Karel Fišer

Sezóna 2021

Covid řádí téměř celou sezónu. Ježdění do práce je utlumeno prací z domova, na odpolední a víkendové vyjížďky není dost času, protože ho raději trávím s dětmi, které jsou ochuzeny o kamarády a kroužky. Ale na občasnou dlouhou vyjížďku si rád čas najdu.
Datum: 13. 3. Průměrná rychlost: 15 km/h
Vzdálenost: 77 km Nastoupáno: 865 m

Uzavřené okresy. Hned zjara, když člověka nejvíc svrbí nohy, že už by vyjel, zavřela nás vláda s další vlnou epidemie doma. Nesměli jsme vycházet ven po nocích ani cestovat z okresu, několik týdnů dokonce ani z katastru obce. Naštěstí je Praha dost velká a tak jsem se vydal alespoň po jejím území. Do hospody taky nechodíme, tak jsme se domluvili s kamarády aspoň na vyjížďku.

Vyjel jsem rychle přes Kunraťák, Šeberov, Milíčovský les a ještě jsem stihl červený trail k Hostivařské nádrži a těsně objet přehradu ze západu. Ondra už čekal u Adama před barákem, ten se ještě vypravoval. Přijel jsem včas. Zase jsme objeli přehradu, ale radši po cyklostezce. Milíčák, Pitkovice, ale byli jsme hrozně pomalí. Spíš jsme kecali, tak jsme to kolem Podleského rybníka zalomili zpátky. Po pár pivech jsem se vydal zpátky domů, ale otužilci mě vytáhli na koupačku do Vltavy. V zimě jsem občas chodil. Po vyjížďce na kole je to pěkný refresh. Cestou domů jsem si dal ještě na rozehřátí pár trailů v modřanské rokli. Setkání s příteli je nejlepší lék na lockdown.

Datum: 16. 4. Průměrná rychlost: 14.3 km/h
Vzdálenost: 411 km Nastoupáno: 6491 m

Vrchařská koruna pražská

VKP sice začínala hned na začátku dubna, ale v tu chvíli bylo zakázáno vycházet ven z okresu a já jsem si chtěl zase objet celou najednou, tak jsem během omezení pohybu seděl doma a vymýšlel zajímavou trasu. Moc teď nejezdím, tak jsem si to chtěl hlavně užít v terénu. Přichystal jsem si proto horáka a trasu naplánoval hlavně po turistických trasách. Podle mapy měla mít 386 km, ale nakonec se to protáhlo. Celé jsem to stihl pod 35 hodin.

Vyjel jsem v pátek po práci asi v půl čtvrtý. Příjemná změna oproti minulým ročníkům, kdy jsem startoval do tmy. Kamínek mám skoro za barákem a taky už jsem tam několikrát byl. Pak následovalo Čihadlo, tam bývám ještě častěji, protože jsou v okolí pěkné traily, a kostel v Chuchli, který mě až tak nezajímá, jako spíš vyhlídka na Prahu, která se skrývá hned za ním. Cestou ke kamennému stolu se objevily první technické problémy. Telefon si stěžuje, že nefunguje SD karta. Mapy jsou kvůli tomu pomalé a často padají. Také jsem měl strach o fotky, ale nastavil jsem okamžité zálohování a ukládání nových fotek do telefonu místo karty. Na navigaci jsem měl naštěstí nachystanou ještě druhou aplikaci, do které jsem si připravil trasu, a ta jakž takž fungovala. Akorát občas nechtěla zobrazovat mapový podklad, tak jsem jel často jen podle čáry.

