Sezóna 2021

Uzavřené okresy. Hned zjara, když člověka nejvíc svrbí nohy, že už by vyjel, zavřela nás vláda s další vlnou epidemie doma. Nesměli jsme vycházet ven po nocích ani cestovat z okresu, několik týdnů dokonce ani z katastru obce. Naštěstí je Praha dost velká a tak jsem se vydal alespoň po jejím území. Do hospody taky nechodíme, tak jsme se domluvili s kamarády aspoň na vyjížďku.

Vyjel jsem rychle přes Kunraťák, Šeberov, Milíčovský les a ještě jsem stihl červený trail k Hostivařské nádrži a těsně objet přehradu ze západu. Ondra už čekal u Adama před barákem, ten se ještě vypravoval. Přijel jsem včas. Zase jsme objeli přehradu, ale radši po cyklostezce. Milíčák, Pitkovice, ale byli jsme hrozně pomalí. Spíš jsme kecali, tak jsme to kolem Podleského rybníka zalomili zpátky. Po pár pivech jsem se vydal zpátky domů, ale otužilci mě vytáhli na koupačku do Vltavy. V zimě jsem občas chodil. Po vyjížďce na kole je to pěkný refresh. Cestou domů jsem si dal ještě na rozehřátí pár trailů v modřanské rokli. Setkání s přáteli je nejlepší lék na lockdown.

Vrchařská koruna pražská

VKP sice začínala hned na začátku dubna, ale v tu chvíli bylo zakázáno vycházet ven z okresu a já jsem si chtěl zase objet celou najednou, tak jsem během omezení pohybu seděl doma a vymýšlel zajímavou trasu. Moc teď nejezdím, tak jsem si to chtěl hlavně užít v terénu. Přichystal jsem si proto horáka a trasu naplánoval hlavně po turistických trasách. Podle mapy měla mít 386 km, ale nakonec se to protáhlo. Celé jsem to stihl pod 35 hodin.

Vyjel jsem v pátek po práci asi v půl čtvrtý. Příjemná změna oproti minulým ročníkům, kdy jsem startoval do tmy. Kamínek mám skoro za barákem a taky už jsem tam několikrát byl. Pak následovalo Čihadlo, tam bývám ještě častěji, protože jsou v okolí pěkné traily, a kostel v Chuchli, který mě až tak nezajímá, jako spíš vyhlídka na Prahu, která se skrývá hned za ním. Cestou ke kamennému stolu se objevily první technické problémy. Telefon si stěžuje, že nefunguje SD karta. Mapy jsou kvůli tomu pomalé a často padají. Také jsem měl strach o fotky, ale nastavil jsem okamžité zálohování a ukládání nových fotek do telefonu místo karty. Na navigaci jsem měl naštěstí nachystanou ještě druhou aplikaci, do které jsem si připravil trasu, a ta jakž takž fungovala. Akorát občas nechtěla zobrazovat mapový podklad, tak jsem jel často jen podle čáry.

Následovaly další vrcholy, které už tak dobře neznám, tak jsem si je pěkně užil. Mobil už byl stabilizovaný, oblečený jsem byl vhodně, tak i když byly jen 2 °C se mi jelo dobře. Pod Pěnčinou už jsem začal přemýšlet, kde seženu vodu. Byla tma, hospody zavřené a venku ani noha. Nechtělo se mi zvonit na covidem vystrašené občany, tak jsem raději navštívil mrtvé. Na hřbitově většinou vodu najdete, ve Zbečně tomu nebylo jinak. I když z kohoutku jen tak cmrndala, na svůj litřík do bidonu a zalití instantního jídla jsem dlouho nečekal. Na Velké Bukové jsem byl o půlnoci. Při focení jsem s velkým překvapením zjistil, že akumulátor čelovky není v nejlepší formě. Doma jsem ho dobil do plna a nesvítím ještě ani pět hodin. A to bývaly doby, kdy vydržel i dvacet. Než jsem se rozjel, zhasl úplně. Přehrála se mi situace z loňska, kdy se mi druhý den stalo totéž s náhradním akumulátorem. Proč já na vrchařské koruně vždycky zjistím, že mi akumulátor přes zimu odešel. Co ale teď? Cesta domů dlouhá, vrcholů ještě hodně a do rozednění dlouho. Vyzkoušel jsem na řídítkách rozsvítit mobil, jediné světýlko, které jsem s sebou měl. A překvapivě to nebylo úplně špatné. Rozprostřené světlo naprosto stačilo na výjezdy i na těžké pomalé sjezdy. Naopak na rychlou jízdu po silnici úplně k ničemu, protože je vidět jen na pár metrů. Ale pomalu se to dalo, tak jsem pokračoval. Po pár hodinách se dokonce ukázalo, že by mi powerbanka mohla takto vystačit i na další noc. Ideální to není, ale výzva je to velká.

