Carpathian Mountain Race 2024

Na start. Den předem jsem jel vlakem z Prahy do Bratislavy, odkud jsem měl v plánu se před závodem trochu protáhnout po místních lesích a dostat se na start po vlastní ose. To znamenalo sbalit se celkově tak, abych mohl jet. Doma to tedy bylo opravdu těžké, protože jsem vezl k závodním věcem ještě věci na převlečení do cíle, abych se měl v čem vrátit, jídlo a záložní věci do checkpointu, a ještě další jídlo do vlaku. Byl jsem ověšený zezadu i zepředu, ale na vlak jsem to nějak dotáhl. Ve vlaku jsem toho spoustu snědl a z Bratislavy už jsem měl jen solidně naložený větší batoh na zádech. Vystoupal jsem do kopců a musel jsem odpočívat. Byl jsem přežraný a těžký batoh mi ničil záda i zadek. Nic, co bych měl řešit den před takovým závodem. Navíc bylo pěkně vedro. Odpočinek pomohl a já jsem pokračoval po turistické cestě SNP a parádních trailech na Biely kríž. Vedro se ale změnilo ve vítr, který přivál pořádnou bouřku. Sotva jsem stihl zaparkovat pod slunečník, začal slejvák. Ani mi to moc nevadilo. Už mi trochu vytrávilo, tak jsem si objednal polévku a počkal, až pršet přestane.

Po dešti vypadal radar docela umoudřeně a mě už čas pro včasný příjezd na start docházel. Raději jsem tedy vyrazil, i když bylo všude mokro a mě bylo jasné, že na start suchý nedojedu. Jak bylo v plánu, sjel jsem po trailech nad Svätý Jur, objel Pezinok a do Modry na start dojel po cyklostezce. Po levé straně v kopcích jsem pozoroval provazy vody, ale mě už nepršelo. Jen tekla voda v proudech po silnici.

Na startu se sešla skvělá parta. Spoustu závodníků znám alespoň od vidění, navíc tím, že se celkově přihlásilo méně lidí, organizátoři rozhodli o společném startu CMR a Slovakia Divide ráno ve stejný čas. To se mi hodně líbí, protože až na pár desítek kilometrů ke konci Slovenska máme i společnou trasu. Budeme se tedy honit i se závodníky z kratšího závodu. Prezentace tedy proběhla také společně, dostali jsme startovní balíček a tracker, sebe i ostatní závodníky uvidíme po přihlášení v aplikaci. Přihlášení můžeme poskytnout i fanouškům, jen to není kvůli bezpečnosti úplně veřejné. Ve startovném bylo slíbené jedno jídlo na startu, jedno v checkpointu a jedno v cíli. To i platilo, dokonce pár startovních jídel ještě zbylo, takže jsem si dal dvě a před spaním jsem se solidně přejedl.

Podle zvěstí z loňska jsem si myslel, že přespím v hospodě nebo někde poblíž venku, protože start je naplánován na osmou ráno od hospody. K mému překvapení se všichni vypařili. Někdo spal v autě, někdo měl zajištěný placený nocleh, Štěpán Stránský a pár lidí jeli někam do kopců pod přístřešek. Po zavíračce jsem zůstal u hospody sám. Byl jsem ale už umytý a nachystaný spát tam, tak jsem jen čekal, až odejde z hospody obsluha, abych si mohl ustlat na dětském hřišti u terasy restaurace. Trvalo to celkem dlouho, ale moc mi to nevadilo, o to lépe jsem se nachystal na ráno a zklidnil mysl, abych lépe usnul. To moc nepomohlo, protože za hospodou byla velmi hlučná diskotéka. Až do zavíračky ve tři ráno se mi nepodařilo usnout. Když už to vypadalo, že je klid, vyšli z diskotéky poslední ožralové a další hodinu dělali bordel, než pro ně někdo přijel. Super. Dvě hodiny spánku před závodem mě určitě poznamená. Ráno už bylo v pohodě. Vylézt ze spacáku, ohřát Adventure menu, obléknout, odevzdat batoh, který se poveze do checkpointu a následně do cíle, a už stojíme s ostatními závodníky CMR a Slovakia Divide na startu. Krátká rozmluva ve Slovenštině i Angličtině, hlavně dávejte bacha na medvědy, jeďte opatrně a užijte si to.

Odstartováno. Jedem v balíku do Malých Karpat. Nikdo to moc nedrtí, ani já ne. Čelo se brzy rozpadne. Po chvilce jedu sám, asi na prvním místě. Divné, ale neřeším to, jedu si svižným tempem podle sebe. Na asfaltu mě dojede Štěpán Stránský, favorit na Slovakia Divide. Nemám v úmyslu ho honit, je nabušenej. Popřejem si šťastnou cestu a ve stoje mi mizí za zatáčkou. Ještě jednou ho uvidím v lese, když špatně zahne na zelené turistické. Pak až v cíli. Taky jsem jeden úsek tohoto lesa nejel přesně podle trasy a dojela mě skupina, ve které jsem znal Lieblovce. Tonda a Metud, otec a syn na dovolené. Ti jedou až do Rumunska a vím, že za to umí vzít. Dnes ale zůstanou za mnou, protože jim zase ujíždím. Trasa se přehoupla přes hřeben a jedeme Štefánikovu cyklomagistrálu, která místy vede společně s Cestou hrdinov SNP. Tady to trochu znám z Loudání, takže mě nic nepřekvapí. Malé Karpaty za námi, rovinatý přejezd přes Piešťany, kraťoučký přejezd hřebínku Považského Inovca po modré a zase rovina až k pohoří Tribeč. Občas se nějaký závodník objeví, chvíli jedem spolu, ale žádné velké kamarádění. V průběhu mě předjel i Michal Ozogán, další kvalitní závodník na Slovakia Divide. Ostatní neznám.

Jedu bez přestávek, jídla mám dost a voda se dá dobrat po cestě. Výstup na Tribeč po cyklostezce a hřeben po zelené byl luxusní. Je dost vedro, ale v lese už je fajn. Z Tribče vedla trasa dolů hodně po asfaltu a já jsem začal pociťovat únavu a hlad. Navíc sedm večer, 11 hodin od startu bez větší přestávky, 170 km v nohách. Chce to před dlouhou nocí restart. Do cesty mi skočila koliba v Župkově. Koliba je název pro slovenskou horskou hospodu, kde dobře vaří. Dal jsem si polévku, halušky, kofolu a hned se jelo dobře. Zdržení hodinu za to stálo. Když jsem vyjel, akorát přijeli do obchodu Tonda s Metudem. Štiavnické vrchy jsem projel po modré po Chodníku Andreja Kmeťa a po cyklostezke Veľký hodrušský okruh. A než jsem přijel do Banské Štiavnice, dojel jsem Lukáše Koprivého a Mattiho Körstra. Neznal jsem je a nevěděl, jestli jedou CMR nebo jen Slovakia, což bylo teď jedno. Na noc je dobré mít parťáky, nebo aspoň někoho pro dobrý pocit předjet. Ve Štiavnici byl jeden obří večírek. Vypadalo to jak ve Znojmě na vinobraní. V každém průjezdu kapela a veselo po celém městě. Lukáš zajel na benzínku, já jsem měl všeho dost, tak jsem pokračoval, tentokrát po červené turistické s názvem Rudná magistrála.

S Mattim jsme projeli Sásu a Zaježovou. Na chvíli jsme se vzdálili a pak zase jeli spolu. Jelo se dost rychle, ale síly už pomalu docházely. Po 16 hodinách na kole, tedy po půlnoci, jsme si koupili v automatu vodu a nealko pivko a rozloučili se. Matti šel spát, já jsem ještě kousek popojel a šel jsem spát taky.

Po třech hodinách spaní jsem skočil na kolo a vyrazil. Přes Slovensko jsem jel nalehko, jen bivakovací pytel, který se rychle balí. Teplo v něm moc nebylo, ale zatím jsem při síle, tak to až tak nevadí. Den začal hezkým počasím i trasou. Ta vedla hodně po turistických stezkách, ale některé složitější úseky jsme objeli po neznačených lesních cestách. Ze závodníků jsem celé dopoledne nikoho nepotkal. Po sjezdu do Podkriváně začalo dlouhé stoupání do Slovenského rudohorie. Ze začátku cyklostezka do Detvianské Huty, ale pozor, slovenské cyklostezky, zejména ty horské, rozhodně nejsou žádné asfaltové dálnice. Většinou se jedná o lesní cestu, po které je dovoleno jet na kole. Potom modrá turistická - okruh okolo Poľany. To bylo delší území, kde nic nebylo.