Následovaly další vrcholy, které už tak dobře neznám, tak jsem si je pěkně užil. Mobil už byl stabilizovaný, oblečený jsem byl vhodně, tak i když byly jen 2 °C se mi jelo dobře. Pod Pěnčinou už jsem začal přemýšlet, kde seženu vodu. Byla tma, hospody zavřené a venku ani noha. Nechtělo se mi zvonit na covidem vystrašené občany, tak jsem raději navštívil mrtvé. Na hřbitově většinou vodu najdete, ve Zbečně tomu nebylo jinak. I když z kohoutku jen tak cmrndala, na svůj litřík do bidonu a zalití instantního jídla jsem dlouho nečekal. Na Velké Bukové jsem byl o půlnoci. Při focení jsem s velkým překvapením zjistil, že akumulátor čelovky není v nejlepší formě. Doma jsem ho dobil do plna a nesvítím ještě ani pět hodin. A to bývaly doby, kdy vydržel i dvacet. Než jsem se rozjel, zhasl úplně. Přehrála se mi situace z loňska, kdy se mi druhý den stalo totéž s náhradním akumulátorem. Proč já na vrchařské koruně vždycky zjistím, že mi akumulátor přes zimu odešel. Co ale teď? Cesta domů dlouhá, vrcholů ještě hodně a do rozednění dlouho. Vyzkoušel jsem na řídítkách rozsvítit mobil, jediné světýlko, které jsem s sebou měl. A překvapivě to nebylo úplně špatné. Rozprostřené světlo naprosto stačilo na výjezdy i na těžké pomalé sjezdy. Naopak na rychlou jízdu po silnici úplně k ničemu, protože je vidět jen na pár metrů. Ale pomalu se to dalo, tak jsem pokračoval. Po pár hodinách se dokonce ukázalo, že by mi powerbanka mohla takto vystačit i na další noc. Ideální to není, ale výzva je to velká.

Technické problémy mě zaměstnaly natolik, že jsem přestal vnímat, kudy jedu. A najednou bylo ráno a já se octl v údolí Kocáby u Štěchovic. To je moc pěkné údolíčko plné chatařů, ale pro vrchařskou korunu nic zajímavého. Na vrchol si budu muset pořádně vyšlápnout. Medník. 417 m n.m. To je 200 výškových metrů od Vltavy. Nejhezčí kopec na trase. Od Třebsína jde vyjet krásně až nahoru, a dolů k Sázavě je pak parádní technický sjezd. Teď jsou tam teda ještě pozůstatky polomů, ale dá se. A pak zase prudký výjezd na Ďábel. V Jílovém jsem si koupil pořádnou snídani, ale nebylo, kde si ji sníst. Foukalo a byla zima. V Kamenici dokonce začalo sněžit, ale mají tu kráskou krytou zastávku, tak jsem zabil dvě mouchy jednou snídaní. Hezky jsem se najedl a ještě ukryl před nepřízní počasí. Za chvilku se udělalo zas hezky a já mohl pokračovat. Cesta ubíhala rychle a já už se zase chystal na noční dojezd osvětlený mobilem. Absurdní. Na pořádné světlo jsem si vždycky potrpěl. V Kralupech na benzínce jsem si koupil čaj, bagetu a další sladkosti, a do Prahy už je to jen kousek. A v Praze je téměř vidět i bez světla. I tam, kde nejsou lampy. Jak Praha září do mraků, není problém jet i po tmě. Domů jsem dojel v neděli před půl třetí ráno totálně vyšťaven. Na guláš od své milé, první teplé jídlo od pátečního oběda, jsem se těšil moc. Stihl jsem u něj poslat fotky a dokonce se i trochu prospat.

Datum: 15. 5. Průměrná rychlost: 13.1 km/h
Vzdálenost: 284 km Nastoupáno: 5959 m

Montes Ferrei

Semi nás pozval do Hlinska na svůj dlouhý závod. Je dostupný ve dvou variantách, krátké 150km terénově jednodušší a 280km plnotučné šarády. Já jsem si samozřejmě vybral dlouhou. Ale naše cesta začala o den dřív v Praze, kdy mě Křenda vyzvedl doma. Na závodě se totiž sešlo dost známých. Podstatná část dRy crew včetně bratrů Andrlů, Mohy, Aleš Zavoral, Štěpán Aubrecht, Žíža. K večeři jsme si objednali pizzu, nalili se pivem a šli brzy spát. Do spacáku pod šírem. Ráno vstávačka do zimy a mlhy. Rychlá snídaně, oblíknout a šup na start vyfotit se před hradbou z pivních sudů. Start i cíl je totiž v pivovaru Rychtář, vyjíždíme v šest ráno.