Technické problémy mě zaměstnaly natolik, že jsem přestal vnímat, kudy jedu. A najednou bylo ráno a já se octl v údolí Kocáby u Štěchovic. To je moc pěkné údolíčko plné chatařů, ale pro vrchařskou korunu nic zajímavého. Na vrchol si budu muset pořádně vyšlápnout. Medník. 417 m n.m. To je 200 výškových metrů od Vltavy. Nejhezčí kopec na trase. Od Třebsína jde vyjet krásně až nahoru, a dolů k Sázavě je pak parádní technický sjezd. Teď jsou tam teda ještě pozůstatky polomů, ale dá se. A pak zase prudký výjezd na Ďábel. V Jílovém jsem si koupil pořádnou snídani, ale nebylo, kde si ji sníst. Foukalo a byla zima. V Kamenici dokonce začalo sněžit, ale mají tu kráskou krytou zastávku, tak jsem zabil dvě mouchy jednou snídaní. Hezky jsem se najedl a ještě ukryl před nepřízní počasí. Za chvilku se udělalo zas hezky a já mohl pokračovat. Cesta ubíhala rychle a já už se zase chystal na noční dojezd osvětlený mobilem. Absurdní. Na pořádné světlo jsem si vždycky potrpěl. V Kralupech na benzínce jsem si koupil čaj, bagetu a další sladkosti, a do Prahy už je to jen kousek. A v Praze je téměř vidět i bez světla. I tam, kde nejsou lampy. Jak Praha září do mraků, není problém jet i po tmě. Domů jsem dojel v neděli před půl třetí ráno totálně vyšťaven. Na guláš od své milé, první teplé jídlo od pátečního oběda, jsem se těšil moc. Stihl jsem u něj poslat fotky a dokonce se i trochu prospat.

Montes Ferrei

Semi nás pozval do Hlinska na svůj dlouhý závod. Je dostupný ve dvou variantách, krátké 150km terénově jednodušší a 280km plnotučné šarády. Já jsem si samozřejmě vybral dlouhou. Ale naše cesta začala o den dřív v Praze, kdy mě Křenda vyzvedl doma. Na závodě se totiž sešlo dost známých. Podstatná část dRy crew včetně bratrů Andrlů, Mohy, Aleš Zavoral, Štěpán Aubrecht, Žíža. K večeři jsme si objednali pizzu, nalili se pivem a šli brzy spát. Do spacáku pod šírem. Ráno vstávačka do zimy a mlhy. Rychlá snídaně, oblíknout a šup na start vyfotit se před hradbou z pivních sudů. Start i cíl je totiž v pivovaru Rychtář, vyjíždíme v šest ráno.

Ráno bylo chladné, ale slunečné. Jelo se rychle, takže nám bylo teplo. A brzy slunce rozehnalo mlhu a rozehřálo jinovatku, takže jsme se i svlíkali. Štěpán Aubrecht se utrhl hned ze začátku a jel si svoje až do cíle. Ostatní se tak nějak pořád dojížděli a předjížděli. Já jsem se držel asi v první desítce a jel si taky svoje. Později jsme dokonce potkali Karla Andrle s Křendou, kteří startovali o hodinu později, ale trasa krátké a dlouhé byla v některých částech stejná, dlouhá si ze začátku na několika místech jen zajela. Takže jsme jeli pohromadě chvíli i s nejrychlejšími borci z krátké. Brzy se počasí zkazilo a začalo pršet. Také padaly kroupy. Ale my jsme neměli čas někde čekat, až bouřka přejde. Nahodili jsme membránovky a jeli furt.