V Lomu nad Rimavicou měla být otevřená sámoška. Čas jsem měl dobrý, tak jsem do ní vkládal naděje, že doberu zásoby a dám něco dobrého k snídani. Nějaké tyčky ze startu jsem ještě měl, ale ty jsem ještě šetřil na delší odlehlé úseky. Víc jídla už jsem neměl. Zavřeno, invertura. Obchod byl plný prodavaček i jídla, ale nechtěli mi prodat vůbec nic. Přemýšlel jsem, co budu dělat, studoval mapu. Zajet si pár kilometrů z kopce do obchodu se mi moc nechtělo, ale čekal mě vysoký hřeben Veporských vrchů, kde nebude nic, pak možná jedna hospoda, a pak Muránska planina, kde nebude už vůbec nic. Jídlo musím sehnat, nebo jít do rizika, sníst vše, co mám, a na hlaďák dojet k možná hospodě. Přijel Matti. Taky velmi překvapený, že je zavřeno. Do obchodu se mu ale taky zajíždět nechtělo, tak jsme jeli chvíli spolu. Ve vedlejší vesnici někdo pracoval na zahradě. Úplně poslední barák, poslední možnost sehnat jídlo. Tím, že jsme byli dva jsem cítil dvojnásobnou potřebu to vyřešit. Zeptal jsem se chlapíka přes plot, jestli bychom si od něj nemohli jídlo koupit. On že prý moc nemá, ale něco se snad doma najde. Přinesl igelitku s chlebem, klobásami, paprikou, rajčaty i paštikou. Zaplatit nic nechtěl. Jídlo jsme si rozdělili, hlady neumřem. Mezitím nás dojel Lukáš. Jídla má prý dost, takže nic nechtěl a vyrazil jako první. S Mattim jsme taky moc dlouho spolu nejeli.

Veporské vrchy jsme přejeli víceméně po hřebeni po červené Rudné magistrále. Nejkrutějším vrcholů jsme se sice vyhnuli, ale třeba Machnáčův grúň (1097) jsme si vychutnali dosyta. Krásné zalesněné hory. Ve dvě odpoledne se mi naskytl nádherný výhled na Rozhľadňu Zbojská a na protějším kopci Salaš Zbojská. Nóbl horská chata s velkou restaurací v sedle. Neodolal jsem a zaplul jsem dovnitř. Lukáš tu byl taky, ale už se chystal k odchodu. Já jsem se potřeboval dát pořádně dokupy. Daly se tu dokoupit i zásoby na cestu, což se hodilo, protože dál už nebude dlouho nic. Dal jsem polévku a dlouho čekal na jehňěčí medailonky na grilu. Alespoň jsem nabil baterky. Dorazil i Matti. Dal jen něco rychlého a zase odjel. Já jsem se přecpal jak prase a dobře se mi do kopce nejelo. Muránskou planinu jsme přejeli po cyklostezce, a i když jsme nejeli přímo na vrchol, dostali jsme se vysoko přes 1000 m. Sjezd do údolí řeky Hronec a zase nahoru po cyklostezce nad 1000 m. Sjezd do Zlatna a podle Hronu pryč. Muránska planina je za námi. Ale kopce nekončí. Stoupáme po Cestě hrdinov SNP na Honzovké (1172).

Začíná večer. Dneska bylo zase vedro. V Gápeľu u studánky doberu vodu a dám koupel. Dojel mě Matti. Ustrojí se na noc taky a pokračuje přede mnou. Prý půjde spát. Mě se nechce. Jel bych až do noci, ale trochu se zatahuje a asi bude pršet. Tak uvidíme. Když se vychystám, dorazí ještě Martin Novák. Je nějaký hotový. Chtěl jet CMR až do Rumunska, ale prý to asi zabalí na checkpointu. Vrátil se z nějakého zahraničního závodu a má toho moc. To já se snažím valit, dokud moc neprší. Je to spíš z kopce, tak to valí parádně. Ale přichází bouřka a začínají padat fakt velké kapky. V tom nemá smysl pokračovat, akorát mě to zpomalí. Tak za solidního deště dorazím do přístřešku u chaty Rakovec, kde spí Matti, a jdu spát taky. Aspoň na chvíli, než déšť přejde.

Moc jsem toho nenaspal a po třech hodinách už jsem zase seděl na kole. Déšť ustal, ale všude bylo dost mokro. Nějak to nevadilo, bylo celkem teplo, teda když jsem se oblékl. Kolem jedné ranní jsem nabral vodu ze studánky, pozdravil jsem se s Lieblovcema, kteří zrovna taky projeli, a vydal jsem se na stoupání na Súľovou (909). Tonda s Metudem taky nabrali vodu, ale vystoupali jen o kousek výš a zapadli do útulny chrupkat. Matti ještě spal, takže jsem si říkal, že mám pěkný náskok. Trasa vedla odlehlými končinami přes Volovské vrchy, a šlápli jsme si takové lahůdky jako třeba Skalisko (1293), Úhornianské sedlo (1000), Zelená skala (1040), Orlia studňa (1103), Štóske sedlo (798), většinou po turistických stezkách, Cesta hrdinov SNP, nebo po svážnici, když asi cesta přes vrchol byla příliš náročná. Všechno krásně jetelné, ale výživné. Až do sedla jsem od rána nepotkal nic. Naštěstí jsem měl nějaké zásoby ještě ze Zbojské, ale ty už se taky tenčily. V sedle také nic nebylo, kromě studánky. To mě zatím stačí. Sice není moc pěkná, ale na můj cestovní mini filtr se klidně spolehnu. Když je voda, je i co jíst. Mám ještě ze startu nějaké tyčky a jídlo v prášku. Tady je to nutnost, ještě mě čeká velký kus bez civilizace.

Štósky vrch (865), Ovčinec (1012), Tri Studne (969), Chata Erika (1100), Idčianske sedlo (954), Chata Lajoška. Potřeboval jsem dobrat aspoň trochu zásob, vodu, a kdyby bylo něco teplého do žaludku, taky bych se nezlobil. Chtěl jsem dobít elektroniku a trochu oschnout, na záchodě spáchat hygienu, protože jsem jel od rána zapařený. Trochu mokrý, hodně zpocený, přestože bylo docela teplo, věci mi uschnout nechtěly. Mokré pokožky a boty jsem si vyložil na sluníčko a dřepnul jsem v úplně prázdné hospodě. Nebyl tu moc signál, tak jsem aspoň nechal zařízení nabíjet, házel jsem do sebe gulášovku a řešil, abych zase rychle vypadl. Začalo krápat. Tak zase rychle sbalit vyložené věci a zjistit, jestli budu čekat, než to přejde. Hospodská mi ukázala radar, protože na mobilu jsem se nepřipojil. Čeká mě pěkná koupačka, ale čekat nemůžu. Bude to trvat moc dlouho, moc bych se zdržel. Tak pěkně poděkuju a vyrážím do zatím mírného deště.

Jahodná (719), skoro jsme se dotkli Košic, ale bylo to ještě daleko. Vreteník (793), Prielohy (788), Kysak. Konec Volovských vrchů a konec suchého oblečení. Tolik vody jsem ve sjezdu už hodně dlouho neviděl. Ze sjezdu mi byla docela i zima, a všechno jsem měl úplně promočené. Budu se muset dát trochu do pořádku, ale teď nemá smysl zastavovat. Přestalo pršet, tak musím jet, než zase začne. Taky se chci trochu zahřát a oschnout. Přichází úsek přes východňárské vesničky, kde snad seženu i něco na zub, až bude třeba. Tak nezastavuju a valím dál. Šarišské Bohdanovce, Bunetice, Kecerovce. Začíná zase pršet a podle radaru hned tak nepřestane. Musím sehnat něco k jídlu a přemýšlím, že to zabalím na hodinový spánek. Do checkpointu je ještě daleko a když zase zmoknu jako předtím, v noci už to může být problém. Normálně bych to nějak doklepal, ale závod bude ještě dlouhý a nemůžu si dovolit nastydnout. Malého cikánka se zeptám na obchod nebo restauraci. Sice si moc nerozumíme, ale pošle mě kousek do vesnice. Vypadá to, že to není daleko, tak jedu.

