sjezd na asfalt, a opět dlouhý přejezd do Brd. Barokní areál Skalka vypadá v noci mysticky. Zapálené svíčky v množství kapliček udělají dojem. Na Hvíždinec už je to jen kousek, podíval jsem se i na skalnatou vyhlídku, v noci tam ale nic vidět nebylo. Čekal mě sjezd do Řevnic a přejezd k lomu Velká Amerika. Pomalu se začalo rozednívat, a to člověka povzbudí. Další zastávkou byl Svatý Jan pod Skalou, tedy vyhlídka nad ním. Cestu nahoru jsem zvolil perfektní, z Bubovic. Dolů jsem se ale nechal unést krásou místního terénu a při sjezdu neubrzdil příkrý sráz, což mě stálo osmičku na předním kole, roztržené kalhoty, a především pohmožděnou levou ruku. Vše se ale zdálo funkční, tak jsem se po chvíli pustil dál. Přes Beroun jsem jen prosvištěl a před výšlapem na Děd jsem si ještě udělal odbočku na Točník. Začínalo se oteplovat a já kromě světel začal sundavat i oblečení. Na Děd už jsem vyjel skoro vyletněn. Teda spíš vyšel. Je to pěkný kopec. Další v pořadí byla zřícenina Jinčov, pozůstatek hrádku, tak trochu schovaného v údolí. Docela zvláštnost. Jiný kopec, jak název napovídá, je Vysoký vrch. Asi by se na něj i dalo vyjet, je ale třeba zvolit správnou stranu. Takové štěstí jsem neměl, tak jsem vzal kolo na rameno, a mezi kameny až na vrchol vylezl. Dolů už to šlo hladce, stejně jako dlouhý přejezd po asfaltu do Prahy. O Praze se moc rozepisovat nechci. Všude spousta turistů, hustá doprava a navíc jsem se strašně přejedl. Nicméně povinnost splněna, všechny tři vrcholy navštíveny, a já měl radost, že mohu pokračovat na Budeč, která byla po vydatném obědě balzámem na duši. Pak následovala v rychlém sledu vyhlídka nad Kralupy Hostibejk a Říp, který jsem opět vytlačil. Nahoře už jsem nestihl otevřený stánek, tak jsem dojedl všechny zásoby, co jsem měl, trochu si odpočinul a vydal se do Mělníka. Proti silnému větru to bylo vyčerpávající, tak jsem po fotografii u kostela zakotvil na pumpě, a pořídil další výživu na zbytek výletu. Měl jsem před sebou poslední vrchol, a také návrat domů. Do Benátek nad Jizerou už jsem dorazil potmě, ve 22 hodin. Areál zámku byl bohužel zavřený, s čímž jsem se nechtěl smířit, tak jsem se ho ještě pokusil objet z druhé strany. Marně. Tak tedy jen fotografie u brány. V rychlosti poslat všechny pořízené obrázky pořadateli a vydat se na poslední metro do Letňan. Původní plán byl sice návrat k autu na Špulku, ale pohmožděné zápěstí už se dožadovalo odpočinku. Letňany jsou od Benátek vzdáleny 34 km, což bych býval asi za hodinu a půl stihl, nebýt únavy, která mě po půl hodině intenzivního šlapání absolutně zmohla. Usínal jsem za jízdy a pokračovat dál by nebylo bezpečné. Metro jsem tedy nechal Pražanům a sám jsem se uchýlil odpočinout do suchého lesíka poblíž Staré Boleslavy. Bez spacáku to nebylo na dlouho, musel jsem pokračovat dál. Na pohodu jsem projel Prahou, tentokrát úplně prázdnou, a domů dorazil ve tři ráno. Sprcha, ošetřit rány a hurá do postele. Po takovém dobrodružství si jí člověk hned jinak váží. Čistě vrcholy od Špulky po Benátky - 330 km, 5 km nastoupáno, za 22 hodin. Ještě bych k tomu dodal zprávu z rentgenu. Záprstní kůstku od malíčku jsem měl zlomenou, takže to nebolelo jen tak. Dostal jsem sádru na pět týdnů, a pak ještě několik týdnů rozhýbával zápěstí.