Čas pěkně ubíhal, trasa byla zajímavá, většinou lehčím terénem, takže se pořád šlapalo. Kolem poledne už jsem jel spíš sám. Kluci mi trochu ujeli, ale pořád byli na dosah. Neměl jsem výkon do kopce, tak jsem se snažil aspoň minimalizovat zastávky a jet kvalitně terény a sjezdy. Žádný na krev, spíš abych se někde nezasekl. Občas mě dojel Uwe Mosig na single speedu, ale na delších šlapavých pasážích jsem mu zase ujel. Na několika zastávkách jsem kluky dokonce dojel. Jejich nákup ve večerce jsem vykompenzoval Manou zamíchanou u hřbitovního kohoutku. Tohle jídlo je prostě nejrychlejší. Rovnou jsem si tam taky nabral vodu, takže když mě zas ujeli, předjel jsem je, když se napájeli u hospody blízko trati. Snažil jsem se nějak naladit na jejich tempo, abych se aspoň kus svezl v balíku, ale nešlo to. Do kopce jeli na mě moc rychle. Trochu jsem jim cuknul ve sjezdu do Žlebských Chvalovic, kde na nás v Kutílkově palírně čekala oficiální občerstvovačka v podobě gulášové polévky a nápojů. Chvíli jsem se zdržel, kluci mě dojeli, ale odjížděl jsem opět chvíli před nimi. Však oni mě zas dojedou. Po sjezdu jsem jel pomaleji a počkal na ně. Následoval nechvalný výstup po dlouhých schodech s kolem na rameni. Kluci už taky jeli o poznání pomaleji, tak jsem to chvíli uvisel.

Setmělo se a přišla další strašná bouřka. Navíc se začal terén nepříjemně zesložiťovat. Samé kořenové a bahnité pasáže v kombinaci s těžební technikou rozježděnými cestami. Hodně pršelo a bylo na pováženou, jestli je lepší jet nebo jít. Chvíli tak a chvíli tak. Začala na mě lézt únava. Myslel jsem si, že nebudeme na trati tak dlouho, ale závěr šel opravdu pomalu. Usínal jsem za jízdy, už jsem nedokázal ani udržet krok se skupinou. Několikrát jsem na pěkné cestě usnul za jízdy a upadl. Naštěstí se mi nic nestalo. Jako zázrakem se objevil na trase lesní stánek. Kluci se ještě občerstvovali, když jsem taky dorazil. Mohl jsem jet hned s nimi dál, ale potřeboval jsem se taky dát do kupy. Dal jsem si nějaké sladké pití, dvě tatranky a trochu se rozmluvil. Už jsem byl hodně vyždímanej. Ale tatranky mě nakoply a podařilo se mi kluky dojet. Byl jsem rád, protože na posledním fotocheckpointu byla mlha, že bych se asi nedokázal vyfotit sám. Ze skupiny se oddělil Aleš. Asi nám ujel. Bylo nám to už jedno. Nechal bych ujet i ostatní, ale čekali na mě, než jsem vyšlapal poslední velký kopec před Hlinskem. Sjezd už byl za odměnu a dojezd do cíle skoro za světla. Po Štěpánovi Aubrechtovi a Alešovi Zavoralovi jsme dojeli na děleném třetím místě čtyři Loudalové - já, Žíža, Jirka Andrle a Mohy. S velkým překvapením to kvůli bouřce hodně lidí vzdalo, i když mě to nepřišlo tak hrozné. Nakonec jsme si to užili se vším, co k tomu patří.

Kolem Prahy. Když jsme byli na jaře zavření doma a nemohli vyjet ani z okresu, hodně lidí objíždělo město nebo okres po hranicích. Já už jsem chtěl dřív objet Prahu dokola, ale jednou se mi to nepodařilo, protože mi při tom ukradli kolo, a pak už se mi nechtělo. Při lockdownu mi to zase přišlo divné, protože jsem chtěl Prahu objet zvenku tak, abych nikde nezajel dovnitř.

Z Libuše jsem vyjel na jih a v Hodkovicích započal okruh. Dolní Břežany, zelená a žlutá, Jarov, červená přes Vrané a v Davli přes Vltavu. Zelená do Bojova, žlutá přes Líšnici a Řitku, modrá přes Hvíždinec, nejvyšší bod na trase, do Dobřichovic, přejet Berounku, zelená Karlík a červená na Karlštejn. Bubovickými vodopády jsem se zdržovat nechtěl, tak jsem to objel lesem přes Malou Ameriku k Bubovicím a tam se zase napojil na turistickou modrou do Loděnice. Červená přes Nenačovice a zelená luxusním výjezdem do Ptic. Tam jsem opustil terén a pokračoval po asfaltových cyklostezkách.