Přijíždím do obchůdku, kde obsluhuje paní se synem, ale vypadají, že mají strach, aby je cikáni, kterých je v okolí obchodu plno, spíš neokradli. Já mám taky strach. Obchůdek je to malinký, jedna místnost, napůl sámoška, napůl si člověk řekne. Od kasy je vidět dveřmi na sloup pod střechou, tak k němu zamknu kolo lankem, a říkám si, že když na něj uvidím, snad mi z něho nic neštípnou. Nemůžu sundat všechno, co není přimontované. Chvíli koukám po obchodě, vybírám pečivo a co se mi bude hodit. Vypočítávám, abych toho nevezl moc, ale abych vydržel do checkpointu. Zas tak velký výběr tu není. Po očku sleduju, že ve dveřím stojí dvě cikánky, které si mě prohlíží, a třetí šmejdí kolem kola. Nevydržím a jdu zase ven. Pár sekund, vezme mi třeba powerbanku, a mezi těma ostatníma se ničeho nedomůžu. A budu mít pokažený závod, protože bez powerbanky jet delší dobu nemůžu. Za rohem obchodu sedí bílej dědek. Vypadá, že tu pracuje, nebo teda spíš chlastá. Dám se s ním trochu do řeči a přijde mi bezpečnější kolo nechat hlídat jemu. Zamknu ho teda taky, ale jsem klidnější. Tvrdí mi, že před obchodem mezi cikánama ho nechat nemůžu ani minutu, že mi ho hned očešou. Nakoupeno. Chčije zase docela dost, tak si s dědkem chvíli sednu. Třeba poradí nebo nabídne nocleh. Mám toho od rána dost a kdybych se prospal, než přestane pršet, dám to do checkpointu přes noc v pohodě. Jenže s dědkem není řeč. Je divnej, trochu připitej a chce si spíš povídat. U něj doma prý spát nemůžu. Má prý zlýho psa, to kvůli cikánům, aby mu nic neukradli. Obvolá pár známých, ti mu to ale buď neberou, nebo ho pošlou někam. Asi nemá moc kamarádů. Jsem najedenej, déšť už není tak intenzivní, tak po hodině odpočinku zase jedu.

Slanské vrchy, trasa vede po pěkných cestách, hodně asfaltu, pohoda. Jastrabie nad Topľou, trocha pastvin, bláto. Ale přestalo pršet úplně, takže docela dobrý. Jsem rád, že jsem nešel spát. Sil mám dost a do checkpointu bych to měl zvládnout. Humenné jsme objeli v uctivé vzdálenosti, Ondavu i Laborec, významné potoky, které se při závodu 1000 mil brodí, jsme přejeli normálně po mostě, ale na pastvinách a na polních cestách je strašné bláto. To mě vyčerpává, kolu to dává zabrat a místy je to i docela nebezpečné. Na kolo se lepí jen místy, takže se většinou dá jet, ale klouže to. Snažím se i tak jet spíš rychle, aby mě nepřepadla únava. Oblečení mám jak z hnoje a spát chci až v checkpoitu v čisté posteli. Ale už je po půlnoci, od posledního spaní asi 27 hodin. Zablácená cesta mírně z kopce, valím, co to jde. Občas trochu zabruslím, občas chytám rovnováhu, ale zvládám to. Až najednou mi přední kolo ujede, spadnu na ruce, ale ty mi ujedou taky. Hubou a celým tělem do bláta. Celou přední stranu mám zablácenou, kolo taky. To mě totálně dostalo. Nadávám a jsem v rozkladu. Nesmí mě to ale zdržet. Zablácené rukavice strčím do kapsy, oklepu se a jedu dál. Už raději opatrně.

Belá nad Cirochou, Zemplínke Hámre, Vihorlat objedu už po pěkných cyklostezkách. Většinou asfalt, žádné bláto. To mě trochu uspává. Mám ve sjezdech mikrospánky, do kopce spím cíleně. Je to boj, ale nevzdávám to. Kolo je jak v hnoji. Šmigovec, Dúbrava, víc na východ už to nejde, jsem u Ukrajinských hranic. V nějaké vesnici je kohoutek s vodou. To je nádhera. Umyl jsem trochu sebe a hlavně kolo. Zase můžu do kopce normálně šlapat. Trasa vede ještě trochu mimo hlavní silnici, na hranice je to tu 700 m. Dojíždí mě vojenský džíp. Slovenští vojáci mě kontrolují, jestli nepřebíhám nelegálně hranice. Kámo, možná na to vypadám, ale fakt ne, jsem jen na vyjížďce. 640 km za tři dny. Věřili mi. Nechtěli ani vidět občanku. To jsem fakt rád, protože ji mám hluboko v zablácené brašně. Beňatina. Jediný checkpoint CMR, cíl pro Slovakia Divide. Štěpán, vítěz Slovakia divide, už tu je docela dlouho, druhý Michal Ozogán už tu ani není. Lukáš Koprivý spí, nabírá sílu na Rumunsko. Nikdo jiný tu není. Začíná svítat. Dám sprchu, vyperu hadry a rozvěsím ven, aby uschly. Organizátor Aleš chystá jídlo. Je to boží, jsem totálně vyndanej. Přijel Matti Körster. Strašně protivnej, totálně unavenej. Lezu do postele stejně jako on. Lukáš vstává.

Start ve dvě odpoledne. V checkpointu jsem se dal hodně do pořádku. Byl jsem tu dlouho, ale potřeboval jsem to. Včera to bylo náročné. Až tak dlouho jsem nespal (možná 4 hodiny), ale hlavně jsem se totál přebalil, doplnil zásoby, vyčistil a přezul kolo. Pro jistotu jsem měl v checkpointu náhradní plášť. Slovensko jsem jen na lehko, na zadku jen šíři 2.1". To vydrželo v pohodě, ale na Rumunsko dám raději nový, 2.35", stejně jako na předku. Nezabralo to moc času, ale takových drobností bylo víc. Nakonec vyrážím hodinu nebo víc po Mattim, krásně čisťoučký, vymydlený, v čistém suchém oblečení, s čistým a namazaným kolem. To je hned jiný svezení. Stálo to za to, protože dnes mě čeká dlouhý rovinatý přejezd přes Maďarsko. Na to potřebuju, aby kolo jelo.

Ze začátku teda nějaké kopečky byly, ale spíš dolů. Dokonce i offroad, ale žádné velké bahno. Snažil jsem se kolo nezašpinit. Veľké Kapušany, Dolnozemplínska cyklomagistrála skrz CHKO Latorica. A už jsem v Maďarsku. Ajak, Vásárosnamény. Valím bez zastávek. Síly, zásoby i vodu mám. Dokonce jsem dojel Mattiho. To bylo překvapení, protože Matti je ultraendurance, původně silniční závodník, který jezdil závodně 24hodinovky na okruhu. Má teda vyšší výkonnost než já, ale menší zkušenosti z terénu a bikepackingových závodů. Projevuje se to tak, že přes den je rychlejší, má víc síly do kopce, ale v noci a ve sjezdech mám zase navrch já. Takže mě docela překvapilo, že po odpočinku jsem byl na rovinaté jednoduché trase dojet. On ale po vyjetí z checkpointu ještě dokupoval zásoby, myl pořádně kolo, a už se navíc několikrát ztratil. Je vidět, že ho včerejší dlouhý den pěkně semlel. Jsme oba rádi, že můžeme jet spolu. Přes celé Maďarsko se dá jet v háku, což občas využijeme, ale hlavně si můžeme popovídat, aby cesta lépe utekla. Zastavili jsme za celou dobu jen jednou na benzínce. Velmi rychlé doplnění vody, sníst nanuka a valit dál. Ke konci Maďarska jedeme cyklostezku Fehérgyarmat - Satu Mare kolem řeky Szamos. A já vypočítávám, že to zvládneme až za hranice. To je pro mě důležité. Na hranicích se může leccos přihodit, a já tam nechci ráno strávit moc času. Chci mít dneska, když jsem trochu unavený, všechno vyřízené, a ráno zase začít makat.