Ráno bylo chladné, ale slunečné. Jelo se rychle, takže nám bylo teplo. A brzy slunce rozehnalo mlhu a rozehřálo jinovatku, takže jsme se i svlíkali. Štěpán Aubrecht se utrhl hned ze začátku a jel si svoje až do cíle. Ostatní se tak nějak pořád dojížděli a předjížděli. Já jsem se držel asi v první desítce a jel si taky svoje. Později jsme dokonce potkali Karla Andrle s Křendou, kteří startovali o hodinu později, ale trasa krátké a dlouhé byla v některých částech stejná, dlouhá si ze začátku na několika místech jen zajela. Takže jsme jeli pohromadě chvíli i s nejrychlejšími borci z krátké. Brzy se počasí zkazilo a začalo pršet. Také padaly kroupy. Ale my jsme neměli čas někde čekat, až bouřka přejde. Nahodili jsme membránovky a jeli furt.

Čas pěkně ubíhal, trasa byla zajímavá, většinou lehčím terénem, takže se pořád šlapalo. Kolem poledne už jsem jel spíš sám. Kluci mi trochu ujeli, ale pořád byli na dosah. Neměl jsem výkon do kopce, tak jsem se snažil aspoň minimalizovat zastávky a jet kvalitně terény a sjezdy. Žádný na krev, spíš abych se někde nezasekl. Občas mě dojel Uwe Mosig na single speedu, ale na delších šlapavých pasážích jsem mu zase ujel. Na několika zastávkách jsem kluky dokonce dojel. Jejich nákup ve večerce jsem vykompenzoval Manou zamíchanou u hřbitovního kohoutku. Tohle jídlo je prostě nejrychlejší. Rovnou jsem si tam taky nabral vodu, takže když mě zas ujeli, předjel jsem je, když se napájeli u hospody blízko trati. Snažil jsem se nějak naladit na jejich tempo, abych se aspoň kus svezl v balíku, ale nešlo to. Do kopce jeli na mě moc rychle. Trochu jsem jim cuknul ve sjezdu do Žlebských Chvalovic, kde na nás v Kutílkově palírně čekala oficiální občerstvovačka v podobě gulášové polévky a nápojů. Chvíli jsem se zdržel, kluci mě dojeli, ale odjížděl jsem opět chvíli před nimi. Však oni mě zas dojedou. Po sjezdu jsem jel pomaleji a počkal na ně. Následoval nechvalný výstup po dlouhých schodech s kolem na rameni. Kluci už taky jeli o poznání pomaleji, tak jsem to chvíli uvisel.