Moc jsem se nezdržoval, z celkového času 11 hodin jsem byl 10 v pohybu. To jsou v podstatě jen křižovatky a deset minut na zamíchání Many. Jeneč, kolem letiště Dobrovíz a Kněževes, kolem Tuchoměřic malá zkratka terénem, a zase cyklostezky. Statenice, Úholičky, terénní sjezd ze Stříbrníku k Vltavě a nejnižší místo trasy Řež (187 m n.m.). Nahoru do Klecan jsem si užil lesní cestu a do Líbeznic polňačkou, po žluté Měšice a po červené Brázdim, Cvrčovice, Jenštejn. Udělal jsem si malou zajížďku na Přírodní park Kuchyňka, který dáme příští rok do Vrchařské koruny pražské. Přes Zeleneč do Šestajovic jsem využil rychlý asfalt, pak malinko terén po žluté přes Klánovický les, Úvaly, červená a žlutá do Škvorce, kolem Škvoreckého potoka až do Mukařova, který jsem objel po červené a zelené lesem do Říčan. Odtud už jsem to dotáhnul rychle po cyklostezkách přes Nupaky, Průhonice a Vestec až do Hodkovic, kde jsem zakončil celý okruh. Rychlá dlouhá projížďka bez zbytečného zastavování. Dobrá příprava na nadcházející Bohemia Divide.

K volbám. V pátek po práci jsem se vydal do Jindřichova Hradce, abych stihl odvolit. Páteční zavíračka volebních místností nepřipadala v úvahu, tak jsem zvolil náročnější trasu pro horské kolo v těžkém terénu na styl Loudání. Plán byl velmi odvážný a nezaručoval ani sobotní termín voleb. Naštěstí ale bylo možné kdekoli z naplánované trasy odbočit a dojet do Hradce rychleji po silnici. Takže žádný risk.

Z Prahy jsem chtěl vyjet hned ve dvě odpoledne, ale jak to tak bývá, přípravy se protáhly. Po půl třetí už jsem ale seděl na kole a uháněl rychle ven z Prahy za dobrodružstvím. Nejprve rychlá cyklostezka, abych se nezdržoval za Prahou, kde to dobře znám. Písnice, Zvole, Davle, Pikovice. Tam začínala konečně záživnější trasa po turistické žluté přes Přírodní park Střed Čech do Štěchovic a kolem v. n. Štěchovice po zelené NS Svatojánské proudy kolem Ztracenky až na Slapskou přehradu. Zelená pokračuje po pravém břehu Vltavy přes Měřín až do Jablonné, kde jsem přesedlal na modrou přes Nebřich a Živohošťský most na levý břeh Slapské nádrže. Až do Živohoště jsem trasu znal, je jezdivá, i když místy je třeba kolo i trochu poponést.

V Živohošti jsem nasedl na žlutou a sjel jsem jí celou přes Veselý vrch, Cholín, Hubenovskou zátoku, kde jsem si vyprosil doplnění vody, a vysloužil nechápavé kroucení hlavou. Byla už solidní tma a cesta tudy není pro kola příliš vhodná. Prý se občas najde nějaký pomatenec, který tudy kolo přitáhne, ale po tmě by tam nikoho nečekali, natož z Prahy. Já se loučím s tím, že mám před sebou ještě minimálně 150 km, a pokračuji po žluté přes Županovice až do Hřiměždic. Tuto stezku bych tedy zařadil mezi Loudací klasiky lehčího rázu.

Do Vestce jsem se kousek svezl po zelené, ale dál jsem pokračoval po červené, která mě hned zavedla na pravý břeh Slap. Přes Kamýk nad Vltavou vedla vyloženě jezdivá pěkná cesta. Nevím, z čeho jsem měl strach, tady to opravdu odsýpalo. Vodní nádrž Kamýk jsem si tedy moc neužil a v Předním Chlumu jsem odbočil na modrou a pokračoval po pravém břehu Orlíku. Ze začátku také pěkně jezdivá trasa se zajímavě vlnila lesy kolem nádrže a projížděla přilehlé vesničky. Za Chrástí jsem po ní přejel Žebrákovský potok a za Kostelcem nad Vltavou u Žďákovského jsem přesedlal opět na červenou, stále po pravém břehu.

Trasa po červené kolem Orlíku začala trochu houstnout. Pořád se hodně jelo, ale přítoky Vltavy, které jsem překonával, se zařezávaly do krajiny příkrými svahy. Za Husárnou jsem okusil i svah samotné Vltavy, po kterém jsem klesal až k vodě a zase stoupal na Vartu. Překonal jsem Jickovický potok a k Zvíkovskému mostu jsem přijel už solidně vyždímaný. Ale čas ještě byl, tak jsem pokračoval po červené přes Vůsí dál po břehu Vltavy.