Povedlo se. Hranice s Rumunskem. Normálně přes celnici s autama. Matti byl teda už dost unavenej, ale asi to chtěl mít taky za sebou. Je lepší tam být ve dvou, kdyby se něco řešilo, tak jsem rád. Občanku jsem našel, jsme odbaveni. Hurá. Hned za bránou vyměnit hotovost, a dát se trochu do pořádku na benzínce, než půjdem zalehnout. První benzínka byla vyžraná a měla sezení jen venku. Byla docela zima, tak jsme raději popojeli kousek zpět a v protisměru byla další. Taky docela vyžraná, hajzly hnusný, ale aspoň se dalo sednout uvnitř. Vidím na Mattim, že je fakt jetej. Hledá ubytko. Prý se potřebuje dát pořádně dohromady. Já jsem docela v pohodě, tak mi stačí chvíli nabíjet a půjdu spát do lesa. Z benzínky teda vyjedeme spolu, ale hned v první vesnici se Matti odpojí. Já dám ještě dvě vesnice a zajedu do prvního lesíka u silnici do třetí. Je tu celkem teplo, ale já si raději vytáhnu bivy pytel i spacák. Ten na mě čekal v checkpointu, tak teď si můžu užít luxusnější spaní. Vytí psů z vesnice mě moc neuklidňuje, tak strkám pod hlavu pepřák na medvědy. Jsem ale taky unavenej, tak hned usínám.

Spal jsem přes čtyři hodiny. A dlouho mi trvalo, než jsem se vypakoval. Ráno byla docela zima, tak jsem se těšil, až začne Slunce pořádně hřát. V půl osmý, kdy jsem sednul na kolo by mohlo. Trasa ale vedla ještě 60 km údolím řeky Tur. Asfaltová cyklostezka, občas nějaké městečko nebo polňačka. Pro ranní rozcvičku ideální. V poslední vesnici před horami, která v mapě nevypadala až tak malá, jsem začal hledat obchod. Asi bych to neměl příště nechávat na poslední chvíli. Tady asi vůbec nic není. Jak stojím na náměstíčku a čumím do mapy, přimotá se tam desetiletý klouček na kole. Nerozumíme si ani slovo, ale asi pochopí, že potřebuju vodu nebo jídlo, a snaží se mě zatáhnout uzoučkými uličkami kamsi do obytného domu. Moc se mi to nelíbí, ale chci vědět, jak to tady funguje. Aha, obchod. Úplně malinký, jakoby u paní doma nebo v průjezdě, ale má tu normálně veřejný obchod. No tak jo, super. Chleba má jen velké balení, tak ho teda kupuju, beru jen pět krajíců a zbytek jí nechám. K tomu dobrý sýr a něco, co mi vydrží v horku až do večera. Teď si dám nanuka. Klukovi koupím taky. Sice se tváří, že nechce, ale pak si ho dá rád. Je to docela levné.

První kopce se jmenují asi Igniș (Munții Ignișului). Jsou zalesněné, stoupám lehkým terénem kolem potoka lesní cestou. Je to docela krpál, hned přes 1100 m n.m., a to nejsem ani na vrcholu (ty tu mají přes 1200). Po terénní ochutnávce přichází asfalt, a pak dokonce luxusní asfaltová silnice. Tou si trochu nastoupám a začínám mít choutky na něco teplého. Ale nechci se přežrat ani zdržet. Polévka by stačila. Navíc potřebuju zase dobrat vodu, je vedro. Než odbočím ze silnice zase do terénu, v sedle Pasul Gutâi (987 m), se jeví luxusní restaurace. Přesně jak jsem si vysnil. Rychlá polévka plná masa, fazolí a další zeleniny. K tomu pečivo. Teď to trochu nakopnu. Valím, co to dá, terén je krásný, trasa se klikatí mezi 1000 a 1300 m n.m. Míjím závodníka, který startoval předevčírem z Beňatiny, z checkpointu na Slovensku. To byla další alternativa. Závodníci, kteří v minulých letech absolvovali Slovakia divide si ho mohli letos odpustit a startovat až z checkpointu. Vyjeli tedy svěží o den dřív, ale trasu mají stejnou. Říkal mi, že Matti je tak dvacet minut přede mnou. Tak to je paráda. Předjel mě buď ráno, jak jsem nakupoval, nebo až teď, jak jsem seděl v restauraci. Každopádně bych ho mohl do večera stáhnout.

Ani to netrvalo tak dlouho. Na nejvyšším dnešním kopci vidím bikera. Zrovna tam přijel a užívá si západ Slunce. Já to mám ještě kus, nejdřív technický sjezd a pak prudký výjezd, který se ke konci zlomí v tlačenku. Matti na mě čeká. Prý má jeho manželka strach, aby nejezdil v noci sám, tak by rád jel se mnou. OK, čekat na něj nebudu, ale společnost taky uvítám. Do sjezdu se ale chci obléknout, zase se začíná ochlazovat. Dáme společnou fotku, kterou pošle manželce, aby byla v klidu, a jde do sjezdu napřed. Mě to ještě chvíli trvá, a i když technický sjezd z 1300 m n.m. na 500 m drtím, co to jde, stejně ho nedojedu. Tak to s tou spolujízdou asi nebude tak horké. Je to ale pořád z kopce, tak se ho snažím dohnat i po asfaltu. V dálce už vidím jeho blikátko, ale chvíli mi trvá, než ho dostihnu.

Nakonec se podařilo, ve stoupání jel pomaleji a v podstatě na mě čekal. Chtěl, abychom šli spát pohromadě. No, ale já bych ještě jel. Dáme teda pauzu na benzínce a vidím, že je zase hotovej. Čeká nás ještě kus mírného stoupání, a pak ostrý výstup kolem řeky zase do hor. Já zbytečně v noci do hor chodit nechci, ale popojel bych alespoň před ně. Matti má pravdu, že u řeky bude na spaní zima. Tak to nechávám osudu, když najdem něco pěkného, půjdu spát s ním, jinak pojedu až před hory. Na benzínce toho zase moc neměli, ale aspoň se dá dobrat voda a hlady člověk taky neumře. Večer si taky dávám teplý čaj, aby mi chladný vzduch nevlezl na dýchání, mívám s tím problémy.

Pokračujeme teda spolu ještě asi hodinu, cesta po asfaltu do kopce. Já si jedu v klidu pomalu, Matti by jel asi rychleji, ale ujet mi nechce. Jedeme kolem rozestavěného domu. To bývá dobrý nocleh. Na stavbě bývá sucho, nefouká, ale tady se do baráku už nedostaneme. Ale vedle něj jsou rozestavěné otevřené garáže. Každý si vezmeme kus obkladového polystyrenu, hodíme si na to ještě karimatku, já si oblečení vyložím na kari síť jako na sušák. Luxus. Navíc kolem garáže teče kanálem voda, je to slyšet. Bublá a kloktá, je to jako relaxační hudba, přesně taková, co si pouští nerváci na dobrou noc. To se nám bude dneska spát.

Čtyři hodiny spánku a jede se dál. Matti je při ukládání a balení hrozně rychlej. Spal klidně i o půl hodiny déle než já a odjel dřív. Myslel jsem si, že pojedem do hor spolu, a on mi ráno ujel, než jsem se sbalil. Ale možná na mě při výjezdu počká. Uvidíme. Z našeho noclehu jsem trochu sjel mokrou trávou na silnici u řeky. Je tu fakt zima. Odtud bude dlouhatánské stoupání. Ze začátku silnice. Jede se dobře, už jsem se i rozhýbal, tak do toho trochu šlapu. Mattiho nevidím. V dalším městě je otevřená benzínka. Matti před ní snídá, volá na mě, ať tam zajedu. Já na něj jen mávnu, mám všechno a chci do hor. Tak fajn. Můžu trochu zpomalit, stoupání bude dlouhé, ale jedu normálně, čekat na něj nebudu. Za městem Borșa vede trasa ještě po silnici, ale už po menší. Terén se zvedá a cesty zužují. Už jsem v 800 m n.m. a jedu kolem prudké řeky po kamenité cestě. Matti mě dojel, a tak drtíme do prvních pořádných rumunských Karpat spolu. Mám respekt z medvědů, je brzy. Pepřák mám připraven po ruce na hrazdě. Je to fakt prudké. Snažím se jet, Matti už jde pěšky. Ale docela rychle. Občas mu cuknu, pak slezu taky a zase on cukne mě. Přírodní park Maramureș. Je tu fakt nádherně. Sedlo 1440 m n.m. Vrcholy jsou okolo mnohem vyšší. Ze zalesněných a zatravněných strání vykukují holé skály. Nádherný sjezd a první střed s pasteveckými psy. Ani nevím, co hlídali, seběhli na cestu z kopce z lesa. Ale nebylo to nic hrozného, stačilo trochu zakřičet a nechali mě projet. Matti měl ze psů mnohem větší respekt. Možná bych měl taky, ale fakt mi to nepřišlo špatné. A jsme zase v civilizaci. Města a silnice. Tady by se dalo i nakoupit, ale my to valíme dál. Mírně z kopce to fakt sviští. V Ciocǎnești zastavíme na společný nákup. Už to vypadá, že jsme se nějak sesynchronizovali. Kafíčko, nanuk, nákup potravin, ale čeká nás velký kopec, tak vody radši moc neberu, to by se proneslo.

