Karel Fišer

Bohemia Divide 2021

Bohemia Divide je cyklozávod bez podpory z jihu Čech na sever. V plánu je 750 km na délku a 16 km na výšku, což je docela kopcovaté. Trasa je dána v GPS, musíme ji přesně dodržet a po cestě je několik záchytných bodů, na kterých máme předplaceno pivo či limo, ovšem jen v době běžné otevírací doby. Terén by neměl být alespoň ze začátku nijak technicky náročný, a tak se jedná o rychlý závod jen na několik dní. Spacák mám malý, tak ho určitě beru, taky alumatku, ta je lehoučká. Pak už jen nutné oblečení, počasí má být sice vlídné, ale v září už může být celkem zima. Start je v poledne, tak beru nějaké jídlo, abych nemusel až do rána nic nakupovat. To vše se mi pohodlně vejde do podsedlové brašny a brašničky za představec. Batoh na záda neberu, využiju tak alespoň kapsy dresu na oblečení, které použiju později.

Celkově ujeto: 751 km Celkově nastoupáno: 14481 m
Průměrná vzdálenost: 375.5 km/den Průměrně nastoupáno: 7241 m/den
Maximální vzdálenost: 451 km/den Průměrná rychlost: 14.11 km/h
Celou trasu jsem ujel za 2 dny a 21 h, spánek 3 h rozdělený na dvakrát. Technické problémy se mi vyhnuly, ale počasí na konec až tak super nebylo. To mě ale nemohlo zastavit a dojel jsem na devátém místě.
Datum: Půl a den 1. Průměrná rychlost: 16.1 km/h
Vzdálenost: 451 km Nastoupáno: 8112 m

Na start jsem jel s Karlem Andrlem vlakem z Prahy do Rybníka a do Výššího brodu jsme to dojeli po vlastní ose. Alespoň jsem vyzkoušel, jestli mám dobře nabaleno. Večer jsme měli zařízené zázemí od pořadatelů v turistické ubytovně. Tam už se shromažďovali závodníci ve velkém. Když potom bylo předstartovní pivo v malé hospůdce na náměstí, ani jsme se tam nemohli vejít. Ani jídlo tam nebylo nic moc, a tak jsme se s Karlem přesunuli do penzionu za Tomášem Vajdiakem a Štěpánem Aubrechtem. To byla jiná liga. Jídlo luxusní a povídání v klidu s přáteli taky. Vyzvěděl jsem, že Štěpán veze ze startu bidon na kole prázdný, aby ho do úvodního kopce netížil, a že chce jet celý závod nonstop. Jestli se to podaří nevíme, ale musí kvůli tomu jet ze začátku pomalu, aby se neodrovnal. Po pár pivech se nám spalo parádně. Ráno už jen vstávačka, pořádná snídaně, finální balení a stihli jsme ještě polévku v penzionu s Jakubem Ondruškou, dalším známým borcem.

V poledne se sešlo všech 103 závodníků z 8 zemí na náměstí ve Vyšším Brodě a zanedlouho vyrazili po křížové cestě na jih. Podívali jsme se na chvíli do Rakouska a úvodní chumel se začal trochu trhat. Čelo mi ujelo hned, ale podle strategie Štěpána Aubrechta jsem také zvolil pomalejší tempo do kopců. Já určitě nechci jet celý závod bez spaní, ale první noc bych přečkat mohl. Pokud se pojede dobře. To nejspíš většina chrtů, kteří jsou teď přede mnou, takhle hrotit nebude. Jelo se mi hezky s Jardou Šachem, ale chtěl jsem se trochu přiblížit i Karlovi, který to po asfaltkách na gravelu solidně drtil. Alespoň se mi podařilo předjet dvě nejrychlejší ženy Hanku Uhlíkovou a Katku Ludvíkovou. V obávaném sjezdu po červené do Rožmberka, který byl dnes snad jediný technický, se mi konečně podařilo docvaknout Karla. I další obávané závodníky - Ondra Semerád, Jan Moravec, Markus Zimmermann. Většina mi ale hned po sjezdu zase ujela, a to ještě zdaleka nebylo čelo. Po asfaltových cyklostezkách mi to na celopéru moc nejelo, tak jsem byl rád, že jsem vždycky aspoň kousek někoho uvisel.