Překonal jsem brod přes Hrejkovický potok, podařilo se suchou nohou přes kameny, a začal pravý Loudací úsek. Nejdříve jsem se trochu prodíral kopřivami, potom jsem nemohl najít turistickou stezku, protože vedla příliš prudko do kopce po skále, ale nakonec se podařilo vynést kolo a po prolezení hustého lesíka jsem mohl pokračovat po pěkné cestě kolem Rukavečské obory. Prostoru pro pohyb moc není. Turistická stezka je skřípnuta mezi břeh přehrady a plot obory. Nerespektuje vrstevnice, a tak když přijde do cesty Ptákova strouha, musím slézt z kola i s kopce, protože to po blátě trochu klouže a svah je opravdu hodně příkrý. Nahoru mám co dělat, abych kolo na blátě dokázal vůbec vytlačit. Totéž se opakuje ještě dvakrát a já už vím, že dál to terénem stíhat nebudu. Červenou turistickou přes Červenou nad Vltavou a Podolsko ještě dokončím, uchýlím se na benzínku, doplním síly a zásoby a vydávám se po asfaltu. Nepoznaného terénu tu ještě zbylo dost, takže se určitě někdy vrátím.

Po asfaltu přes jihočeské vesničky už ubíhala cesta velmi rychle. Olešná, Slabčice, Dražič, Hvožďany, Bechyně. Slunce začalo vycházet, začaly se ukazovat úžasné scenérie. Modrá obloha a mlha válející se v údolích. Sudoměřice u Bechyně, Debrník, Nedvědice, Soběslav, Chlebov, Přehořov, Lžín, Dírná, Pluhův Žďár, Studnice, Jindřichův Hradec. Volby jsem stihl v pohodě, s celkovým časem 19 hodin jsem byl před desátou dopoledne doma. Tam se o mě postarala maminka a po vydatném obědě jsem si zaslouženě zdřímnul.

Volil jsem. Po úspěšném ale náročném přesunu z Prahy na volby v Jindřichově Hradci jsem se v neděli potřeboval vrátit zpět. Času už nebylo tolik, tak jsem zvolil jednodušší a hlavně kratší trasu. Vyjel jsem před sedmou ráno z Hradce po červené turistické přes Dolní Radouň, Lodhéřov a lesem kolem kopců Brčík a Deštenská hora do Deštné. V lesích jsem zjistil, že mi uchází zadní kolo a musel jsem několikrát dofukovat, abych pak u benzínky zjistil, že mám povolený ventilek. Ten jsem utáhl, nafoukal pořádně kompresorem a už se jelo bez problémů. Přes Černovský vrch a vrchol V křoví jsem po červené dojel až do Mlýnů. Přes Chrbotín jsem po žluté objel Blaník do Radenína, kde mě čekala cyklostezka přes Chýnov. Z Dobronic u Chýnova do Podolí jsem se svezl po naučné stezce Stříbrná osmička, po silnici projel Chotoviny, kde začíná žlutá, po které jsem dojel až do Sudoměřic u Tábora. Cyklostezka do Střezimíře a zelená přes Větrov a Červený Újezd až ke Kvašťovu, kde jsem přesedlal na žlutou do Heřmaniček. Následoval asfalt a z Lovčic pěkná lesní cesta do Dohnalovy Lhoty, kde jsem se napojil na červenou do Kosovy Hory.

Při výstupu po zelené na Velký vršek už mi začínalo trochu docházet, ale krátké zastavení se svačinou mě pěkně nakoplo. Po zelené jsem sjel do Strážovic a po červené přes Neveklov až k Drázdům, kde jsem se napojil na modrou vedoucí přes Maršovku do Tuchyně. Dále po zelené přes Netvořice až do Žampachu, kde už jsem skoro doma, tedy až po tom, co si vyšlápnu kopec v Kabátech. Zelenou dokončím přes Jílové u Prahy, Radlík až do Libeře, odkud přes Zlatníky dorazím po cyklostezce až do Prahy. Dodržený plán a celkový čas těsně přes deset hodin mě mile překvapil.

Spirála

Spirála je zimní kvalifikační závod na Loudání. Ale dá se jet i jen tak jako výlet nebo samostatný závod. Je to především zábavná vyjížďka ve stylu Loudání, čili extrémní nonstop ultra maraton bez zajištění. Je pravda, že pořadatelé se o nás často starají, ale nikdy nevíš, kde na tebe bude čekat grog a kde párek.