Vyrážíme spolu, ale Matti se nějak zdržuje. Je to po silnici a zase by se dalo valit v háku, ale on si čistí zuby a řeší za jízdy hygienu. Když uhneme ze silnice, cesta se najedou zvedne a přichází takový krpál, že musím pěšky. Matti mě předjede a brutálně ujede. Aha, tak asi spolu nepojedem. Jsem ponaučen. Každý za své, a pouze využít, pokud se to bude hodit mě. Nevadí mi to. Spíš naopak. Když jde to tuhého, rád se soustředím sám na sebe. Ale ten kopec je fakt ukrutný. Brzy se naskytnou za odměnu nádherné výhledy. V 1500 m n.m. je parádní pramen. Doberu vodu, opláchnu kolo i sebe, protože mi to dalo zabrat. Ještě kousek nahoru a teď parádní sjezd. Horská cesta, jako prašná, ne moc technicky náročná, ale v té rychlosti, kterou se to tu dá valit to chce i trochu umět řídit. Dva vrcholy přes 1200 m a serpentýny do Vatra Dornei. Větší město, spousta obchůdků, restaurací a zmrzlina. Je čas oběda, ale já chvátám. Jídla mám s sebou dost. Jen bych potřeboval trochu občerstvit, ale nechci se zdržet. Nedám si na konec nic. Kus silnice a než z ní odbočím do dalšího stoupání, koupím akorát u Turka ve stánku papriku a nějaké ovoce. To mi zvedlo náladu a zas to drtím nahoru. Velmi pěkná cesta, ze začátku asfalt, později trochu horší serpentýny, ale pořád zpevněné. V lese je příjemně. Dostal jsem se až na parádní hřebenovku zase nad 1500 m n.m. A teď sjezd. Užívám si to a valím, co to jde. Pod horami v hospodě sedí Katka Ludvíková s Petrem Vocetkou. Vedoucí závodníci, co vyráželi až z checkpointu na konci Slovenska. Před nimi už je jen Lukáš Koprivý a Matti. Aha, Matti je tu s nimi. Tak paráda. Sedl bych si na chvíli s nimi, abych pokecal a probral pocity. Ale nevaří tu, ani nenabízí žádné jídlo. Na limče se mi tu sedět nechce, tak jen doberu vodu a vyrážíme s Mattim spolu dál. Následuje krátký trhák nahoru, Matti na mě čeká, takovéhle kopce už moc nedávám. Pak dlouhý sjezd mezi pastvinami, psi už jsou normální součást naší trasy. Akorát trochu přibrzdím a ve správnou chvíli na to šlápnu, abych jim ujel. Zase kus silnice a míjíme místní fast foody. Nevím proč, ale hrozně moc bych se chtěl v jednom z nich zastavit. Ale chvátáme. Když se ze silnice odpojíme do lesa, cesta se zase zvedne.

Dneska je to nahoru dolů. Ale tohle je hodně nahoru a ještě docela blbá cesta s vysokou trávou. Je to tlačenka jako kráva. Postupně míjíme tři vrcholy, z nichž nejvyšší Fǎget (1308) nabízí i útulnu. Začíná se stmívat, ale my dneska nekončíme. Jen se oblíknem a valíme brutál sjezd do Borsecu. To je menší lázeňské město, kde s Mattim očekáváme restauraci s večeří. Oba si ji dneska zasloužíme. Ale už je skoro deset a všechny občerstvovny mají už zavřeno, nebo jsou plné lidí, ale už nevaří. Z jedné takové plné, kde nám nenabídnou k jídlu vůbec nic, nás ale pošlou naproti do pizzerie. Ta je sice úplně prázdná, ale moc milý majitel, číšník a kuchař v jednom nám nabídne pizzu i polévku. Berem všechno. Dokonce i čaj. Nabiju elektroniku, dám se pěkně do pořádku, doberu vodu, a můžu pokračovat na noční šichtu. Matti je jiného názoru. Je strašně unavenej a hledá ubytko. Vyškolen ze včera ho uložím a pokračuju dál. Ubytko teda nenašel, tak jel se mnou ještě kus do kopce, kde zalehnul na verandě nějaké chaty těsně před medvědí zónou. Je po půlnoci a projet zónu odlehlých zalesněných hor s vyšším výskytem medvědů je bezpečnější teď než za svítání nebo za rozbřesku. Každý kdo tudy jel přes den, k večeru nebo k ránu viděl medvěda, nebo je alespoň slyšel utíkat, jak je vyplašil. Já nic. Bohužel. Nebo možná bohudík. Ale i tak to bylo napínavé. Medvědích hoven tu bylo požehnaně. A trasa byla taky nádherná. Chvílemi těžká tlačenka do kopce zatravněnou plání, chvílemi krásný singletrail klikatící se lesem. Červená turistická přes vrcholy nad 1400 m n.m. Úžasný zážitek. Lukáš psal, že na konci tohoto úseku jsou psí hlídači. Já jsem je jen slyšel z ohrady, ze které se na mě blýskaly stovky ovčích očí. Průjezd hladký. Sjezd do sedla Pǎngarati (1252) už jsem tolik nedrtil. Přijel jsem tam docela unaven. Je to luxusní turistické centrum. Nóbl restaurace, lanovka, sjezdovka, zábavní park. V noci mrtvo a složit hlavu není kde. Tak jsem se vrátil ke studánce a vyvalil na trávě. Spalo se mi blaze.

Začínám být hodně opotřebován. Ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Jedu na úrovni základních potřeb a na hraně svých schopností. Dnešní den to bylo tak výživné, že jsem si udělal zápis už při závodě. Takže tentokrát autenticky:

Celý den byl pro mě ve znamení srovnání se se sebou a se závodem. Ráno to šlo špatně, i když se mi jelo dobře. Pak přišlo hezké počasí a bylo mi dobře. Pak mi to nejelo, zase špatné, pak jsem si dal pivo a bylo mi to jedno. Bláto, odlehlá příroda, vysoké kopce, a možná i společnost Mattiho mi připomněla, proč jsem přijel. Chtěl jsem se pořádně projet na kole, a to se mi plní víc, než jsem si dokázal představit. Pohoří Nemira v závěru dne bylo hodně silné. Stoupání tak prudké, že jsme měli co dělat, abychom to vytlačili. Velká pastevecká farma s desítkami psů, kteří nás nechtěli nechat projít, ani když je pastevci zaháněli. Bylo to trochu nebezpečné, pro mě hodně silný zážitek. Po hřebeni byla cesta náročná. Sám bych jel rychleji, ale Matti už byl hodně unavený, tak jsme jeli spolu kvůli bezpečnosti, a já jsem se snažil spíš odpočinout. Do útulny, do které se muselo zajet z trasy, jsem jel s ním. Nebyl jsem si jistý, jestli bude mít smysl pokračovat sám. Chtěl jsem se dát trochu do kupy, do sjezdu se vystrojit proti prochladnutí, a kdybych cítil únavu, zůstal bych tam spát.