Český Krumlov jsme projeli s Karlem, zajeli jsme do Blanského lesa a začali stoupat na Kleť (1084 m n.n.). Nejvyšší bod na trase nás technicky moc nepotrápil. Téměř celé stoupání bylo po cyklostezce, mírné, táhlé. Ale počasí začalo přitvrzovat. Mlha a chlad. Do teď jsem jel v krátkým, do kopce jsem to ještě vydržel, ale věděl jsem, že ve sjezdu bych pořádně prochladl. Nahoře jsme byli ještě za světla, ale dlouhá noc se nezadržitelně blížila. A tak jsem si u hospody udělal menší přestávku. Nahodit návleky a větrovku, dobrat vodu, protože jsem se snažil ji na vrchol táhnout co nejmíň, připevnit světlo. Než jsem se rozkoukal, předjelo mě hned pár rychlíků, včetně Štěpána Aubrechta a Vajdíka. Nedá se nic dělat, musím to dolů trochu nasypat, abych to zase stáhnul. Cestou potkávám dva defekťáky s gravelama, včetně Karla Andrleho. Vajdíka dojíždím až dole, tak jedem chvíli spolu, ale brzy se opozdí. Trochu zpomalím, aby mě dojel, ale místo něj vidím Jardu Šacha, kterého jsem také předjel ve sjezdu. Vajdíkovi prý není dobře a vypadá to, že zabalí. Škoda ho. V Blanském lese je moc hezky, ale nezadržitelně se blíží jeho konec. Vyjíždíme zase na asfalty, kde předjíždím německou legendu Uwe Mosiga. Jede jako obvykle na singlespeedu. To znamená bez přehazovačky. Má jen jeden převod, do kopce těžký, z kopce příliš lehký, po rovině mi nestačí. A přesto se drží mezi nejrychlejšími. Neuvěřitelné.

U Netolic na zámku Kratochvíle na nás čeká první checkpoint. Jednoduchá občerstvovačka, voda v petu, tatranka a hlavně kremrole od místí paní cukrářky. Neuvěřitelně zvedla náladu. Ani nevím, jestli svou chutí, nebo pocitem, že ji přímo pro nás někdo upekl. Jedeme pořád na sever. Občas cyklostezka, občas turistická lesem. Trasa je moc hezká, je na co koukat, na asfaltu to sviští a v terénu taky. V lese kolem Vodňan předjíždím Petra Vocetku nejspíš s Petrem Tichým a ve Strakonicích na benzínce celé čelo kromě prvního jezdce Jana Kollera z Rakouska. Všichni jsou dobře naladěni a ládujou se. Já beru jen nejnutnější, na chvíli si teda taky sednu, hrknu do sebe čaj a sladké pečivo, a nechávám je za sebou. Ne na dlouho. Semi, Štěpán, a asi Petr Tichý a možná někdo další, mě brzy dojedou. Držím s nimi krok jen chvilku, jedou moc rychle. Taky Markus Zimmermann to po rovinách strašně drtí. V terénu je hodně slabý, ale na asfaltu obrovsky tahá. Mě ale nejspíš čeká celá noc v sedle, a kdo ví, kolik ještě zítra, než si trochu odpočinu. Jedu si teda svoje a na ostatní moc nehledím.

Noc ubíhala hezky, po půlnoci jsme dojeli do Brd. Vyškrábali jsme se na Třemšín a na Prahu. Honza Moravec s Petrem Tichým přede mnou a Michal Ozogán za mnou. To je pro mě novinka, od startu jsem ho neviděl. Michal je známý mílař a taky vede s Jardou Šolcem web Bez podpory. Před startem jsme se bavili o ambicích, a když říkal, že by to chtěl zajet za dva dny, odpověděl jsem, že aspoň vím, koho nemám honit. Teď spolu jedeme kolem Studeného vrchu a já ho nechávám s klidným svědomím ujet. Když jsme sjeli z Hřebenů, měl být u Dobříše další checkpoint. Už se rozednívalo a polévka nebo alespoň teplý čaj a sladké pečivo k snídani by se hodilo. U hospody sedí Michal a něco řeší. Jdu teda dovnitř, ale tam je zavřeno. Ukecám právě příchozí zaměstnance, aby mi nalili alespoň vodu. Nic jiného mi takhle poránu nedají. Nevadí. Zanedlouho míchám Manu a svlékám svršky. Michal mě zase předjíždí, aby se zastavil v Kytíně v obchodě a mohl jsem zase předjet já jeho. Ale ne na dlouho, jsme zase na Hřebenech, jedeme nad Mníškem areálem Skalka, kde máme objet klášter. Já se tam trochu motám, Michal neomylně podle navigace obkrouží a mizí na kopci. Já jsem rád, že prudký kopec terénem vydejchám.