Datum:	30. - 31. 3.	Průměrná rychlost:	12.2 km/h
Vzdálenost:	395 km	Nastoupáno:	11196 m
Vrchařská koruna Valašska. Můj výlet začal už v Praze, kdy jsem po práci sedal do auta a vyrážel na Moravu. Moc tam nejezdím a vždy se těším, že něco nového zažiji. Před Velikonoci byla ovšem D1 přeplněná a především u Brna zacpaná. Z mé plánované pořádné večeře a dvou hodin spánku před startem zbyly jen housky snědené za jízdy a půl hodiny na sbalení batohu a oblečení. Parkoval jsem nad Frenštátem pod Radhoštěm, první navštívený kopec byl tedy Velký Javorník. Po půlnoci jsem vystoupal nahoru, bylo trochu namrznuto. Druhý kopec Tanečnici jsem zdolal po cyklostezce přes Pustevny, tam bylo dokonce dost sněhu i pro běžky. Kvůli sněhu jsem tedy zvolil sjezd po silnici do Prostřední Bečvy a na Švarnou Hanku dojel po silnici. Nahoře bylo opět namrznuto a klouzavo. Unavený jsem šlapal ze Starých Hamrů na Bobek. Přicházela první fáze vyčerpání, kterou je třeba překonat, nikoli podlehnout (a ulehnout). V polovině kopce jsem ještě špatně odbočil, takže další nepříjemnost. Těsně pod vrcholem se ale začalo rozednívat, první paprsky mi rozmrazily obličej a já se začal usmívat. Na vrcholu jsem potkal první čerstvě vyjeté stopy kol, a to je taková motivace, že jsem na nějakou únavu zapomněl. A ty nezapomenutelné výhledy. Po cestě na Lemešnou už jsem potkával první vrchaře. Dál se mi kopce slévají. Pořád nahoru a dolů, sníh a námrazu vystřídalo slunce a bahno. Víc jsem si poprvé odpočinul v poledne pod Soláněm, snědl poslední větší svačinu, co jsem vezl, a vydal se nahoru. Ostrý výjezd a parádní sjezd po žluté. Jen škoda hromad větví po těžbě. Dolní část sjezdu jsem musel sejít. Odpoledne pěkně odsýpalo, jeden vrchol za druhým, hodně asfaltu, vysoké kopce. Ke Krošenkům jsem stoupal opět terénem a kolo musel potlačit. Trochu jsem nahoře odpočinul a pokračoval přes Cáb na Svantovítovu skálu. V Zubří jsem se najedl z balíčku ukrytého z předchozího dne. To byla výhoda, nemusel jsem nic nakupovat, čas jsem raději věnoval odpočinku. Cestou na Trojačku už se začalo stmívat, vystoupal jsem jen k pomníku odboje a fofrem na další vrcholy. Hodně asfaltových přejezdů mě uspalo, tak jsem to na půl hoďky zalomil v autobusové zastávce. Síla ale ještě byla, tak jsem pokračoval na Čarabovskou. Podobně jako na Bobek, ovšem noc byla tentokrát mnohem teplejší, také jsem trochu přejel odbočku a rozhodl se vystoupat k vrcholu z opačné strany po červené místo žluté turistické. V mapě vypadaly stejně. Jak vypadala ve skutečnosti žlutá už jsem se nedozvěděl, ale červená byla jako bahnitý tankodrom rozježděný od těžařů. Nešlo to po ní ani pěšky. Hodinu jsem šel neprostupným lesem a na vrcholu mě čekal jen ošklivý vysílač. Pak Kelčský Javorník, což je majestátný kopec s dvěma malými předkopci před a za vrcholem. Uprostřed noci se počasí opět začlo přiostřovat. Mrholení, vlhko, silný studený vítr. K tomu kluzké kameny ve strmém terénu. Na vrcholu jsem kvůli tomu dlouho nevydržel, ikdyž únava se začala opět ozývat. Sjel jsem dolů a uložil se u potoka na lavičku. Bez spacáku, ale šlo to. Spal jsem jen hodinu, a už jsem zase táhnul kolo na vrchol. V sobotu už šlo všechno hladce. Nohy ještě stíhaly a já už se těšil na poslední vrcholy. Kolem Lačnovských skal se začal terén zase kazit bahnem. To člověku hned ubere morálku. Nedal jsem se a ve tři hodiny vystoupal na poslední vrchol nad Valašskými Klobouky. Ve městě jsem si pak řádně odpočinul, v místní pizzerii si dal první pořádné jídlo po dvou dnech a na večer se vydal kolem řek zpět k autu. Očistu jsem provedl vodou z potoka a už se těšil do spacáku. Člověk při takové náloži zažije mnoho dobrodružství, někdy je to krušné a veselé zároveň. Jednu krušnou historku, která mi nepřijde veselá ani s odstupem jsem zažil při sjezdu z Lačnovských skal. Nebyl to těžký vrchol a po něm mě už čekaly jen Valašské Klobouky. Těšil jsem se do cíle, ale všude bylo tolik bahna, že šlo jen těžko jet. Skály jsem zdolal i ty horní a jal jsem se sjíždět po žluté. To už musí být v pohodě i v blátě. Nebylo. Bahno se lepilo na pláště, řetěz, přehazku, všude. Slezl jsem, boty měly po pár krocích každá pět kilo, kola už se ani netočila. Trvalo mi hodinu, než jsem kolo a boty několikrát očistil a dostal se z té mucholapky pryč. Čistě z prvního do posledního vrcholu jsem ujel 320 km za 39 hodin. Stačilo to na 7. místo. Stoupání bylo při koruně asi 10 km.
Datum:	1. 1.	Průměrná rychlost:	25.2 km/h
Vzdálenost:	143.8 km	Nastoupáno:	1783 m
Z Hradce do Prahy na Nový rok. Silvestrovské předsezvetí znělo, že si v roce 2018 zajedu všechno ještě zpátky. To bylo samozřejmě myšleno obrazně, ale aspoň u té poslední vyjížďky to platí. Z Jindřichova Hradce jsem vyjel na cyklokrosce ještě mírně pod vlivem asi v poledne, počasí bylo celkem teplé a oproti cestě z Prahy do JH byl sníh už všude roztátý. Jelo se tedy velmi rychle, ikdyž jsem šetřil sílu až do cílového stoupání. Jídla jsem si moc nesbalil, pití jen litr vody a dvě deci Red Bullu, ale i tak jsem dojel za celkových 6 hodin a 10 minut bez nutnosti nabírat vodu či cokoli dokupovat. Jel jsem většinou po nefrekventovaných silnicích z JH přes Pluhův Žďár, Samosoly, Tučapy, Chýnov, Mladou Vožici, Bystřici, Konopiště, Týnec nad Sázavou, Zbořený Kostelec, Kamenici, Petříkov, Dobřejovice a z Průhonic přes Vestec do Prahy. Dojezd byl již potmě, což vůbec nevadilo, světla mám kvalitní. Na výšlap z Týnce do Petříkova jsem také pošetřil dobře, takže na Nový rok vyloženě spokojenost.