Sjezd jsem jel hodně opatrně, ale rychle. To mě parádně nabudilo. Ale byla hluboká noc a já jsem přemýšlel, jestli jít spát nebo pokračovat. Nic jsem nevymyslel, tak jsem sedl na kolo a jel. Drtil jsem to, mezi poli, podhůřím Vrancei. Trasa byla jednoduchá, žádné velké kopce, stačilo jet. Byl jsem úplně vymletý. Kolo teda od bahna taky dost. Potřeboval jsem dokoupit zásoby, umýt kolo, vyspat se. Na nic jiného jsem nemyslel, a stejně jsem nebyl schopný vymyslet, co dělat. V kolik asi otvírají obchody? Z mapy nic nezjistím. Tak k jednomu zajedu a podívám se. Musím si ale pár desítek metrů zajet. Jsou asi tři ráno, všude mrtvo. Obchod otvírá v šest. Nevím, co jsem si myslel. Mám dilema, jestli jít spát, nebo pokračovat. Pár vesnic a dokonce větší město ještě zbývá. Sedím na lavičce a nejsem schopný nic vymyslet. Ztracený čas. Tak jedu. Zase drtím. Jedu relativně rychle. To mi ještě jde. Studuji mapu, ať vím, co mě čeká. Covasna - větší městečko, poslední před horami, podle trackerů se zdá, že tam spí Lukáš. Comandǎu - horské městečko, kde by měla být restaurace. Pak dlouho nic.

Kolo je ve strašném bordelu, jak usychá, začíná se to projevovat. Navíc mám od bláta i brašnu. Pokud ji otevřu nevyčištěnou, všechno mi zaleze dovnitř. Všude jsou tu samoobslužné myčky na auta. U nás bývá v každé myčce kohoutek s hadicí. To by mi stačilo, wapka je spíš na škodu. Tak zase stavím a prohlížím jednu otevřenou. Nic. Jen automat na drobné a vysokotlaká pistole. Návod složitý, spousta čudlíků, vůbec se v tom nevyznám. Tak jedu dál. Před Covasnou je benzínka. To by mohlo být řešení všech mých problémů. Vymyslel jsem totiž, že pojedu bez spaní až do Comandǎu. K tomu potřebuju jen doplnit zásoby a umýt kolo. V Comandǎu se pak pořádně najím a vyspím. Tím bych mohl alespoň vystrašit Lukáše a cuknout pořádně Mattimu. Jenže benzínka je ještě zavřená. Navíc hrozně malinká, ani sezení tu není a venku je ještě zima. Nějaká obsluha tu ale je. Zrzavá slečna, co umí trochu anglicky. Nakonec se teda ukáže, že spíš vypadá, že rozumí, ale vlastně jsme si nerozumněli vůbec. Chtěl jsem umýt kolo, potřebuju hadici, nebo kýbl a smetáček. Ona mě místo toho vede do pokoje, abych umyl sebe. Koukám na ní, že je asi divná, že potřebuju umýt kolo. Ona, že kolo můžu nechat venku, protože je hrozně špinavé, a oni tam mají koberec. Já ale potřebuju umýt to kolo. Ne sebe. Já jsem v pohodě. Kouká na mě, asi jí nepřijde, že jsem v pohodě. Tak s tou se nedomluvím. Další ztráta času. Pokračuji do města. Další samoobslužnou myčku už nevynechám. Naházím tam drobné, berou i bankovky, což jsou teda pořád drobné. Mačkám čudlíky a zkouším. Něco pění, něco míň, ale wapka dává brutální tlak. Tím vůbec nemůžu kolo mýt. A brašny už vůbec. Nakonec najdu čudlík jen na čistou vodu, a když nespustím pistoli, tak voda protéká s docela použitelným tlakem. Hurá. Mám umyto. Jedu do města. Je před sedmou, supermarket otvírá za chvilku. Ani to není úplně přesně to, co jsem chtěl. Potřebuju se dát do pořádku, ale spát nemusím. Popojedu kus mimo trasu za město. Je tam druhá benzínka. Ale taky ještě nemá otevřeno, a ani nevypadá, že by se tam dalo nakoupit. Jinak spousta drobných pěkných obchůdku, které mají ale ještě zavřeno. Tak se vracím do supermarketu. Nakoupím spoustu nesmyslů, které se mi ani nevejdou do zavazadel. Jsem fakt vymletej.

Dvě a půl hodiny jsem před supermarketem na střídačku jedl a klimbal. Nacpal jsem se ale fakt dobře. Teda až moc, jak prase. Lukáš, jak na trackerech viděl, že jsem ho dotáhl, to nakopl neskutečně, a je pryč. Naopak Matti se blíží. Já jsem nakonec docela odpočatý, takže žádné jídlo ani spaní v Comandǎu nebude. Až trochu vytrávím, zkusím zamakat, aby mě dneska Matti nedojel. To by mohla být dobrá strategie. Trasa vedla hned do kopce prašnými cestami jak někde na divokém západě. V silnici byly občas vidět železné koleje. Prý bývalá železnice. Když jsem nastoupal nad 1000 m n.m. trasa vedla kolem horské řeky Bǎsca Mare hodně dlouho. Nádherný úsek. Potom sjezd pod přehradu Lacul Siriu a zase prudký výjezd. Udělalo se velké horko. Tekutiny jsem doplňoval, jak to šlo, a jakmile voda někde tekla, také jsem se oplachoval. V mapě to vypadalo na nějaké toky i do budoucna, tak jsem se moc s vodou netahal, když byla dobrá, nabral jsem dva litry a doufal, že zase něco seženu. Taky tu rostly švestky. Výborné na doplnění vody i cukru, a když si chce člověk na chvilku odpočinout od šlapání. Jinak jsem se snažil jet.

Dál cesta vedla nádhernými vyprahlými pastvinami mírně nahoru dolů, sem tam nějaké ovce, nějaký ten pes, většinou v pohodě. Už jsem si zvykl. Horší je to s vodou. Potůčky nebo i říčka tu jsou, ale neodvážím se brát vodu ani přes filtr. Je to tu od ovcí hrozně posrané. Jako fakt hodně v celé ploše. Některé potůčky vypadají spíš jako močka než voda. Tak šetřím každou kapku a oddaluji okamžik, kdy mi dojde úplně. Na úpatí dlouhého stoupání do hor se na mě pousměje štěstí a potkám zahradní párty. Prvně jsem si myslel, že je to hospoda. Zahrada, obří slunečníky, hudba, párty. Když jsem přijel blíž, viděl jsem, že lidé z města přijeli lepšími auty zapařit na venkov. Vodu měli vytaženou z pramene čistou hadicí přímo na zahradu. Poprosil jsem a dolili mi plnou. Jsem zachráněn. Nabízeli mi dokonce i kafe, ale já chci do večera přejet ještě poslední hřeben, takže valím rychle dál.

Matti mě myslím zatím nepředjel, což je velmi dobrá zpráva, protože už se chýlí k pozdnímu odpoledni. Přede mnou se tyčí velký hřeben pohoří Siriului, na který vydupu až nad 1400 m n.m. Je tu fakt krásně. Užívám si přírodu, co to jde. I když docela fouká a začíná být studeno, zatím je to příjemné. Dojíždím poslední jídlo, co vezu z Covasny, do sjezdu se přiobléknu a drtím to neuvěřitelně. Pak přichází ještě malý brdek, kde je ale na cestě docela bláto. Trochu jsem se tu zdržel. Plán je takový, že sjedu až na silnici, po ní vyjedu do městečka, vyhlédnu dobrou restauraci, ve které nabiju elektroniku, najím se, vyspím se jen trochu, a na noc půjdu do hor. Počítám, že mě Matti dojede, nebo možná i předjede, ale před horami půjde spát. Tím si získám na zítra náskok, který už nestáhne. Odvážný plán se ale rozplynul hned, jak jsem po sjezdu z terénu vyjel na silnici. Hřebík jako kráva v zadním kole prošpikoval pneumatiku skrz na skrz. Ta je okamžitě prázdná. Na to jsem samozřejmě vybaven, ale kolo mám totálně od bahna a voda nikde. Navíc, hned jak to rozmontuju, dorazí Matti. Prý mě viděl už nahoře, ale ve sjezdu jsem mu hrozně ujel. Teď se pomalu ani nezastavil a jen napřed, prý na mě počká v restauraci. Já řešít defekt minimálně 20 minut, spíš půl hodiny. Dám duši a nafoukám jen tak, abychom dojel do restaurace. Není to daleko, tak chvílemi jedu ve stoje, abych zadek moc nezatěžoval. V restauraci jsem ale až po deváté hodině. Matti najedený, mě prý ještě něco udělají, ale moc toho není. Nakonec jsem se najedl fakt dobře. Dokonce mi půjčili i pumpičku, abych nahodil plášť. Tak to mám snad vyřešené. Akorát s tím únikem to moc nevidím. Majitel hospody straší medvědy. V noci je z kopců, kam se chystáme, slyšet střelba a psí štěkot. Vyměknu a dám na Mattiho. Vyspíme se dobře a vyrazíme do kopců spolu až za svítání.