Musím se dát trochu do kupy. Spát se mi nechce, ale do večera je dlouhá doba a musím taky odpočívat, abych to fyzicky vydržel. Refresh v Davli. Zajdu do sámošky a nakoupím snídani i oběd a spoustu sladkostí, které jsem přes noc prakticky všechny snědl. Hlavní město máme objet z východu, trasu dobře znám a tak vím, že může být kolem Jílového drsná. Musím si odpočinout, jsou tu prudké stoupáky. Michal mi sice ujel, ale nikdo další mě asi nepředjel. Nemám moc přehled. Na mapcatchi sleduju akorát Karla, který se do Davle rychle blíží, Semiho, který je daleko vepředu, a Hanku, která taky neúprosně stahuje. Jsem odpočatý a najedený. Musím vypadnout. Je to hodně nahoru dolů, ale po pěkných cestách. Davle, rozhledna Pepř, Žampach, Grybla, Dolní Požáry, Pyšely. Tam číhá na závodníky Křenda, aby dodal odhodlání. To se mu daří a já pokračuju dál ve spanilé jízdě. Teda připadám si spíš, jak kdybych vylezl ze ždímačky, ale to se snad ještě srovná. Padáme zase k Sázavě a drápeme se na Ondřejov, abychom si užili snad už poslední sjezd k Sázavě u Chocerad. Pápá Sázavo, my máme v plánu ještě další řeky.

Dalším zajímavým článkem tohoto závodu je oficiální fotograf Pavel Šťastný. Ten na nás číhá u trati a fotí naše ztrápené xichty. Svým úsměvem a zájmem ale taky dodává energii. Občas zastavím a prohodím s ním pár slov. Je taky zkušený bikepacker, tak ví, o čem ten závod je. Teď mě čeká další checkpoint v Kostelci nad Černými lesy. Je to pivovar, kde se vaří Černá svině. Mě při závodech na pivo moc neužije a jídlem se zdržovat nechci. Stejně už mi zásoba z Davle dochází a já si spíš potřebuju nakoupit na noc. Ale teď je ještě brzo. Navíc je to trochu zajížďka z trasy, a podle dotazů na startu tam zajíždět nemusíme. Ale je to trochu nefér, protože kdo dotaz neslyšel, bude trasu dodržovat, a ta vede zajížďkou přes pivovar. Navíc se mi chce srát. Je rozhodnuto. Zajíždím do pivovaru, objednávám rychlou polévku a limonádu a mizím na záchodě. Zadek už potřebuje po 28 hodinách taky opečovat, a když už se svlíkám, je to skvělá příležitost. Zdržel jsem se tak půl hodiny. Při odjezdu jsem potkal Karla a Hanku. Prý se zdrží dýl. Karla bolí achylovky, Hanka jede na pohodu. Venku jsem se ještě minul se singlespeed Uwem. Jak on to dělá, nechápu. Nakupuju v Kouřimi u vietnamce. Solidní nákup, jakmile se setmí, jdu to zalomit. Už jsem pořádně vyždímanej, tělo si odpočinek zaslouží. Do oka mi padla Sadská. V kerském lese jedeme přímo kolem Svatojosefského pramene. To je perfektní příležitost, jak využít jeho nekonečnou nabídku vody. Jenže taky vím, že u pramene je spousta komárů. Zalomím to teda raději dřív, abych si nechal pramen k snídani. Uwe mizí v dáli, během večeře mě předjede ještě Radek Maťha, Hanka a během spaní Indián a Petr i Martin Novák a Jarda Šach. Já mám ale luxusní postel na dřevěné lavičce a snídani do postele už připravenou.