Po loňském fiasku s problémy při dýchání, kdy jsem dojel jen proto, že jsem nevěděl, kam jinam jet než do cíle, jsem se zařekl, že už nepojedu. Je to rasovina jak pro kolo, které brutálně namrzá, tak pro tělo. Jenže se mi naskytla příležitost vyzkoušet si testovací kolo, které jsem si opravdu chtěl koupit. A jak kolo líp otestovat, než rovnou v závodě? Takže rasovina pro kolo mi nevadí, jedu s půjčeným, a rasovinu pro tělo budu řešit tím, že pojedu raději pomaleji, dýchat pouze pomalu nosem a víc odpočívat.

Vašek Brož - hlavní organizátor Spirály a autor aplikace Mapcatch, která se zde používá pro navigaci, nás sezval na pěkném kopečku u Jičína. Zebín (399 m n.m.). Jen dostat se na start byl adrenalinový zážitek, protože jsme se škrábali po zmrzlém bahnitém svahu se stoupáním sopky. A ještě před startem mě vytrestala moje neznalost půjčeného stroje, kdy jsem při jednom podklouznutí ztratil baterku přehazovačky. To jsem ovšem nevěděl a zjistil to, až když bylo odstartováno. Naštěstí jsem ji našel celkem brzy a závodníky dojel hned pod kopcem. Kam pojedem dál jsme nevěděli. Trasa je tajná nejen před závodem, ale i během závodu. V aplikaci Mapcatch se trasa odkrývá pouze 10 km dopředu, je tím možno i trasu během závodu měnit, což se v zimě kvůli nepřizni počasí a podmínek celkem hodí.

První otočku spirály jsme uskutečnili projetím modré turistické u Bílého Mlýna a vyjetím na Čeřovku (331). Jedeme proti směru hodinových ručiček. Druhá otočka vedla v duchu návštěvy všech pěkných vrcholů okolo Jičína. Železný (370), Brada (439), Přivýšina (464), kde se sešlo při výstupu na vyhlídku celé čelo: Margl, Aleš Zavoral, Ondra Hanžl, Mohy, Honza Ferster, Vajdík a já. Někde poblíž byl ještě Jirka Andrle, Hanka a Indián. Cestou na Veliš (429), kde nás čekal Vašek Brož, už jsme se trochu roztrhali. Roztrhal jsem ve sjezdu z něj také svoje doma dělané rukávníky z alumatky, aby mi netáhlo na ruce. Nějaké cáry mi ale zbyly, a to stačilo k tomu, aby stihly rukavice usychat a nefoukalo do nich přímo.

Počasí bylo o něco lepší než vloni. Mrzlo víc, ale ne extrémně, což způsobilo všechno bahno a vodu zmrzlé, čili nestříkavé. Kolo tak nenamrzalo a po pevném povrchu se jelo krásně. Na pití jsem si prozřetelně vzal termosku, takže mi voda naopak nezamrzla, a já jsem mohl pít místo ledové tříště normální vodu.

Další a poslední otáčka vedla pěknými polními cestami, ale i po nádherné Cestě K. J. Erbena přes zříceninu tvrze Mokřice, dále zříceninu hradu Kumburk (642), která již byla pod sněhem, a Bradlec (542), při jehož sestupu jsem se tak trochu ztratil. Čelo závodu bylo po 70 kilometrech roztaháno asi jen v rozmezí hodiny. Na prvním tahal Margl sám, za ním Vajdík a Aleš. Prakticky spolu jeli Ondra Hanžl a Honza Ferster, po chvíli Mohy s Jirkou a já jsem se k nim občas přidal, občas ztrácel. Chvílemi mě dojela Hanka, která zase občas ztrácela a připojovala se k Indiánovi se Zeebeem.

V devět večer, v tuto roční dobu už v temné noci, jsme se vyškrábali na jeden z nejvyšších kopců v této oblasti. Tábor (678). Tam na nás čekala velká občerstvovačka, kde se sjeli všechna doprovodná vozidla Vaška Brože, Čépy i fotografa Pavla Šťastného. Chtělo by se pobavit déle, ale přecijen je to závod, a taky by mohl člověk venku bez pohybu rychle promrznout. Takže jen čaj do termosky, nějaké laskominy, a jede se dál. Dojela mě zde Hanka, která se ale zdržela déle. Jede jí to úžasně. Za Táborem jsme se ještě vyškrábali na Hůru (519) a projeli si Cidlinský hřeben po neznačené stezce. Kolem Lomnice nad Popelkou jsme prosvištěli nocí po pěkných stezkách, více či méně zpevněných, ale tím, že stále trochu mrzlo, se jelo fakt dobře. U zříceniny hradu Pařez, která je opravdu úžasná, jsem dojel Mohyho s Jirkou. Ve skále vytesané schodiště tak úzké, že musíš s kolem na zadní a pootočit řídítka. Ještě nás u toho Pavel fotil. Pokračovali jsme nějakou dobu spolu v háku. Cesta tu dost odsýpala, žádné velké kopce, buď asfaltky, nebo lesem. Společně jsme projeli Konecchlumí a přejeli Hůru (415) a Maxinec (450) po červené. Někde za Libínem, kde jsme přejížděli po červené další hřeben Hořický chlum, už jsem začal ztrácet a nechal kluky odjet. Podle plánu nejsme ještě ani v půlce a já se nemohu tak vyšťavovat. V Hořicích jsem v parku na dětském hřišti odpočal, snědl Manu a nechal se vyfotit Vaškem u novorenesančního portálu hřbitova.