V půl páté sedíme oba na kole. Odpočatí, najedení, sbalení, šlapeme spolu po asfaltových serpentýnách hned brutál do kopce. Matti je na tom o poznání líp, až mi pěkně cukne. Navíc se mi chce kadit, takže ztráta deseti minut, a můžu si tu nádheru vyšlapat sám. No to už ho dneska asi neuvidím. Ale je mi to jedno. Včerejší plán prostě nevyšel, a já už si to chci spíš užít, než se snažit nad Mattim vyzrát. Je to borec, kterej je večer vždycky totálně vyndanej a ráno plnej sil. Je prostě rychlejší a já se s tím začínám smiřovat. Rozhodně to nebude důvod, abych si to tu neužil. Protože je tu fakt krásně. Brutál výšlap, který byl místy hodně těžká tlačenka, mě vytáhnul nad 1700 m n.m. Hřeben pohoří Ciucaș, kde jsme se podívali i na vrcholy, např. Bobul Mic (1752). Dosud asi nejvyšší vrchol. A to nejsou žádné skály. Spíš tráva nad úrovní lesa. Medvědi sem asi z lesa taky zavítají, ale je vidět daleko. Navíc se dělá zase krásný den. Je to fakt úžasný. Až z té krásy občas zahnu blbě, a už se začínám s nějakým stíháním loučit.

Trasa vede z nejvyšších vrcholů přes nižší pořád po hřebínku. Je to luxusní bajkovačka, sypu to z kopce, co to dá, a těsně před sjezdem do městečka Teșila předjedu i Mattiho, který jde zrovna pěšky. Nic mu není, jen je to na něj moc z kopce. Zajedeme spolu do obchodu. On teda chtěl spíš na benzínku, protože taky potřebuje kadit, ale já musím do obchodu, protože chci zásoby na celý den. Dobře se najíst a pak drtit. Dneska už nás nečekají žádné velké hory, spíš samé asfaltové přejezdy, takže to musí svištět. Bavíme se s Mattim jako nejlepší kamarádi. On je Němec, já Čech, jsme v Rumunsku na slovenském závodě, a bavíme se anglicky. Pohodička, nabalíme, podělíme se o jídlo, které jsme si koupili společně, protože třeba chleba se tu dá koupit jen ve velkém balení. Nemají žádné menší bagety nebo rohlíky. Vyjedeme a Matti mi hned ujede. Nedivím se. Zdřevěněly mi nohy a vůbec mi to nejede. Sice Asfalt, ale začíná být pěkně rozpálený, a po rovině to teda taky není. Vyjedu dva kopce trochu na sílu, pak sjezdy si dávám parádně, ale další krpál už nedávám. Musím zastavit a odpočinout. Je fakt vedro, tohle tempo nezvládnu. Tak to musím přehodnotit. Jet víc na pohodu, abych stihl doplňovat vodu.

Comarnic, Breaza, Fieni. Větší města, samý asfalt, už jsem se docela rozjel. Dost se tu hodí i hrazda, kterou jsem si speciálně na tento závod pořídil. Ale je furt dost vedro. Snažím se moc nestavět, vody mám dost, jídla taky. Runcu, Pucheni. Jedeme po cyklostezkách podhůřím skrz farmy. Jednak tu mají hlídací psi, jednak docela dost dobytka za ploty, a jednak skvělé švestky a jablka. To bych se užral. Ale snažím se vzít vždycky jen pár do pusy a pár na cestu. A jet aspoň nějak, abych se posouval. Když zrovna nežeru, tak mi přijde, že mi to zas jede pěkně. V jedné menší vesnici zastavím u otevřeného obchodu. Jídla mám dost, ale potřebuju vodu. Dokoupím, nechám si udělat kafe a do něj nanuka. Tak to je velká paráda. Máčím nanuk do kafe, žeru ho tak pěkně rychle a kafe tím taky vychladím. Minimální zastávka s maximálním účinkem. Po tomhle vorazu se dá jet fakt rychle.

Když dorazím do Cǎmpulungu, jednoho z větších měst, Matti tu podle trackerů ještě je. Snažím se ho vystopovat, aspoň abych trefil dobrou rychlou restauraci, ale nedaří se mi. Asi mi ujel před nosem. To nevadí, nenechám se vyhecovat a po chvíli váhání zapadnu do kebabu. Zdá se mi to jako nejrychlejší možnost. Koupím obří kebab, kterého sním jen půlku, abych se zase nepřežral. Druhou schovám na noc. Dám se na záchodě trochu do pořádku, vedle v trafice dokoupím spoustu sladkostí a valím dál, co můžu. Do cíle je to ještě daleko, a hlavně před cílem je nejbrutálnější kopec celého závodu. Vůbec nevím, jak to udělám, ale snažím se koncentrovat na aktuální problémy. Teď a tady řešit věci co nejlíp, abych se posouval rychle dál.

Za Cǎmpulungem byla ještě chvíli silnice, která se postupně ztrácela, až se ztratila docela. V tu chvíli jsem přijel do echt cikánské vesnice. Bratia. Je to v podstatě obydlené údolí stejnojmenné řeky. Ty nejhorší vybydlené domy místy přecházející v chatrče, na zahradách dobytek, polozbořené ploty a psi. Spíš menší, ale o to uštěkanější. Raději jsem nezastavoval. Bylo už k večeru a chystala se každodenní párty, kdy na každé zahradě zahřmí diskotékové repráky a cikáni paří v rytmu pouťové zábavy. Úchvatné, ale jsem rád, že jsem ve zdraví pryč. Dalším podobným údolím stoupám kolem divoké řeky nahoru. Není až tak divoká, ale takováhle rozlehlá přírodní koryta se u nás nevidí. Začíná se stmívat a ještě než vystoupám na vrchol který je zase k 1000 m n.m. mi píše Matti. Chce na mě počkat. Moc tomu nerozumím. Píše něco o respektu, výkonu, závodění, a že bysme mohli jet spolu. Rivalitu už jsem hodil dávno za hlavu. Jedu si svoje a budu se snažit to dotáhnout až do cíle. Ale je to ještě dálka, takže kdo ví, co bude. Každopádně společnost uvítám, alespoň to bude bezpečnější. Ani jeden už nejsme nejčerstvější. Když Mattiho ve Slatině dojedu, uvádím na rovinu, že můžeme jet spolu, dokud nepůjde spát. Pak se rozhodnu, jestli pojedu dál sám. On souhlasí, takže jedeme.

Je to o poznání klidnější jízda než ve dne. To mi vyhovuje, protože už mám najeto dost. Spát se mi ale nechce. Spíš začínám být solidně vyjetej. Halucinace mám už několik dní, s přestávkami samozřejmě. Teď je to ale jiné. Vidím to, o čem přemýšlím, ani si to neuvědomuju. Teda uvědomuju, ale tak pozdě, že vždycky naletím. Trasa vede i úplně mimo civilizaci po těžších cestách nebo trailech. Snažím se držet tempo, které se dá jet, ale necouráme se. Matti se snaží jet podle mě, spíš by jel po tmě pomaleji, hlavně z kopce, ale drží se statečně. Já mu vždycky ve sjezdu trochu cuknu, a pak jedu pomaleji, aby mě dojel. Jedeme fakt opatrně. Ale s tou mojí hlavou je to těžký. Občas se přistihnu, že terén vidím dobře, ale obraz zpracovávám zpětně, až když ho projedu. Jedu teda vlastně úplně na autopilota a problémy si uvědomuju, až když jsem za nimi. To není moc dobré, ale zatím neusínám. Matti je na tom hůř. Ten za řídítkama usíná, v jednom ne moc těžkém sjezdu se dokonce trochu vysype a odře. Ne moc, ale je to výstraha. Snažím nás trochu nabudit, cpem do sebe cukr s Guaranou, řešíme to. Mě začalo ucházet kolo. Velmi pomalu, ale občas ho musím dofouknout. To už snad dojedu. Ale bez spaní to nepůjde. Ani já nejsem úplně fit, musím dát hlavě oraz. Takže powernap, neboli šlofík. Matti to z 24hodinovek nezná. Chce to ale zkusit, myslím si, že by nám mohlo stačit 15 minut na občerstvení hlavy, že bychom to dali do rozednění. Slunce pak udělá své, to se uvidí. Teď jdem na verandě obchodu spát.