Datum: Den 2. a cíl Průměrná rychlost: 11.9 km/h
Vzdálenost: 300 km Nastoupáno: 6369 m

Spaní jen 2 hodiny. Ti poslední dva, co mě v noci předjeli, to zalomili kousek za mnou. Indián asi nespí a Hanku jsem dojel, když zrovna vstávala. Raději jsem jí teda ujel, protože jinak by ona ujela mě. Předjel jsem i spícího Semiho, Uweho a Tomáše Kováříka, takže jsem byl na chvíli asi sedmý. Na čele to drtí Jan Koller se Štěpánem, asi ještě nešli spát. Daleko za nimi Michal Ozogán, taky zatím bez spánku a Markus, o tom nic nevím. A těsně přede mnou je Petr Tichý a Honza Moravec. Ti jsou předpokládám vyspaní do růžova, podobně jako já.

Opouštíme polabskou nížinu a v Sobotce vjíždíme do ráje, tedy toho Českého. Terén se začne trošku vlnit, ale většinou jedem po cyklostezce, i když často nezpevněné, což je mi příjemnější. Je tu pěkná zima a vlhko, spát bych tu teda nechtěl. Rozednívá se a já si užívám výhled na skalní útvary všude kolem. Snažím se valit a taky propočítávám, kde pořídím další občerstvení. Po noci jsem se docela rozjel, ale čeká mě velký výjezd na Kozákov, před kterým se musím posilnit. V Karlovicích jsem narazil na malý obchůdek, kde jsem ukecal paní prodavačku, aby mi uvařila čaj a nechala posedět uvnitř. To bylo tak milé a příjemné, že jsem si nakoupil jídlo i na další cestu a dal jsem si dalších asi pět chlebíčků. Teď to můžu vydrtit. No, nemůžu, stoupání na Kozákov (744) je táhlé, dlouhé a asfaltové. Kdybych zvolil vyšší výkon, mohlo by mě to poznamenat na zbytek cesty, což si nemůžu dovolit, protože mě čeká celý Ještědsko-Kozákovský hřbet. Musím šetřit síly, a tak jedu spíš pomalu. Nikdo mě ale nepředjíždí. Parádní stoupačka. Na vrcholu pěkně fičí, tak se moc nezdržuju a pouštím se do sjezdu po červené. To je úplně jiné. Mírný terén a parádní sjezd následovaný jízdou po hřebeni přes Prackovský a Hamštejnský vrch. Sypu to, co se dá. Než sjedeme do Malé Skály, musíme ale zase trochu nastoupat po asfaltu. Tam mě předjíždí Tomáš Kovářík a začíná se tím ustálovat pořadí, které skoro vydrží až do cíle.

Po přejetí řeky Jizery zase stoupáme. Zřícenina Frýdštejn je pěkně na kopci a za ním jsou vrstevnice zase hodně u sebe. Teším se na sjezd, ale ten nepříchází. Stoupáme výš a výš. Už dokonce nejde jet a přichází pořádná tlačenka terénem. Kopanina (657). Sjezd je až z ní. Terénem jen kousek a zbytek po cyklostezce až do Hodkovic nad Mohelkou. A zase stoupáme na Javorník (684), malý sjezd do sedla Rašovka a dlouhý výjezd na Ještěd. Ve stoupání mě předjíždí Uwe. Do kopce mu to s jedním převodem pomalu nejede. Já začínám v pomalém stoupání spřádat plány na další postup. Budu potřebovat nabrat vodu, když umíchám Manu, vydržím s jídlem až do večera. Odpočinu si ve sjezdu, takže se na vrcholu moc nezdržím. To by mě mohlo zrychlit proti těm, kteří vyšťaveni usednou do restaurace. Nóbl restaurace jsou většinou na dlouho a ještě tam na bikepackery koukají, aby jim neušpinili židli. Tak já jdu ušpinit jen záchod. Když potřebuju na velkou, musím se celý svlíknout, a tak to řeším raději na záchodě. Venku fouká pěkně studený vítr, navíc je tu všude kolem spousta lidí. Zatímco sedím na záchodě a odpočívám na nohy, míchám si jídlo a připadám si jako průtokáč. Je to ale ideální využití času. Ošetřím i notně opotřebovanou prdel, omeju si obličej a ruce a oblíkám se na další cestu. Do sjezdu si raději omotám alumatku kolem těla pod bundou. To ještě víc ochrání proti větru a ušetří zbytečně vydané teplo.