Setmělo se a přišla další strašná bouřka. Navíc se začal terén nepříjemně zesložiťovat. Samé kořenové a bahnité pasáže v kombinaci s těžební technikou rozježděnými cestami. Hodně pršelo a bylo na pováženou, jestli je lepší jet nebo jít. Chvíli tak a chvíli tak. Začala na mě lézt únava. Myslel jsem si, že nebudeme na trati tak dlouho, ale závěr šel opravdu pomalu. Usínal jsem za jízdy, už jsem nedokázal ani udržet krok se skupinou. Několikrát jsem na pěkné cestě usnul za jízdy a upadl. Naštěstí se mi nic nestalo. Jako zázrakem se objevil na trase lesní stánek. Kluci se ještě občerstvovali, když jsem taky dorazil. Mohl jsem jet hned s nimi dál, ale potřeboval jsem se taky dát do kupy. Dal jsem si nějaké sladké pití, dvě tatranky a trochu se rozmluvil. Už jsem byl hodně vyždímanej. Ale tatranky mě nakoply a podařilo se mi kluky dojet. Byl jsem rád, protože na posledním fotocheckpointu byla mlha, že bych se asi nedokázal vyfotit sám. Ze skupiny se oddělil Aleš. Asi nám ujel. Bylo nám to už jedno. Nechal bych ujet i ostatní, ale čekali na mě, než jsem vyšlapal poslední velký kopec před Hlinskem. Sjezd už byl za odměnu a dojezd do cíle skoro za světla. Po Štěpánovi Aubrechtovi a Alešovi Zavoralovi jsme dojeli na děleném třetím místě čtyři Loudalové - já, Žíža, Jirka Andrle a Mohy. S velkým překvapením to kvůli bouřce hodně lidí vzdalo, i když mě to nepřišlo tak hrozné. Nakonec jsme si to užili se vším, co k tomu patří.

Datum: 28. 8. Průměrná rychlost: 18.5 km/h
Vzdálenost: 185 km Nastoupáno: 2798 m

Kolem Prahy. Když jsme byli na jaře zavření doma a nemohli vyjet ani z okresu, hodně lidí objíždělo město nebo okres po hranicích. Já už jsem chtěl dřív objet Prahu dokola, ale jednou se mi to nepodařilo, protože mi při tom ukradli kolo, a pak už se mi nechtělo. Při lockdownu mi to zase přišlo divné, protože jsem chtěl Prahu objet zvenku tak, abych nikde nezajel dovnitř.

Z Libuše jsem vyjel na jih a v Hodkovicích započal okruh. Dolní Břežany, zelená a žlutá, Jarov, červená přes Vrané a v Davli přes Vltavu. Zelená do Bojova, žlutá přes Líšnici a Řitku, modrá přes Hvíždinec, nejvyšší bod na trase, do Dobřichovic, přejet Berounku, zelená Karlík a červená na Karlštejn. Bubovickými vodopády jsem se zdržovat nechtěl, tak jsem to objel lesem přes Malou Ameriku k Bubovicím a tam se zase napojil na turistickou modrou do Loděnice. Červená přes Nenačovice a zelená luxusním výjezdem do Ptic. Tam jsem opustil terén a pokračoval po asfaltových cyklostezkách.

Moc jsem se nezdržoval, z celkového času 11 hodin jsem byl 10 v pohybu. To jsou v podstatě jen křižovatky a deset minut na zamíchání Many. Jeneč, kolem letiště Dobrovíz a Kněževes, kolem Tuchoměřic malá zkratka terénem, a zase cyklostezky. Statenice, Úholičky, terénní sjezd ze Stříbrníku k Vltavě a nejnižší místo trasy Řež (187 m n.m.). Nahoru do Klecan jsem si užil lesní cestu a do Líbeznic polňačkou, po žluté Měšice a po červené Brázdim, Cvrčovice, Jenštejn. Udělal jsem si malou zajížďku na Přírodní park Kuchyňka, který dáme příští rok do Vrchařské koruny pražské. Přes Zeleneč do Šestajovic jsem využil rychlý asfalt, pak malinko terén po žluté přes Klánovický les, Úvaly, červená a žlutá do Škvorce, kolem Škvoreckého potoka až do Mukařova, který jsem objel po červené a zelené lesem do Říčan. Odtud už jsem to dotáhnul rychle po cyklostezkách přes Nupaky, Průhonice a Vestec až do Hodkovic, kde jsem zakončil celý okruh. Rychlá dlouhá projížďka bez zbytečného zastavování. Dobrá příprava na nadcházející Bohemia Divide.

Mgr. Karel Fišer | Svatba | Programování | Počítače | Kolo | Kontakt