Budíka jsem ale nařídil špatně, takže z toho bylo spíš 20 minut. Navíc musím zase dofouknout kolo, takže Mattimu dávám o pár minut dýl. Já jsem hodně v pohodě, Matti moc ne. Ale aspoň ještě není tak protivný jako předchozí noci, když už byl hodně unavený. Ale začíná se dělat zima. Překonali jsme dva větší kopce v podhůří Fǎgǎraș, a teď nás čeká dlouhý sjezd do údolí pod přehradu. Je to po asfaltu a je fakt mrazivo. Ani jeden na to nemáme oblečení. Jak jsme unavení, tak nás to hodně vymrazí. Já bych to raději vydržel, sjel rychle dolů a do kopce se pak zahřál. Ale Matti je úplně hotovej. Po asfaltu z kopce jde dokonce pěšky, aby se trochu zahřál. Nemůžu ho tu takhle nechat. Je úplně mimo. Honí se mi hlavou spoustu scénářů, pro lepší výkon bych se měl soustředit víc na sebe, ale o to mi v tuhle chvíli vůbec nejde.

Pod přehradou na řece Olt je pramen a dobré místo k odpočinku. Jsou čtyři ráno a nás čeká ještě minimálně 10 hodin jízdy do cíle. Ordinuji Mattimu alespoň hodinu spánku. Mě se spát nechce, ale potmě do vysokých hor sám v tomhle stavu taky nechci. Domluva zní tak, že po hodině až dvou Mattiho vzbudím, a buď bude schopen jet, a pojedeme spolu do cíle, nebo zůstane, a pojedu sám. Souhlasí a zároveň usíná. Tak jak byl se nasoukal do spacáku. Já jsem se trochu najedl, rozplánoval trasu, snažil jsem se spočítat vodu i jídlo. Dofouknul jsem si kolo, které ucházelo čím dál víc. A čekal jsem. Spacákem jsem se jen přikryl, ani jsem neusnul. Po hodině a půl Mattiho budím. Je odhodlán. Tak znovu dofouknu kolo a jedeme.

Začíná svítat, trasa vede po pohodové cestě, nezpevněné svážnici. Pořád do kopce, ale ze začátku nijak prudce. Matti nestíhá. Je pořád unaven. Já jsem si odpočinul a teď bych jel, on ztrácí. Občas vidím louži, tak zkouším, jestli najdu díru v plášti, nebo jestli uchází ventilek. Z nudy to řeším, ale fakt je, že to utíká čím dál víc. Musím dofukovat každých 15 minut, abych nejel na prázdným. Po konzultaci se rozhoduju to rozebrat, vyčistit a dát jinou duši. Ze závodů jsem zvyklý v takové chvíli na pomoc. Když se jede ve skupině, pracuje skupina na jednoho, který zdržuje, aby se dalo jet dál. Matti si ale lehne opodál, dá si batoh pod hlavu a chrápe. To mě dostalo. Tak já se vrtám v kole, protože on mě zdržuje, on se teďka bude válet, já to dám do kupy, a on bude zase zdržovat. No, byl jsem taky pěkně jetej, úsudek úplně mimo. Každopádně jsem Mattiho vyhnal, ať nechrápe a jede radši pomalu napřed, že to nafouknu a dojedu ho. Docela koukal, ale pak se zvednul a jel. Já jsem v plášti žádný problém, až na bordel, nenašel, tak jsem tam nacpal druhou duši, skočil na kolo a makal nahoru. Bral jsem za to fest, soustředil jsem se, abych co nejdřív dojel Mattiho. Občas bylo stoupání tak prudké, že jsem raději slezl, ale i tak jsem se snažil jít rychle. Dostal jsem se nad úroveň lesa, kde se mi naskytl trochu širší výhled. Matti nikde, a to bych řekl, že vidím tak deset minut dopředu. Nejdřív mě napadlo, že se probral a ujel mi. Ale zdálo se mi to podivné. Zastavil jsem ve stínu pod stromem, protože Slunce už začalo pěkně pálit. Řešil jsem něco na mobilu, protože jsem konečně chytil signál. Za chvilku se vyloupl Matti z lesa za mnou. Trochu naštvanej, ale spíš nechápal. Já taky ne. Prý nechal kolo na cestě a šel se smočit k potoku. Já jsem ho v tom kvaltu přehlédl. Všechno se vysvětlilo, oba už čerství stoupáme do brutálního kopce.

Slunce pálí, bude poledne. Máme už pěkný hlad. Domluvíme se, že si dáme ve stínu pauzu, sníme všechno jídlo, a pak už to dorazíme. Vrchol je na dohled. Vylezeme až ke dvěma tisícům, ale vrchol je ještě o kus výš. Navíc teďka to vypadá, že si pěkně zaklesáme a na vrchol polezeme z boku znova. Ale trasa je dobrá, prašná cesta, občas tráva. Zatím žádné těžké skály. To by se klidně dalo jet i za tmy. Jsme pod vrcholem, už je pár set výškových a budeme na nejvyšším vrcholu celé trasy CMR. Ale je fakt vedro. Vody mám snad dost, tak si i polévám hlavu. Místy jdeme radši pěšky, místy se dá jet. Ke konci je vrchol už skalnatý, takže tlačíme. Sterpului 2142 m n.m. Nahoře je to nádhera. Jsme oba na odpis, unavení, trochu hladoví. Dáme si dvacet minut odpočinek, pár fotek a jdeme do sjezdu. Už nezávodíme, užíváme si poslední hodiny závodu, který dokončíme spolu. Ze začátku je sjezd hodně technický. Nechci řešit defekt, tak jedu hodně opatrně a občas raději slezu. I tak musím na Mattiho počkat. Nevadí, aspoň si udělám pár fotek úžasných hor. Takhle vysoko jsem ještě asi na kole nebyl. Na pastvinách jsou ovce a hlídací psi. Nechtějí nás pustit. Je akorát čas odchodu. Dva psi nás hlídají na cestě, nemůžeme pokračovat, ostatní běhají kolem ovcí a ženou je po cestě dolů. Když kousek odejdou, psi utečou taky, ale jet nemůžem. Cesta je zacpaná stádem ovcí. Jdeme pěšky s bačou. Ten zatočí s ovcemi mimo naší trasu a můžeme zase jet. Nejdřív sjezdy lesem, potom svážnice, kamenitá cesta, nakonec asfaltka až do údolí. Cíl. Aleš Tajták, organizátor toho parádního podniku, a Lukáš Koprivý, zasloužený vítěz, nás vítají v luxusním ubytování. Jídlo a pivo připraveno, čisté postele nachystány, ale nám se najednou spát nechce. Chce se nám povídat, slavit, a konečně se pořádně umýt.

Nakonec jsme samozřejmě spát šli. A byl to spánek bohatýrský, jak se píše v ruských bájích. Druhý den byl hlad. Aleš nám k snídani nachystal dětské jogurty a spoustu dalších drobností, ale my jsme toho sežrali moc. Museli jsme na lov. Na rumunském venkově to zas tak jednoduché není, a tak jsme museli stopem do vedlejší vesnice, kde byl improvizovaný obchůdek. Sice taky zavřený, ale paní, co nás svezla měla číslo na majitelku, tak nám ji zavolala. Koupil jsem tři kila kuřecích paliček, zmrzlých samozřejmě, rajčatovou omáčku a něco málo na snídani. Moc tam toho neměli. Ale oběd z toho byl luxusní a zbylo ještě spousta pro další závodníky. Těmi byli Metud a Tonda Lieblovi. Dorazili až za tmy, takže asi 27 hodin po nás. A bylo zase veselo. Tentokrát se Aleš vytáhl s grilem, takže byla večeře jak pro pány. Pro Lieblovi přijela Tondova přítelkyně Eva, která přivezla zásoby jídla na snídani, takže zase obžérství. Přesně to, co člověk po takovém závodě potřebuje. S Lieblovejma jsem odjel dodávkou do ČR, takže taky o starost míň, a užili jsme si další den v bezva partě. Díky moc všem za všechno. Alešovi, že se pouští do organizace takových šíleností, a že se o nás luxusně v cíli postaral. Spoluzávodníkům, především Mattimu, za férový závod, a manželce, mámě a ostatním, co drželi palce doma a sledovali, že to všechno vydrželi, i když to někdy byly nervy.