Sjezd byl parádní a už se zase škrábeme do kopce. Jitravský vrch. V lese jsou myslivci, zastavují mě a tvrdí, že budou střílet divočáky, ať dál nejezdím. Já jim vysvětluji, že za mnou jednou další závodníci, že tady teď střílet nemůžou. Nenechají si to vymluvit a jdou hledat ty divočáky. Prý to mám nějak zařídit, aby tam teď nikdo nejezdil. No paráda. Deset minut mnou je Semi. Na toho počkám. Za ním Hanka, té musí dát vědět organizátor. Domlouvám náhradní trasu po červené turistické. Je stejně hezčí než naplánovaná trasa. Trochu bahenní masakr ve sjezdu, ale nevadí. Při tom řešení objížďky taky trochu přemýšlím, co s načatým večerem. Začíná se pomalu smrákat, já už jsem docela na kaši, ale do cíle je jen 120 km. Na dlouhý spánek to nevidím. Navíc se má zkazit počasí, tak to chci zkusit táhnout až do cíle. Na to ale potřebuju teplé jídlo a pořádný restart. Podle plánu se má trasa přesunout více do terénu, takže to může být dalších 12 hodin jízdy. Semi to valí jak blázen, ale v noci spal víc než já a teď už má taky domluvený nocleh v penzionu. Prý už má dost. Hanka asi pojede do noci a taky to někde zalomí. Další závodníci jsou nám v patách, ale já spíš řeším správnou strategii pro sebe. Nepředpokládám, že by všichni jeli nonstop, takže když si teď dobře odpočinu a zvládnu to do cíle bez spaní, bude to super. Taky nás čekají Lužické hory, České Švýcarsko a Šluknovský výběžek, což jsou místa bez jakékoli možnosti nákupu. Natož v noci. V Jitravě mířím na benzínku. Mají tu ohřívané jídlo a posezení uvnitř. No tak to je velká paráda. Objednávám hned dvě polévky a nabíjím. Sedím, odpočívám, jsem v relax módu. Snažím se jíst rychle, ale moc to nejde. No tak musím pomalu. Postupně se začínají sjíždět další borci. Ani je všechny neznám. Během hodiny se jich tu objeví asi deset. Já si dávám ještě druhý a třetí chod. Pomalu na mě jde spaní. To jsem po jídle očekával a počítám, že se tu zdržím. Nahážu to do sebe a usínám na židli. Hodinka polospánku. Když se vzbudím, je tu Indián a Karel Andrle. Oba už skoro odjíždí. Aspoň zjišťuju, jaké mají plány a jak se jim jede. Indián asi nespí, ale jede si pomalu, klasika. Karel achylovky vyléčil Černou sviní a od noci se mu jede parádně. Pořád někoho předjíždí. Teď i mě. Prý pojede, dokud to půjde, a pak možná zalehne. To znám. S jeho hlavou pojede bomby až do cíle. Já si dám ještě buchtu a čaj. Nějaké zásoby na noc s sebou a už to pomalu taky balím.