Spirála se začala roztáčet. Kam nás asi letos její dlouhé rameno zavede? Po lesních nebo turistických stezkách jsme přijeli do Smiřic a zamířili na Hradec Králové. Zajímavá cyklostezka kolem Labe. Začal jsem trochu taktizovat. V Hradci se každý zastaví, jsou tu benzínky i McDonald. Já mám zatím jídla i vody dost ještě na pár hodin, už se dávno rozednilo, takže nemá moc smysl se zdržovat. Hanka je těsně za mnou a Mohy v Mapcatchi nějakej vytuhlej v Hradci. On tu bydlí, tak si říkám, jestli ho nezlákala jednoduchost vzdát, když to má domů kousek. Vím, že měl doma nějaké trable a taky mu nebylo úplně dobře. Později se dozvídám, že opravdu vzdal. Takže za Hradcem, po 190 km, je pořadí následující. Margl ztratil skoro půlhodinový náskok na Vajdíka, když se zarazil v mekáči. I Vajdík se ale trochu zdržel, takže nakonec pokračují odděleně Margl první a Vajdík druhý. Aleš si dal taky pauzu a pokračuje na třetím místě. Ondra s Honzou jedou celou dobu spolu a Jirka po odpadnutí Mohyho jede sám. Já tedy sedmý pronásledován Hankou, za ní Indián a Zeebee. Ani jeden si v Hradci pauzu neudělal.

Z Hradce jsme vyjeli po žluté kolem Orlice a lesními cestami se vydali do Třebechovic pod Orebem. Už jsem byl dost použitý, jídlo docházelo a podle pozice závodníků přede mnou, což rozkrývá trasu dál, než je vidět přesná v Mapcatchi, bylo jasné, že to je poslední velké město na dlouhou dobu. Musím zastavit, odpočinout, nabít baterky, dobrat zásoby a ideálně si i odskočit, protože v mrazu se venku sere pěkně blbě. Navíc i kůže v oblasti rozkroku potřebuje ošetřit. Pekárna s posezením uvnitř bude ideální. Zdržel jsem se asi hodinu. Dorazila Hanka. Má rozraženou bradu. Prý blbost. Přelítla na rovné cyklostezce přes řídítka. Předjel nás Indián. Opět ani nezastavil. Dorazil i Vašek Brož a o Hanku se postará, bradu jí ošetří. Tak vyrážím dřív, těsně za Indiánem, kterého dlouze dojíždím a za jízdy předjíždím. Ale ne moc. Kolem Dobrušky jedeme po turistických stezkách, což mě hodně baví.