V Jitravě jsem se zdržel celkem 2 hodiny, z toho 1 h měkkého spánku. Začíná noční šichta. Přes Lužické hory jedeme turistickými stezkami. Kromě stojících, sedících a ležících závodníků dojíždím jediného jedoucího Indiána. To bude asi tím, že jediný jede pomaleji než já. Akorát ještě míň staví, a bloudí, takže se mi na chvíli vyrovná. Ve sjezdu mu ale ujedu. Krásná trasa nás přivádí do Krásné Lípy. Tam měl být další checkpoint pivovar Falkenštejn. Bohužel dojíždím po zavíračce a nenaberu tu ani vodu. Trochu se tam motám a dojíždí mě Indián. Jedem kus spolu a narážíme na Luční bar. To je úžasná věc. Venkovní samoobslužný bar s drobnou zásobou sladkostí a nápojů, s možností uvařit čaj a kafe. Já hned dělám čaj, beru banán a poslední muffin. Za všechno platím do kasičky a podepisuju poděkování do knihy. Přede mnou je podepsán Karel Andrle asi před hodinou. Taky bagroval muffiny. Jsem zachráněn. Připadám si, že jedu bomby a dojíždím zas Indiána, který z baru vypad o pár minut dřív. Jenže začíná pršet a je dost chladno. Já jsem oblečen jen lehce a nic dalšího už nemám. Nechci prochladnout, tak stavím a porcuju alumatku. Pod návleky přes kolena a na stehna. Větší díl pod bundu na prsa a na břicho. To zahřeje a neprofoukne. Někde tu spí Hanka, což ale nevím. Nikoho spícího jsem neviděl, přitom z těch, co mě předjeli na benzínce, už je přede mnou jen Karel a Indián. Toho brzy zase dojíždím. Jsme v Německu, ale nebýt otevřené závory, ani to nepoznám. České Švýcarsko jsme si teda užili parádně. Moc pěkná příroda, kterou si vychutnám do syta i potmě. Chvílema prší víc, chvílema míň. Na vrcholech dost fouká a je mlha. Při výměně čelovky mi Indián zas ujíždí. Dojedu ho až v Česku. Na Tanečnici (598) je to totální masakr. Vichr jak blázen, navíc zima a mlha, že musím tlumit čelovku, abych vůbec něco viděl. Ale já jsem zaizolovanej alumatkou. Funguje to perfektně. Nebojím se ani pořádného sjezdu rozježděného od lesní techniky a mizím Indiánovi nadobro. Jsme zas v Německu. Tentokrát jsem to poznal. Jsme ve měste Sebnitz. Asi by se tu dalo i nakoupit, ale já jsem v tranzu. Ještě mám muffin z Lučního baru a vody taky dost, tak řeším jen promrzlé ruce. Trochu alumatky mi ještě zbylo, tak nacpu dlouhý kus na hřbet ruky pod rukavici až do rukávu. To by mohlo fungovat, tak ladím i druhou ruku. Ve výjezdu zpět do Česka se prohřeju a jsem v pohodě. Přichází známá pěší část kolem nejsevernějšího bodu ČR. Přesně tudy vedou i Míle, takže to tu mám nachozené z obou stran. Nic mě nepřekvapí a kluzké kořeny drtím jako stroj. Když z téhle pasáže vyjedu, rozednívá se a já mám posledních 30 km do cíle. Vůbec nevím, kdo je přede mnou a kdo za mnou. Nic neřeším. Jen euforii a už se těším, až dofrknu poslední úsek. Ten ale bývá nejtěžší a přesto, že je víceméně po cyklostezkách, mám z něj respekt. Píšu si s manželkou, už mi skoro gratuluje, ale prý ať koukám makat, že jsou za mnou jen kousek. Tak se ještě zmáčknu a snažím se jezdit roviny rychle a kopce jak se dá, jsem už hodně prošitej, hlavně moc neztrácet. Šluknov, Rumburk, Seifhennersdorf, Varnsdorf. Nakonec to podle záznamu vypadalo, že jsem spíš málem dojel Karla. On navíc těsně před cílem píchnul a přemýšlel, že na mě počká a dojedem spolu. Ochotný kolemjdoucí mu ale nabídl svoje kolo, tak dojel na trekingové plečce 20 minut přede mnou. To nevymyslíš.

V cíli jsem na 9. místě. Děkuji Honzovi Švarcbachovi za parádní akci s mezinárodní účastí. Konkurence byla veliká. První dojeli do cíle Štěpán Aubrecht a Jan Koller už v úterý k večeru. Nakonec spali společně v ubytování několik hodin. Ve středu hned po půlnoci dojel Markus Zimmerman, půl hodiny po něm Tomáš Kovářík s Petrem Tichým a za další půl hodinu Jan Moravec. Ráno před osmou dorazil Uwe Mosig, po půl deváté Karel Andrle a před devátou já. Desátou příčku bere po desáté hodině Miroslav Franěk aka. Indián a po jedenácté první žena Hanka Uhlíková.

V cíli

Mgr. Karel Fišer | Svatba | Programování | Počítače | Kolo | Kontakt