Deštné v Orlických horách. Už je jasné, že se budeme škrábat na Velkou Deštnou, nejvyšší vrchol Orlických hor. Ale do cíle podle plánu ještě opravdu dost zbývá, což při pobytu v horách může znamenat ještě celou noc v terénu. Navíc je tu opravdu hodně sněhu. Podhustil jsem svoje 2,4 palcové pláště, na takovýhle počin je to totální overkill, ale teď se to hodí. Zatím se sněhem dá jet. Přemýšlím, jestli se nezastavím pro vodu a jídlo, abych byl v bezpečí. Serpentýnová cyklostezka na vyhlídku Nad Národním domem a luxusní modrá turistická prvně nahoru, přes bezejmenný vrchol (813), pak dolů luxusním sjezdem. Bez sněhu by to asi vůbec jet nešlo. Je to dost příkré, hodně volného kamení. Ale s trochou hutného sněhu, který dělá povrch hladký, to jde dolů perfektně. Definitivně jsem cuknul Indiánovi, kterého dojela Hanka. To ve mě vyvolalo optimistické pocity a šel jsem do rizika. V Zákoutí je hospoda, ve které sedí Vajdík. Je totálně hotovej, prý hlavně dýchání, asi nebude pokračovat dál. Já se tam ani nezastavím a jdu drtit Deštnou. Margl je tři hodiny přede mnou a ještě není nahoře. Bude to velkej masakr. Vydali jsme se nahoru zpevněnými serpentýnami. Za normálních okolností v pohodě jetelná trasa, která se dokonce udržuje pro běžkaře. To by bylo v pohodě. Jenže dnes napadlo asi 30 cm nového sněhu a udržované to není. Navíc je dost vlhko, takže sníh je hutný a hodně se boří. Ale dobře se dýchá, takže strojovým tempem, jedna noha za druhou, tlačím kolo nahoru. Někde se to boří tak, že ani kolo nejede. Ale Margl na první pozici dokonce kolo nosil, když tu prošlapával první stopy. Ještě stále není nahoře. Dalo mu to fakt zabrat. Mě to jde na šestém místě o dost líp. Šlapu do stop a nebořím se. I kolo vedu stopou, která už se tolik neboří. Margl je v poslední zatáčce před vrcholem. Aleš asi v předposlední, několik zatáček za nimi je trio Ondra, Jirka a Honza, další dvě zatáčky já a další dvě Indián s Hankou. Indián Hanku popichuje, ať mě ještě dotáhne, ale spíš se jim vzdaluju. Než vylezu na vrchol, je jasné, že původní trasa bude zkrácena. Nad 1000 metrů je tolik nového sněhu, že to nejde ani projít. To se mi hodí, nemám už dost zásob, abych byl celou noc v horách. Nakopne mě to a cestou na vrchol ještě malinko trio přede mnou stáhnu. Velká Deštná (1115 m n.m.). Jsem totálně vyblblej. Jdu se podívat, jestli v kiosku nekoupím tatranku. Je tu mlha, půl metru měkkého sněhu. Nikde nikdo. Podle instrukcí máme sjet jednoduchou cyklostezkou dolů do Zdobnice a šup na chatu do cíle. Cítím příležitost kluky ještě dojet. Ve sjezdu na širokých pláštích můžu být o hodně rychlejší. Po červené k Homoli (1001) byla cesta upravená pro běžky. Krásný ztvrdlý povrch fakt dobře valil. Drtil jsem to, co to dá, a asi dvakrát se těžce vyválel. Když vzalo kolo kolej, bylo neovladatelné. Ale pád do sněhu byl v pohodě. Mě se nic nestalo, ale měl jsem strach o kolo. Musím zvolnit a na dojíždění zapomenout. Následoval dlouhý sjezd po asfaltce, na které bylo 30 cm nového sněhu a vyjeté koleje od auta. Ve sněhu se jet nedalo, v koleji to šlo, ale občas jsem se taky neudržel a fláknul sebou do sněhu. Nejel jsem moc rychle a bylo to zábavné. Zdobnice. Čépa tu ještě stojí s čajem. Prý je to na chatu do cíle ještě kus nahoru. Z měnících se instrukcí jsem byl zmaten. Mapcatch ukazoval původní trasu, která měla vést přes traily nad Zdobnicí, to je velká škoda, že to kvůli sněhu nešlo. Většina závodníků jela podle instrukcí po silnici objížďkou přes turistickou chatu Kovárna. Já jsem si to namířil po cyklostezce přímo pod vlekem nahoru. Bylo mi divné, že stopy tak rychle zavály, celý kopec jsem v podstatě tlačil, a do cíle dojel jen pět minut po triu Jirka Andrle, Honza Ferster a Ondra Hanžl, a jen hodinu a půl za prvním Marglem. Druhý tedy dorazil Aleš asi 46 minut za Marglem, a po mě ještě za další dvě hodiny Hanka s Indiánem. Za další hodinu dorazil Zeebee. To byla celá sestava top 9 závodníků, která zajela celou zkrácenou trasu. Do cíle ještě dorazila Blanka Vlčková a Jakub Gsela, kteří ale podle rad pořadatelů nešlapali na Deštnou, nýbrž si to ze Zákoutí zkrátili po silnici rovnou do cíle.

Letošní ročník hodnotím jako velmi povedený, počasí přálo, sice trochu mrzlo, ale alespoň nenamrzala stříkající voda na kolech. V horách bylo hodně sněhu, ale už tam nebyla taková zima. Navíc oproti původnímu plánu nám byl cíl velmi zjednodušen, což bylo asi pro bezpečnost dobře.